17.11.2010 [22:30], ambra, ze série Until I Find You, komentováno 29×, zobrazeno 6257×

Jak dát sbohem

Jacobův deník 13. září 2010

(dvacet let od Bellina zmizení, deset let od posledního deníkového zápisu)

Bells, jsem hrozně unavenej. Mám pocit, že jsem se od Tvýho zmizení – dvacet let – pořádně nevyspal. Zírám do zrcadla na svůj neměnnej obličej a říkám si, oč jsem já lepší zrůda než Ty. Jsem stroj na ničení, na vraždění. Jasně, likviduju Ty, co zabíjej lidi, ale já byl vždycky proti trestu smrti, pamatuješ?

Co to se mnou, proboha, je? Necítím žádný pochybnosti, tak dlouho jsem přesvědčenej o správnosti svýho jednání, tak proč zrovna teď plácám takový nesmysly?

Jsem u cíle, Bells. New York je obrovský město. Ale ty Tvý mě podcenili. Po letech se vrátili ke svýmu starýmu jménu a taky se jim –Tobě? -  zachtělo do školy. Od výletu do Budapešti jsem napíchnutej na seznamy studentů všech univerzit v Evropě a ve Státech. Dostal jsem vás na stříbrným podnosu.

Isabella Volturi. Chtělo se mi zvracet, když jsem to viděl. Zrůda, co si zabrala Tvoje tělo, si pamatuje, že patřilo Isabelle. Uvedli jste falešnou adresu, na poštu používáte box, ale nebude problém vás najít. Zítra dorazí zbytek smečky.

Lov může začít.

Jsem tak blízko, tak blízko tomu, abych Ti dopřál klid. Ale už teď cítím tu děsivou prázdnotu. Co se mnou bude, až splním svůj úkol? Co zbude z Jacoba Blacka, až splní svůj slib?

Psával jsem – dokud Tě nenajdu. Co udělám, až Tě najdu a zničím?

Dneska mi to došlo. Jen jsem nevěděl, jak to províst, abych neohrozil kluky. Ale počítám, že nechat se úplně na konci kousnout, už nebude žádnej risk pro nikoho.

Doufám, Bells, že to pochopíš. Žádná sebevražda. Jsem prostě jenom strašlivě unavenej. Unavenej ze života ve světě, ve kterým už tak dlouho nejsi Ty.

A i když to, co plánuju, je vlastně hřích, stejně věřím, že se sejdeme. Že když jsme nedostali svůj čas tady, na zemi, tak třeba dostaneme věčnost.

Ale možná se pletu. Těch uplynulých dvacet let už mi připadalo jako věčnost a odnaučilo mě přehnanýmu optimismu. Představa, že místo týhle mizérie by byla jen úplná a věčná tma, vlastně taky není k zahození.

Bells, lásko moje, jsem tak unavenej…

≈≈≈

New York listopad 2010

Když Belle došlo, že ten, kdo obchází New Yorkem a ničí její upíří rodinu, je Jacob – její Jacob, pochopila také skoro okamžitě, co se s ním stalo. Znala jejich legendy, vyrostla s nimi, a její vlastní příběh ji odnaučil pochybovat o skrytých tajemstvích světa.

Ve městě byl vlkodlak, měnič, který dokázal zničit upíra. Teorie o tom, že není sám, byla moje a zatím jsem si ji nechal pro sebe.

Bella se choulila v mé náruči a plakala pláčem bez slz. Chtěla varovat Volturiovy, chtěla běžet za Jacobem, chtěla zůstat se mnou. Objímal jsem ji a čekal, kdy první dvě touhy přemůžou tu poslední. Trvalo jen pár minut, než ke mně zvedla bolestí přetékající oči.

„Musím za nimi, za ním…“ zašeptala a chtěla vstát. Zadržel jsem ji, vzal jsem do dlaní její překrásný obličej a pokusil se přitáhnout si ji  znovu k sobě. Potřeboval jsem ještě na chvíli cítit její chuť, její vůni, její lásku…

Odvrátila se ode mě. „Odpusť, Edwarde…“

„Ty ho pořád miluješ.“ Nechtěl jsem, aby to znělo tak hořce. „Ještě před chvílí, když sis myslela, že patřil do jiné části tvého života a že je z něj usedlý čtyřicetiletý taťka, tak jsi dokázala dělat prohlášení o tom, že je třeba jít dál. Ale teď je tady, silný, mladý a zřejmě sám a já jsem jen nedůležitá náhoda?“ Viděl jsem, jak pod tíhou mých slov nahrbila svoje křehká ramena. Nenáviděl jsem se za to, že jí ubližuju, ale cítil jsem se zrazený, podvedený. Sotva jsem ji našel, už mě chce opustit?

„Nezlob se na mě, ale já už vážně musím jít,“ hlesla tiše, a aniž by se mi podívala do očí, udělala první dva kroky ke dveřím. Chtěl jsem ji zadržet, ale v tu chvíli jí zapípal telefon. Jednou rukou si dopínala blůzu, druhou už přijímala hovor.

Poznal jsem Demetriho hlas.

„Heidi?“ Bella vzlykla a rozběhla se pryč z pokoje. Pryč z domu. Pryč z mého života.

Dvě vteřiny po jejím odchodu se za dveřmi pokoje začaly ozývat podivné zvuky. Rvačka? Tichá hádka?  O chvíli později se dveře rozletěly a do místnosti vpadla koule tvořená Rosalií, Alicí a Emmettem. Jasper jim byl v patách a očividně marně se je snažil uklidnit.

První se z hromady vymotala Emmettova hlava: „Pohádali jste se? Už jsi chtěl už a ona ne? Já to tipoval spíš obráceně,“ zazubil se těsně předtím, než mu něčí ruka s fialovou manikúrou dala pěstí.

Jasper se s povzdechem sklonil k tomu živému klubku a po chvíli soustředěného úsilí z něj vylovil svou titěrnou manželku. Jemným pohybem jí uhladil rozježené vlasy a postrčil ji směrem ze dveří: „To by stačilo. Kvůli tomu, že momentálně nevidíš budoucnost, neznamená to, že ji musíš vlastníma rukama tvořit.“

Jakmile měl Emmett nadosah jen Rosaliino tělo, jeho chování se změnilo. Přestal odrážet útoky a Rose to velmi rychle přestalo bavit. Po deseti vteřinách zmizeli ve své ložnici. Bez jediného slova omluvy nebo vysvětlení.

Vyšel jsem na chodbu. Ticho. „Může mi někdo vysvětlit, co to mělo znamenat?“

Pod schody se ozvalo rozpačité odkašlání. Esme. „Nezlob se, Edwarde, víš, oni byli zvědaví, proč odsud Isabella tak vystřelila.“

„Bella,“ opravil jsem ji automaticky. Lidská verze jejího jména mi byla tak blízká…

Esme nepatrně zvedla obočí, ale nekomentovala to. „Emmett… On se chtěl vsadit, proč utekla, a ještě než na jeho návrh někdo zareagoval, rozběhl se k tobě, aby zjistil, jestli vyhrál.“ Omluvně se usmála, jako by ona mohla za Emmettovy nápady. „No a Rosalie a Alice se ho snažily zastavit. Jejich ženská intuice jim napověděla, že není právě vhodný okamžik na hloupé otázky.“

„Skoro se jim to povedlo,“ pokusil jsem se ji potěšit. Znovu ten omluvný úsměv.

„Nezlob se na ně. Máme tě rádi. Nechceme, aby ses trápil.“ V jejích slovech jsem zaslechl skrytou otázku. Dosud jsem se opíral o zábradlí. Teď jsem se ztěžka posadil na nejvyšším stupni schodiště. Ve vteřině seděla vedle mě. Zlehka mě objala kolem ramen.

Tolikrát jsem se snažil přijít na to, kde v sobě bere tolik lásky a trpělivosti pro takovou hordu. Byl to její dar. Skutečný dar. Tisíckrát lepší než ty naše kejkle dobré leda tak do cirkusu. Co může být vzácnějšího než schopnost bezmezně a bezpodmínečně milovat svou rodinu? Své děti, i když nejsou z vlastní krve? Esme byla skutečným sluncem naší rodiny, kolem ní se vše točilo, ona nás gravitací své lásky držela pohromadě.

„Bella pořád miluje svého snoubence z lidských časů,“ zašeptal jsem jí do ramene. Stiskla mě pevněji.

„To je možné,“ řekla klidně. Odtáhnul jsem se od ní a překvapeně jí pohlédl do očí.

„Říkáš to, jako bys to věděla,“ ohradil jsem se dotčeně.

„Nevěděla,“ odpověděla bez váhání. „Jen to vysvětluje ty její smutné oči,“ usmála se a já pochopil, že nemám patent na všímavost. „Edwarde, je možné, že nikdy nevymaže cit, který k němu chovala,“ šeptala teď s naléhavostí, která mě kupodivu uklidňovala. „Ale to nic nemění na faktu, že tě miluje. Naprosto. Bezvýhradně,“ zašeptala tak, aby ani Emmettovy nastražené uši neměly šanci. Díval jsem se jí do očí a cítil přitom, jak mě zaplavuje obrovská úleva. Věřil jsem jí.

Naprosto. Bezvýhradně.

≈≈≈

O hodinu a několik upířích objetí později jsme s nezvyklou vážností řešili naši situaci.

Volturiovi se neozvali. Ve městě se pohybuje vlkodlak, který likviduje upíry bez slitování. Při vzpomínce na Havrana jsem se mu moc nedivil. Ale v každém případě to znamenalo i přímé ohrožení naší rodiny. Obzvlášť s ohledem na Bellu…

Rosalie se na mě dívala s výčitkami, ale i ona chápala, že tohle riziko jsem skutečně nemohl předpokládat ani v nejdivočejších představách.

„Takže nakonec vážně budeme muset vypadnout,“ prohlásil lakonicky Emmett. Alice si vyděšeně zakryla ústa. Ano, měla teď vážné problémy se svým darem, ale nemusela být jasnovidka, aby věděla, že se bez Belly nikam nehnu. Že nám poprvé hrozí rozdělení rodiny.

„Jdeme volat,“ povzdychnul si Carlisle a zmáčknul přímou volbu na Ara. Esme ho povzbudivě pohladila po rameni.

Strnule jsme čekali, i když ten strojový hlas mluvil zcela jasně. Toto číslo je zrušeno. Omlouváme se.

„Oni už zdrhli,“ vykulil oči Emm. A já pochopil, že jsem právě neodvolatelně ztratil svou lásku.

Odešla bez rozloučení.

≈≈≈

Ve městě nás už nic nedrželo. Naopak – měli jsme dost pádných důvodů co nejrychleji zmizet.

Ovšem Carlisleova zodpovědnost se nedala brát na lehkou váhu. Dva jeho pacienti byli naprosto závislí na jeho rozhodnutích.

Dali jsme mu tři dny na předání případů.

Rozhodli jsme se, že zajdeme na všechny zbývající přednášky. Lépe řečeno – rozhodli to za mě mí sourozenci. Já se podobal spíš občas oživlé soše. Pokusil jsem se potlačit nejen své emoce, ale veškeré své lidské projevy. Vznášel jsem se v podivném prostoru, kde mě drobné nárazy do vymezujících stěn jen víc a víc otupovaly…

Ozvala se stará a zastřená vzpomínka. Smrt svých rodičů jsem jako člověk nezažil, nevázaly se k ní lidské vzpomínky a emoce. Ale pár let před mou smrtí zemřela babička Masenová. Žila s námi, ona mě houpávala na klíně, ona mě hladila, ona mi vyprávěla a zpívala.

U ní jsem se učil pochopit tu definitivnost ztráty. A u ní jsem poprvé zjistil, jak úlevné může být ponořit se do otupělosti. Tehdy to fungovalo dočasně.

Teď jsem si neuměl a nechtěl představit, jaké to bude, až mi dojdou síly uhýbat před zdrcujícím faktem, že je Bella opravdu, nezvratně a navždy pryč.

Ve škole jsme se odhlásili, byla před námi poslední noc ve městě.

Seděli jsme v obývacím pokoji obklopeni krabicemi se vším, co stálo zato stěhovat dál. Na další štaci, ušklíbl jsem se v duchu.

„Ty hlídky mi chybí,“ zakroutil se Emmett nespokojeně.

V okamžiku jsem stál u dveří. „Pojď, protáhnem se trochu,“ kývnul jsem na něj. Jasper vyskočil ještě rychleji než on. Ze zvyku se otočil na Alici, ale ta jen nešťastně pokrčila rameny.

„Za chvíli jsme zpět,“ kývnul Jazz na Carlislea.

Neodhadnul to úplně přesně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  eElis (18.11.2010 09:31)

Ty Jacobovy deníky mi opravdu dávají zabrat. S každého řádku je cítit, ta jeho bolest a beznaděj. Jen doufám, že až uvidí Bellu, že nebude schopnej ji zabít, že pozná, že to není žádná zrůda bez citů. Jako vždy naprosto nádherná a dokonalá kapitolka. Jen mám teď strach, asi nebylo nejrozumnější se jít proběhnout do lesa, co??

8)  Michangela (18.11.2010 09:04)

7)  Gassie (18.11.2010 06:59)

Chjo... Tvůj Jacob!!! Ten mi dává. On je úžasnej. Tak opravdový. Každý jeho zápis v deníku... bolí. Naprosto jasně a fyzicky. Každá jeho pohnutka... je pochopitelná
Chci víc.

6)  sakraprace (18.11.2010 06:14)

Chjo, ten deník mě ničí, ale jinak to nejde. Zase budu v práci vypadat jak troska. Miluju toho Jaka, v této povídce je mi bližší než všichni Cullenovi a proto je nedokážu tolik litovat po jejím odchodu. Ale taky doufám, že je nehodláš pozabíjet
Nádherný, dechberoucí, strhující díl

5)  Ewik (17.11.2010 23:17)

Už je to tu zase - bulim jako želva a na noc!
Bylo to nádherné, srdcervoucí, plné očekávání a snad i šťastného konce. Miluji tu bolest, bezmoc s kapkou naděje na konci. Děkuji.

4)  Karolka (17.11.2010 23:16)

Jacobe Blacku, jsi nejnádhernějším Jacobem, jakého jsem kdy potkala. Přísahám! Miluju tě! Chtěla bych tě teď obejmout (a vím, že bych se přitom musela vytáhnout na špičky.) Ale stejně bych strašně ráda, aby sis o moje tvrdý rameno opřel čelo a třeba si troufnul přede mnou brečet. Rozumím ti. Každý tvoje slovo je živý. A i když si teď připadáš jako živá mrtvola, robot, který má neměnně určený směr a cíl... Láska je víc... Uvidíš. Tak už se opři.

Ne, nešetříš nás. Ale už jsem od tebe přestala očekávat nějaké molitanem obalené rohy. Člověk taky neví, co ho v životě čeká za pět minut. Milovala Jacoba. Miluje Jacoba. Miluje Edwarda. Bude milovat... A není snadné tím vším projít. Ale nad tím vším je sudička, která drží ve svých rukou všechny ty nitě života a doslechla jsem se, že nůžky jí snad zapadly za postel...
Je to nádherný příběh. Ale ještě nádhernější je podání, styl... Je to kouzlo.

3)  ScRiBbLe (17.11.2010 23:16)

Nejdřím jsem celá scvrklá, díky deníku , pak se chlámu, když do Edwardova pokoje vtrhne klubko tvořené jeho sourozenci a teď trnu hrůzou ! Proboha, co ten konec, chceš mě zabít? Jinak - n á d h e r a . Miluju tuhle povídku!

1)  semiska (17.11.2010 23:05)

Teda, Jacob se nám rozvášnil
Že až ji uvidí, že se smiluje? Mohl by? Prosííííím

«   1 2