Velmi křehké vztahy - 9. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

02.05.2010 [16:00], Ajjinka, ze série Velmi křehké vztahy, komentováno 4×, zobrazeno 3064×

PS: Povídka je psaná převážně nevážně =D

9. kapitola

Není pták jako pták!

Vstala jsem z křesla, které se zrovinka rozpadlo, a přešla k němu. Zíral do ohně, ani nemrkal. Vytáhla jsem z kapsy kapesní baterku a posvítila mu do oka. Zorničky měl lehce rozšířené a v pravém oku měl zaděláno na ječné zrno.

„Co na něj tak civíš?“ začala do mě znovu rejpat ta blondska.

Nevšímala jsem si jí a dál pokračovala ve své lékařské prohlídce. Přeci jen mi ty kurzy v mateřince k něčemu budou. Vyndala jsem jedno z menších kladívek, které jsem s sebou nosila pro každý případ, a namířila na jeho koleno. Soustředěním jsem si skousla jazyk a vymrštila ruku. Hlava kladiva se však při nárazu rozdrolila a v ruce mi zůstalo jen topůrko. Vykulila jsem oči a sledovala jeho koleno. Ani se nepohlo a vypadalo neporušeně.

Klekla jsem si s tím, že se mu na něj podívám. Ehm, na to koleno. Ale zastavila mě chladná ruka té blondýny.

„Nehrab na něj, je-li ti život milý,“ pohrozila mi a já žasla nad jejím básnickým střevem. Asi má smysl pro melodrama. U mě ale nepochodí.

„Už s chmurným dnem vzchází chmurné ráno, tak mě nech a drž hubu, tlamo!“ vrátila jsem jí. Na mě si nepřijde.

„Ty lidský červe, tvá slova tě přijdou draho! Na Edu nic nezkoušej, ty jedna nemravo!“ prskala a sliny jí lítaly od huby.

„Říkám mlč už, v kapse mám kuš. Použiju ji ráda, neoblbuj mi tu kamaráda. Těma umělýma kozama nic nezmůžeš, do hrobu si akorát pomůžeš.“ Páni, ale že mi to dneska jde. Ta harpyje se nafoukla jak naprcaná hrošice a ťapla sebou na zem. K její smůle si to švihla rovnou na horký kámen u ohniště a propálila si díru do své stylové hula-hula sukýnky. Jenom škoda, že si k tomu nevzala i ty kokosy.

„Edwarde, bejku! Probuď se, dám ti žvejku,“ slibovala jsem a hleděla mu zpříma do očí.

„Baaaaaf,“ vykřikl a jeho ´svěží´ dech mi postavil vlasy samou hrůzou. „Máš používat Taft, účes by ti držel, nevypadala bys jako petržel,“ řekl a usmál se na mě. Kretén! Hodila jsem po něm pohled frustrovaného mývala, který si už nějakou dobu nevrznul.

„Ach, Bello, toužilo po tobě mé tělo. Teď mám ale jinou, chytrou, krásnou, pilnou,“ usmál se a jeho chrup mi málem vypálil sítnici.

Přimhouřila jsem oči a podezíravě stočila pohled na tu vocápku, co se pořád válela na zemi.

„Tohle?“ ukázala jsem na ni rukou a pro názornou ukázku do ní ještě kopla.

„Přesně ta,“ řekl hrdě Edward. Já ti dám! No jasně! U hlavy se mi rozsvítila dvousetwattová žárovka. Já mu dám!!!

„Ani když ti dám?“ vypálila jsem a viděla jsem v jeho očích malé jiskřičky. Ha, takhle na něho. Jenže potom se ozval Opálený zadek.

„Ale, Edíí, vždyť já ti to taky slíbila. Krom toho, léta jógy a milovaní na žhavém uhlí mě naučily ohebnosti,“ pískla a ozvěna jejího hlasu praskla stoletý jehličnan. V Bejkových očích se objevilo ještě více jiskřiček a myslím, že jsem tam zahlédla i první plameny.

Edward se na ni ještě chvilku díval a pak rychlým a zcela nerozhodným pohybem střelil hlavou ke mně. Nemohl se rozhodnout. Natočila jsem se k němu celým tělem, zatnula zadek a vystrčila prsa. Trochu jsem zalitovala, že jsem si dnes nevzala tričko s větším výstřihem.

Tanya za ním rozezleně zaprskala. Edward se otočil. Začala se před ním nakrucovat a já se cítila ztracená. S tou blonďatou prsaticí se nemůžu rovnat.

Znechuceně jsem mlaskla, ale jakmile Edward stočil hlavu zase na mě, snažila jsem se vypadat svůdně. Mrkala jsem svýma dlouhýma nalepenýma řasama a prohrábla si rajcovně vlasy. Na prázdno polkl a kalhoty se mu začaly vzdouvat.

„Chjáákhááá!“ zasyčela Tanya a chystala se po mně skočit. V tom však zasáhl Edward. Vystřelil rukou kupředu, chytl ji za bujnou kštici a trhl. V ruce mu zůstal pramen jejích dlouhých vlasů.

„Ty-jsi-mi-urval-vlasy,“ kulila na něj oči a její plastický hrudník se jí vzdouval, jak zhluboka dýchala.

„Hups,“ usmál se Edward. „Ale jestli ti to pomůže, tak chci tebe,“ zasmál se omluvně a usmál se na ni.

„Tak ty takhle?“ vykřikla jsem nevěřícně. Snad tu plastikovou blondýnku nevymění za naprosto přírodní smradlavou hovnovlásku?! Jenže asi vymění! Ještě budeš litovat! Budou ti chybět mé zapáchající kanady, uvidíš!

„Abys věděl, tak já jdu za Jessicou. Tibetských mnišek není nikdy dost,“ dupla jsem si a s brekem a tečícím nosem utekla pryč.

Nevěděla jsem kudy jít a jak se vůbec dostat z lesa. Jediný můj cíl byl Tibet. Dodala jsem si kuráž v podobě placatky a rozběhla se. Jehličí se kolem mě rozvířilo a pak frnklo kdovíkam.

Naštěstí jsem během pár hodin dorazila k silnici. Sedla jsem si na patník, hodila nohu přes nohu a vytáhla z batohu vysílačku.

„Tady Rybana, tady Rybana,“ řekla jsem do ní a čekala, až se ozve odpověď. Dlouho nepřicházela.

„Slyšíme tě, Rybano. Udej pozici.“ Rozhlédla jsem se kolem. Všude byly stromy. Jak se z téhle šlamastiky vyhrabat? Kdybych tak s sebou měla svoji vlastnoručně vyrobenou GPSku… Tu jsem však darovala Billymu k jeho 60. narozeninám. Už se pak nikdy neztratil.

„Na severu stromy, na jihu stromy, na západě začátek cesty, na východě konec cesty,“ zahlásila jsem jako poslušná skautka a čekala na odpověď.

„Vyhledáváme tvou pozici,“ ozvalo se zaškrčení. „Už to máme, jsi v… prdeli,“ ozvalo se a vysílačka utichla. No super, pozici znám, ale nevím, jak se dostat do Tibetu.

Najednou jsem uslyšela divný pisklavý zvuk. Skoro stejný jako ty, které se ráno ozývají ze záchodu při Charlieho návštěvě. Znechuceně jsem se ušklíbla a rozhlížela se kolem sebe. Ještě aby tu na mě někdo udělal bombový útok. Když mé oči pročesávaly lehce zataženou oblohu, všimla jsem si podivného stínu, který se každou chvíli zvětšoval.

Pak, doprovázený dutou ránou, se vedle mě rozplácl asi dvoumetrový orel. Kolem hlavy mu lítaly hvězdičky a každé oko mu koukalo jinam. Připomínal mi trochu výraz Jacoba po útoku teflonové pánve, když jsem ho načapala, jak ji drhne drátěnkou.

Seskočila jsem z patníku a do ruky čapla delší klacek, který mi někdo podal. Vykročila jsem směrem k té velké hroudě peří, když… Počkat! Někdo mi ho podal? Rychle jsem se otočila a byla připravená použít některých ze svých smrtících chvatů, ale nikdo tam nestál. Asi mi už vážně kape na maják.

Znovu jsem udělala krok k tomu opeřenci a opatrně do něj šťouchla. Přetočil se na levé křídlo a zběsile zakukal. Chudáček, asi zapomněl svou řeč.

„Hej, vole!“ křikla jsem a znovu do něj píchla. „Kam máš namířeno?“

„Kuku.“

„Afrika? No vidíš, Tibet je po cestě,“ zaradovala jsem se.

„Ku-ku, kukuku-“ Přerušila jsem ho.

„Hele, neremcej a vstávej. Já dneska taky neměla dobrý den. No šup,“ šťouchla jsem do něj. Vzala jsem ho za pařáty a ty si zapíchla do trička.

„Leť!“ rozkázala jsem a orel se se zafuněním vznesl. Párkrát se mnou narazil do stromu, než se zorientoval, ale nakonec se vydal správným směrem. Teda snad.

„Ku-kuuuuu,“ zasípal.

„Ne! Žádné závaží odhazovat nebudu,“ řekla jsem nekompromisně. Když se mnou však narazil do dalšího stromu, povolila jsem.

Nejdříve jsem se zbavila těch pěti kilo C4 a z lesa pod námi udělala nádherný několikahektarový palouk. C4 následoval dnešní nákup, který jsem si nastrkala za tričko a kalhoty, a taky stereo.

„Kuku, kuku,“ zasípal opět.

„No dobře,“ rezignovala jsem a vyhodila i památeční kovadlinu po dědečkovi.

Orel se najednou šílenou rychlostí vznesl o pět metrů výš. Jaj, asi nás to vážně zatěžovalo. Kdyby to ale viděl děda! A co teprve babička Swanová! Ta stará ježibaba by mě proklela do desátého kolene! Najednou jsem dostala strach, vytáhla jsem z batohu velký zarámovaný obraz, ze kterého se na mě usmívala babička a dědeček. No, oba spíš vypadali, jako by měli křeč. Podívala jsem se babičce upřeně do očí a ona na mě mrkla. Zapištěla jsem a štítivě rám s tichým ahoj upustila.

Teď už mě strašit nebudeš!

Podívala jsem se pod sebe a viděla velbloudy. Líně se ploužili po písčité zemi a sem tam jeden zkolaboval.

„Ku-kuu,“ zapištěla znovu ta obluda těsně u mého ucha. Uštědřila jsem mu slušnou ránu do zobáku a už mlčel. Ještě jsem si na chvilku zdřímla. Nechtěla jsem totiž hned u přijímacího řízení vypadat unaveně. Protáhla jsem se a zívla. Z pusy mi vyšel smradlavý obláček kouře. Zašklebila jsem se. Opět jsem zalovila v batůžku a vytáhla zelenou lahev Domestosu. Vykloktala jsem si a byla jsem spokojená. Teď už jen vidět alespoň jednoho zatracenýho mnicha, nebo aspoň Jessicu.

Podívala jsem se dolů a v ten samý okamžik narazila do špičky nějaké budovy. Dole se to hemžilo koly a na křižovatkách neexistovaly žádné předpisy. Vypadalo to, jako by tady jezdily samé Belly.

„Přeletěls´, vole, jsme v Číně,“ dloubla jsem ho do žeber. V mžiku se otočil a znovu se mnou vrazil do té věžičky. Pták jeden pitomá!

Znovu jsem zavřela oči a probudil mě až tvrdý dopad. Ten pták si ze mě snad dělá prču. On mě normálně pustil.

„Já si tě najdu a potom si z tebe udělám chutné pařáty,“ řvala jsem na oblohu.

„Kuku.“

„Ty mi taky!“ křikla jsem. Doufám, že jsem alespoň v Tibetu.

Postavila jsem se na nohy a zkontrolovala se, jestli mi někde neteče krev nebo netrčí kost. Vše bylo ok. Hlasitě jsem si oddechla a otřela si zpocené čelo, až pár kapek odletělo. Za mnou se ozval šramot. Prudce jsem se otočila a očima pročesávala křoviny kolem sebe.

„Kde jsi! Vylez!“ vyhrožovala jsem a prohrabávala si kapsy, kam jsem si ráno dávala několik granátů. Bezděky jsem se uchechtla, když jsem si představila Charlieho obličej, až zjistí, že jsem mu je čorkla. No jo, měl mi koupit vlastní.

„Já se vzdávat, já být hodný,“ zapípal někdo z křoví. Pro jistotu jsem si do ruky vzala jeden z granátů a vyčkávala.

„Vylez.“

„Už jít, nic nedělat,“ mumlal tiše a křoví se rozhrnulo. Vylezl z něj panáček v oranžovém hábitu, kůži měl jen o pár odstínů jinou než obleček a ruce držel nad hlavou ve smířlivém gestu. Měřila jsem si ho podezíravým pohledem.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se a jedním okem sledovala lem jeho hábitu, jak se ladně pohupoval, když šel.

Ree ♥ Ajjinka