15.08.2011 [18:00], Amisha, ze série Vlčí srdce, komentováno 27×, zobrazeno 5481×

Co na to říct? Je tu konec...

hudba u které jsem psala...

Sesunula se mu v náručí a dál usedavě plakala. On ji hladil po vlasech a snažil se ovládnout. Zatínal zuby, aby nevydal ani hlásku.
„Omlouvám se.“
„Ššš, neomlouvej se. Já mám spoustu času, na to nejlepší si stojí za to počkat.“
„Ubližuju ti. Seberu se a odstěhuji se, už tak jste pro mě udělali strašně moc.“
Dveře do místnosti se rozletěly a vyrobily velmi slušivý obtisk v protější stěně. První se k ní prodrala Rose. Klekla si před ní a v jejích úplně černých očích dokázala vyčíst hlavně paniku.
Alice, objímaná Jasperem, stála kousek od nich. Esmé se mračila ve veřejích.
„Nepustíme tě, já tě nepustím. Moje světlo tohohle rádoby života mi prostě neodejde,“ Rose panikařila a nijak se to nesnažila skrýt.
„Bello , já... prosím!“
Všichni na ni mluvili, ale ona viděla jenom její oči. Ztrápené a ztrhané. Vypadala jako někdo, komu vzali jediné dítě. Vlastně to byla pravda, protože možnost, že by je mohla mít, jí byla ukradena jako normální život. Chtěla to mrně uvnitř ní a bylo jí jedno, že je to z půlky pes. Milovala ten nenarozený život tolik, že by za Bellu i dýchala.
„Jsi naše rodina, my jsme tvoje. Máme tě rádi a nechceme se tě vzdát,“ prohlásil Carlisle.
Dívala se na ty podivné bájné bytosti, kterým k pláči chyběly už jenom slzy.
„Ale... já...“
„Hele, ten vlk to má spočítaný,“ prohlásil Emmett.
Vyděšeně se na něj dívala, ale jeho výraz jí prozradil, že nemluví o ničí smrti.
„Na něco přijdeme,“ slíbil Edward.
Ten Edward, který jí svíral v náručí, ten, který jí před chvilinkou sliboval modré z nebe za jediný polibek. Ten Edward, kterému zlomila srdce. To on se rozhodl, že jí pomůže získat otce její dcery zpět.
Otočila se k němu.
„Já si tě nezasloužím. Nikoho z vás.“
Opětoval jí pohled a nechal si dát krátký polibek na kamenná ústa.

Zhruba o tři měsíce později:
„Bello, tlač!“
Zašklebila se na dychtivou Rosalii po svém boku. Vážně se snažila a ani jednou se nezamračila. Přesto, že vodopád nadávek, který musela vyslechnout, by mohl složit i pouličního metaře.
„Bello...!“
„Jestli ještě jednou řekneš to slovo na T, tak uááá!“ zakřičela s přicházejícím stahem.
Zbrocená potem a unavená drtila porodní křeslo. Jestli se ještě někdy dá umluvit k dítěti, zvolí adopci na dálku!
Trvalo to ještě dlouhých patnáct minut. Každou jednotlivou měla pojmenovanou a všechny si bude nadosmrti pamatovat.
Poslední tlak a pak podivný pocit prázdnoty.
„Tak maminko, je to krásná holčička. Suryo, tohle je tvoje maminka,“ prohlásil lékař a podával Belle podivně scvrklý balíček, který poplakával.
„Ahoj,“ zašeptala Bella.
Prohlížela si holčičku a okamžitě jí do očí vstoupily slzy. Ten pohled, jakým se na ni dívala, nemohl nechat nikoho na pochybách, protože byl jeho. Jakeův.
„Je mu hrozně podobná,“ Edward se jemně usmíval.
„Chceš si ji pochovat?“
Natáhl před sebe neobratně své ledové paže. Vložila mu do nich děťátko a pak spokojeně sledovala, jak malá unaveně zavřela očička.
„Nestudím ji?“ ptal se ustrašeně.
„To by nespala.“
Rose vedle nich přešlapovala. „Teď já.“

V den, kdy ji vzali domů, se stalo cosi zvláštního. Edward neodbočil na obvyklé křižovatce. Jel dál, až poznala cestu k letišti.
„Edwarde?“
Zavrtěl jenom hlavou.
Opřela se tedy do sedadla a druhou rukou šimrala malou na bříšku.
„Není to brzy na cestu letadlem?“
„To je.“
„Takže?“
„Nikam neletíme.“
„Ech?“
Zasmál se. „Prostě vydrž, ano?“
Zavezl je na malou planinu nedaleko přistávací plochy pro soukromá letadla. Zrovna jedno přistávalo.
Vystoupili a Suryu nechali spát uvnitř. Bella jí ještě srovnala deku na nožičkách.
„Hodláš koupit letadlo? Nebo jsi koupil letiště?“
„Něco mnohem lepšího. Mám pro tebe dárek.“
„Bože, koupil jsi mě letadlo???“
Položil jí prst na rty. „Nic takového, blázínku. Tobě chci dát to nejlepší na světě.“
Milovala ho a on to věděl. Taky věděli, že to nestačí. Pohladila ho po tváři.
„Ty mě napínáš.“
Letadlo s měkkým žuch dopadlo na ranvej a rolovalo, aby nakonec zastavilo. Dveře se nehlučně otevřely a z nich vystoupila mladá, krásná žena kolem pětatřicítky. Měla na sobě uniformu aerolinií.
Za ní se vynořil muž s basetbalovou čepicí, staženou do tváře. Belle se zastavilo srdce. Nemusela mu vidět na obličej a přesně věděla, kdo to je. Nevzhlédl, a to ani přesto, že musel vědět, že tam jsou. Sestoupil ze schůdků, kde na chvilku zaváhal. Pak ale vykročil neomylně k nim. Bella se třásla a přešlapovala na místě. Nevěděla, co říct; co udělat.
Došel až přímo před ni. Klekl si a objal ji kolem pasu. Shodila mu čepici a vnořila prsty do jeho hustých vlasů.
Stoupl si, aby ji mohl obejmout. Podržela si jeho tvář v dlaních a dívala se. Dívala se, jako by ho neviděla celé věky a ne jenom pár měsíců. V jejím srdci se něco posunulo, jako by nikdy nebylo zlomené.
Zvedla oči k Edwardovi, který je sledoval s něhou.
„Jak?“
„Našel jsem jak zrušit otisk...“
Jake se na něj usmál.
„A udělal to,“ zachraptěl.
„Ale jak?“
Edward ukázal na Jacoba.
„Řekl mi, že se nesmím měnit. Že musím potlačit vlka ve svém srdci a tak přeruším pouto, které mi bylo vnuceno.“
„Jenom tak snadno?“
„Bello, miláčku. Bolelo to víc než jakákoli věc, kterou jsem do té doby zažil. Včetně našeho odloučení.“
Nevěděla, nemohla tušit, že zlomení legendy stojí jedince několik roků a bolest je srovnatelná s upíří přeměnou. Nedá se vrátit. Zřekl se smečky a rodiny. Pokrevní vazby. Jenom tak mohl potlačit vrozené pouto.
„A co se stalo s ní?“ Vážně se nechtěla ptát, ale potřebovala mít čistý stůl.
„Myslím, že si konečně oddechla. Dostal jsem tolikrát pánví a pořád mi nadávala do vořechů. Nechtěla se s tím smířit. Předtím, než se to stalo, měla přítele a urputně bojovala proti tomu všemu.“
„Ehm, Bello, já mu neřekl všechno, nechtěl jsem, aby měl špatný motiv, proč to udělat.“
„Takže neví?“
Edward zavrtěl hlavou. Vzala Jacoba ze ruku a vedla ho k autu. Zvědavě ji následoval. Přistrčila ho k zavřeným dveřím a strčila mu hlavu k okénku.
Díval se na autosedačku a v ní si hrálo miminko s chrastítkem. Zarputile se snažilo do ní strčit. Na třetí pokus mu ručička ochabla a ono zatřepotalo dlouhými řasami a usnulo.
„Bello?“ Hlas se mu nápadně třásl.
„To je Surya.“

Epilog:
O dvacet let později...
Bella a Jacob seděli u dlouhého stolu. Hráli domino. Kolem nich se prohnala tmavovlasá šmouha.
Jake zvedl do vzduchu sklenici s čajem a když se přehnala, zase ji položil. Hned nato ji následovala rezavá šmouha. Tentokrát už to nestihl, čaj se vylil do prostoru hry a sklenice obrátila skóre na Bellinu stranu.
„Edwarde, jsi starší, měl bys mít už trošku rozumu.“
„Ano, tatínku!“ ozvalo se zvonivě z terasy.
„Připomeň mi, kdy jsem přistoupil na to, že jim budeme dělat rodiče?“
Bella si položila prst na bradu a párkrát jím klepla.
„Že by to bylo potom, co si Carlisle a Esmé vzali patnáct let dovolenou?“

O čtyřicet let později:
Šedovlasá Bella a stejně šedovlasý Jacob dávají požehnání svým dvěma nejmilejším skoro lidem, aby se mohli vzít. Surya ve věku dvaceti let zjistila, že se dokáže přeměňovat, a tak už nestárla. Edward pochopil, že Bella, ač ji miloval, v něm nikdy nespustila přeměnu srdce. Nebyla jeho láskou věčnosti.
To až její dcera. Nedokázali se od sebe odtrhnout.

O osmdesát pět let později:
Edward a Surya dívající se na náhrobní kámen svých rodičů... Zemřeli společně, ve spánku. Drželi se za ruce a usmívali se.
„Nikdy na vás nezapomeneme...“

Edward políbil Surye ruku.

„Myslíš, že by s tím souhlasili?“ zeptal se úzkostlivě.

Surya se na něj podívala a s úsměvem si pohladila vystouplé bříško.

„Určitě ne.“

Věnovali si navzájem hřejivý pohled a pak jako duchové ruku v ruce zmizeli za hřbitovní zídkou...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

7)  Amisha (15.08.2011 20:25)

karolí? i ty brute?

6)  Bosorka (15.08.2011 20:17)

Nádhera a nikomu jsi neublížila! Díky Ti!

5)  Karolka (15.08.2011 20:15)

Tak teď nevím, jestli mám nadávat nebo jásat. Ženská!!! Ano, jsi geniální! Ano, zrušení otisku bylo úplně logické... Ale ty jsi nás podfoukla!!!!! Já chcííí Edwardovu lovestory se Suryou! A chci a chci a chci!!! (Ano, pokorně uznávám, že je to můj Edwardovský komplex... A tedy můj problém... )
Shrnutí: Tenhle příběh obsahuje jedny z nejoriginálnějších slovních obratů, jaké jsem četla. Na mnoha místech ti stačilo bez nadsázky jedno slovo a já jsem se rozsypala, jako domeček z karet. Další věc, která mě totálně dostala, byl tvůj nápad obrátit TW naruby. Dát Belle Jacoba a Edwardovi jejich dceru. Na to nemám dost pevný panty. Prostě mi spadla brada.
Úžasně jsem si to užila, Ami. Když ty píšeš romantiku, zamébovatím. Když popisuješ smutek, jsem na třísky. Když zvěčňuješ strašidelnou scénu, cvakají mi zuby. A tvůj humor už jsem zmiňovala u minulé kapitoly. Mohla bys na něj mít obchodní značku.
Veliké díky!!! (A Múze předepíšeme sedativa, jo? )

3)  MisaBells (15.08.2011 18:18)

Uf... Teda, kočko... Já nemám slov. To byla smršť a ta skladba do toho... Uf, eh, hýá... Děkuju za nádherný příběh a ještě krásnější závěr. I upíři si přišli na své. (Hlavně já!) Bylo to dokonalý. Moc, moc, moc, děkuju.

2)  SarkaS (15.08.2011 18:12)

Kriste, ty jsi mě dojmula. Prvně se mi nezdálo, že jsi ho donutila zlomit otisk, ale ty pohledy po několika letech byly úžasné. Jsem ráda, že Edward nakonec nezůstal sám

1)  sfinga (15.08.2011 18:09)

Romanko, Romčí, miláčku, dlužíš mi krabici kapesníků. Ušlechtilej Edward, kající se Jacob, Surya, ach, je toho prostě na mě moc. A ještě ten naprosto sladkej epilog. Dívko, došlo ti, žes obrátila Rozbřesk naruby? jacob s Bellou a edward s jejich dcerou? Jsi poklad a já tě za tuhle povídku miluju zase o něco víc

«   1 2