20.11.2010 [20:15], ambra, ze série Until I Find You, komentováno 31×, zobrazeno 5869×

V parku

 

Předposlední, zítra Vás zvu do finále:-)

Jacobův deník listopad 2010

(dvacet let od Bellina zmizení, dva měsíce od posledního deníkového zápisu)

Ach Bells, proč to děláš? Vlastně to vím – moje Bella by mi šla naproti a chtěla by, abych to skončil a nenechal ji dál vraždit. Jenže studený mají strašně silný pud sebezáchovy. Jako zvířata. Vlastně mnohem silnější než zvířata…

Včera večer jsem Tě poprvý viděl. Teda to, co se z Tebe stalo. Vyběhlas z brlohu té druhé bandy a na konci ulice jsi skočila do taxíku. Měl jsem dokonalou příležitost Tě dostat. Nedokázal jsem se pohnout. Aspoň sám sobě a tomuhle sešitu můžu přiznat, že mě to naprosto vykolejilo. Ne, to je špatný slovo, absolutně nevystihuje, co se se mnou dělo těch pár vteřin, kdy jsem viděl tu známou postavu, ty stejný vlasy, povědomý, i když o tolik rychlejší pohyby.

Několik hodin se pokouším nějak si to v sobě rozebrat, popsat, co jsem to vlastně cítil. Musím, abych při příštím setkání neselhal.

Musím bejt připravenej.

To úplně první byla naprosto iracionální radost. Kam se poděly léta představ o Tvým pohřbu? O tom, že by to byla nesrovnatelně lepší varianta, než to, co se Ti stalo? Fajn, tuhle položku už můžu odškrtnout – byla to jen podvědomá reakce – zdálky jsi prostě opravdu vypadala jako skutečná, lidská Bella. Hned po radosti mě zaplavila tak intenzivní láska, až se mi opravdu, fyzicky, podlomily kolena. I tohle je zvládnutelný – já Tě přeci opravdu pořád miluju a blízkost toho, co z Tebe zbylo, mě nemohla nechat v klidu…

Jenže vzápětí po radosti a lásce mě skoro udusila bolest, o který jsem si já idiot myslel, že jsem na ni vlastně zvyklej, že už ke mně patří napořád. Jenže je strašnej rozdíl vědět, co z Tebe je, a pak to monstrum skutečně vidět a cítit ve vzduchu ten děsivej smrad, kterej nám všem obrací žaludky.

Stačí mi tahle ubohá sebeanalýza, abych se obrnil? Abych to všechno příště potlačil?

Půjde to, nezklamu. Díky tomu, že o sobě s klukama víme všecko, je mi jasný, že to budu muset udělat já. Nikdo z nich nechce riskovat mou nenávist. Chápu je a souhlasím s nima. Dlužím Ti to. Patříš ke mně.

Když jsi dorazila ke svým, velmi brzo jsme uvnitř postřehli nezvyklej cvrkot. Došlo mi, že balíte. Jeden telefon a Embry a Quil dorazili s Jeepama minutu po vašem odjezdu. Počítal jsem s touhle variantou.

I když strašně chci, aby už bylo po všem, nehodlám riskovat, že se klukům něco stane. Čekal jsem tak dlouho, že pár dnů navíc snad vydržím. Budeme vás sledovat a počkáme, až za náma přiletí ostatní. Je nás už třináct, věřila bys tomu?

Máme šanci vás zničit najednou a zároveň velkou naději, že se z toho všichni dostaneme. Teda – ti, co se z toho chtějí dostat…

Bells, došlo Ti, že jsem blízko a co se se mnou stalo? To je ten důvod, proč jsi varovala ty vrahy a vypadli jste z města? Je to tak, holčičko? Takže je šance, že si na mě přeci jen trochu pamatuješ? Myslíš na mě zrovna teď? Nenávidíš mě? Bojíš se mě?

Miluješ mě ještě trochu, Bells?

Protože já Tebe ano, pořád a strašně moc. Ale to přece víš…

Už brzo se setkáme, a když to dobře dopadne, možná spolu vypadnem tam, kde už konečně budeme mít klid. Napořád…

≈≈≈

New York  listopad 2010

„Jsem tak nervózní, že bych si skoro zapálil,“ prohlásil Emmett naprosto klidným hlasem, když jsme lidským tempem probíhali další z našich starých hlídkových tras.

Je nervózní zhruba jako tenhle, pomyslel si Jazz a nenápadně kývnul bradou k soše F. D. Roosewelta, kterou jsme právě míjeli.

O pár vteřin později byl jejich klid a mé klidné zoufalství pryč. Zachytili jsme čerstvou stopu. Během předchozích dvou hodin jsme došli k závěru, že Jacobovým cílem byli jednoznačně Volturiovi a že naše vycházka je naprosto bezpečná. Určitě se je pokouší vypátrat a v New Yorku už ho tím pádem nic nedrží.

Podcenili jsme ho. A mně se potvrdila domněnka, že Jacob je opravdu součástí smečky. A my právě narazili na dva její další členy. Dva jiné, i když stejně nepříjemné pachy.

Rooseweltův park patří svou rozlohou mezi ty menší, svou výbavou mezi chudší. Pro jogging není ideální. A navíc má pověst ne právě bezpečného místa. V tuhle hodinu byl pustý, jen na jižní straně, kde k němu přiléhá silnice, občas rychle projelo auto.

Jejich rozrušené a přitom agresivní myšlenky jsem zachytil o půl minuty dřív, než se vynořili na cestičce před námi.

„Dva,“ stihnul jsem syknutím potvrdit Emmettovi a Jazzovi. Automaticky ode mě ustoupili a nahrbili se. Utvořili jsme půlkruh.

A pak se objevili. Byli tak obrovští, že se mezi hustými keři nevešli vedle sebe. Ten menší, pískově žlutý, se plecí otíral o zadní tlapu toho většího. Zdálo se, že se kolem něj snaží prodrat dopředu.

Směs nadávek, které jsem slyšel v hlavě většího vlka a která směřovala k jeho druhovi, to potvrzovala. Panebože, oni mají propojené mysli! uvědomil jsem si užasle. Díky jejich tiché komunikaci jsem postřehl jejich jména.

Paul a Seth.

Stála před námi dvě monstra, ale já si díky jejich myšlenkám dovedl představit ty dva ušaté kluky, kterými byli, pokud se zrovna nechystali roztrhat pár upírů. Nechtěl jsem je zabít. Nechtěl jsem zabít Jacobovy a možná i Belliny kamarády. Narovnal jsem se a udělal jeden pomalý a opatrný krok k nim. Emmett nespokojeně zafuněl. Kryju tě, ujistil mě Jazz. Zvedl jsem ruce, jako bych jim předváděl, že nemám zbraň. Jako by moje ruce nebyly tou nejlepší zbraní.

„Sethe, Paule,“ oslovil jsem je mírným, ale pevným hlasem. Podařilo se mi je na chvíli rozrušit ještě víc. Šokovalo je, že znám jejich jména. Trochu jsem se usmál. Zavrčeli. Emm a Jazz nezůstali se zvukovou kulisou pozadu. Syknul jsem přes rameno, abych je umlčel.

Vlci se neovladatelně třásli. Vnímal jsem, že jejich myšlenky se rychle mění v pouhé instinkty. Měl jsem jen pár vteřin.

„Nechceme se s vámi prát. My nejsme správný cíl. Nelovíme lidi. Živíme se jen zvířaty.“ Skutečně jsem upoutal jejich pozornost. Seth zaváhal, ale Paul ho rychle napomenul. Přece jim nevěříš, pitomče! okřiknul ho naštvaně.

„Sethe, klidně věř. Stačí, když se podíváš na naše oči. Nejsou rudé a čočky bys určitě poznal,“ usmál jsem se na něj. Cítil jsem se divně. Chystali se nás roztrhat, přesto minimálně Seth mi byl vlastně sympatický. Život v mytickém světě mu nesebral většinu jeho původní lidskosti. Tajně jsem doufal, že jsem na tom podobně.

A pak se stalo několik věcí buď najednou, nebo jen těsně po sobě. Paul v duchu znovu vyjel na Setha a tentokrát svůj duševní výkřik doplnil zavrčením. To si ovšem špatně vyložil Emm a zavrčel tak, že na okamžik nesoustředěný Paul podlehl svým vybičovaným smyslům. Jeho tělo vyrazilo proti nám ve chvíli, kdy se tomu jeho mozek vlastně ještě trochu divil.

O setinu vteřiny později se Jasper po mém boku napřímil z útočné pozice a velmi soustředěně se zadíval na dvě chlupaté koule, co se na nás řítily. Nebohá vlčata dostala plnou dávku čisté, ničím neředěné hrůzy. Paul zakňučel, Sethovi se naježily chlupy za krkem.

Emmettovy napřažené paže rozhozeného Paula bez problémů odrazily do křoví, Seth bohužel skončil přímo v Jasperově ocelovém sevření. Ozvalo se několikanásobné praskání kostí. Seth se změnil v přerostlou bezvládnou chlupatou hračku.

„Ne!“ zařval jsem a pákou roztáhl Jasperovy paže. Na mokrý písek cestičky už dopadl kluk, který nejevil známky života.

Jasper ale nepřestal vysílat ty mučivé vlny hrůzy. Z křoví se ozvalo zavytí vzápětí následované dusotem těžkých tlap. Paul utekl. Viděl jsem, jaké představy mu Jasperova emoční masáž vyvolala v hlavě. Popravdě jsem se divil, že neskočil pod nejbližší náklaďák.

„Přestaň, ty idiote,“ okřiknul jsem ho naštvaně. Konečně se probral z transu a nechápavě zvednul obočí.

„Copak, chtěl jsi vyrovnaný souboj? Nějaké jizvy k vylepšení vizáže?“ Poklepal si významně na svůj tisíckrát zraněný obličej.

„Promiň, já jen… Ten kluk vypadá sotva na patnáct,“ kleknul jsem si k Sethovi do písku. Mělce dýchal a jeho puls rozhodně nemohl sloužit za vzor pravidelnosti. Byl v hlubokém bezvědomí – žádné zmatené představy nebo sny, naprostá temnota plná rudých a oranžových kol.

„Může mu být tři sta,“ prohlásil Jasper chladně. Zažil žízní pološílené novorozené, kteří vypadali ještě mladší, ještě nevinnější, znal a ničil stovky let staré upíry, kteří vypadali na třináct.

„Nemyslím si,“ odporoval jsem mu už klidně. „Podle mě se první začal měnit Jacob. Ostatní trčeli v tom jejich zapadákově, tam asi na našince nenarazili.“ Bezradně jsem se skláněl nad ochablým tělem a netušil, co s ním.

Emmett se vracel z opačné strany parku, kam odběhnul dohlédnout na to, že k smrti vyděšený Paul je skutečně pryč.

„Tak co, ochutnáme vlče?“ zazubil se.

„Vážně máš chuť?“ nakrčil Jasper nos.

„Všechno je otázka pořádného hladu,“ zafilozofoval náš svalovec.

„Tak doufám, žes držel aspoň roční půst,“ ušklíbl se můj většinou rozumnější bratr.

„Nechte toho, musíme ho vzít ke Carlisleovi,“ okřiknul jsem je tiše a opatrně vzal Setha do náruče.

„Škoda, že už Alice nefunguje jako věštírna,“ zasmál se Emm, „stihla by nachystat nějaké osvěžovače. Z tohohle je klepne,“ otřásl se znechuceně.

„Hlavně jí to nezapomeň neustále připomínat,“ zavrčel Jazz. „A můžeš jí zavolat, jestli chceš,“ nabídnul mu telefon. Emm schoval ruce za záda.

„Já si domů nenesu pejska bez dovolení, proč bych si to měl schytat?“ usmál se škodolibě.

Doma jsme způsobili pořádné pozdvižení. Ale praktické potřeby nakonec zabraly většinu soustředění rodiny a odpoutaly pozornost od brblání a nadávání na zápach a riziko, kterými jsme si zamořili naše dosud voňavé a relativně bezpečné útočiště.

Carlisleovi trvalo necelou hodinu, než pochopil, jak probíhá vlčí hojení. „Moc rychlé,“ vzdychnul si, když lámal první špatně srostlou zlomeninu. Čerstvá bolest vytrhla Setha z nejhlubšího bezvědomí. Mezi ohnivými koly se začaly objevovat zmatené obrazy, útržky myšlenek a vět. Těsně předtím, než nahlas zařval první sprosté slovo, zahlédl jsem v jeho hlavě neuvěřitelně vysokého kluka s kratinkým tmavým ježkem. Vypadal, že je mu něco málo přes dvacet, ale bolest v jeho očích byla stoletá.

„Jsme na místě, Sethe,“ říkal vážně. „Zítra se sbalte a přijeďte za námi. Jsme v Rockfordu, severozápadně od Chicaga.“

Seth mi nechtěně prozradil, kde najdu Bellu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

31)  kajka (30.03.2018 09:21)

Hurááá, Seth! Úplně jsem zapomněla na Setha. Je to kamarád, vždycky byl, situace záchraněna.

Jacobova část je vymazlená jako vždycky.

30)  eMuska (12.05.2015 20:45)

Je to jasné, Seth je kamoš!!

29)  maryblack (13.03.2012 17:46)

honem na další

28)  Empress (13.03.2012 12:21)

Tu mi došla reč
Musím rýchlo ďalej...

27)  magorka (30.12.2010 09:20)

došla slova!!! zase

26)  ambra (02.12.2010 15:40)

Ywyk, šikulka! Našla!

24)  Yasmini (23.11.2010 21:15)

Jsem taky nervózní, že bych si zapálil Nádhera. Souboj byl dokonalý. Tolik slova a zároveň tak málo. Chci víc
Musím na poslední kapitolu. Jinak prasknu...
Y.

23)  Karolka (22.11.2010 17:37)

Naprosto neskutečné! Za všechny jacobovy pasáže bys zasloužila Nobelovku. A Edwardova část byla zase úžasně napsaná, napínavá a k sežrání. Vtípky bratrů Cullenových by se měly tesat.
Jo a bolí mě žaludek, moc bolí...

22)  Silvaren (22.11.2010 08:53)

Jacob... nemám slov, jakobys mu hodila srdce do mixéru. Tak dokonale popsat vlka - to umíš jen ty.
Edward mě svým soucitem k Sethovi překvapil, každopádně je skvělé, že se mu vyplatil. Chjo, vážně nevím, na čí jsem straně. Jacob, Bella, Edward. Škoda, že nemůžou být šťastní všichni.

21)  Alaska (21.11.2010 22:41)

Tak to je teda síla. Mám husinu úplně všude a ani Emmett ji tentokrát nedokázal zahnat a ne že by se nesnažil.
Chudák Seth, už zase schytal roli nedoceněného spojníka, nebo jak to nazvat. Možná se ale pletu. Mám takové tušení, že to shledání bude opravdu divoké.
Možná se pletu, ale mám takový pocit, že jsi kdysi k téhle povídce slibovala happy end.Doufám, že si ho nepředstavuješ tak, že všichni umřou?
Jsem strašně zvědavá, kam jak to nakonec dopadne, protože tohle byla opravdu jízda.

19)  Ewik (21.11.2010 21:10)

Nedokážu si představit, jak se z toho všeho vymotáš...
Moc hezký díl, těším se.

17)  Carlie (21.11.2010 13:45)

Opět úžasně silný zážitek , těším se na velké finále, i když v Tvém podání je každá kapitola velkolepým představením

15)  Baruu (21.11.2010 09:54)

14)  Hanetka (21.11.2010 09:54)

Předposlední????? Tak to jsi mě dostala... Vážně netuším, jak z tohohle chceš vyždímat HE... a tos mi ho slibovala.
Napjatě očekávám poslední díl, ale uvítala bych malé varování. Mám si chystat kapesník? Zatím jsem ho u Jacobových a vlastně i Belliných vzpomínek, ať už byly v deníku nebo ne, potřebovala vždycky. Jsi spolehlivá ždímačka emocí.

13)  semiska (20.11.2010 23:58)

No, tka to bude teda ještě hodně zajímavé. Jsem napnutá, ptž vůbec netuším, ambro, jak tohle skončí.... Tragicky ne, že ne? Moc se ti to povedlo, líbilo se mi to.

1 2   »