13.12.2011 [21:45], PetraCullen, Povídky jednorázové, komentováno 3×, zobrazeno 1889×

Jsem zpátky. Vím, že jsem hrozná, protože jsem dlouho nic nepřidala. Ale já mám toho ve škole až nad hlavu. :) A o čem je tahle povídka? Všichni víme, že dnešní doba je vhodná pro změnu povolání. Carlisle učí na střední škole dějepis, kde má učit jednu třídu. Jenže dvě holky se začnou bavit a on je bude chtít nachytat, že nedávaly pozor. Podaří se mu je nachytat? A nechají si to holky líbit? Víc se dočtete v této povídce. Bez mojí kamarádky Verči a mojí třídy by tato povídka nemohla vzniknout a proto bych ji vám chtěla tuhle celou povídku věnovat. ♥ Příjemné čtení přeje vaše PetraCullen. ;-)

Byl jsem hrozně nervózní. Nikdy dřív jsem neučil na střední škole. Chtěl jsem si alespoň párkrát vyzkoušet jaké to je, učit, a na chvíli jsem změnil povolání. Zhluboka jsem se nadechl a věděl, že to k ničemu nebylo. Zazvonilo na hodinu a já vešel do třídy MT 1. Slyšel jsem od ostatních učitelů, že to je nejhorší třída na škole. Nevěděl jsem, co na tom bylo pravdy, ale teď jsem se tím nemohl zaobírat.

Jakmile jsem vešel do třídy, všichni najednou utichli. Studentů nebylo ve třídě mnoho. Bylo jich jenom dvacet. Byli všichni. Nikdo nechyběl, protože všechny lavice byly zabrané. Ve třídě byla většina dívčího obsazenstva, která mě se zájmem pozorovala, zatímco kluci byli jenom tři a dívali se normálně. Vybídnul jsem je, aby se postavili a pozdravili se se mnou. Pokynul jsem jim, aby se posadili a já si sedl za katedru. Všichni byli zticha a neodvážili se promluvit. Nabyl jsem jistoty, že tahle třída bude v mých hodinách dávat pozor a nebudou žádné problémy.

„Jsem Carlisle Cullen, váš nový učitel dějepisu,“ představil jsem se jim. „Byl bych rád, kdybyste mi teď řekli svá jména.“

Třída souhlasně zamručela, že pochopila. Jen co jsem otevřel třídní knihu, četl jsem jejich jména, abych věděl, kdo se jak jmenuje. Když jsem dočetl poslední jméno, začal jsem vysvětlovat látku.

„Máte všichni koupený sešit a knihu? Dostali jste seznam.“ Bral jsem to jako samozřejmost.

„Samozřejmě,“ odpověděla mi jedna bruneta za celou třídu.

„Perfektní. Takže můžeme začít,“ pokračoval jsem a já doufal, že měla pravdu. „Dobře, tak jo. Podíváme se na Přemyslovce.“

Třída mi věnovala pozornost a já začal vysvětlovat a začal jsem tuhle látku v bodech zapisovat na tabuli. Celou třídou se rozléhalo škrabaní propisek do sešitů. Byl klid, ale to jsem se zmýlil. Sotva jsem se otočil, zaslechl jsem dvě holky, jak se spolu baví pološeptem.

Ta druhá ji rozesmívala a ta první se tomu hrozně smála. Otočil jsem se k nim.

„Rád vidím, jak řešíte efektivně smrt Václava třetího.“ Zaskočil jsem je.

„Ale pane učiteli, my se bavíme k tématu,“ odpověděla mi ta druhá, kterou ta první rozesmívala.

„Co si o nás myslíte?“ zeptala se mě s mírným úsměvem ta první.

„Vždyť říkám. Velice efektivně.“ Začala mi docházet trpělivost.

Viděl jsem, že se dobře obě baví a já začínal být podrážděný. Nebyl jsem na takové chování zvyklý. Stačil jsem zaregistrovat, že ta první mě zavraždila pohledem, ale nedělal jsem si z toho hlavu a vykládal jsem látku dál. Jenže pak se otočila k další kamarádce, která seděla za nimi a pošeptala ji další vtipnou poznámku. Znovu jsem se zarazil a přešel jsem k jejich lavici. Vše ve mně začalo vřít a já jim poklepal na lavici, aby mě nevyrušovaly. Otočila se zpátky a poplašeně nadskočila. Upřela na mě své zelenošedé oči.

„Vnímat učitele,“ napomenul jsem je.

„Já vás vnímám,“ odpověděla mi pohotově a drcla loktem do sousedky.

„My vás vážně vnímáme, pane učiteli.“ Zářivě se usmála na mě její spolusedící.

„Fajn. Co jsem teď řekl?“ Věděl jsem, že je snadno nachytám.

„Koho se ptáte? Mě nebo jí?“ zeptala se mě její sousedka a podívala se na ni.

„Obou.“ Začal jsem se vítězoslavně usmívat.

„Nemám tušení,“ odpověděla mi.

„Ale já to vím,“ řekla nadějně její sousedka. „Ale nemůžu si vzpomenout.“

„Ha!“ Musel jsem se zasmát jejich nepozornosti a radostí jsem poskočil. „Řekl jsem ´Vnímat učitele´!“

„Nevybourejte strop, pane učiteli,“ odpověděla mi nabroušeně.

„Přesně tak,“ souhlasila její spolusedící se smíchem.

Také jsem se musel nakonec zasmát. Do konce hodiny už nepromluvily a dávaly pozor. Když hodina skončila ta první, co se smála, naštvaně vyběhla ze třídy a já odešel ze třídy také. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a šel jsem do sborovny. Věděl jsem, že tuhle jejich srandu zvládnu.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Alda (17.12.2011 12:55)

Bylo to absolutně nádherné! Děkuju!

1