12.10.2010 [20:15], Texie, ze série V podmínce, komentováno 21×, zobrazeno 5605×

Kdo se těšil na odhalení, co se to okolo Belly děje, tak ten mě asi zaškrtí, protože vše se ještě více zamotává. Demetri svojí vinou dosáhl přesně toho, čemu chtěl zabránit.

8. kapitola

Ten den byl pro Bellu stále horší. Když konečně skončila dnešní výuka a došourala se ke svému pokoji, čekal tam na ni Demetri.

„Copak, Isabellko, byli na tebe ve škole ostatní děti zlé?” ušklíbl se jejímu výrazu.

„Neboj, tebe nikdo netrumfne,” odsekla mu. Protáhla se okolo něj do svého pokoje a než stačila zavřít, proklouzl dovnitř i on.

„Hm, hezký,” rozhlédl se. „Sice trochu komfortnější, než jsi zvyklá, ale občas je dobré se trochu rozmazlovat.” Při obhlídce jej však něco zarazilo. Znovu se nadechl a překvapeně se obrátil na Bellu, která začínala mít neblahé tušení.

„Myslím, že se přece jen nechováš tak vzorně, jak se tváříš,” ušklíbl se. „Ten pach je mi docela povědomý... Cullen!” To poznání ho docela překvapilo. „Netušil jsem, že jsi na takové romantické typy, Isabello.”

„Do toho tobě nic není!” odsekla mu. Vůbec se jí nelíbilo, kam se jejich téma stočilo.

Chladně se usmál a vykročil k ní. Sevřel jí bradu a zvedl, aby mu hleděla přímo do očí.

„Právě naopak, tohle mě docela zajímá.”

Bella mu vztekle odstrčila ruku, ale on jí ji rychle ještě zachytil. Sevřel jí zápěstí v drtivém stisku. Chtěl jí dokázat, že to on je tu ten, kdo má navrch. Bella si to však nechtěla nechat líbit, už měla toho jeho slídivého chování dost. Prudce ho praštila, až odletěl stranou.

Okamžitě se ocitl zase na nohou v bojovém postoji.

„Být tebou, tak si dávám pozor. Stačí další problém a půjdeš hezky zpátky,” zavrčel na ni. Doufal, že ji to dostatečně zastraší. V tom se však mýlil.

„Nebo bych se taky mohla začít chovat slušně.”

Posměšně se narovnal.

„Oba víme, že tohle nezvládneš.”

Jen ho probodávala pohledem bez odpovědi. Po chvíli se tedy otočil a vyšel ven. U dveří se k ní ještě naposledy otočil. Znal ji dost dobře, ale tentokrát ho její odhodlání mátlo. Nechtěl připustit, aby se vrátila do Volterry, i kdyby ji musel vyprovokovat, aby něco provedla.

Edward hleděl zamyšleně z okna a přemýšlel o Belle. Jako by ji tím přivolal. Zahlédl ji, jak jde zamyšleně od školy k nedaleké áleji. Vyskočil z okna a během chvíle už byl u ní. Jejich hádka ráno mu ještě ležela v hlavě. Bylo mu však jasné, že ona je příliš hrdá na to, aby se to pokusila urovnat.

„Ahoj,” ozval se jí za zády.

„Ahoj.” Ani se k němu neotočila. Dál kráčela se zamyšleně skloněnou hlavou. Vykročil vedle ní.

„To ráno mě mrzí, neměl jsem na tebe tak vyjet.”

Zvedla k němu tvář.

„To je dobrý.”

„Takže odpuštěno?” usmál se nadějně. „A stavíš se večer?”

„Nemám moc náladu, kdyby ti to nevadilo...”

Popravdě, dokázal se s tím smířit. Úplně mu stačilo, když mohl být s ní i takhle. V tichosti šel vedle ní.

„Ááá, tady máme ty dvě hrdličky.” Protivný hlas jako by prořízl tichou krajinu okolo. Edward se překvapeně otočil k Demetrimu, který se líně opíral o nedaleký strom.

„Demetri, opravdu nemáš nic lepšího na práci, než mi dělat ze života peklo?” zamumlala a pomalu k němu zvedla hlavu.

„Vlastně ne.”

Pobaveně sjel pohledem Edwarda, který se na něj nedíval právě mile. Netušil, o co tu šlo, ale Belle to bylo očividně proti srsti.

„Raději by sis měla toho svého pejska hlídat,” uchechtl se Demetri. „Mohl by dopadnout jako Didyme.”

Bella ztuhla.

„Jak to myslíš?!”

„Jejda, ty o tom vlastně nic nevíš.” Na Demetrim bylo vidět, jak ho potěšilo, že jí to může sdělit osobně. „Didyme je mrtvá, už je to pár století.” Doslova si vychutnával její reakci.

Bella byla v šoku. Ani si to neuvědomila, ale poklesla v kolenou až dosedla na zem. Nepřítomně hleděla před sebe snažíc se tu zprávu strávit.

Demetri se začal pochechtávat. Ten pohled mu dělal náramně dobře.

Edward se nejprve snažil Bellu probrat, ale bez úspěchu. Vztekle se otočil k Demetrimu. Aniž by si vlastně uvědomi,l co dělá, vyrazil proti němu. Demetri bleskově uhnul jeho výpadu. Edward sice četl jeho myšlenky, ale jeho protivník měl veškeré pohyby tak zažité, že bojoval naprosto intuitivně. Byl to rozhodně nevyrovnaný boj. Edward měl na těle už několik ošklivých šrámů, zatím co Demetri sotva dvě oděrky.

Jejich souboj přilákal i ostatní. Okolo nich se utvořil dav vyděšených studentů. Nikdo se však neodvažoval zasáhnout. Teprve tlačenice okolo donutilo Bellu zase vnímat okolí. Vysíleně se zvedla na nohy. Na ty dva se téměř nepodívala a zašmátrala v kapse. Vytáhla mobil a zpaměti vytočila číslo.

Vypadala ledově klidná. Ostatní těkali mezi tou scénou před nimi a jejím divným chováním.

„Řekni mu, že přijímám jeho podmínky.”

Jen ta jediná věta, než položila. Nikdo nechápal, o čem mluví, kromě Demetriho. Právě držel Edwarda za krk u země a tak na ni nevěřícně upřel pohled. Po pár nekonečným vteřinách ticha se zvedl a konečně ho pustil. Vykročil k ní. Nehnutě mu odhodlaně oplácela ledový pohled.

„Asi by jsme měli vyrazit,” zamumlala k němu.

„Přece nemůžeš odjet!”

Edward už stál na nohou a hleděl na ni. Všechno ostatní mu bylo jedno.

„Demetri má v několika věcech pravdu. Nebyl to dobrý nápad. Jsi pro mě slabost a ty já si nemůžu dovolit.”

Edward na ni zůstal nevěřícně hledět. Nedokázal se pohnout, dokonce ani když se otočila a s Demetrim vyrazila pryč. On se však netvářil příliš radostně. Spíše stále ještě nevěřícně a možná trochu s obavou.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2