05.08.2011 [20:00], Amisha, ze série Vlčí srdce, komentováno 14×, zobrazeno 2685×

Les...

Svírala ten šál. Vědoma si toho, že ho pomalu trhá.
„Já... já to nechtěl. Sama víš, jak to funguje...“
„Mlč, nic neříkej!“
Přecházel po místnosti a nevěděl, co s rukama. Shodil vázu růží a díval se, jak se voda rozstříkla po podlaze.
„Bolí to...“ Zadíval se jí do očí. „Mě to sakra taky bolí!“
Zakřičel na ni, ale hned se začal omlouvat. Padl na kolena a rukama chytil lem jejích šatů. Zabořil tvář do změti toho saténu a přál si, aby to všechno byl jenom sen. Ale nebyl; cítil to pouto, které mu přikazovalo, aby šel za svým osudem...
Viděla, jak ho to trhá na kusy.
„Tak už jdi,“ zašeptala vyprahlými rty. Potřebovala být sama. Věděla přesně, co udělá.
„Nechceš říct... kdo?“
Zavrtěla hlavou. To nebylo důležité. Dokola si jenom opakovala. Proč my?
„Musím pryč, a ty taky. Jak to uděláme?“
On už ale visel očima na dveřích.
„Prostě jdi. Vypadni!“
Rozeběhl se; ani si nevšimla, kdy a jak otevřel dveře. Ploužila se za ním jako stín předchozích hodin. Měla pocit, že slyší ozvěnu vlastního smíchu. Připadal jí tak vzdálený.
V obýváku na ni čekal Charlie, vyděšený a nechápavý.
„Nechci o tom mluvit.“
Prošla dveřmi ven. Věděla, že táta jde za ní. Bylo jí to jedno. Slunce už zapadlo.

Díval se, jak nastupuje do auta a startuje. Nezabránil jí, aby odjela. Nedokázal to.

Jela a slzy jí znemožňovaly dívat se na cestu. Proč oni dva? Co kdy komu udělala? Chtěla jenom kousek toho štěstí. Na útes to nebylo tak daleko. V jednu chvilku si říkala, že by mohla prostě sjet přes hranu do moře. Spolklo by ji i s jejím utrpením. Možná by ani nic necítila a rozhodně by to tolik nebolelo. Zastavila. Od kol se se skřípotem odrazilo tucet skleniček se svíčkami. V rozvířených střepech se snášely k zemi. Rozhlídla se a viděla tu nádheru. Jeden z krásných večerů. Od horizontu k ní promlouval úplněk. Vypadal, že obejme celé moře. Vystoupila a nedbala na skřípot pod svými botami. Došla až k altánu a opřela se o pult, kde měl stát oddávající. Objala ho pažemi a nakonec se podél něj sesunula na kolena. Tráva byla studená a mokrá. Prohřívala ji svými slzami. V dálce se ozvalo vlčí zavytí. Několik dalších se okamžitě přidalo. Už to ví... Vyskočila na nohy. Nechce je vidět. Nikoho z nich. Rozeběhla se. Za sebou nechala rozsvícené světlomety svého auta.
V temnotě lesa chvilku trvalo, než se rozkoukala. Přeskočila kmen, ale vzápětí spadla do díry a odřela si kolena. Nezáleželo na tom. Musela se dostat za hranici. Věděla, že nemá příliš času. Možná už žádný.
Nakonec se o tu brázdu málem přizabila. Vyškrábala se na druhou stranu a znovu vyrazila. Musí se dostat co nejdál. V plicích ji píchalo a nakonec se musela opřít o vzrostlý strom. Se skloněnou hlavou se snažila popadnout dech, aby mohla znovu vyrazit. Zapraskala za ní větev; to jí dodalo sílu, aby mohla pokračovat. Netušila jak, ale nakonec se objevila před skleněnou vilou. Jaká ironie, pomyslela si.
Ale takhle se taky dá vyřešit problém. Navěky.
Došla až k hlavním dveřím a zvedla ruku, že zaťuká. Ale když zvedla pohled, viděla na druhé straně Edwarda. Zíral na ni. Nejčernějším pohledem, jaký u něj viděla. Byl zapřený rukama o veřeje a vypadalo to, že se stěží ovládá. Nedíval se jí do očí, ale na krk a taky ruce. Až tehdy si uvědomila, že z mnoha míst krvácí.
Stěna ze skla v jeho rukou vibrovala a nebylo to jenom tím sevřením, ale odrážela jeho vrčení.
Nadechla se, vědoma si toho, že je to možná naposledy, a pak uchopila kliku a zmáčkla ji, aby zrušila tu titěrnou barieru mezi nimi.
V mžiku, který nestačila ani pochopit, natož zachytit, ji svíral v objetí. Jeho horní ret se malinko zvedl a on jí předvedl svou děsivou výbavu predátora.
Usmála se na něho.
„Nebojuj s tím, myslím, že je to v pořádku,“ zašeptala.
Zasyčel.
„Bojím se, ale ty to uděláš tak, abych netrpěla, viď?“
Přejel jí nosem po délce krku až k rameni. Vytvořil jím krvavou cestičku. Opakoval to několikrát. Začala se mu třást v náručí. Jenomže to nebylo strachy.
„Ach, Bello,“ znělo to jako vánek. Zapletlo se jí to kolem srdce a prohřálo ho. Uklidňovalo ji to. Asi se už zbláznila, stojí tu s krvesajícím monstrem a pokojně čeká, až se rozhodne ji zabít. Postavil ji zpříma, dokonce si ani nevšimla, že by ji předtím zaklonil. Odhrnul jí vlasy z obličeje. Snažil se na ni usmát.
„Neublížím ti.“
Dívala se na něj celá zkoprnělá. Co je zas tohle? Napřed taková opatření a nakonec tu před ním stojí celá krvavá a ono to s ním ani nehne?
„Ech?“
Usmál se a tentokrát se mu úsměv už promítl i do pohledu a ona poprvé sledovala, jak se barva jeho očí mění na teple zlatou. Povolil svaly.
„Bello, já ti nemůžu...“ Víc nestihl doříct, protože se doslova odnikud objevil Emmett, který na něj v letu skočil a povalil ho na zem. Ona se naopak ocitla v náruči cizí upírky. Ona ji otočila zády, aby neviděla, co se tam děje. Slyšela skřípění a tupé nárazy.
„Neboj se zlatíčko, neublíží ti,“ chlácholila ji. Hladila ji přitom po zádech. Ozval se zvuk tříštění skla. Ta žena si povzdychla, ale nijak to nekomentovala.
Nakonec zavládlo ticho.
„Dobrý, mami!“ ozval se veselý Emmettův hlas.
„Proboha, Emme, nech ho na pokoji. Přece jsem ti říkala, že jsem viděla... grrr. Ty jsi pitomec, víš to?!“ Kolem Belliny tváře se prohnalo cosi rozježeného, křičícího. Její mozek si to spojil s Alicí.
„Jsou kluci v pořádku?“ zeptala se potichu ta matka.
„Emmett víc než by měl a Edward snad za chvilku taky bude. Jenom co mu přiroste hlava.“
Bella se tiše zajíkla. A pak už o sobě nevěděla. Sesunula se Esmé do náruče a ta ji pohotově odnesla na pohovku v obývacím pokoji.
Vnímala, jak jí někdo měří tep. Potom taky, že leží na něčem měkkém.
„Jakeu?“ Zachraptěla, ale v vzápětí ji salva vzpomínek zarazila hlouběji do polštáře. Ona není v La Push a rozhodně se neprobouzí po jednom z těch Paulových koktejlů. Pomalu rozlepovala oči. První, co uviděla, byl křišťálový lustr. Vypadal, jako by na něj někdo rozkrájel duhu.
„Už se vzbudila,“ pronesl jakýsi melodický hlas, který neznala. Svist větru k ní přinesl tvář doktora Carlislea.
„Jak se cítíš, holčičko?“
Místo odpovědi jí vyhrkly slzy. Chápavě pokýval hlavou a zeptal se, jestli nechce ještě píchnout sedativa.
Zavrtěla hlavou. Nadechla se a nakonec řekla jediné slovo. Obsahovalo všechen její zmatek.
„Edward?“
„Je tady...“
Otočila hlavu směrem, kam se podíval, a uviděla ho sedět na schodech kousek od ní. Vypadal v pořádku.
„Proč?“ byla další její otázka. Nevypadal zmateně. Došel k ní a klekl si vedle její hlavy, tak, aby na ni mohl koukat zblízka.
„Nedokázal jsem to, protože jsi... těhotná.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  maryblack (15.03.2012 03:13)

Tak to je mazec, chudák Bella

13)  Paja (31.08.2011 15:05)

OMG!! OMG!!
Já to tušila, že se ten neřád Jacob otisknul, grrrr, vím, že za to nemůže, ale nejradši bych ho nakopala do prde*...háje.
A Bella se vrhla vstříc upírům, vstříc Edwardovi, který ji nezabil, protože je těhotná, šmarja panno, teda Amishko, to je jedna pecka za druhou (ale tak nějak jsem tušila, že bude těhotná, ale že to dopadne takhle), bude to mít holka ještě sakra těžký...

12)  Bye (10.08.2011 23:15)

No TYVOLE!!!
A je to v pr...alese!
Jake otisknutej, Bella pohrdla konejšivou náručí rozbouřeného moře a vrhla se vstříc jisté smrti z rukou krvelačného monstra, kterému evidentně není lhostejná ať už je nebo není těhotná?!
Cože??? Těhotná??? S Jakem???
Amiško, já vím, že máš bujnou fantazii. Ale zase jsi mě překvapila tím, jak moc! Tohle ještě bude zajímavý
Jo, pěkná akčňárna, u Cullenů v tom obýváku

11)  HMR (07.08.2011 08:02)

To jsou zvraty... dobré, moc dobré...

10)  Janeba (06.08.2011 20:31)

Wau, ani nedutám, Amischko , takže je po svatbě, sešlo z ní a Bella čeká miminko!!! Páni takže se budu muset vrátit na začátek, protože tohle mě dostalo!!! Ami, jsi skvělá!
Děkuji!!!

9)  Karolka (06.08.2011 19:08)

Ty bláho, Ami, ta úvodní scéna mě úplně rozemlela. Bylo to napsané úplně sugestivně.
Edward... ííík! Jako já vím, vlkodlaci hřejou a tak, ale Edward... hi hi... uáááá... ehm.... kde jsem to...
Záchranná akce Cullenovic klanu mě dílem pobavila dílem rozčílila. Kurnik, takhle je rušit!
Pak přišel Edward sedící na schodech a opět íííík! No jo, není mi pomoci...
A pak ten konec! Ty vole ale! Ty je vůbec nešetříš!!!!!
Bomba! Skvělý!

P.S. Tahle kapitolka ti vypadla ze série...

8)  Twilly (06.08.2011 00:30)

No, tak nějak jsem to očekávala... ale stejně mi vrtá hlavinkou, kdo je Jacobův otisk

7)  SarkaS (05.08.2011 20:57)

Eh? Co? Chudák holka teď už ani nemůže umřít jak sama chce... No jsem zvědavá s čim nakonec přijdeš, jestli ona se pak nedá dohromady ještě s Newtonem, to už by to byla hotová telenovela...

6)  Bosorka (05.08.2011 20:51)

Můžu to říci na plnou hubu?
JSEM TOTÁLNĚ V PRDELI!!!!!!!!!!!!§§

5)  sakraprace (05.08.2011 20:45)

No, tak to je pěkná komplikace. Jake je někde v háji s bůhvíkterou a ani netuší, že čeká dítě. Edward ji nezabije, nepřemění a já jsem napnutá jak sáňky v létě.
Kde máš další písmenka a slova a odstavce, hmm?????

2)  MisaBells (05.08.2011 20:02)

ááá bože, vlci se množí, to snad není pravda!!! To je naschvál!!!!!! Romčajznice! Uáááá a já měla takovou radost... Tohle není na hula taneček, ale na skok z útesu! Krucinál... Edwarde, kašli na ni a stav se u mě!!!
P.S.: Krásný zlato, moc, moc, moc!!!

1)  sfinga (05.08.2011 19:58)

Romčo, ty intrikánko, tys to teda zamotala. Bella je těhotná s Jacobem, ten blbec se otiskl do bůhvíkoho a já jsem v háji. Edward ji očividně nechce zabít. A já, našponovaná víc, než kdy dřív, čekám jak to klubko zamotaných osudů rozmotáš. Moc se těším, ale i trochu bojím, nevěda, čím nás překvapíš.

Díky křehká vílo z hor

1