30.10.2010 [20:30], ambra, ze série Until I Find You, komentováno 52×, zobrazeno 9048×

Montekové a Kapuleti

Jacobův deník 13. září 1990

Moje holčičko,

dneska je to měsíc a půl, cos zmizela. Máš narozeniny. Všecko nejlepší, Bells…

Včera jsem byl s vašima zase u toho šílenýho psychologa v P.A. Kromě jiných nesmyslů nám doporučil, ať si vedeme deníky. Prý se s tou ztrátou líp vyrovnáme. Kvůli Tvý mámě jsem se ovlád a neposlal ho do prdele – promiň, vím, že nesnášíš, když jsem sprostej – ale pak mě napadla tahle věc. Kvůli Tvým rodičům, aby měli radost a viděli, že se snažím, si fakt povedu ten oficiální deník pro doktora Parsona. Hnusný, co? Jasně, to je ten hlavní důvod, proč jsem skoro vypěnil. On chce, abysme mu ho ukazovali!!!

Takže jo, budu si dělat zápisky o tom, jak jsem zdrcenej a jak se fakt snažím se z toho nezbláznit, ale zároveň si budu psát tenhle můj vlastní deník. Nesměj se, já vím, že je to hrozně holčičí! Každej den zapíšu všechny aspoň trochu důležitý a zajímavý události. A budu ho psát, dokud Tě nenajdu. Znáš mě – na dlouhý řeči mě neužije a až ze mě budeš tahat, co jsem vlastně těch pár tejdnů bez Tebe dělal, tak Ti prostě strčím tenhle sešit.

Bells, přemlouvaj mě, abych nastoupil na Tvoje stipendijní místo v Paříži. Bránil jsem se tomu, ale dneska v noci – jo, zase jsem moc nespal, promiň – mi to docvaklo. Pojedu tam. Stejně jsem chtěl. Ale pokud Tě chci hledat pořádně, musím začít na místě, kde jsi zmizela. Ty kreténský policajti to minulej tejden zapíchli. Prý už prověřili všechny stopy a složku předávaj Interpolu. Slepá ulička.

Parson dneska celý odpoledne žvanil o smíření se s fakty. Ale neboj, už jsem držel hubu – promiň! – neudělám stejnou botu jako minule. Tvoje máma se málem složila, když jsem na něj před tejdnem řval, že prostě vím, že jsi naživu.

Bells, vím to úplně stejně jistě, jako vím, že jsem živej já. Nedokážu jim to vysvětlit. Ukazovali mi v nějaký knížce, že mám přesný příznaky nějakýho podělanýho syndromu. Ale tohle je VÁŽNĚ jiný!!! Je to někde uvnitř mě, žije si to vlastním životem. Takovej malej vetřelec s cedulkou NAPROSTÁ JISTOTA.

Vyrážím příští tejden, lásko, a doufám, že Ti ty hajzlové - ať už je to kdokoli -  neubližujou…

Miluju Tě, strašně moc. Ale to víš… Tak zase zítra.

New York září 2010, o dvacet let později

Hudbu importovanou přes sluchátka přímo do uší jsem považoval za nejlepší vynález po kole a běžeckých botách Nike. Jak jednoduše se dal utlumit průnik cizích myšlenek do mé hlavy. S Rosaliiným ječákem to bylo horší.

„Emmette, teď jsem se oblíkla, přestaň mě svlíkat!“ ozvalo se z podkrovní ložnice.

Zachytil jsem Jasperovo němé, přesto výmluvné gesto. Protočil panenky až ke stropu, z kterého byla Esme ještě stále naprosto u vytržení. Jemná štuka, začátek devatenáctého století. Pomalu jsme zabydlovali jeden z nejkrásnějších a nejdražších domů ve městě. Pomalu proto, že jsme obcházeli i ty nejzapadlejší krámky a tržiště a sháněli věci, které by tu skvěle zachovanou skořápku důstojně naplnily.

Alice si otráveně povzdychla. „Pokud vyrazíme do dvou minut, nezasekneme se u nehody, která na hodinu vyřadí křižovatku o dva bloky dál,“ odrecitovala znuděně. Zároveň se neubránila krátké úvaze na téma, kdy z ní Jasper naposledy trhal oblečení. Můj vnímavý bratr ještě nestihl vrátit oči do normální pozice, přesto okamžitě chňapnul po své drahé a tichým zavrčením v těsné blízkosti jejího porcelánového ouška ji ujistil, že i on dokáže být pěkný divoch.

V tu chvíli se na schodišti objevili i Esme s Carlislem – oba ještě v županech. Carlisle nastupoval na kliniku teprve za týden a oba teď prostě příliš očividně čekali na to, až jejich děti konečně vypadnou, aby si mohli užít první ze sedmi velmi příjemných dní v opuštěném domě.

Hrábnul jsem po bundě, ale Alice byla rychlejší – ke svému překvapení jsem místo jemné kůže cítil v ruce hrubou lněnou strukturu lehkého světlého saka.

„První den, bratře, musíš trochu vypadat,“ mrkla na mě. Z horní ložnice konečně seběhli i ti dva maniaci a během pár vteřin jsme startovali. Ještě jsme zaslechli zvuk mačkaných plechů na křižovatce za námi, následovaný gejzírem velmi výběrových nadávek.

„Mně se tam nějak nechce,“ vzdychnul si Emmett v autě a bezmyšlenkovitě hladil Rose koleno. Upravovala si jeho ranním útokem poničený mejkap, takže ho tentokrát neodpálkovala. „Asi mám krizi středního věku,“ pokračoval ve své sebeanalýze. Alice se na něj rychle otočila a výstražně zvedla obočí, můj méně vnímavý bratr to ovšem nezaregistroval.

„Chtělo by to nějakou změnu. Nové auto,“ začal vypočítávat, „nové oblečení,“ vrhl znechucený pohled na svůj dokonalý značkový outfit, „a možná nějakou novou milostnou zkušenost,“ dokončil. Rose ztuhla s řasenkou v koutku oka. O setinu vteřiny později měl Emmett ten důmyslný vynález zaražený do pravé nosní dutiny a Alice s telefonem pár centimetrů od jeho překvapeného obličeje pořizovala sérii památečních snímečků.

„Teda, Rose,“ zafuněl Emmett.

„Copak zlato, zvažuješ i nějakou další novinku?“ usmála se na něj sladce a klidně dokončila úpravu spodního rtu.

Než jsme dorazili na univerzitní parkoviště, strkal její mírně naštvaný manžel do kapsy desátý začerněný kapesník. „Extra voděodolná,“ ujistila svého vtipálka s vítězným výrazem Rosalie.

„Tak vážení, nikoho tu neznám, takže nejsem připravená na případné nečekané události. Proto žádné vylomeniny, každý se pěkně chytí svého očka na našem provázku a vyrážíme,“ zahalekala Alice a doplnila svůj pokyn ostrým zatleskáním. Zřejmě se dnes všichni rozhodli, že mě svým ostrovtipem zničí.

Humor nás přešel v okamžiku, kdy jsme otevřeli dveře u auta.

„Ty vole…“ vydechnul Emm a Rose se nezmohla ani na svou obvyklou káravou reakci. Alice ztuhla.

Všichni jsme ztuhli.

Byli tam. Jiní upíři.

„Tak to je teda bezva začátek,“ chytila Rose Emmetta pevněji za ruku. „Ani nepomyslete na to, že se budeme zase stěhovat. Po dvou měsících!“ vyjekla hystericky.

„Pokud se ukáže, že tu byli první, musíme vypadnout,“ zhodnotil situaci Jasper. Pravidla byla jasná.

„Kašlu ti na pitomý teritoria, my lovíme v lese, ne nějaký bezdomovce. Nikomu z krajíce neujíme,“ čertila se Rose, ale bylo to už jen pro formu. Začínala se smiřovat s očividným faktem. Víc než kvůli ní mě to mrzelo kvůli Esme. Ten dům byl vážně úžasný.

Vyrazili jsme do hlavní auly na zahajovací ceremoniál. Ať už to dopadne jakkoliv, otočit se na patě a rovnou zmizet se nám prostě nechtělo. A taky jsme pár let nenarazili na nové upíry. Byli jsme docela normálně a přízemně zvědaví. Kdybych chtěl být vtipný, řekl bych lidsky. Ale svou dávku humoru pro ten den jsme definitivně vyčerpali.

Už na chodbě jsme dokázali rozeznat, že jsou tři. Trochu jsme se uvolnili. Máme početní převahu. I když vůbec nic nevíme o jejich případných schopnostech. Tři a pět nemusí být velký rozdíl. Samozřejmě, že všichni voněli úžasně. Ovšem jedna z těch vůní mi okamžitě způsobila podivnou slabost. Na chvíli se mi zdálo, že vidím rozostřeně. A myšlenky lidské řeky kolem nás, které by mě jindy zahlcovaly o to víc, že většina z nich se otírala o naši bizarní skupinku, ke mně doléhaly podivně utlumeně a zkresleně.

Vnímal jsem, že mě něco oslabuje. Soustředil jsem veškerou svou vůli na to, abych zachytil stav svých sourozenců. Jen logické napětí před setkáním s cizinci. Žádná nejistota. Naopak. Emmett měl bojovnou náladu, Jasper řešil, která forma klidové vlny pro neznámé bude vhodná, Alici blesklo hlavou, jestli nevypadáme jako venkovští burani. Rose střídavě počítala, kolik získala obdivných pohledů za minutu a kolik dní jí bude trvat, než se opravdu smíří s nutností se odstěhovat.

Působí to jenom na mě? Možná bych měl být ve střehu. Nebo i vyděšený. Můj pud sebezáchovy by měl právě teď spustit nějaký alarm. Místo toho mě dvoukřídlé vyřezávané dveře auly přitahovaly jako magnet.

Vešli jsme. Odhadem tisícihlavý dav jsem přehlédl během vteřiny. Oni už tam byli. Seděli na opačném konci dlouhé lavice skoro přesně uprostřed. U pootevřeného okna, došlo mi. Ještě o nás nevěděli. Jsou nepřirozeně strnulí, uvědomil jsem si další důležitý fakt. Že by nováčci v lidském světě? „Možná mají trému,“ sykla škodolibě Alice. Očividně ji zarazila stejná skutečnost.

Posadili jsme se co nejdále od nich, o pár lavic výš. Tím jsme získali dokonalý přehled.

„Je to na tobě, Edwarde,“ zašeptal Jasper. Jasně, brácho, ještě žes mi to připomněl.

Pomalu jsem začal zpracovávat to šílenství ve své hlavě. Po pár minutách jsem je měl.

„Oficiálně jsou zapsaní všichni tři, ale skutečně studovat chce jen ona. Ti dva jsou něco jako její bodyguardi,“ podával jsem svým sourozencům základní informace.

Rose vyprskla. „Jasně, ona by se prostě neubránila, kdyby po ní vystartoval kapitán fotbalového týmu.“ Zasmáli jsme se všichni.

„Ne, to není přesné,“ doplnil jsem. „Oni ji vlastně hlídají pro někoho. Je nějak cenná, významná. Jako majetek nebo co.“

Emmett vykulil oči a rychle chňapnul Rose kolem pasu: „Jasně, tomu naprosto rozumím,“ zazubil se. „Pst,“ napomenula ho Alice. Otočilo se po nás pár nejblíže sedících studentů.

A ve stejný okamžik také tři dosud strnulé postavy na opačném konci auly. Zkameněli jsme. Dalo se to čekat, přesto jsme se nepatrně nahrbili - všichni tři měli naprosto nepřirozenou barvu očí. Bez problémů jsme rozeznali, že jejich čočky se snaží zamaskovat karmínové duhovky.

„Hnusáci,“ ucedil Emmett. Rose ho kopla do holeně.

„A tohle vás bude zajímat,“ dodal jsem potichu a nedokázal se odtrhnout od očí té nádherné a strašně smutné upírky.

„Přijeli do města minulý týden. New York patří nám.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

32)  julie (01.11.2010 23:21)

Ambřičko,teda tys mi dala už jenom tou hudbou!!!
Posledního mohykána miluju!!! A tahle povídka.. zase má atmosféru, která chytne od začátku a tahá...a nepustí....

31)  Michangela (01.11.2010 16:07)

Ráda se nechám zlákat na romantické příběhy o lásce. Jen... budu doufat ve šťastný konec.

30)  ambra (01.11.2010 12:21)

Tak ještě jeden velikej díkes a máte tam další

29)  Silvaren (31.10.2010 19:19)

Ambří, tohle je zase úplně jiné, a přesto jsem Tě tam poznala. A samozřejmě je to skvělé. Zraješ líp než víno a rozepsala ses, co víc si můžu přát? Miluju Tvého Jacoba . Vlci Ti vždycky šli, no tenhle Jacob je nepřekonatelný!
Cullenovi dokáží být pěkní vtipálci, obzvláště Rose s Emmettem se snažili . Krásně jsi rozdala karty, strašně se těším, hra začíná!

28)  Bosorka (31.10.2010 16:57)

Ambro - tak mě tu máš nedočkavě vyhlížející další překvapivé zvraty, které tak dobře umíš.
Ach Romeo, proč jen si Romeo?.....

27)  nikolka (31.10.2010 16:56)

myslela som si, že po mojich skúsenostiach s tvojimi poviedkami ma už nič neprekvapí a som pripravená na akýkoľvek nervy drásajúci príbeh
A ako veľmi som sa mýlila!!!
je to strhujúci príbeh, ktorý ma od prvého písmenka dostal celou mojou dušou...
bolo to prekrásne, dokonalé,,
teším sa na ďalšie pokračovanie,

26)  Baruu (31.10.2010 16:47)

Jů, to se mi začíná líbít
Je to opravdu DOST zajímavý
Těším se na další díííl

25)  Gassie (31.10.2010 12:52)

Tak Ambři, máš mě. Jsem Tvá.
Chci víc. Chci vědět.
Bylo to dokonalé a úžasné.
Začátek... Ten Jacobův dopis byl .
Jsem zvědavá Co? Proč? Jak?
Mám spoustu teorií a nápadů na to, co se stalo a co se tam děje. Těším se na to, co se mi potvrdí a co ne.
Chci vědět, jaké oči má ta dívka (je to Bella, že jo), kdo jsou ti dva s ní.

23)  Lioness (31.10.2010 11:17)

Ambří!!!
Miluju parafráze na téma "Romeo a Julie" a tohle vypadá naprosto... úúúžasně! Neměli snad Kapuleti ve znaku červenou? Myslím, že ano... a vím, kdo je tady symbolizuje.
Musím říct, že tohle vypadá jako Tvá nejvtipněji tvorba, dost jsem se nasmála! Ale Karolčino "Občas zataženo" také začínalo jako letní groteska a kam to zašlo... Mám se tedy bát? Ale nic to nemění na tom, že jsi byla naprosto v rámci charakterů a zároveň jim do úst vložila takové hlášky!
Něco mě tu maličko zaráží... Edward asi nebude ten romantický gentleman, že? Kožená bunda?! Kolo a běžecké boty?
Co znamená ta jeho mlha? Je to Bellin (je to Bella, že jo?) dar? Nebo na něj takto působí její vůně v upří podobě?
Jak do příběhu zapadne Jacob? A zapadne do něj? A chápu dobře, že tady je stejně starý jako Bella a ne mladší?
Moje první teorie je, že Bellu proměnili ve Volteře (a nyní chce dostudovat/studovat zas) a Jacob se vydal za ní, při čemž se vlivem upíří přítomnosti proměnil... Hloupost?

Opravdu patří NY Cullenům?

22)  Yasmini (31.10.2010 09:52)

Ambřičko, já jsem tak ráda, že je u od tebe něco dalšího. A na pokračování . To k mému psychickému rozpoložení.
Příběh je úchvatný. Ona je v područí Itálie. Určitě. Vidím to naprosto přesně dvacet let ve vězení, ještě jí smrdí zatuchlina z vlasů...
Dobrá příběh nechávám na tobě
S Y

21)  ambra (31.10.2010 09:41)

Děkuji, milé slečny, trochu jsem se bála, že neambroidní povídka zapadne, ale jistě chápete, že po PTML jsem si musela trochu odfrknout.
Děkuju, mám velkou radost, že Vás první kapitolka zaujala.

20)  eMuska (31.10.2010 09:35)

Už po tom Montekové a Kapuleti som vedela, že to musím prečítať. A spravila som neskutočne dobre. Ako Edwarda tá vôňa omamovala... A NY patrí im... Určite sa budú musieť nejako dohodnúť, aby tam mohli ostať obaja... Krása, som zvedavá...

19)  Carlie (31.10.2010 08:00)

Jééé, tohle je nádherný, Ambro , i když náš čeká nejspíš nějaký další zvrat, že
Jacob mě dostal , jak mu ukazovali v nějaké knize, jaké diagnóze odpovídá
Edward to nemá jednoduché se svými sourozenci , nejvíc mě dostala chudinka Rose a její hláška na Emmetta sabotujícího její oblékání a na to reagující Alice a Jasper, ah A Alice a její dopravní zprávy na tento den , jesličky na provázku... atd., atd.
A jaképak kouzlo motá Edwardovi hlavu? Že by to byla lááááska?
Těším se na další kapitolky, Ambři

18)  Lenka (31.10.2010 07:15)

Nádhera.

16)  Astrid (31.10.2010 04:40)

Ten jacobov denník, to bolo humorné... Tak to malo byť čo to ten trubka písal?
" ...každý se pěkně chytí svého očka na našem provázku a vyrážíme,“ = odpadla somrovno
Carlisle s Esme v županoch. Takýto humor bytostne vyžadujem čítať "Alici blesklo hlavou, jestli nevypadáme jako venkovští burani." hahahah, ambra, bolo to ultra fasa!

14)  Rosalie7 (31.10.2010 00:16)

Tak jo, Ambři, naprosto nestíhám a nic ti neslibuju, ale tohle jsem nějak nedokázala ignorovat a vidím, že jsem udělala moc dobře. Má to neuvěřitelný říz, je to vtipné a Edward je v tvém podání naprosto skvělý. Opravdu
Jen jsem zvědavá, jestli je Bella Volterrská a ti hlídači někdo z gardy, nebo co jsou, když ji unesli Jakeovi. Který mě mimochodem neuvěřitelně dostal, ten jeho zápis byl tak... zoufalý a přitom plný naděje, jak člověk, který se nechce vzdát, ale nemá žádný hmatatelný důkaz, jen jedno stéblo skryté uvnitř sebe, kterého se zoufale chytá ve snaze zachovat si zdravý rozum. Doufám, že ji našel. Nebo aspon najde, i když už mu bude třeba čtyřicet, hlavně at ví, že ta naděje a touha a pokusy najít ji nebyli jen pouhé výkřiky do tmy. Moc tě o to prosím
P.S.: Miluji tě...

13)  Bye (30.10.2010 23:33)

Hm... takže dnes napadlo v autě, jo? Parádní rozjezd!!!
To by Jacob koukal, jak "mile" se k Belle její "ochránci" chovali. Jestlipak ji ještě hledá? Má ještě naprostou jistotu?
No, každopádně se zdá, že NĚKDO právě Bellu NAŠEL
A já se tetelím blahem nad tím, jak moc dobře budeš mít ten příběh promyšlený (protože budeš), a jak si u toho skvěle uvolněnýho samoplynoucího slohu zapípám!

«   1 2 3   »