26.10.2010 [23:15], Texie, Povídky na pokračování, komentováno 28×, zobrazeno 5535×

Tak a je to tady - konec. Vlastně jak se to vezme, něco končí a jiné zase začíná... Stejně jako život Belly. Má konečně šanci žít, rozhodovat o sobě samé a dělat vlastní chyby. Konečně si utřídit, co je pro ni vlastně důležité a za co stojí riskovat...

12. kapitola

Belle nedošlo že je opravdu volná dokud nebyla několik kilometrů od bran Volterry. Teprve pak jí ten pocit podlomil kolena a ona ztěžka dosedla na zem. Vnímala tu lehkost své mysli. Nyní ji netížila žádná nesmyslná pravidla, výhrůžky a povinnosti.

Zhluboka se nadechla, aby to nějak vstřebala. Teprve pak se pořádně rozhlédla. Byla při pobřeží. Dezorientovaně se zahleděla k moři. Byl to zvláštní pocit, trochu jí snad i naháněl strach. Neměla totiž kam jít, žádné plány. Naprosto netušila co teď.

I dříve neměla ponětí co ji čeká, ale to bylo vždy v rukou někoho jiného. Nyní svůj osud dřímala jen ona sama.

Edward už druhý den nevyšel z pokoje. Jen se založenýma rukama hleděl z okna. Co zjistil, že se bude Bella vdávat a navíc za Demetriho, nedokázal dál fungovat. Potřeboval se s tím smířit a raději se skryl tady, než aby do toho zatahoval i další. Byla to jen jeho věc.

Tichem pokoje se rozlehlo zaklepání.

„Můžu dál?” zeptal se Carlisle.

„Jistě,” hlesl aniž by se odvrátil od okna. Carlisle po krátké odmlce došel až vedle něj a zahleděl se jako by nic z okna.

„Před chvílí dorazila Carla, byla krátce ve Volteře.”

Edward na to vůbec nereagoval.

„Měli tam docela rušno. Svatbu zrušili.”

Teprve tahle zpráva donutila Edwrada k reakci. Nevěřícně se podíval na Carlisla.

„Je... je to pravda?”

Carlisle přikývl a jako by nic, se stále díval z okna, ale jen ztěžka zadržoval úsměv. Ne pro ty novinky, ale proto, co znamenaly pro jeho syna. Bylo to jako příval života a energie do jeho žil. Edward na něj ještě chvíli zíral než se prudce otočil a přeskočil parapet okna. Dopadl pružně na trávník pod oknem.

„Kam tak letíš?” zarazil ho Carlisle.

„Pro auto, jedu do Volterry!”

„Přes oceán to bude asi vhodnější letadlem,” naznačil mu Carlisle. Nemohl si pomoct, ale musel se smát, radostí. Byl to krásný pohled, když měl jeho syn znovu chuť do života.

Edward začal hned obvolávat letecké společnosti a shánět nejbližší odlet do Itálie.

„Ne, je mi jedno v které třídě...” skřípal už téměř zubama. Zdálo se mu to nekonečné. Neklidně při hovoru přecházel kousek za budovou. Navíc musel mluvit tak šíleně pomalou lidskou rychlostí.

„Ano na dnešek v šest hodin a...”

„Haló? Jste tam?! Halo.” Žena v telefonu nechápala proč Edward ztichl, když předtím tak spěchal jako by šlo o každou vteřinu.

Tomu však ruka s mobilem poklesla domů. Zůstal stát a pomalu přivřel oči. Jen opatrně se nadechl. Skrz hrdlo mu proudil vzduch společně s tou nejkrásnější vůní jakou kdy cítil. Byla to opravdu ona.

Znovu otevřel oči a obrátil se. Bella ho provázela pohledem. Stála v příkrovu stromů. Jako by ještě váhala, zda udělala dobře.

Vykročil okamžitě k ní. Bál se, že by mu mohla zmizet, pokud by váhal. Ona tam však stále stála.

„Chtěl jsem jet za tebou,” zašeptal, když k ní přišel na dosah ruky.

„Nemusíš, jsem tady,” pousmála se nesměle.

„Proč?” Potřeboval to vědět. Nevyznal se v ní.

Sklopila hlavu, jako by si nevěřila natolik, aby mu to řekla do očí.

„Když jsem byla malá měla jsem jen Didyme. Mohla jsem jí věřit a věděla, že mě má ráda. Zbožňovala jsem ji.” Zadrhla se. „Ty jsi jediný u koho cítím to samé,” dodala už šeptem.

Edward zvedl dlaně a obemkl jí v nich tvář. Donutil ji, aby se na něj podívala. To co viděla zračit se v jeho očích ji donutilo tiše vzlyknout. Bylo v nich více citu, než kolik za celou svou existenci zažila, a upíraly se přímo na ni.

Sklonil hlavu až se dotýkali čely. Palci jí přejel po lících a pak se k ní sklonil více. Rty začal ochutnávat ty její.

Bella mu dlaněmi přejela na záda a přistoupila až k němu. Chtěla vnímat jeho blízkost co jen to šlo. Jako by se tak upínala k novému životu, který pro ni představoval.

Seděli v objetí. Bella byla stulená u jeho boku. Pod dlaní přes jeho tričko vnímala teplo jeho těla, zatím co on jí palcem kreslil na paži kolečka.

„Takže už neodejdeš,” zeptal se na to, co mu stále leželo na mysli. Bylo to jako strašák, který jej stále děsil. Čím jí byl blíž a více ji miloval, tím se toho děsil více.

Zavrtěla hlavou.

„Ani nemám kam jít.”

„To je dobře,” uculil se. Naoko uraženě k němu vzhlédla.

„Taky by jsi mohl projevit trochu jemnocitu.”

Přitáhl si ji na sebe.

„Promiň, ale když jde o tebe, dokážu být až nechutně hrubý,” zašeptal jí už do úst.

Chtěla mu něco peprného odseknout, ale nedal jí možnost. Příliš neprotestovala. Veškeré její myšlenky se to tiž začaly zaobírat jedním jediným - Edwardem a tím co právě prováděl.

K O N E C

Drazí čtenáři, jsem moc ráda, že jste to se mou a s touto povídkou vydrželi až sem, ke konci. Doufám, že se vám líbila a ačkoliv byla spíše takovým odpočinkovým nápadem, tak vám udělala radost. Pokud ano, tak to pro mě bude tou největší odměnou.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

8)  Lenka326 (27.10.2010 06:20)

Moc hezký příběh a hezké pohlazení po ránu, v tuto nelidskou hodinu, abych si nastartovala den.
Krásný konec, ale stejně je mi líto, že to končí, možná...no, prostě, když byla Bella volná po tolika stovkách let, že ten závěr mohl být delší. Ale nejspíš je to jen můj sobecký pohled, že skončila další povídka, kterou jsem vyhlížela... Díky a těším se tvůj další nápad.

7)  Marketa (27.10.2010 01:19)

6)  krista81 (26.10.2010 23:56)

Krása asi nejlepší možný konec co tu může být.
Parádně napsané.

5)  eElis (26.10.2010 23:50)

nádherná tečka, za touto povídkou.

3)  Yasmini (26.10.2010 23:39)

Tex bylo to překrásné. Yasminka zamáčkne slzu a půjde spát. Děkuju budu mít super sny.

S Y

«   1 2