21.11.2010 [23:15], ambra, ze série Until I Find You, komentováno 77×, zobrazeno 14909×

Jacobův deník listopad 2010

(dvacet let od Bellina zmizení, tři dny od posledního deníkového zápisu)

Bells, je to tu, cejtím to v každý buňce. Ten třas skoro nejde ovládnout, ale počkám ještě pár minut, než přiveze Sam ostatní z letiště.

Paul dorazil před hodinou - když se přeměnil, aby nám ukázal, co se ten večer stalo, pochopili všichni, proč opustil Setha. Chvíli nám to trvalo, ale víme, že některý studený mají zvláštní schopnosti. Ta hrůza, která ho v tom parku zavalila, mu naprosto zatemnila mozek. Zůstala mu jediná jasná myšlenka – útěk. A to se stalo zrovna Paulovi, kterýmu jsem roky vyčítal, že nemá pud sebezáchovy.

Všem bylo bez řečí jasný, co je se Sethem. Netuším, jak se kouknu do očí Leah, až za chvíli dorazí. Možná to moje smrt trochu odčiní…

Náš plán je jednoduchej. Vy jste nám ho zjednodušili. Myslet si, že se před náma schováte do lesů, vážně není zrovna prozíravý… Ve městě jsme byli hrozně omezený denním světlem a ani noc nám nedávala dost prostoru k nějakejm manévrům. Ale tady je všechno jinak.

Už tři dny hlídkujeme na doslech od toho obrovskýho baráku, ale na dohled jsem byl jen já a jenom jednou – nechceme riskovat, že nás ucejtíte. A za tři dny a noci se do okruhu několika kilometrů nedostala živá duše. Ten váš… nevím, jak ho nazvat, ale myslím, že je to asi vůdce, musel pěkně zpanikařit.  Dokonce se ještě nekonal vejlet za potravou… Řek jsem si, že pokud vyrazíte, nebudu čekat na ostatní. Už vám nedovolím vraždit…

Slyším auto, ostatní jsou tu. Bells, končím se psaním a za chvíli i s tím vším. Brzo se sejdem, lásko moje…

Sbohem a odpusť. Miluju Tě. Navždy.

Tvůj Jacob.

 

Dálnice z Chicaga  do Rockfordu, přibližně ve stejnou dobu

Edward

Měl jsem na telefonu Carlislea. Za těch pár hodin, co jsme všichni kromě něj a Esme odjeli z domu, se mu podařilo Setha dokonale zpracovat. Dokázal mu, že nevraždíme, vysvětlil tomu trochu přerostlému děcku, že jsme opravdová rodina. Se svými specifiky, ale rodina, jejíž členové se ctí a milují. A taky ctí lidský život… A jako třešničku na dortu přidal čerstvé zprávy o Belle. Ty vůbec neodpovídaly tomu, jak si ji Seth představoval díky Jacobovým myšlenkám. Kontrast mezi lidskou a přeměněnou Bellou byl v Jacobových představách neskutečný – myslel na ni jako na bezcitnou vraždící stvůru.

Jenže stačilo pár hodin a Seth pochopil, že tak jako on je i ve vlčím kožichu pořád člověk, tak i Bella je stále schopná milovat, cítit bolest, strach, radost…

Carlisle nedokázal ovládnout smích, když nám popisoval, že Esme a její probuzené kuchařské umění měly na Setha stejný vliv, jako jeho zdlouhavý výklad. Pro nás ale bylo podstatné, že vlče po dlouhém váhání konečně upřesnilo Jacobovu polohu. Najel jsem na iPodu na mapu. A pak už jen bleskově naťukal údaj do navigace.

Bello, miláčku, brzy budu u tebe…

xxx

Bella

Aro vybral jako dočasnou skrýš jeden ze svých dlouho nepoužívaných domů v lesích severozápadně od Chicaga. Zchátralé stěny, zanedbané místnosti. Žádná dramatická změna k horšímu, nikdy jsme neměli nic, co by jen vzdáleně připomínalo Cullenovic dům. Domov…

Kolikrát jsem si říkávala, jak bych já naložila s časem, který Aro dostal. Možná bych přečetla všechny knihy světa, možná bych se naučila desítky jazyků. Možná bych sbírala umění… Aro ale nežil. Jen živořil. Četl jen účelově, aby se neztratil v moderním světě, uměl jen základy jazyků zemí, ve kterých jsme pobývali. A i když měl dost velký majetek – množství domů po celém světě to potvrzovalo – nevlastnil nic cenného. Nic krásného. Jeho hlavní starostí zůstávala krev. Vlastně ani jeho garda nadaných nebyla skutečnou vášní – potřeboval jen pocit, že může v bezpečí a dosyta pít, kdykoliv si vzpomene. Aro Volturi – naprostá zrůda a kreatura. Bože dej, ať se k němu Jacob nikdy nepřiblíží.

Moje modlitba byla na místě. Aro stále počítal s tím, že nás Jacob najde. Vlastně smečka, lhala jsem opravdu přesvědčivě. Proč by mě jinak nezničil? Nevěřil mi, ale doufal, že můj pud sebezáchovy bude silnější než zbytky mých lidských citů, že nakonec zaštítím gardu, sebe a hlavně jeho. Doufala jsem, že pokud ke střetu dojde, zdržím Volturiovy dost dlouho na to, aby Jacob pochopil, že nemá šanci, a utekl.

Trčeli jsme tam už třetí den. Většina gardistů připomínala sochy, strnulé v naprosto nelidské a nepřirozené pozici. Panoptikum, napadalo mě často…

Z myšlenek mě vytrhl Demetri. Od Heidiny smrti zůstaly jeho oči podivně zastřené. Odhadla jsem to správně – on ji skutečně miloval.

„Aro si tě žádá,“ řekl polohlasem. Přesto ho slyšeli i ostatní, ale nikdo nezareagoval sebemenším pohybem. Ani náznak povzbudivého pohledu nebo dokonce úsměvu.

Seděl v jednom z pokojů v patře obklopený osobní stráží. Zastavila jsem se mezi dveřmi.

Poklepal na velký plastový box po své levici.

„Jestlipak víš, co to je, drahá,“ pronesl přesně s tou dávkou jedovaté laskavosti, která ostatním působila panické stavy. Ale já už se bála jen o Jacoba. A možná o Edwarda, ale myšlenky na něj jsem se usilovně snažila potlačit.

„Jistě, pane, přenosná chladnička,“ odpověděla jsem skoro zvesela. Renata za jeho zády na mě vytřeštila jindy lhostejné oči. Během staletí za Arovým zadkem toho viděla už tolik, že ji hned tak něco nerozházelo.

Aro polknul první nával vzteku. „A copak v ní vozíme při našich přesunech, má krásná nadaná Isabello?“ Poprvé mi kolem páteře šlehnul mrazivý bič předtuchy.

„Krev pro mě, pane,“ odpověděla jsem tak, aby tu změnu nepoznal. Aro se spokojeně protáhnul, pomalu vstal z jednoduchého křesla a vydal se na krátkou procházku po místnosti. Tři kroky tam, tři kroky zpět.

„Víš, Isabello, napadlo mě, že hrozit ti zničením je strašně ubohé. Ty jsi úžasná, výjimečná, zasloužíš si něco mnohem…“ chvíli hledal správné slovo, „něco mnohem nápaditějšího.“ Zářivě se usmál.

„Drahá, buď ujištěna, že i kdybych tě náhodou přece jen ve slabé chvilce nechal roztrhat, tak tví rodiče si to s námi užijí, i když ty už o tom nebudeš mít ponětí. A možná bychom jim mohli přinést ukázat nějaký artefakt?“ usmál se s novým nadšením. Přistoupil ke mně a zabořil mi ruku do vlasů. Nedýchala jsem, nemrkala, zírala jsem do prostoru za jeho ramenem. Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha: „Co třeba tvou krásnou tvrdou hlavičku?“ Podcenila jsem ho. Jak jsem mohla? On to vážně udělá… Pustil mě, otočil se zády a znovu začal tu protivnou procházku. Tři tam, tři zpět.

„Ale pokud se, drahá, přeci jen ovládnu,“ zvednul ke mně hlavu a věnoval mi další děsivý úsměv, „mám pro tebe připravené možná ještě lepší řešení.“ Hýkavě se rozesmál. Došel ke křeslu, posadil se a ukázal Renatě na chladničku. Přistoupila k ní a zvedla víko.

„Co vidíš, Isabello?“ usmál se znovu, tentokrát vítězoslavně. Nemusela jsem se dívat. Věděla jsem to.

„Je prázdná,“ odpověděla jsem mechanicky. Aro zvednul ruce a zatleskal mi, jako bych právě rozluštila nějakou matematickou hádanku.

„Už to chápeš?“ zasyčel najednou výhrůžně a naklonil se mým směrem. „Pokud se ukáže, že nejsi dost spolehlivá, končíme s tvou manýrou. Budeš se krmit jako ostatní. Ne, ještě lépe – převezmeš Heidinu roli. Koneckonců,“ narovnal se znovu s úsměvem na tváři, „to tvůj přítel nás o ni připravil, že?“

Mávnul rukou. Audience byla u konce. Zpět do hlavní místnosti jsem došla jako robot. Do panoptika jsem teď zapadala dokonale.

 

xxx

 

Edward

K tomu domu vedla neudržovaná cesta, ale auta jsme museli nechat hned na sjezdu z hlavní silnice. Překvapení mohla být naše jediná výhoda. Neměli jsme žádný plán. Ale měli jsme cíl. Zachránit Bellu a vrátit ji tam, kam bezesporu patří. Domů, k nám domů. Ke mně, pokud bude chtít…

Nerozdělili jsme se, i když to Emmett navrhoval. Oběhli jsme půlkruhový perimetr a našli provizorní boudu z větví. Pach smečky byl tak intenzivní, že to pro nás bylo skoro k nesnesení. Přesto jsem se zatajeným dechem nakoukl dovnitř. Kromě pár spacáků jsem zahlédl bedny s jídlem a několik hromádek oblečení. A celkem dvanáct párů bot. To sedělo. Můžeme doufat, že Seth nám nelhal. A můžeme jen věřit, že to stihneme a nějak zvládneme.

Vyběhli jsme po čerstvé vlčí stopě. Byla přímá a to naznačovalo, že vyrazili do akce. Žádná opatrná obchůzka.

Tak rychle jsem nikdy neběžel. Ostatní jsem nechal kus za sebou, i když se snažili držet moje tempo. Nechoď tam sám, blázne! zachytil jsem Alicinu úpěnlivou prosbu. Nepřinutil jsem se zpomalit.

Když jsem před sebou spatřil ten dům, na okamžik mě ochromila myšlenka, že jdu pozdě. Jen jsem nevěděl, pro koho to bude pozdě…

 

xxx

 

Bella

Uslyšeli jsme je vlastně současně. Figuríny kolem mě najednou ožily. „Jane, Alecu!“ slyšela jsem z patra Arův klidný hlas provázený tlesknutím. Dvojčata se se soustředěným výrazem postavila ke zdi v hale - naproti hlavnímu vchodu. Jejich ramena se lehce dotýkala.

„Isabello, doufám, že už si nečteš!“ zaznělo posměšně. Aro sešel i se svou suitou k patě schodiště. Postavila jsem se vedle Jane, jen víc do rohu, a připravila se chránit všechny v domě před klukem, který si pro mě právě jde. Před očima se mi mihly tváře mých rodičů a taky obličeje stovek lidí, které jsem viděla umírat za dobu, co jsem patřila Arovi.

Jacob by to pochopil, raději zemře, než abych musela vraždit… Na chvíli jsem zavřela oči a přivolala si jednu ze vzpomínek, ke kterým jsem se křečovitě upínala v uplynulých letech. Naše třetí schůzka, byli jsme v kině. Uprostřed filmu mi nečekaně pevněji stiskl ruku a naklonil se ke mně. Na plátně se právě hrdina rozhodoval, jestli víc miluje svou první, druhou nebo třetí přítelkyni.

„Jsem strašně rád, že některý věci v mým životě jsou tak jasný. Že nemusím váhat a něco řešit.“ Cítila jsem jeho horký dech na krku. Usmál se a já v tu chvíli poznala, že už taky nemusím nic řešit.

Teď to bylo stejné. Nemusím se rozhodovat. Dnes tady zemřeme oba. Jacob i já.

O vteřinu později byla stěna s vchodovými dveřmi minulostí. A já pochopila, že jsem nevědomky Arovi nelhala. Jacob skutečně vedl smečku.

 

xxx

 

 

Jacob

Běželi jsme tryskem v sevřený formaci. Dřevostavba působila tak zchátrale, že prostě prorazit čelní stěnu se zdálo naprosto přirozený. Cejtil jsem to napětí. Čekají na nás. Plnou silou jsme vrazili dovnitř. Ten smrad mě na okamžik omráčil.

Ale najednou zmizel. Vlastně zmizelo všecko. Obklopila mě tma. Neviděl jsem nic, necejtil jsem nic. Z velký dálky jsem zaslechl zoufalej výkřik.

Jacobe!!!

 

xxx

 

Bella

Byla jsem smířená s Jacobovou smrtí. Zemře, aby nemuseli zemřít mí rodiče a lidi, které by mě Aro donutil zabít. Ale nebyla jsem připravená na to, že se budu dívat na jatka. Dvanáct obrovských vlčích těl, která pod Alecovým pohledem pomalu klesala k zemi, ukrývalo dvanáct quileutských dětí.

„Jacobe!“ vykřikla jsem zoufale. Ještě jsem zaslechla, jak Aro udělal podivný hrdelní zvuk, a periferně zahlédla, jak se ke mně neochotně vydal Demetri. Šel hrozně pomalu…

Štít z nich sjel ve stejném okamžiku, kdy se přesunul na těch dvanáct bezvládných chlupatých monster. Bylo to, jako by bizarní hračky dostaly nové baterky. Najednou znovu stáli na nohách, děsivě vrčeli a jako by si nás bleskově rozdělovali. Podvědomě jsem couvla. Zády jsem narazila do zdi. Poznala jsem jeho oči dřív, než skočil mým směrem. Jacobe, miluju tě, pomyslela jsem si a zaťatými pěstmi si zakryla oči.

xxx

 

Edward

Myšlenka, že jdu pozdě, byla oprávněná. Když se konečně rozptýlil oblak prachu, který halil dům, zjistil jsem, že vlci se dostali dovnitř tak, že prostě prorazili stěnu.

„Jacobe!“ Ten hlas, ten výkřik, mi zabodl do břicha neviditelnou dýku. Už jsem se téměř nedotýkal země. Ten obraz se mi vypálil do mozku navždy. Kdyby upíři krváceli, byla by to rudá apokalypsa. Takto jen k prachu z polozbořeného domu přibyl prach z cupovaných kamenných těl. Vlci pracovali tiše a usilovně.

Tmavohnědé obrovské tělo, které se řítilo na Bellu, nedokázalo jen tak odhodit připraveného Demetriho. Bella, která nechápala, proč stále necítí Jacobovy zuby na svém krku, odtáhla zaťaté pěsti z očí a vytřeštěně pozorovala ten nerovný souboj.

Zaváhal jsem. Komu z nich pomoci? Komu by chtěla pomoci Bella? Jacob zalehl upírovo tělo a ignoroval bušení jeho pěstí do svých obrovských plecí. Naklonil se, aby mu jediným pohybem mohutné čelisti utrhl hlavu.

„Jacobe, ne!“ vykřikla Bella. Vlk se k ní na okamžik obrátil. Než jsem stihl přiskočit, Demetri se instinktivně natáhl a zakousl se Jacobovi do nechráněného hrdla. Nemohlo to být hluboko, vlčí kožich chránil svého majitele, přesto Jacob okamžitě strnul. Viděl jsem, co mu projelo hlavou – vyšlo to skoro přesně, lásko… Jacob tady dneska chtěl umřít, došlo mi vzápětí.

 

xxx

 

Bella

Netušila jsem, kdy se tam objevili Cullenovi. Kdy se tam objevil Edward. Naprosto mě totiž ochromila moje reakce na něj.

Lhala jsem si. Celou dobu, jen abych si dokázala, že jsem čestná a věrná, že se vyrovnám trpícímu Jacobovi, jsem se obelhávala. Ale pravda byla křišťálově jasná. Teď, okamžik před definitivní smrtí, jsem si to musela a hlavně chtěla přiznat.

Jacob opravdu patřil do minulosti. On naši lásku nepřekonal, ale já už byla jinde. Miluju Edwarda Cullena. Miluju toho nesmělého kluka, který s prvním polibkem čekal osmdesát let. Čekal na mě… Miluju ho a strašně mě bolí, že mu to nestihnu říct.

Tahle myšlenka působila jako anestetikum. Vnímala jsem, co se kolem mě děje, viděla jsem, jak se garda i Aro postupně mění v kamenný prach. Čekala jsem, kdy bude řada na mně.

Ale nečekala jsem sama. Najednou mě držely Edwardovy paže a jeho rodina kolem nás utvořila obrannou formaci. Demetri nerozhodně přešlapoval vedle Emmetta.

Na zemi před námi ležel Jacob a ztěžka oddychoval. Jeho srdce zpomalovalo.

A pak se to stalo. Místo obrovského vlka tam byl najednou můj Jacob. Úplně stejný, jen vlasy měl o hodně kratší… Chtěla jsem se Edwardovi vytrhnout a běžet k němu, ale pevně mě stiskl.

Smečka skončila svou práci. Stáli vyrovnaní naproti nám. Dělilo nás jen tělo jejich alfy. Temné zavrčení znamenalo jediné. Útok. Do vteřiny napjatého ticha se ozvalo tiché cvaknutí.

Překvapeně jsem sledovala Edwardovu ruku. Natáhl ji směrem do prostoru a držel v ní… mobil.

„Ahoj lidi,“ ozvalo se z té titěrné krabičky. Všichni přítomní by slyšeli dobře, i kdyby Edward nepřepnul na hlasitý odposlech.

„Tady Seth, lidi. Leah, ségra, jsem naprosto v pořádku, takže pokud jste tamty zvládli, tak na Cullenovy ani nesáhněte!“

Vrčení utichlo. Vlci najednou strašně připomínali bandu vykulených puberťáků.

 

 

Epilog

 

Drahá Bello,

tohle měl bejt původně opravdu poslední zápis v tom mým podělaným deníku. Ale pak mě napadlo, že něco z toho, co chci zapsat, by Tě možná mohlo zajímat. Nebo by Tě snad i potěšilo…

Když se ukázalo, že mě upíří jed nezabije, ale definitivně mě zbaví možnosti měnit se, že je ze mě prostě zase jen obyčejnej Jacob Black, měl jsem pocit, že jsem přišel o to jediný, co dávalo mýmu životu těch dvacet let smysl. Už nebudu moct lovit upíry.

Jasně, v tom lese jich shořela pěkná hromada, moh jsem bejt spokojenej, ale vlastně jsem řešil jen to, jestli se teď teda můžu bez problémů sprovodit ze světa.

Pak mě ale napadlo, že ta moje anabáze mohla mít i jinej smysl. Po dočtení Tvých deníků, cos mi nechala u Esme, jsem věděl, že musím zajet k Tvým rodičům. Netušil jsem, co jim vlastně řeknu, ale já už věděl, že nejsi mrtvá, že to nejlepší z mojí Belly Swanový, z jejich úžasný dcery, pořád žije a dá-li pámbu, bude žít navěky.

Bylo to stejný, jak jsem si to představoval. Jen Tys nestála po mým boku, když jsem zmáčknul jejich zvonek.

Otevřely se dveře. A na jejich prahu stála Marie. Tvoje devatenáctiletá sestra. Vůbec Ti není podobná. Říkala, že se hodila do nějaký Charlieho sestřenice. Ale je to Tvoje sestra, takže je to ta nejhodnější, nejlaskavější, nejkrásnější a nejnešikovnější bytost na planetě.

Bells, celý ty roky jsem si říkával, jakej je můj osud. Mám bejt navěky lovec upírů? Blázen se zlomeným srdcem? Postava dobrá leda tak do špatnýho komiksu?

Ne, Bells, nakonec je ze mě obyčejnej chlap, kterej miluje obyčejnou dívku Marii Swanovou.

Dívku, která by se nenarodila, kdyby se Tobě nestalo to, co se Ti stalo.

Bells, děkuju za všecko a Tobě i Edwardovi přeju jen to nejlepší.

S láskou navždy Tvůj

Jacob

xxx

Bella

Přečetla jsem Jacobův dopis. A pak ještě jednou. A znovu. Mám sestru, ach Bože… Naši nezůstali sami… Zaplavila mě vlna vděku. Za všechno. Za Jacoba a jeho štěstí. Obyčejné, lidské, prosté a krásné.

Za mé rodiče, kteří se nakonec dozvěděli krkolomnou historku, že jsem tehdy, na výletě do Itálie, měla nehodu, utrpěla jsem amnézii a ujala se mě rodina, ve které dodnes šťastně žiji. Lékaři jsou však striktně proti setkání s lidmi, kteří by mi po tolika letech chtěli vrátit staré vzpomínky. Mohla bych se z toho zhroutit a s následky se vyrovnávat po zbytek života… Mí rodiče se však mohou radovat z toho, že jsem v pořádku a mám svůj spokojený život.

Ale nejvíce vděčná jsem naprosto sobecky za muže, který mě celou dobu, co čtu ty neupravené řádky, zezadu objímá a jeho hebké rty mi kreslí cestičku na nahých zádech.

Otvírám zásuvku nočního stolku a odkládám tam dopis. Pak se pomalu obracím k němu.

„Už?“ zabroukám mu tiše do ucha.

Ano, všechno je přesně tak, jak má být.

 

 

 

KONEC

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4   »

1 2 3 4   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!