09.12.2011 [22:15], Bosorka, Povídky jednorázové, komentováno 38×, zobrazeno 6617×

Těhotenství je prostě záhul! Obzvláště, když žijete mezi Vlky...

„Nesnáším chlapy! Jsou necitelní, nesnesitelní a nepoužitelní!“ žbrblala jsem si cestou do koupelny. A hlavně – nejsou těhotní a nepotřebují čůrat každých deset minut!

Venku pomalu svítalo a Paul si v ložnici v klídku pochrupoval. Měl právě po hlídce a tak si chrápal. Zmetek! Přemýšlela jsem, jestli se mám vrátit do postele. Usoudila jsem, že ne. Stejně to nemá cenu. Teď už určitě neusnu. Minimálně půl hodiny bych si hledala polohu ke spaní a pak by mě můj močový měchýř zase vyhnal ven. Raději jsem zamířila do kuchyně. Ve špajzu se jistě najde něco, co mě potěší.

„Sakra!“ vyhrkla jsem, když jsem v setmělé místnosti uviděla stín ve tvaru velkého chlapa. Rychle jsem rozsvítila světýlko nad sporákem a úlevně jsem si oddechla. To byl jen náš Mrňous. Tohle vlkodlačí chození po nezvaných návštěvách je ale pěkně blbej návyk! Ale už jsem si na to celkem zvykla. A hlavně už jsem chodila po domě kompletně oblečená, protože jsem nechtěla opakovat tu scénu, když jsem vtančila do kuchyně odděná pouze v Paulově košili. Když se vám žárlivý vlk přemění uprostřed místnosti, není to nic moc zážitek. To poškrábané lino jsme pak museli vyměnit!  A ten vzorek se už nevyrábí. Teď už ani ránu bez županu.

„Dáš si snídani, Sethe?“ ptala jsem se vcelku zbytečně a vytáhla z ledničky velké plato vajec. Tak jak je udělám? Míchaný vejce to jistí, nechce se mi pouštět do velkého vaření.

Dalším ukazatelem mé aklimatizace ve vlkodlačím prostředí bylo, že jsem se naučila vařit ve velkém. Jak toho nebylo do desetilitrového hrnce, nestálo to za řeč.

Začala jsem rozbijet vaječně skořápky, když v tom mi došlo, že je Seth nezvykle ticho. To byl nezvyklý úkaz. Obvykle mu jela huba jako flašinet a zastavit ho dokázal pouze přímý rozkaz Sama TÍM hlasem. Nesnášela jsem ho! Teda ten hlas. V naší kuchyni bych měla přece poroučet jen já.

Ohlédla jsem se po něm a zjistila, že mě zaujatě sleduje. Byla jsem z toho v šoku. Pochopte, on  sledoval  MĚ a nikoliv jídlo. Kdyby to bylo před dvaceti kily, oteklými kotníky a rozloženou pánví, tak by mě to třeba i potěšilo. Ale teď… Zaskřípala jsem vteky zuby.

Hele mladej, jestli chceš pozorovat velryby, měl sis vyrazit na pláž!

Při  šlehání  jsem se nenápadně koukla přes rameno. Zíral na mě pořád! Jako bych byla nějaká zatracená Panenka Marie.

S tou mě ovšem spojuje pouze náš vztah k nadpřirozeným bytostem. Ona počala s Duchem svatým a já s Duchem lesa. Paul se totiž dokázal vypařit do lesa jako duch pokaždé, když jsem promluvila o nádobí. Ale koupit mi myčku to ne!

A Ježišek byl určitě svatoušek už od embrya, nestepoval ji po zažívacím traktu a nenutil ji likvidovat nutelu po kilech.

Upustila jsem metličku do mísy a otočila se k němu čelem. No, spíš břichem, které trčelo daleko do prostoru.  Sebrala jsem všechnu odvahu a dokolíbala jsem se až k němu. Kačer Donald by mi mou ladnou chůzi mohl jen závidět.

Zblízka byly vidět jeho lehce rozšířené zorničky. Zamávala jsem mu rukou před obličejem a on ji pohledem zvolna sledoval.

Je to jasný, je sjetej! Ale myslela jsem, že sezóna lysohlávek ještě nezačala.

Opravdu jsem nechtěla být s pošahaným vlkodlakem v delíriu sama. Stačil mi Paul při fotbale.

„Paule!“ zařvala jsem z plna hrdla.

Na schodech se ozval rachot a vyřitil se můj zákonitý manžel.  A tvářil se strašně vyjeveně. Co mají ti vlkouši dneska za den?

„Už?“

Sakra, na tohle slovíčko, jsem začala být zatraceně alergická. Ptal se při každém mém heknutí, a že to bývala hlavně při vstávání z gauče pěkná symfonie.

Protočila jsem oči a dala najevo, že ne. Viditelně se mu ulevilo.

„Čau Sethe.“ pozdravil toho otrapu uvolněně.

Znechuceně jsem si odfrkla. Pak jsem se mu jemným zakašláním snažila dát najevo, že při spaní pohrdá použítím pyžama či spodního prádla. Nebylo mi moc příjemné, že se tu jen tak producíruje. On může a já ne. A taky jsem byla naštvaná, že on nevypadá jako vorvaň. Samozřejmě to nepochopil, tak jsem po něm hodila rifle ze sušáku. Sice byly ještě lehce zavlhlé, ale co.  Však  ono to na něm uschne.

„Co je to s ním?“ zasyčela jsem na chlapa, kterého jsem slíbila ctít a poslouchat. Tenkrát jsem musela být sjetá asi já.

Chvilku ho pozoroval a pak se začal smát. Já se chci taky zasmát! Nesnáším, když neznám pointu. Ale zase jsem znala, jak vykolejit mého muže. Párkrát zamrkat, zatřepat bradičkou a slzičky… Ať žijou těhotenské hormóny!

Paulovi okamžite zmizel úsměv z tváře.  Přidala jsem výmluvné a procítěné popotažení nosem.

„Ale no tak, miláčku…“ Syknutím jsem zastavila jeho omluvy a výmluvně jsem se zadívala směrem ke kuchyňskému stolu.

„Otisk.“ Řekl Paul prostě.

Sakra! Couvla jsem zpět k lince a pevně chytla ucho největšího hrnce. Ne, že by to tenkrát proti Paulovi pomohlo.

Když Paul viděl moji reakci, smích se mu opět vrátil. On snad není normální, jiný vlkodlak se mu otiskne do ženy a on se tomu řehtá?!

„Ale ne do tebe, lásko.“ Dostal ze sebe a smál se tak, že se musel opřít o dveře. Asi ho z toho bolelo břicho. Bude-li pokračovat, bude ho bolet úplně jiná část těla! Kastrol jsem měla pořád v ruce.

Pak mi došlo, kam se mi Seth upřeně dívá.

Skvělý! To je fakt skvělý. Moje dítě se ještě nenarodilo a už má ctitele. No, ale mohlo dopadnout taky hůř. S vlkodlakem se dá slušně ušetřit na topení.  A já si nemusím dělat starosti, kde seženu chůvu na hlídání.

„A to s náma bude Seth teď jako bydlet?“ zeptala jsem se, když jsem viděla, jak se zabydlel v naší kuchyni. Už jsem si dokázala představit nové usporádání ložnice – já, Paul, miminko a před postelí Seth.

Paul zavrtěl hlavou. Pořád se zubil.

No, jsem zvědavá, jestli budeš takhle vysmátý za takových patnáct let!

„Ne, jen ho asi uvidíš častěji než dřív.“

Jo, tak to bude s náma bydlet! Ale k porodu ho teda nechci.

Povzdechla jsem si a vrátila se zpět k přípravě snídaně. Ale nedalo mi to, abych nepronesla konstatování, po kterém těm dvěma zmizel úsměv z tváře.

„Tak doufejme, že to bude fakt holka…!“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

38)  Pilly (28.06.2012 21:26)

Tak doufejme, že to bude fakt holka…!

37)  Clea (28.06.2012 20:42)

ta poslední věta je zabijácká

36)  Marvi (28.06.2012 20:37)

Buď mi někdo maže komenty, nebo je já zapomínám psát... No kde je pravda asi nezjistím
Každopádně skvěle jsem se pobavila u takového normálního vlčího dne. Pěkné čtení

35)  Niky (06.05.2012 09:18)

To bylo vážně perfektní!! A ta poslední věta skvělé

34)  maryblack (23.01.2012 16:54)

sjetej?? bezvadný

33)  Judy (14.12.2011 22:38)

Poslední věta je absolutně, bombasticky nejlepší!

32)  julie (13.12.2011 20:15)

Jooooooo,to musí být kluk anebo dvoj...trojčata...

31)  TeenStar (13.12.2011 17:21)

To bola úplne prenádherná poviedka! A hlavne dokonale vtipná...

30)  miamam (13.12.2011 14:18)

Muhehe!!! Parádní povídka. Ale ta poslední věta mě dostala nejvíc! To by se Seth asi pěkně divil, otisknout se do vlčíka a ne vlčice.

29)  Empress (13.12.2011 11:58)

ježíííš, nemať na hlave uši, tak sa smejem okolo celej hlavy
kde sa to v tebe berie, bolo to výborné

28)  SarkaS (13.12.2011 10:36)

Prosím, ať je to kluk, ať je to kluk, bude hlína!

27)  monikola (13.12.2011 09:31)

to...ja... no, ako fakt... ale fakt ma tá posledná veta zabila

júúúúúúúj skvelé, skvelé... vrhám sa na ďalší diel

26)  Amisha (11.12.2011 16:37)

Jsi mě zavraždila! Udusila obědem!!! Kde bylo varování?!
No, nebudu se vykecávat jdu na druhou část
ale ta poslední věta!

25)  matysekmj (11.12.2011 16:18)

tak to je super a ta poslední věta. „Tak doufejme, že to bude fakt holka…!“

24)  sakraprace (11.12.2011 15:46)

Ježiši, tohle bylo skvělý

21)  semiska (11.12.2011 01:32)

Skvělé, Bosíííí!

20)  HMR (10.12.2011 22:44)

Hm, no já od toho "Edwardova odchodu" na "výlet" a "lov" pořád čekám na dalšího "průvodce po Forks" za "žhavého soumraku" či popřípadě za dalšího tentokrát vlahého "večera"... víme?
P.S. Janeb, promiň...

19)  Bosorka (10.12.2011 22:37)

Hani - já někde byla?

1 2   »