27.10.2010 [15:30], Nerissa, Povídky jednorázové, komentováno 12×, zobrazeno 2436×

Ukolébavka vlků

Stál jsem u dveří a poslouchal. Každou kapku krve, která dopadla na bílý koberec a vpíjela se do jeho vláken. Každý zrychlený úder jejího srdce. Každý potlačený výkřik, který se jí dral z úst, ale on dělal, že ho neslyší. Stávala se z ní zrůda. Z mé Belly se stávalo nelítostné a krvežíznivé monstrum.
Na zápraží stála ta blonďatá pijavice, co tak Bellu chránila a v náručí houpala ten malý uzlíček zkázy. Poslední paprsky večerního slunce se jí odrážely od mramorové kůže a nepříjemně se mi zabodávaly do očí. Na jazyku jsem pocítil pachuť pomsty.

Jenom kvůli tomu divnému stvoření, které tak ochranitelsky svírá v náručí, se z ní stává monstrum. Všichni byli pryč a on byl nahoře. Příliš daleko na to, aby mi stihl zabránit, měl na starost jiné věci…
Stačilo se jen nakrčit, přeměnit a jedním máchnutím srazit tu bloncku k zemi a pak… Ostré drápy projedou jemnou kůži malého tělíčka a pomsta bude dokonána.

Prošel jsem skleněnými dveřmi za nimi. Nevšímala si mě a všechnu pozornost věnovala tomu divnému stvoření. O obličej se mi otřel lehký vánek prosycený dokonalou vůni deště, jarních květin a s trochou tou hnusnou, nasládlou vůni upírů. Na chvilku jsem se zastavil a nasál znovu večerní vzduch. Ta dokonalá vůně mě naprosto okouzlila, jenže ve stejnou chvíli se ozval další splašený úder srdce z horního pokoje. To mě dokonale probralo z lehkého omámení tou neznámou a dokonalou vůní.

Údery se ozývaly čím dál tím rychleji a moji mysl si zabrala touha po pomstě. Tělo se začalo lehce třást a v tu chvíli jsem upoutal i pozornost té pijavice přede mnou. Hleděl jsem do jejích vystrašených, zlatých očí a vztek stále otřásal mým tělem snad ještě ve větší síle než předtím.

„Prosím! Ne!“ zašeptala a přitiskla si drobné tělíčko té zrůdy blíž k hrudníku. Jak bezbranná byla, když tu neměla toho svého ochránce a její „bratr“ se nahoře utápěl společně v bolesti s mojí Bellou. Jak sobecké… Nechat vlastní dceru nechráněnou.
Z jejích očí sálal strach, až mě samotného zamrazilo v zádech. Zároveň však byla odhodlaná tu zrůdu bránit a klidně i zabíjet. Na chvíli mi jí bylo snad i líto. Na světě není ani patnáct minut a už se zase odebere tam, odkud přišla. Z temnoty, z podivného světa.

„Prosím, Jacobe! Je to jen dítě! Bezbranné děťátko,“ prosila a kdyby mohla, brečela by. Viděl jsem, jak se jí lehce podlamují kolena. Snadný cíl…
Opět lehký poryv větru, opět ta sladká a opojná vůně… Zběsilý tlukot Bellina srdce! Lehce jsem se přikrčil a vychutnával si ten pohled na bezbrannou upírku se zrůdou v náručí. Stačil jeden malý záchvěv, jedno malé škubnutí a je po této dramatické scéně, jak vystřižené z hororu.
Z hrudi se mi ozvalo hluboké vrčení. Chtěl jsem, aby poznala tu zlost, tu nenávist, která mě dostala až sem. Pochopila, že už jí nezbývá moc času. Nikdo nikde.

„Nessie, promiň, že neuvidíš maminku, ale věř mi, že tě moc miluje!“ zašeptala tomu uzlíčku, který si pevně tiskla k hrudi a vtiskla jí letmý polibek na holou hlavičku.

„Jak někdo, jako ty, může znát význam slova: miluje?!“ ušklíbl jsem se a připravil ke skoku. Klidně mohla utéct, mohla se začít bránit, jenže to neudělala a já nechápal, proč? Nohy se napjaly ke skoku, stačilo se jen odrazit. Odpočítával jsem vteřiny do skoku.

Najednou se objevila dvě velká kukadla barvy čokolády. Ta hloubka mě překvapila a polapila. Viděl jsem tu nechápavost a smutek v jejích očích a toužil ji nějak uklidnit.

Natahovala ke mně drobné ručičky a pohledem mě volala a připoutávala k sobě. Šel jsem k ní blíž a nevnímal výstražné vrčení upírky, která jí držela. Její drobné prstíky se dotkly mé natažené dlaně.

Bella ležící na kovovém stole. Z jejího těla se valila krev a ona se přesto lehce usmívala. Svůj poslední pohled upírala na mě… Kde je maminka?

Ucuknul jsem. Ta scéna se mi vpíjela do mysli a opět mě popadl vztek, jenže už mě neovládal stejně jako předtím. Nedokázal jsem ublížit tomu stvoření.
Přesto jsem měl v mysli jasně vypálenou tu scénu. Bella v kaluži krve a ona, jak se z ní snaží dostat na svět.

Znovu jsem se podíval do těch očí. Polapila mě, očarovala a připoutala k sobě, ale já nemohl! Nesměl. Vždyť jsem ji chtěl před chvílí zabít. Nahoře se kvůli ní Bella mění na monstrum, já se nemohl… otisknout. Ona nemohla být můj celý svět. To není možné.

Ustoupil jsem dva kroky dozadu a najednou se její oči změnily na studánky smutku a lítosti. Její malé ručičky se po mně natahovaly a já bojoval sám se sebou. Vrátit se k ní, nebo odejít?
Z patra se ozval přidušený výkřik bolesti. A já ustoupil o kus dál, směrem k lesu. Její výraz byl vyděšení a ručičkama se po mě bezmocně natahovala.

Něco uvnitř mě se proti mému rozhodnutí bouřilo. Srdce mi někdo stahoval ocelovými lany a snažil se ho udržet tady na místě. Konce těch imaginárních lan držela ona. To maličké stvoření, které teď vypadalo tak bezmocně.

Dlaně jsem pevně zatínal v pěst a nutil svoje nohy, aby se posouvaly do zadu a ne směrem k ní. Pevně jsem k sobě stisknul víčka a zhluboka se nadechl. Opět se mi do mysli vpíjela ta vůně. Dovolil jsem si poslední pohled do vystrašených, prosících a smutných očí.
Otočil jsem se k ní zády a proměnil se. Už jsem se na ní neotáčel a co nejrychleji zmizel v lese. Musím utéct. Utéct někam daleko.
Brácho, nedělej to! Je to jen otisk! Nemůžeš s tím bojovat! ozval se mi v myšlenkách Seth.

xxx

Nechápavě se dívala na mizejícího vlka. Něco se mezi ním a tou malou stalo a to něco jim zachránilo život. Mohutné vlčí tělo vypadalo mezi stromy jako tmavé šmouha.

„Rose? Stalo se tu něco?“ ozval se jí za zády hlas jejího muže. Byli na lovu, protože tu bylo všude hodně krve, kterou ještě nikdo nestihl uklidit.
Otočila se na něj a pohlédla do jeho, jindy chlapecké tváře, která se teď změnila na tu dospělou, ustaranou. Rozevřel svou náruč a ona se mu do ní bez váhání i s malou neteří vrhla.
Obě je objal, měl pocit štěstí a blaženosti, jako už dlouho ne. Jeho rodina byla úplná.

„Rosie, co se tu stalo?“ zamumlal jí otázku do vlasů a políbil ji.

„On… on nás málem zabil,“ zašeptala mu vyděšeně do košile a užívala si jeho blízkost, co když je to teď naposled?
Ztuhnul překvapením a strachem. I když už se není čeho bát, nadávala si v duchu za svoji neschopnost. Neschopnost ochránit svou ženu a malou svěřenkyni.

„Kdo, Rose? Kdo ti chtěl ublížit?“ Jeho hlas byl prosycen zlobou. Bála se, že se zlobí na ni, protože se nedokázala ubránit a teď si ztěžuje jemu, ale obavy to byly zbytečné.

„Jacob… On…  Málem se proměnil, ale pak mi vykoukla Nessie z náruče a on se najednou zastavil a pak… utekl pryč, prostě zmizel! Jako by na všechno zapomněl,“ vyprávěla roztřeseně to, co prožila ani ne před pěti minutami. Už věděla, co ji donutilo zůstat stát na místě. Strach o malou ji naprosto ochromil, že zapomněla utíkat. Roztřásla se. Co kdyby se té maličké něco stalo?

„Neboj, Rosie! Už nikomu nedovolím, aby tobě, nebo komukoliv z mé rodiny ublížil,“ řekl a pohladil ji po tváři. Odměnou mu byl šťastný a zamilovaný úsměv ženy, kterou nadevše miluje.

„Nikomu,“ zašeptal a lehce jí políbil na ústa.

xxx

Kličkoval jsem mezi stromy a vnímal jen zvuk tlap, dopadajících na jehličím a větvičkami pokrytou zem. Snažil jsem se přehlušit ten pocit stesku a zničit tak utvořené pouto mezi námi. Jako by to snad šlo. Jako by snad šlo přetrhnout ocelová lana.
Byl jsem opět šelma, tak, jako před několika měsíci. Nikdo už mi nemohl zabránit utéct, snad jen, kdyby ona příliš prudce zatáhla za provázky a donutila mě jako loutku přijít zpátky…

Nemysli na ni! Bylo to pouhé poblouznění smyslů, žádný otisk! snažil jsem se uklidnit sám sebe. Ale jak se mám uklidnit, když vím, že lžu sám sobě?!
Obrať se a běž za ní, tupče! Ona je tvůj smysl života, tak se k ní koukej vrátit, pitomče! řvalo moje srdce a s každým mým krokem se stahovalo bolestivěji a bolestivěji. Ocelová lana se stahovala pevně, ale já byl rozhodnut nevrátit se! Už nikdy nevidět ty čokoládové oči, nevidět ji vyrůstat, smát se a sdílet její starosti.
Masochisto, blbečku, pitomče! Prostě se k ní vrať a nedělej si to ještě těžší! Zarýval jsem drápy co nejhlouběji do země a snažil se porazit to nutkání obrátit se a běžet zpátky za ní. Ne! Musím utéct. Jehličí se změnilo na sněhovou pokrývku. Sprintoval jsem mezi stromy do neznáma, ale moje srdce bylo tam, kde má být. Roztáhlo své ochranná křídla nad tou maličkou. Renesmee Carlie Cullenová, stala si věznitelkou mého srdce.

xxx

Malá dívenka v bledě modrých šatičkách se rozeběhla směrem k ženě s dlouhými, mahagonovými vlasy a zlatýma, něžnýma očima.

„Mami, maminko!“ křičela na ni a podávala jí kopretinu. Žena rozevřela náruč a běžela jí naproti. Byla konečně šťastná. Měla to, po čem vždy toužila. Dokonalého muže, s kterým má tuhle úžasnou dcerku. Jen jedna osoba jí chyběla a dělala mělké vrásky na čele.
Její nejlepší přítel utekl a už se nikdy neukázal. Ale jedna věc jí dělala ještě větší starosti. Jeho otisk do Nessie, její dcery.

„Maminko? Proč si smutná?“ zeptala se jí holčička zpěvavým hláskem.  

„Ale já nejsem smutná, zlatíčko,“ usmála se na ní, ale ta malá rozumbrada si založila ručičky na prsou a bojovně vystrčila bradičku.

„Jo-jo, si! Já to poznám!“ durdila se.

„A jak to poznáš?“ zasmála se, ale vážně jí zajímalo, jak pozná, že jí něco trápí.

„Máš na čele takovouto vrásku… Tady!“ přejela drobnými prstíkama po jejím čele. Žena se na svoji dcerku smutně usmála.

„To bys nepochopila, beruško!“ Usmála se na ni a vtiskla jí lehký polibek do bronzových vlásků.

„Proč ne?“ ptala se zvědavě.

„Protože si ještě moc malá.“ Malá rozumbrada se zakabonila. Našpulila rtíky a věnovala své mamince uražený pohled. Ona už přece není malá!

„Nejsem! Tatí, že nejsem malá?“ Chlapec, který se objevil na kraji paloučku, přišel blíž ke dvojici, která pro něj znamenala víc, než život. Jeho láska mu věnovala láskyplný úsměv a maličká mu skočila do náruče. Usmál se a pocuchal maličkou ve vlasech.

„To víš, že nejsi. Ale jsou věci, které pochopíš, až vyrosteš,“ vysvětloval jí a s úsměvem sledovala její zamračený obličej.

„A kdy už vyrostu?“ ptala se ho zoufale. Nelíbilo se jí, že před ní mají tajemství.

„A proč chceš vyrůst, broučku?“ optala se jí žena a nechala se obejmout volnou paží chlapce kolem pasu. Nedokázala pochopit, že se její dcera chce tak rychle vzdát dětství.

„Protože až budu velká, tak mi budete muset všechno říct!“ vyhrkla co nejrychleji.

„Ale di ty, rozumbrado!“ zasmál se chlapec a pustil svoji dceru na zem. Někdo by si mohl myslet, že je to dokonalá rodinná idylka, ale přece jenom rodiče něco tížilo. Ale svoje starosti nechali na potom. Důležité jsou ty okamžiky dokonalého štěstí, které si budeme pamatovat do konce života…

„A tati?“ obrátilo se děvčátko s otázkou na chlapce stojícího vedle ní.

„Ano?“

„Co to znamená rozumbrada?“

xxx

„Už zase čteš, rozumbrado?“ zeptal se mě se smíchem táta. Odlepila jsem oči od knížky a věnovala mu naštvaný pohled.

„Tati! Je snad zakázáno si zpříjemnit den pěknou knížkou? Tys to dělal celých sto let!“ obhajovala jsem se, když mě opět přistihl na zahradní houpačce s rozečtenou knížkou.

„Jo, ale ty si mladá! Měla by sis užívat života, lítat někde s kamarádkami,“ řekl a přisedl si ke mně. Houpačka se lehce zhoupla a hladina čaje v hrníčku se rozbouřila.

„Sám víš, jak jsem na tom s kamarádstvím. Buď jsou moje kamarádky, ale stejně mě pomlouvaj, nebo jsou to závistivé nány, které mě taky pomlouvaj. Přitom není co závidět,“ povzdechla jsem si a zaklapla knížku.

„To ale není všechno, že jo? Něco tě trápí, Nessie?“ Viděl do mě až moc dobře.  A nebylo to jenom tím, že mi dokázal číst myšlenky… Byl to prostě táta.

„Máš pravdu,“ hlesla jsem a svěsila hlavu. Poslední dobou jsem byla tak nějak... osamocená. Měla jsem kolem sebe obrovskou rodinu, ale přesto jsem se cítila neuvěřitelně sama.

„Chceš si o tom promluvit?“ Nestačilo mu, že mi čte myšlenky, ještě mám mluvit o něčem, o čem prostě nedokážu.

„Promiň, jen jsem ti chtěl pomoct!“ bránil se s mírným úsměvem na tváři a rukama zvednutýma v obranném gestu.

„Já vím, promiň. Ale ty to nedokážeš pochopit. Je to, jako bych už někoho potkala, někoho kdo mě dokonale doplňoval. Jenže je to pryč a stále mi ta půlka neuvěřitelně chybí… Naplňuje mě to pocitem prázdnoty a osamocení. Já vím, je to divné, ale prostě to tak je. Nejsem prostě normální puberťák, co by kouřil trávu a každou noc se pořádně vožral. Vždyť já mezi ně ani nezapadám!“ stěžovala jsem si tátovi a on jen tiše poslouchala a zamyšleně pozoroval les před námi.

„Občas mi to dělá starosti, Nessie. Měla bys být někde venku a bavit se, ne čekat na nějakého pohádkového prince. Jenže to tě zase dělá výjimečnou!“ přemýšlel nahlas táta.

„Dobře, dobře… Bude se víc snažit zapadnout, ano? Ale proč si za mnou původně přišel?“ snažila jsem se odbočit od tématu: já a moje výjimečnost.

„No… pojedeme na velký lov, ale chtěl se tě zeptat, jestli pojedeš s námi, nebo tu zůstaneš?“ Páni! Já mám na výběr!

„Raději bych zůstala doma, jestli to nevadí,“ řekla jsem a sledovala stejný směr, jako táta. Obličej měl zachmuřený, takže se dělo něco, co se mu nelíbilo.
Zdálo se mi to, nebo jsem mezi stromy zahlédla velké, hnědé oči? Může mít poloupír halucinace? Ale ty oči… Něco mi připomínaly. Nějakou událost, která se stala, když jsem byla ještě malá.
Přitom jednom pohledu se mi zvláštně sevřelo srdce. Jenže už tam nebyl. Ten pocit se změnil na tíseň a podivný stesk. Chtěla jsem se rozeběhnout do lesa a najít majitele těch hlubokých očí, jenže problém byl v tom, že jsem si to určitě celé vymyslela. Mohlo to být cokoliv.

„Dobře, jak myslíš. Ale dávej na sebe pozor, Nessie. Nevíš, co se může stát, nebo kdo se může po dlouhé době zase objevit!“ Vůbec jsem ho nechápala, ale neřešila jsem to. Nechala jsem si od něj dát pusu na čelo, tak jak jsme se to dělali pokaždé, když někam šli. Často mluvil takhle v hádánkách a bylo jen na mě, jak si to vyložím.

xxx

Běžel jsem lesem a snažil se nic nevnímat. Pravidelně jsem se vracel k domu ve Forks a doufal, že ta budou. Že se tam zase objeví a s nimi i ona. Jen už trochu dospělejší a starší.
Tlapy rytmicky dopadaly na zem pokrytou jehličím. Už jsem několik měsíců, možná i pár let, nebyl v lidské podobě. Tohle tělo mi poskytovalo jakousi útěchu.
Byl jsem šelma, naprosto ovládaná svými smysly. Teda alespoň přes den, kdy jsem se mohl svo mysl zaměstnat alespoň tím během. V noci už to bylo horší.

Vlastně jsem ani netušil, proč je nehledám. Byl jsem moc daleko na to, aby otisk měl ještě vůbec nějakou sílu? Co když si na mě nepamatuje?
Neměl jsem odcházet… Měl bych je najít… Jenže já se tam nedokážu vrátit! Nemůžu přijít na oči někomu, komu jsem řekl, že je zrůda.

Zase jsem byl tady. Stál jsem před velkým, bílým domem a sledoval ho v posvátném tichu. Už dlouho tu nebyli… Už dlouho byl ten dům prázdný a mně se před očima neustále objevovala ta scéna.
Byl jsem blbec, když jsem utekl, ale já už se nedokázal vrátit… Vrátit k nim. Vím, co by následovalo. Slova nenávisti a zrady. Možná i boj. Našel jsem si výmluvu proto, proč se k nim nevracím. Naprosto jednoduchá, ale snadno uvěřitelná výmluva vzhledem k tomu, kdo jsem. Jsou to nepřátelé a ani otisk to nedokáže změnit.

V okně se slabě zachvěla záclona a já jí pozoroval s nadějí, že snad… Pouze průvan. Jsem naivní, když věřím, že otisk dokážu přetrhnout vzdáleností. Už jsem se několikrát přistihl, jak se vydávám směrem, kterým mi buší srdce. Jak se vydávám za ní. Okamžitě jsem to vždycky stočil na opačnou stranu. Jsem vůl, idiot, kretén… Měl bych jít za ní, jenže nesmím.
Zíral jsem na terasu, kde jsem si tenkrát absolutně podělal život. Dal bych cokoliv za to, abych mohl vrátit čas…
Naposledy jsem se rozhlédl po okolí a vybavil si ty smutné vzpomínky. Moje bezmocné vytí prořízlo noční ticho.  Vydal jsem se na sever, opět. Srdce mi hlasitě tlouklo a já věděl, že je to signál správného směru. Ale tentokrát jsem se nebránil. Možná už konečně přišel čas na moji omluvu. Možná už přišel čas na to, dopřát si kousek štěstí!

xxx

Seděla jsem na širokém parapetu a na klíně měla položenou knížku. Nedokázala jsem však plynule vnímat text, přišla jsem na to, že svoji pozornost dokážu udržet jenom jeden odstavec a pak jsem myšlenkami opět zatoulaná v dnešním odpoledni.
Vzpomněla jsem si na dětství. Pamatovala jsem si skoro všechno, ale něco jako by mi v paměti udělalo velkou mezeru. Občas si ještě vzpomenu na mamku, jak leží zakrvácená na operačním stole a já se snažím prokousat si cestu ven, ale pak je ta mezera. Jenom to hrozivé vrčení mi občas způsobuje chvění strachy.

Moje bosá chodidla se dotkla drsného koberce na chodbě a já si to neomylně mířila ke dveřím na půdu. Mamka si tam schovává všechny důležité vzpomínky.
Dveře se s lehkým zavrzáním otevřely a já začala rychle hmatat po vypínači. Nikdy jsem tu nebyla, nikdy jsem neviděla jejich vzpomínky. Znala jsem je jen tak, jak mi to oni dovolili.

Jasně, že jsem znala příběhy všech, ale to neznámo mě lákalo. Občas mám pocit, že mi něco zatajují. Nebo mě pošlou do pokoje se slovy, že jsem ještě moc malá. A poslední dobou se to stávalo častěji. Jako by měli z něčeho strach a navíc, taťka se odpoledne choval divně.
Světlo bliklo a já se konečně mohla rozhlédnout po malé místnůstce. Knihovna, ve které byla seřazená rodinná alba, staré knihy a naproti mně byly na krejčovské panně pověšeny nádherné svatební šaty. Šaty maminky.

Přejela jsem prsty po hřbetech jednotlivých alb a zastavila se až na tom s nápisem Smečka La Push, rodina. Smečka v La Push? Mamka mi vyprávěla jejich legendy a občas se za námi přijel podívat strejda Seth i s Lejlou a s malým Mattem. 

Začala jsem si prohlížet jednotlivé fotky a zasekla se až na té poslední. Uprostřed poslední strany byla nalepená fotka usměvavého kluka. Temně hnědé, skoro černé, uhrančivé oči, vlasy svázané v culíku, na tváři šibalský úsměv.  

Počkat! Ty oči jsem odněkud znala… Byly mi strašně povědomé, ale zároveň mi přeběhl i mráz po zádech…

Teta Rose a já jsme byly na nějaké terase před velkým domem. Teta na mě různě mluvila a šišlala, když se jí najednou za zády ozvalo vrčení.
Pak se událo hodně věcí najednou, ale když jsem vykoukla z tetiny náruče, viděla jsem ho. Jacoba, jen měl krátké vlasy a na rtech pološílený škleb. Ale přes to ke mně nějak patřil, ale on utíkal. Utíkal pryč.

Podlomila se mi kolena. Ten pocit stesku a určité bolesti v místě, kde tluče srdce, byl pro mě nepochopitelný. Vždyť jsem byla vždycky šťastná, obklopená milující rodinou, tak proč mi teď najednou chybí nějaký cizí Jacob? Možná už je i dávno mrtvý…
Opatrně jsem odtrhla přilepené růžky a fotku vzala sebou. Žárovka s tichým bzučením zhasla a ten koutek minulosti a divů za sebou nadobro zavíral dveře.

xxx

Odkládal jsem to už příliš dlouho… Patnáct let a ještě stále jsem nedokázal vymyslet dostatečnou omluvu pro moje chování. Patnáct let a já stále nepřišel na to, proč jsem vlastně tenkrát utekl.
Jehličí nahradila studená pokrývka sněhu, která křupala při sebemenším dotyku. Ten nepříjemný zvuk se nesl tichou krajinou a rozptyloval mé myšlenky. Slabé světlo měsíce se od sněhu odráželo a nepříjemně mě bodalo do očí.

Znovu mi to připomnělo ten den. Jenže tenkrát svítilo slunce a bylo teplo… A do očí mě nebodalo odrážející se světlo od sněhu, ale od jedné pijavice.
Netušil jsem, jaké budou jejich reakce, ale kladné asi ne. Přesto už musím, šílím z té samoty. Občas se mi sice v hlavě ozval nějaký hlas kluka ze smečky, ale to se stávalo málokdy.
Přesto se ocelová lana kolem mého srdce svazovala poslední dobou silněji. Táhlo mě to za ní. Byla mým osudem a osudu se nedá vyhnout, alespoň ve většině případů.

Já se o to pokusil a trpím jako zpráskaný pes…

xxx

Seděla jsem na stejném místě, jako předtím. Zabalená do teplé deky jsem se houpala na zahradní houpačce v mém malém osobním ráji.
Od pusy mi šla pára, ale já se snažila chlad nevnímat. Chtěla jsem pozorovat hvězdy. Ty zářivé a neměnné body na obloze, které mi vždy poskytovaly jistotu, že je všechno tak, jak má být. Dokud ony nezmizí, svět se stále točí.

Jemné odlesky měsíčního světla tančily na sněhu svůj vlastní tanec. Vítr tříštící se v korunách jehličnatých stromů jim k tomu zpíval tichou melodii. Kouzlo… Všechno tohle bylo kouzlo.
Rychle jsem se vrátila do domu, protože tuhý mráz už prošel skrz deku a já vážně netoužila o poslech přednášky na téma nezodpovědnost.

V tichém domě na mě čekala pouze studená postel a… nezvyklý klid. Byla jsem zvyklá na noční běh naší domácnosti a najednou tu bylo až tíživé ticho.
Převalovala jsem se na posteli a toužila po někom, koho bych mohla obejmout a tulit se mu v náručí. Jenže nikdo takový tu nebyl a marné je doufání, že někoho takového potkám.
Obrátila jsem se na záda a ruce si dala za hlavu. Jen tak si snít, než spánek zaujme svoji pozici a na chvíli budu mít čas zmizet mimo realitu.

Temné oči, šibalský úsměv, krátké černé vlasy, mohutná postava. Pokožku měl snědou a vítal mě s otevřenou náručí…

xxx

Už jsem tam skoro byl. Cítil jsem lehký závan její vůně, její přítomnosti. Patnáct let sebeobviňování, sebelítosti a masochismu je dlouhá doba.
Patnáct let čekání na vlastní odvahu. Patnáct let hledání dobrého důvodu proč se vracím, proč by mě měla vyslechnout, proč bych měl dostat šanci.
A budu mít jen pár minut… Pár minut za to neuvěřitelně dlouhé čekání. Ale můžu si za to sám…

xxx

„Mami?“ zavolala jsem zkusmo do domu. Nevěděla jsem, jestli už jsou zpátky a potřebovala jsem se j na něco zeptat.

„Jsem dole, beruško!“ Oddechla jsem si. Můžu se jí zeptat, kdo je Jacob a proč mám ten divnej pocit, při pohledu na jeho fotku.
Přehodila jsem nohy přes okraj křesla, ze kterého jsem pozorovala tichou přírodu za domem, a sáhla pro fotku Jacoba.

Polila mě nervozita, když jsem stála ve dveřích kuchyně, v ruce žmoulala fotografii a dívala se na usměvavou mamku, jak mi dělá snídani.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se s úsměvem. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a podala jí tu fotku. Chvíli nic neříkala, jen se na mě vyčítavě dívala.

„Proč jsi tam chodila, Nessie?“ zeptala se. Neznělo to vyčítavě, ani naštvaně. Prostě jen otázka. Byla až moc klidná.

„Já nevím, byla jsem jen zvědavá. Vyprávěla si jen o babičce a dědovi, a když jsem si prohlížela některá alba, našla jsem tam i tuhle fotku… Mami, kdo je to?“ Ona mi jen mlčky podala čaj a ukázala na židli u stolu. Posadila jsem se a zvědavě se na ní podívala.

„Je to jeden můj bývalý kamarád. To povídaní je na dlouho a ty na něj jsi ještě malá, ale jednou ti ho určitě povím. Co si dáš ke snídani?“ odváděla řeč jinam. Usmála jsem se na ni, pokud slíbila, že mi to řekne jindy, tak to dodrží. Ale proč se navíc nezeptat někoho z rodiny?

„Mmmmm… Co třeba míchaný vajíčka?“ odvětila jsem a mamka se ujala místa u sporáku, které jí přenechala Esme a s lehkým úsměvem na rtech začala mluvit o plánech na dnešek.

xxx

Jak asi vypadá? Pamatuje si na něco? Jak se zachová? Co když mě pošle do háje? Sakra!
Zmrzlá krusta sněhu zakřupala pokaždé, když se moje tlapy na okamžik dotkly země. Byl jsem šíleně nervózní a tělem mi prostupoval panický strach.

Nezná mě ani pravděpodobně z fotek a já tam mám přijít a vybalit na ní vyznání nekonečné lásky? Něco naprosto šíleného, s čím mě vyhodí zpátky před dům.

Jsem blbec!

xxx

Nic… Nikdo mi nic neřekl. Ani slovíčko! Prý je to na mamce, ať mi to poví sama. Ani strejda Emmett nepovolil a poprvý v životě se postavil na stranu ostatních!
Unaveně jsem sebou plácla na postel a ruce jsem si dala za hlavu. Oči se mi unaveně klížily, ale já je chtěla mermomocí nechat ještě chvilku otevřené. Dívala jsem na ohmatanou, trošku pomačkanou, fotku Jacoba Blacka, která dnes putovala z ruky do ruky.

Ptala jsem se každého z rodiny. Každý si vzal fotku do ruky, chvíli se na ní zamyšleně díval, ale pak řekl stejnou větu, jako všichni ostatní: „Je na mamince, kdy ti to poví.“
Zaposlouchala jsem se do tónů klavíru a houslí, které se linuly z obýváku. Táta zase hrál a dneska se k němu přidal i strejda Jasper. Bylo to zvláštní, že i on se věnoval hudbě, ale zároveň to k němu i sedělo. Tajemný zvuk houslí mě pomalu kolébal ke spánku…

„Tady jsem!“ vykřikla malá holčička a vykoukla zpoza stromu. Usmála jsem se na ni a rozpřáhla náruč, do které mi v zápětí vběhla.

Byla mi tak podobná, ale zároveň se podobala někomu jinému. Tmavě hnědé lokýnky se kroutily do půli zad, lišácký úsměv od ucha k uchu, lehce opálená a jemná pokožka a tmavě hnědé oči. Byla moje a…

„Našel jsem vás, holky moje!“ ozval se hluboký a trošku drsný hlas u mého ucha. Polekaně jsem sebou trhla a rychle se otočila. Za mnou stál Jacob, koutky úst zvednuté do pobaveného úsměvu a v očích měl tolik lásky a štěstí…

„Tatí!“ vypískla ta malá vesele a natahovala drobné ručičky směrem k němu. Ten mi ji vzal s náruče a zatočil s ní ve vzduchu.

„Nazdar špunte!“ zasmál se a postavil ji na zem. „Nejsi už trochu velká na to, aby ses nechala chovat v náručí maminky?“ káral jí s úsměvem.

„Nejsem!“ vykřikla a na důkaz své pravdy se začal natahovat tak, aby na mě dosáhla. Sklonila jsem se k ní a vzala jsem si jí opět do náruče. Nemohla jsem tomu uvěřit… tenhle malý zázrak  je můj.

„Ty jseš vlezlo, Lily!“ kroutil nevěřícně hlavou a obtočil ruce kolem mého pasu. Bradu si položil na moje rameno a přitáhl si nás k sobě blíž. Nebylo mi to nepříjemné, právě naopak. Cítila jsem se úplná.
Malá na něj vyplázla jazyk a on jí to gesto rychle opětoval. Cítila jsem, jak se chvěje pod náporem smíchu a svůj úsměv marně schovává v mých vlasech, kam ukryl svůj obličej před malou, která na něj nevěřícně zírala.

„Jako malej, co lásko?“ zeptala jsem se s úsměvem. Přišlo mi to tak přirozené, nechat to slovo splynout ze rtů. Lásko…
Odpovědí mi byl hluboký smích a uražený obličej maličké, která se okamžitě začala dožadovat puštění na zem. Když se bosými chodidly dotkla vysoké trávy, hned se rozutekla někam pryč.
Chtěla jsem na ní zavolat, ale on mě zastavil. „Nech jí, je jen uražená, miláčku,“ řekl, jakoby se nechumelilo. Pak si mě otočil v náručí a přitiskl své rty na ty mé. Byly tak horké, hebké a sladké.

„Chyběl jsem ti?“ zeptal se s úsměvem, když se odtrhl svými rty od těch mých. Nervózně jsem si skousla rty a přikývla. On byl to, co mi v mém životě dosud chybělo…

„Ty mě taky,“ zašeptal a lehce mě políbil na čelo.

„Mamí, tatí? Co to tam děláte?“

Trhla jsem sebou a otevřela oči do potemnělého pokoje. Ten sen… Jako bych byla druhé Alice a viděla budoucnost. Bylo úžasné držet v náruči to malé stvořeníčko, mít jeho ruce obmotané kolem pasu a potom cítit jeho rty na těch svých.
Přehodila jsem nohy přes pelest postele a chvíli se zaujatě dívala na svoje barevné, teplé ponožky. Tak barevný a šťastný byl můj sen, jen kdyby to mohla být pravda. Postavila jsem se a šla ke křeslu u okna. Vzala jsem sebou i teplou deku pořádně se do ní zabalila.

Pozorovala jsem noční oblohu a sledovala mihotavé světlo hvězd a měsíce. V domě bylo příjemné ticho. Jako by snad všichni usnuli, i když to není možné. I les vzdával hold noční kráse a nikde se neozývalo ani soví houkání.
Natáhla jsem se pro poloplný hrníček studeného čaje a znovu se uvelebila v křesle. V tichosti jsem sledovala krásu noční krajiny, zamotanou do pavučin temné noci.
Hluboké, temné a tesklivé zavytí rozvibrovalo vzduch okolo a já sebou polekaně trhla. Na kraji lesa, mezi stromy se schovával obrovský vlk.

xxx

Stál jsem před jejich domem a tiše sledoval potemnělá okna. Hledal jsem jakoukoliv známku její přítomnosti. Srdce mi hlasitě tlouklo a já věděl, že tu jsem správně.
Všude kolem mě se snášela ta úžasná vůně. Déšť, jarní květiny a sladká vůně upírů. Ostatně upíři byli cítit všude okolo, ale ten smrad mi nevadil. Dokonce jsem ho po tolika letech uvítal. Cítil jsem i trochu pozměněnou vůni Belly.
Ta vzpomínka na ni bolela, ale přehlušila ji touha spatřit ji. Patnáct dlouhých let sebeobviňování a výčitek a já jsem konečně tady.

Cítil jsem na sobě pohled a doufal, že by to snad mohla být ona. Velké, čokoládově hnědé oči, pár pramenů bronzových vlasů ji padalo do obličeje, přes rty měla danou dlaň a zírala na mě v němém úžasu. Víc detailů jsem neviděl, měla okno v patře a bylo ponořené do tmy, stejně jako okna ostatních.
Najednou zmizela a několik vteřin na to, se otevíraly vchodové dveře. Spatřil jsem samotného anděla. Probděné noci nad představami, jak vypadá, byly úplně zbytečné.

Nevysoká, drobná a útlá postava, žensky zaoblena. Vlasy v lehkém bronzovém odstínu se jí v prstýnkách kroutily do půli zad, její pokožka byla bledá, ale ne tak, jako upíří. Rysy její tváře nebyly tak ostré, jako upíří, spíš jako ty lidské. Drobné narůžovělé rtíky, malý nos se špičkou lehce nahoru. Tváře nabíraly růžový nádech a její tělo se nepatrně chvělo zimou.

Tlukot jejího srdce byl zrychlený strachem, ale přesto tam jen stála a dívala se mi do očí. Tak dlouho jsem pro svoji neschopnost a velké ego otálel, až jsem se bál, jestli nejdu pozdě. Co když někoho má?

Udělala váhavý krok směrem ke mně a moje srdce zaplesalo radostí. Ale rozum křičel něco jiného a já ho hodlal poslechnout. Čekal jsem patnáct let, co je jedna noc navíc?
Lehce jsem zavrčel a odmítavě zakroutil obrovskou vlčí hlavou. Lekla se a automaticky ustoupila zpět, ruku stáhla a oči se jí zalily slzami.

To ne! Nechtěla jsem jí vylekat. Ale bude to tak lepší, zítřek se blíží.

Začal jsem ustupovat zpátky do stínu lesa a sledoval ji. Když jsem jí zmizel úplně, ještě chvíli tam stála a dívala se na místo, kde jsem před chvíli stál. Toužil jsem potom, rozeběhnout se k ní, ale v dálce jsem slyšel jejich hlas. Vraceli se z lovu, nebo kde byli. Nejvyšší čas zmizet.

xxx

„Nessie, co děláš tady venku? V týhle zimě?“ Trhla jsem sebou a podívala se na tátu, který se na mě zvědavě díval. V hlavě jsem měla prázdno, nebo jsem se o to alespoň snažila. Viděla jsem pře sebou mohutného vlka, ale nebála jsem se. Jako bych ho odněkud znala…

„No?“ ozval se táta, když přišel na to, že ho nevnímám. Jen jsem zavrtěla hlavou a šla zpátky do svého pokoje. Musel vědět, nad čím přemýšlím, když čte myšlenky, tak proč mu zbytečně odpovídat?
Dveře za mnou zaklaply a já se opět unaveně sesunula na postel. Přehodila jsem přes sebe deku a stulila se pod ní. Ten pocit, když jsem toho vlka viděla stát venku, byl… divný. Něco mi říkalo, že ho znám. Že už jsem ho někde viděla.

„Měly bychom jí to říct, miláčku!“ zaslechla jsem tátu. „Stejně se tu dřív nebo později objeví. Dneska byl v lese před domem.“

„Jacob? Jacob tu byl?“ vyjekla zoufale máma. Táta jí ještě něco říkal, ale to už byla ve sladkém nevědomí.

Seděla jsem v kuchyni a usrkávala čaj. Nikdo si mně nevšímal, každý si šel po svém. Mamka s tátou se nahoře o něčem dohadovali v marném přesvědčení, že je neslyším, tety byly na nákupech, děda v práci, babička jela někam do města, strejda Emmett koukal na reprízy zápasů, které nestihl a strejda Jazz byl určitě nahoře zalezlý v knížkách.

Stereotyp, ale přesto jsem měla divný pocit, že se dneska něco změní. Vločky se pomalu snášely k zemi a přikrývaly tak vše, co má být našemu zraku po dobu zimy skryto. Kouzelné, obyčejné a přece tak jiné ráno.

„Je pozdě!“ řekl táta smířeně a v tu chvíli se ozval zvonek. Položila jsem hrnek na stůl a šla otevřít. Vzala jsem za kliku a strnula v němém úžasu. Za dveřmi stál Jacob. Teda, ten muž se alespoň vzdáleně podobal tomu klukovi na fotce. Vysoká a svalnatá postava. Kůže jen o pár odstínů světlejší něž eben. Ostře řezané rysy, několika denní strniště, divoké oči šelmy. Vlasy měl rozcuchané a volně roztřepené kolem hlavy. Šel z něj strach, ale zároveň jsem se cítila i bezpečně.

„Jacobe!“ vykřikla s hranou radostí máma. Takže jsem se nemýlila. Ostatní se ani o to nesnažili, měli na tváři znechucený, nenávistný výraz.

„Ahoj Bello,“ odvětil. Jeho hlas… Byl přesně, jako v tom snu. Hluboký, drsný a přesto po mě byl jakýmsi pohlazením. Jako v transu jsem odstoupila od dveří a přenechala tak místo rodičům.

„Potřebuješ něco, Jaku?“ zeptala se máma už mileji.  Táta ostře zavrčel.

„Já… chtěl bych si s vámi jen promluvit, Bells. S tebou a Edwardem. Teda, pokud nemáte nic proti?“ Máma se podívala na tátu a ten jen pokrčil rameny.

„Dobře, promluvíme si venku!“ řekl rázně táta a za chvíli už za sebou zavíral dveře. Tahle scéna byla vystřižená jak ze špatného filmu. A jedna věc mi tu neseděla… Neměl by Jacob být starší? Ta fotka je docela stará a on vypadá pořád skoro stejně.

Mámin telefon na stole se rozvibroval a na svrchním displeji blikalo jméno tety Alice. Rychle jsem se pro něj natáhla a přijala hovor.

„No to je dost! To mi to nemůžete zvednout rychleji?!“ rozčilovala se teta Alice. „Nessie, děje se u vás něco?“ ptala se poplašeně, ale ještě stále měla v hlase podtón podrážděnosti.

„Ne, teda vlastně jo! Přišel Jacob za mámou a tátou!“ Slyšela jsem, jak si úlevně oddechla.

„Hele, Nessie, poslyš. Drž se od něj prosím dál. Není to pro tebe dvakrát bezpečné a ztratila by se tím i poslední šance. Takže se, prosím, drž uvnitř v domě, ano?“ Zoufalství a naléhavost v jejím hlase mě donutili jí to odsouhlasit, i když jsem to absolutně nechápala.

xxx

Stál jsem před nimi, jako obžalovaný před porotou A já se provinil tím nejhorším trestem… Zamiloval jsem se, ale málem jsem ji zabil. Nečekal jsem, že to bude jednoduché, ale ani zas tak těžké. Popravdě jsem ani neměl plán.

Nervózně jsem si prsty zajel do vlasů a čekal, co bude dál. Neubránil jsem se pocitu touhy jí znovu vidět a on na to reagoval ostrým vrčením. Jasně čtenář myšlenek…

„Dobře! Edwarde, zlato, ty na něj přestaň vrčet a ty,“ ukázala na mě, „nám konečně vyklop, proč jsi tady!“ nepatrně zvýšila hlas. Znal jsem její reakce líp, než kdokoliv jiný a věděl jsem, že se pomalu na povrch probíjí hysterie a podrážděnost.

Sednul jsem si na jeden ze schodů a položil si hlavu do dlaní. Co jí mám vlastně říct? Že už jsem to nemohl vydržet? Že patnáct let pro mě bylo naprostým utrpením? Že se jí chci omluvit, když vím, že se můj čin omluvit nedá? Že chci znovu vidět její dceru a pokusit se jí nenápadně vynahradit ty chvíle, kdy jsem tu nebyl?

„Jaku? Tak už něco řekni! Vadí mi koukat se na hromádku neštěstí, která ani nebojuje za to, co chce! Prostě už něco řekni a nebuď srab!“ Téměř už křičela, ale stále se snažila ovládat.

„Chci se ti omluvit, Bells a tobě taky, Edwarde. Vlastně i jí, ale na to už zřejmě nemám právo,“ povzdechl jsem poraženě. Nebylo pro mě těžké se omluvit, omlouval jsem se neustále, jen mi vadila ta situace. Bezvýchodná, jako slepá ulička v New Yorku, ve které číhá vrah.

„Vážně si se do ní otiskl, viď?“ sklouzla jí otázka ze rtů a snažila se potlačit vzlyky. Bylo to jako tenkrát, když jsme byli nejlepší přátelé, jenže teď už to nejde… Přikývl jsem a ona se schoulila do Edwardovy náruče.

Bylo mi jasné, že pro svoji dceru nechce monstrum, jako jsem já. Nechce, aby se stýkala s někým, jako jsem já. S někým, kdo jí málem zabil. Měl bych zase jít, jenže už to nedokážu.
Ona je mým středem vesmíru a tak to i zůstane.

„Co hodláš dělat?“

xxx

Seděla jsem na gauči a snažila se aspoň trochu vnímat zapnutou televizi. Jenže to nešlo! Pořád jsem před sebou viděla našeho „nezvaného“ hosta. Máma s tátou se dlouho nevraceli a občas se z venku ozval i křik. Ale slovům jsem nerozuměla. Sice mluvili hlasitě, ale i rychle.
Pak se najednou rozhostilo ticho, jako po výstřelu. Nikdo nemluvil, bylo slyšet jen jedno rychle tlukoucí srdce z venku a pak to moje. Nevydržela jsem to a vyběhla ven.

Otevřela jsem v rychlosti dveře a narazila do svalnatých zad Jacoba Blacka. Sálalo z něj teplo a já si ten krátký dotek užívala. Jenže to trvalo jen chvilku. Otočil se a já se opět setkala s tím divokým, tajemný pohledem, co mi způsoboval husí kůži po celém těle. Zavrávorala jsem pod náporem těch neznámých pocitů, ale než jsem se stačila blíž seznámit se zemí, ovinuly se kolem mého pasu silné paže, které rozhodně nebyly tátovy.

Na chvilku jsem se ocitla v jeho teplém náručí a mohla tak poznat pocit dokonalosti a úplnosti. Jako by poslední část skládačky zapadla na svoje místo a já okusila pravou podstatu štěstí. Jenže stejně tak rychle, jako jsem se v jeho náručí ocitla, tak jsem i stála na vlastních nohou a vstřebávala ten zvláštní pocit.

Sice jsem držela rovnováhu a stála pevně na vlastních nohou, ale přesto mi byl blízko. Vpíjel se do mě pohledem a já dokázala vnímat jen jeho blízkost. Kašlala jsem na to, jestli někde poblíž stojí rodiče, teď pro mě existoval jen on.

„Promiň, ještě se uvidíme,“ zašeptal a lehce mě pohladil po tváři. Za co se omlouval? Jeho ruka zmizela z mé tváře a jeho osoba z mého dohledu. Zmizel… Utekl pryč.
Proč to tolik bolí? Vždyť ho ani neznám a přesto vím, že on je ten pravý, na kterého jsem čekal. Že jen s ním bude šťastná, ale on utekl pryč!

Chtěla jsem běžet za ním, měla jsem spoustu otázek, ale táta mě chytil a už mě nepustil. Nic neříkal, nevyčítal mi, že jsem šla ven, i když se po mně chtělo, abych zůstala doma. Prostě mlčel a to bylo snad ještě horší než křik a hádka.

Seděla jsem ve svém křesle, schoulená do klubíčka, bradu poleženou na kolenech a víčka pevně stisknutá k sobě. Snažila jsem si vybavit jeho divoký pohled, kterým jako by varoval okolí že je nebezpečný, ale já při tom pohledu roztávala a toužila se do těch očích dívat pořád. Jeho vypracované tělo, které přímo vybízelo k vzájemným dotekům. Jeho hluboký drsný hlas, který pro mě byl jako pohlazení a toužila jsem potom, ho ještě jednou slyšet. Temné oči, ve kterých jsem se topila. Já jsem se snad vážně zabouchla do kluka, kterého jsem viděla naživo poprvé v životě! Tohle není normální! Ale přesto tak přirozené…

Tužba po polibku, doteku, slovíčkách lásky a něhy. Podivné nutkání být v jeho přítomnosti a cítit to teplo, které z něj sálá…

„Bello! Nemůžeme jí to zakázat! Podle jejich myšlenek je to vzájemné! I ona k němu cosi cítí, jenže se v sobě nevyzná. Ani nevíš, jak bych byl rád, kdyby se to nestalo, ale sama víš, co tebe donutila udělat láska ke mně! A navíc, otisk je pouto, které se nedá zrušit!“ slyšela jsem tátův klidný hlas.

„Ale on ji málem zabil, Edwarde! Na to si nevzpomínáš? Málem ji zabil a teď po nás chce, abychom mu dovolili si s ní aspoň promluvit! Uvědomuješ si, že by jí mohl něco udělat? Posledních, asi patnáct let, se tu proháněl jako vlk, co když se nedokáže ovládnout a přemění se přímo před ní?! Vzpomínáš si na jizvy, které má na obličeji Emily?“ křičela na něj máma. Vlk? Jacob je vlk? Tak tomu nerozumím… A vůbec nechápu, o čem to mluví.

„Málem ji zabil! To slovíčko málem, Bello! Já chápu, že o ní máš strach, já se o ní taky bojím, ale pokud s ním bude chtít být, nemůžeme jí to zakázat!“ oponoval jí táta stále klidným hlasem, ale já tušila, že nemá daleko k tomu, aby vypěnil.

„Jsem její matka! Můžu jí zakázat se s ním stýkat, pokud to bude nutné a ona s tím nic neudělá!“ řekla důrazně máma a její hlas byl podbarvený strachem a úzkostí.

„Bells, miláčku, já chápu, že se bojíš. Jenže chceš, aby se spolu scházeli tajně, ona pak utekla a za pár měsíců by nám přišel mail s tím, že je těhotná?“

„Ne to ne, ale…“ než stačila něco říct, táta jí skočil do řeči:

„Tak vidíš. Ale proč to vlastně řešíme? Třeba je nějaká šance, že se Jacob už nevrátí…“ A pak bylo ticho. Stejně jako se jejich hádka objevila, tak stejně rychle i zmizela. Jenže já měla hromadu věcí k přemýšlení. Otisk, vlk, smrt, opětované city?

Druhá část

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!