03.06.2011 [10:30], Evelyn, ze série V temnotě, komentováno 30×, zobrazeno 5378×

Setkání (v minulosti, i současnosti)

Bavila se. Ani na jeden tanec nezůstala bez partnera. Když chtěla šampaňské nebo víno, okamžitě jí ho nabízeli minimálně tři muži. Skládali jí komplimenty. Říkali jí, jak je krásná, jak ladně tančí, jak jí sluší šaty. Jeden její společník, o němž byla přesvědčená, že je to anglický vévoda, jí během tance složil báseň. I když se za celý večer ani jednou neusmála, byla na vrcholu blaha. Stala se královnou maškarního bálu. Sál jí ležel u nohou.

,,S dovolením, monsieur,” ozval se za ní nádherný a podmanivý hlas. Její současný taneční partner se zamračil, ale s mírnou úklonou ji přenechal dalšímu tanečníkovi. Slušné vychování a společenské způsoby nebylo radno podceňovat ani ve chvíli, kdy byli všichni zahaleni maskami. Dvorní šeptandou se neslo, že tyto večírky navštěvuje i budoucí panovník.
Oplatila poklonu a otočila se k majiteli toho krásného hlasu. Muž před ní jí vyrazil dech. O půl hlavy převyšoval většinu mužů v sále. Široká ramena, na pohled silné paže, svalnaté nohy. Celý byl oblečený v černé. Jen jeho halenu zdobila stříbrná výšivka. Vyčníval mezi ostatními muži, kteří zvolili pestřejší barvy. Móda přikazovala žlutou, červenou, růžovou, oranžovou a zlatou. On si ale z módního diktátu jako jediný v sále nic nedělal. Milovala módu a dbala na její dodržování. A přesto se jí žádný muž nelíbil víc.
,,Madam,” zapředl a uklonil se. Připadala si omámená. Jako kdyby vypila moc šampaňského. Hlava se jí motala, dech vázl v hrdle, nohy se podivně roztřásly.
Vzal ji do náručí a dal se do tance. Vedl ji. Jako hadrová panenka ho nechala řídit své kroky. V přítmí sálu nedokázala rozeznat barvu jeho očí. Nevadilo jí to. Jen se do nich chtěla dívat. V tu chvíli, ráno, za rok, napořád. Škraboška mu zakrývala pouze úzký pruh kolem očí, její stuhy měl omotané kolem culíku blond vlasů. Uchvátil ji. Jeho ruka s lehkostí spočívající na jejím kříži ji rozechvívala. Měla pocit, že ji jeho dlaň hřeje i přes několik vrstev látek jejích šatů.

,,Dovolte mi poznamenat, že právě tančím s tou nejkouzelnější bytostí pod sluncem,” usmál se na ni a prudce se s ní zatočil v rytmu hudby. Zamrkala a zčervenala. Podobné lichotky slýchala denně. Z jeho úst ale zněly tak jinak…
,,Se zrůžovělými líčky jste rozkošná, Isabelle,” zapředl. Kdyby ji pevně nedržel, zhroutila by se k zemi. Nebyla paní svého těla. To patřilo jemu. Prvně zatoužila se muži skutečně dát, nejen flirtovat. Při té myšlence ji polilo horko. Tahle mladá dáma nesmí uvažovat!
Zatřepala hlavou. Kroky tance velely, aby se pár pustil a každý sám obešel parket. Její chůze pozbyla obvyklé ladnosti a kočičí elegance. Nohy jí ztěžkly a s každým metrem, který se od něj vzdálila, ji poslouchaly méně a méně. Při otočce téměř upadla. Tanečníci se měli dívat přímo před sebe, ale oni ze sebe nemohli spustit oči. Až po několika vteřinách si uvědomila, že ji oslovil jménem. Na maškarním bále absolutně nepřípustné. U jiného by to považovala za neodpustitelný společenský prohřešek. Teď se jí ale rozbušilo srdce a cítila se velmi potěšeně, že i on ví, kdo je. Než došla na konec sálu, umírala touhou znát i jeho jméno. Vědět o něm úplně všechno.

Při návratu k němu se musela silou vůle nutit nezrychlovat krok a držet se hudby. Nemohla se dočkat, až ji opět sevře v náručí, až se do jeho očí bude dívat zblízka. Jakmile se jí dotkl, celá roztála. Jako kdyby tohle bylo to, pro co se narodila. Nikdy dříve nepoznala zmatek, nikdy nepochybovala o svých citech a cílích. Až teď. Co to s ní jen prováděl? Jakou mocí vládl?
Usmál se na ni a přitiskl si ji k sobě blíž, než se považovalo za slušné. Ani v nejmenším jí to nevadilo.
,,Omluvte mou nezdvořilost, ma belle, nepředstavil jsem se. Hrabě Alexandr James Charteron, k vaším službám.” I při tanci se lehce poklonil a po chvilce porušil taneční držení a políbil ji na hřbet dlaně. Zatočil se s ní celý svět.
,,Ale drahý pane Charterone, smyslem našich škrabošek je utajit, kdo se za nimi skrývá,” napomenula ho, ale tón jejího hlasu nemohl být napomínání vzdálenější. Tlumeně se zasmál.
,,Isabelle, věřte mi, že společenské konvence mě netrápí. Zvláště pokud mi jejich porušení zajistí váš úsměv,” zašeptal. Odměnila ho okouzleným pousmáním.

*******

Ve Vadso jsem doplnila nádrž. Dvacet hodin na cestě. Dvacet hodin upínání pozornosti na mapu a namrzlou cestu. Dvacet hodin bez vzpomínek a zbytečných úvah.
Muže na benzínce jsem musela třikrát ujistit, že do hor nejedu sama. Nechápal, co dívka jako já dělá tak daleko od pohodlí velkých měst. Sem většinou zavítali jen lovci a dobrodruzi. Přesvědčila jsem ho, že jedu se skupinou přátel fotit krásy zdejší přírody do časopisu. Kdybych se mu při té lži upřeně nedívala do očí, neuvěřil by mi. Takhle neměl šanci pochybovat.
Pro zachování nenápadnosti jsem nakoupila i sušenky, brambůrky, colu a pivo. Dostalo se mi upozornění, abychom se drželi ve skupině a odpadky nevyhazovali do volné přírody. I po těch desítkách let, kdy jsem nebyla tak křehká a zranitelná, jsem občas propadala chuti ukázat, že největší nebezpečí široko daleko pro všechno živé představuju já. Byly časy, kdy jsem to tak skutečně dělala. Ta hrůza v lidských očích se ze vzpomínek nedala vymazat.

Auto jsem nechala na konci asfaltové cesty asi sto kilometrů za Vadso. Dál už vedla jen nepříliš kvalitně působící stezka. Lepší pojmenování pro zhruba metr široký lán mezi stromy jsem nenašla. S batohem na zádech jsem se dál vydala pěšky. Sníh mi křupal pod nohama, čerstvé vločky poletovaly vzduchem, zima přímo jiskřila. S každým krokem, který mě vzdaloval od civilizace, od lidí, se mi šlo lehčeji. Byla jsem schopná vyvinout mnohem větší rychlost, ale nebylo kam spěchat. Užívala jsem si normální tempo. Poslouchala jsem zvuky kolem sebe. Věděla jsem o každém živém tvoru v okruhu několika kilometrů. Ptáci, hlodavci spící pod zemí, liška, jelen, medvěd.
Naposledy jsem se sytila před více než dvěma týdny, ale neměla jsem ještě žízeň. Krev zvířat v mém okolí mě nelákala. Upřímně jsem si musela přiznat, že krev zvířat mě nelákala nikdy. Ani když jsem žízní skoro šílela. Její vůně ani chuť se té sladší, lahodnější, sytější lidské nemohla ani vzdáleně rovnat. Zvyknout se ale dá na všechno a krev zvířat rozhodně nebyla tím nejhorším, co mě mohlo potkat. Byla to jen malá cena za neztracení lidskosti.

Už se smrákalo, když se přede mou náhle objevila skála a pod ní nepříliš bytelně vyhlížející srub. Můj domov pro následujících pár dní. Opuštěná lovecká chata, kterou jsem našla hned po té, co jsem odešla ze Států sem do Norska. Naposledy jsem tu byla před půl rokem. Tehdy jsem ale nepřijela autem. Běžela jsem z Osla až sem. Zmínka o Alexandrovi a jeho návštěvě Dánska mě vyhnala až k nejsevernějšímu bodu Skandinávského poloostrova.

Rozvrzané, uvolněné dveře jsem otevřela pouhým lehkým tlakem špičkami prstů. Kdyby mi hrozilo nebezpečí, tohle staré dřevo by mě rozhodně neuchránilo. To byl ostatně důvod, proč sem lovci přestali jezdit. Příliš časté útoky medvědů bez možnosti skrýt se před nimi do bezpečí alespoň přes noc.
Chatu tvořila jen jedna místnost. Dvě židle, nízké tvrdé lůžko v rohu, železná vana pod oknem. Ušklíbla jsem se. Během svého krátkého lidského života bych na takovéhle místo nevkročila. I přes zbytečnost toho počinu jsem za sebou zavřela a zaklapla petlici. Batoh jsem položila na postel a otevřela okenice.
Vybalila jsem jen tlustý slovník, prázdný blok, tužku a sbírku básní od neznámého Japonského umělce. Dárek od Esmé k prvnímu výročí mého pobytu u nich. Ráda jsem si ji prohlížela. Byla to krásná práce, malé umělecké dílo. Ručně psaná, doplněná ilustracemi, na kvalitním papíře. Rok vydání 1832. Vlastnila jsem ji přes sto let, ale až teď jsem se pustila do čtení a překladu. Japonštinu jsem ještě nestudovala. Jejich ne právě jednoduchý systém znaků by mě mohl zaměstnat na delší dobu něž jen na několik málo dní.

Bylo to složitější, než jsem si myslela. Cítila jsem něco, co se blížilo štěstí. Celou bytostí jsem se upínala k překladu a porozumění básníkova zachycení padání okvětního lístku do trávy.
První báseň jsem měla do angličtiny přepsanou až s dalším západem slunce. Rodnou mateřštinu jsem si zakázala i v myšlenkách. Dívat se na slova psaná francouzsky bych ještě nezvládla. Angličtina byla bezpečná.
Můj zrak byl dokonalý. Znala jsem všechny odstíny barev, tóny, nádechy, ladění. Viděla a vnímala jsem vibrace zvuku při pohybu. Zdálo se být až nemožné, aby autor byl člověk. Jeho pohled na svět kolem něj zachycovat příliš mnoho jemných detailů. Všímal si věcí, které lidé nevnímali. Přesně popsal putování listu v mírném vánku, čechrání trávy, sklonění se stébla pod kapkou ranní rosy… Okouzleně jsem si svůj překlad přečetla a scénu z pozdního jara na japonském venkově viděla přímo před sebou.
Seděla jsem v tureckém sedu, zády se opírala o stěnu srubu, knihu opřenou o kolena. Ten pokoj a mír, který se rozhostil v mém nitru, jsem si chtěla uchovat co nejdelší možnou dobu.

To mi ale nebylo dopřáno. Z lesa se ozval výstřel následovaný křikem ptáků a následně i lidským řevem. Ta bolest a strach prýštila z téměř zvířecího ryku a útočila na mou mysl. Měla jsem pocit, že má tichá, nehybná hruď se zběsile zvedá a srdce mi splašeně buší. Nemožné, ale iluze, kterou křik vyvolával, byla takřka dokonalá.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Ten muž zcela bez pochyb trpěl. Pekelně trpěl. Mohl být tak patnáct kilometrů daleko. Byla bych u něj během tří minut. Možná i dřív. Ale nepochybovala jsem, že krvácí. Kapku krve, drobné krvácení z rozbitého kolene nebo povrchního říznutí se nožem už jsem zvládala s jistotou. Porušenou tepnu, intenzivní vůni a koncentrované vábení… by bylo nad mé síly.
Chvíle ticha. Zhluboka a zrychleně jsem dýchala. Doufala jsem, že už je po všem. Snažila jsem se namluvit si, že se to nestalo. Že jsem nic neslyšela.
Křik se ozval znovu. Trhal mi uši. Ruce mi samy vylétly k hlavě a pevně se přitiskly k boltcům. Až to bolelo. Ale nepomohlo. Můj sluch byl příliš dobrý. Pustila jsem svou hlavu a chytla se čela postele. Zaryla jsem do něj prsty. Dřevo zapraštělo a mně v dlaních zůstaly jen třísky. Křik neustával a neztrácel na intenzitě.

Nemohla jsem jinak. Mé tělo, instinkty, které nepatřily mně, má podstata mě nutily k útěku. Ne dál od toho muže, ale blíž k němu. Hodně blízko. Nemohla jsem skutečně cítit jeho krev, ještě ne, ale stačilo vědomí, že krvácí, aby se bestie v mém nitru probrala do plného vědomí a ovládla mě. Má poslední souvislá myšlenka patřila výčitce, že jsem měla lovit hned po příjezdu. Kniha básní mohla počkat.

Hnala jsem se krajinou. Neomylně jsem běžela k cíli. Tři minuty byl velmi nepřesný odhad, zvládla jsem to za méně než jednu.
A přesto jsem přišla pozdě. Křik ustal. Ticho přerušovalo jen chropění medvěda. Jen jeho srdce ještě tlouklo. Slabě a klopýtalo, ale krev po těle ještě pumpovalo. Člověk byl mrtvý. Nemohl zemřít déle než před pár vteřinami, ale v okamžiku, kdy se jeho oběh zastavil, mě už nemohl zajímat.
Zuřivě jsem se vrhla na medvěda. Nebránil se. Střelná rána v břiše ho zbavila síly. Nebojoval. Ale já se chovala jako kdyby ano.

Necelých deset sekund a bylo po všem. Jakmile planina utichla úplně, probrala jsem se z toho šíleného opojení. Celá jsem se třásla. Žízeň byla pryč, zůstalo jen obvyklé prázdno.
Zhroutila jsem se na zem vedle mrtvého muže. Na první pohled lovec. Byl blázen, když se do těchhle končin vydal sám. Hloupý, nezodpovědný blázen. Ale pořád člověk a já ho chtěla zabít. Kdybych si nezakázala silné emoce, nenáviděla bych se. Hluboce a niterně bych se nenáviděla. Ani sto let nedokázalo přebít dobu dávno minulou a zbavit mě té špíny a temnoty.

Zavřela jsem mu oči. To jsem pro něj mohla udělat. Vykopáním hrobu bych mu službu neprokázala, nejspíš ho budou hledat a takhle je šance, že i najdou. Pomalu jsem se zvedla a chystala se vydat se zpět do srubu.
Zafoukal vítr. Ze severu. Vrčení se z mého hrdla vydralo bez mého přičinění. Prudce jsem se otočila a nahrbila se k útoku.

Stál dvacet metrů ode mě. Rovný, klidný, s rukama v kapsách. Působil jako přízrak. Vykročil ke mně a nedbal na mé výstražné vrčení a bojovou pozici. Nehýbala jsem se a vyčkávala. Zastavil se na vzdálenost natažené ruky ode mě. Podíval se mi přímo do očí a já musela zalapat po dechu. Tekuté zlato… Ovládla jsem se a přestala vrčet. Pomalu jsem se narovnala. Usmál se na mě.
,,Nevěděl jsem, že jsou i jiní jako já,” pronesl tiše. Ani já nevěděla o dalších vegetariánech kromě své rodiny a  Denalijských. Neřekla jsem ale nic. Ostražitost mě úplně neopustila.
,,Nemusíš se mě bát. Jsem Edward,” pokračoval a napřáhl ke mně ruku. Nikdy dříve jsem nikoho jako on nepotkala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  Faire (03.06.2011 16:43)

Honem další.
Nemohu se dočkat co bude dál.

7)  eMuska (03.06.2011 14:39)

Uááá! Jsem Edward! ááá! Tešujem! Je tam! Je tam! Je tam!
Inak - Belline pocity sú neeuveriteeľné, vychutnávala som si každý krvilačný okamih a dokonalosť básne...
Tešáám na Edwarda!

6)  milica (03.06.2011 12:51)

Nádhera
Ten popis z minulosti, chudák Bella vždy se v jejím životě objeví nějaký James, i když tenhle je schovaný za Alexandrem.
Popis jejích emocí a myšlenek, je naprosto dokonalý
Moc se těším na pokračovaní

3)  monikola (03.06.2011 11:42)

no teda to je paráda...i tá časť z minulosti i tá z prítomnosti...ani nechcem predstaviť čo za osud si jej vymyslela, zatiaľ môžem len tušiť, že ak nám viac vykreslíš Alexandra tak ho budem chcieť

a to stretnutie Belly s Edwardom...Stál dvacet metrů ode mě. Rovný, klidný, s rukama v kapsách...presne tak som si ho predstavila...úúúúžasné

«   1 2