30.09.2010 [20:30], Texie, ze série V podmínce, komentováno 21×, zobrazeno 6043×

Carlisle s Esme a Edwardem už několik let žijí na speciální univerzitě pro upíry. Jejich dny ubíhají poklidně, než k nim z Volterry pošlou další studentku, která především Edwardovi převrátí život na ruby.

1. kapitola

Carlisle sledoval příjezdovou cestu před školou. Cítil obavu, nadšení i zvědavost. Stejně jako pokaždé, když k nim měl zavítat nový student.

„Jaká myslíš, že bude?” vyrušil ho Edward z úvah.

„Nemám nejmenší tušení, ale doufám, že se bude umět alespoň trochu ovládat.”

Bylo to už pěkných pár let, co tady začal učit a nikdy toho nelitoval. Zůstávala tu s ním jen Esme s Edwardem. Zbytek rodiny většinou cestoval po světě a jen několikrát do roka se ukázali. Z počátku se jim všem stýskalo, ale zdejší život je velmi rychle přivedl na nové myšlenky. Bylo tu mnoho studentů, kteří potřebovali pomoct se vůbec srovnat s tím, čím se stali.

Zdejší škola vznikla přímo pro jejich druh a časem si vydobyla docela slušnou pověst. I ve Volteře se s tím srovnali. Nelíbilo se jim sice tohle shrocování, ale upíři, kteří odtud odcházeli, se dokázali skvěle ovládat, a i ti dříve problémoví, se přizpůsobili.

Carlisle proto napnutě hleděl před budovu. Jejich nový student k nim přišel právě z Volterry. Už k nim takto pár poslali, většinou talentované novorozené, kteří měli problém se přizpůsobit jejich zákonům. Většinou byli jen vystrašení a nedůvěřiví. Problém s nimi však tkvěl v tom, že nikdy nevěděli, co od nich čekat, čím si prošli.

Konečně se objevilo černé auto s tmavými skly a prudce zabrzdilo před vchodem. Carlisle měl právě volnou hodinu a tak rovnou vyrazil ke vchodu, kde se střetl s Esme. Oba se na sebe povzbudivě usmáli a na její tváři se objevil nedočkavý výraz. Brala zdejší studenty jako součást rodiny a teď jim měl přibýt další člen.

Z místa řidiče se vyhoupil Demetri a jeho pleť se ostře zatřpytila na slunci. Okamžitě se vydal ke kufru auta. Mezi tím se otevřely i zadní dveře auta a oni tak mohli uvidět jejich nový přírůstek.

Byla to mladá dívka, snad sedmnáctiletá. Na sobě měla rifle a přes to tmavé sáčko. Postavu jí až do pasu halila záplava vlnitých kaštanových vlasů, které jí spadaly i do tváře a spolu s tmavými brýlemi jí zakrývaly většinu obličeje. Jediné, co z ní tak šlo vidět, byly pevně sevřené rty.

„Vítáme tě,” vykročil k ní Carlisle klidným krokem a přátelským úsměvem, jaký používal vždy k nově příchozím. „Já jsem Carlisle a tohle je má žene Esme,” pokračoval, když se neměla k žádné reakci.

„To je Isabella,” zahučel Demetri a hodil jí pod nohy cestovní tašku. „Doufám, že si to tu užiješ,” ušklíbl se už směrem k ní. Z jeho hlasu čišela naprostá škodolibost.

Místo odpovědi na něj jen zavrčela.

S pobaveným šklebem došel zpátky k místu řidiče a s poledním pokývnutím na pozdrav Carlislovi nasedl. V příští chvíli už za ním zůstal jen zvířený prach.

„Kde mám pokoj?” ozval se konečně i její hlas.

Esme se na ni hned usmála.

„Pojď za mnou, drahoušku.” Bella jen vzala svou tašku a následovala ji.

Carlisle se za nimi díval. Zaručeně nebyla novorozená. Na to byla příliš klidná a vyrovnaná, ale zároveň s ní bylo něco v nepořádku. Jinak by ji sem vlastně ani z Voltery neposílali.

Bella šla za Esme a jen tiše poslouchala její popis chodu této školy. Nereagovala na to ani jediným slovem a jen naslouchala.

„Tak. Tady je tvůj pokoj,” otevřela jedny z dveří. „Jsou vždy je pro jednoho, aby měl každý své soukromí. Alespoň jak to jen jde,” dodala s výmluvným pousmáním. O soukromí moc mluvit nelze, když slyšíte zašustit papír i přes několik zdí.

Bella vešla dovnitř okolo Esme a rozhlédla se okolo.

„Líbí?” zeptala se napjatě Esme.

Jen přikývla.

„Výborně. Tak se zabydli a odpočiň si. Tvá první hodina začíná v sedm ráno...”

„Dobře,” zamumlala.

„a...” další už doříct Esme nestačila, protože dveře se jí zabouchly před nosem.

Bella toho zrovna moc nenamluvila, ale její gesta mluvila za vše. Chtěla být sama. Stála nehnutě, než zaslechla jak Esme odchází a pak tašku odhodila na zem a sama se svalila na postel. Rukou si dala pod hlavu a pohledem znova přejela pokoj, tentokrát však mnohem pomaleji.

Pokoj byl zařízený jednoduše, ale útulně. Jako by dával majiteli možnost si jej přizpůsobit sám sobě. Bledě zelenkavá barva stěn uklidňovala a ladila s dřevěným nábytkem. Nebylo to tu velké, ale jí to připadalo jako palác. Bylo to zatím to nejhezčí vězení, kam ji poslali.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  DeSs (30.09.2010 20:37)

Nová povídka, člověče, ty je vyrábíš jak na běžícím pásu... Kolik já už od tebe zažila začátků a konců? A to tu nejsem ani rok...
Tohle vypadá fakt dost zajímavě. Nechápu, jak vždycky schrastíš ty nejzajímavější nápady, a vlastně je mi jedno, hlavně že je můžu číst!
A tohle? Škola pro novorozené a problémové upíry? Fakt se na to už těším!

«   1 2