26.01.2011 [11:45], Linfe, ze série Ugly, komentováno 30×, zobrazeno 6170×

22. kapitola

Probral jsem se ještě u Edwarda v náručí, ale to už jsme stáli přede dveřma do pokoje. Edward se na mě dolů podíval, podrbal mě za ušima a povídá:

„Tak co, připravenej, ty hrdino?“

Mňáááuf.

Otevřel dveře a udělal dva kroky dovnitř. Katie ležela ve velkým čistým pelíšku a zrovna olizovala takový malý mokrý nic. Vůbec si nás zatím nevšímala.

Vážně jich bylo šest. Pět bylo stejně tmavých a jedno bylo… no evidentně bylo po mně. Strakatá srst mu trčela na všechny strany. Ale všechna byla krásná a byla moje, teda naše.

Katie pilně pracovala a ty malé uzlíčky se pomalu začaly hýbat a dávaly o sobě vědět. A to velmi hlasitě!

Hlááád, zimááá, spááát… aúúúú…bojíím… hlááád… papááát…

V hlavě jako kdyby mi to najednou všechno vybouchlo. A ještě ke všemu mě Edward najednou prachsprostě pustil na zem. Měl jsem co dělat, abych to ustál na všechny čtyři.

Edwarde, co blbneš? Pomóóóc, co to je?

Jenže on měl vedle mě svoje vlastní problémy. Chytil se za hlavu a zaúpěl:

„No to snad neeee!“

Edwarde, co to je? Co se děje? Mě asi upadne hlava.

„To mě taky kocoure a představuju ti tvoje děti.“

Ty je taky slyšíš? Zeptal jsem se udiveně.

„Jo, vypadá to, že sice jenom jedno, ale i tak se asi půjdu zahrabat. Kocour a ještě k tomu koťata,“ zapěl.

Jezuskote, jestli já z toho nezcvoknu? Že já si kdy vůbec něco s ženskejma začínal.

Zhluboka jsem se nadechnul a šel se na to nadělení podívat blíž. Najednou se Katie postavila, celá se naježila a prskla na mě.

Koukej zůstat tam kde si!

Katie, co blázníš? To jsem přece já!

To moc dobře vím. Jenže vím já, jestli náhodou nechceš moje děti sežrat?

Ty ses… ty ses zbláznila. Vykulil jsem na ní oči. Proč bych to propánajána dělal?

Protože normální kocouři to tak dělaj.

A odkdy jsem já normální? Zeptal jsem se jí napůl uraženě. Edwardééé, řekni jí, že jí nechci sežrat děti. A propo, jsou to naše děti!

Edward si povzdechnul.

„Vy ste oba stejní, fakt.“

Pak se ale sklonil nad Katie a povídá:

„Ugly vážně nechce koťatům nic udělat, chce se jenom podívat. Věř mi.“

Tak dobře, ale jestli něco zkusíš, vyškrábu ti oči, varovala mě.

Popošel jsem blíž a zvědavě si koťata prohlížel. Byly mrňaví, slepí a vypadaly trochu jako krysy. Natáhl jsem krk k jejich mámě a dal jí pořádnou čumáčkovou. Spokojeně zavrněla, takže už to snad bude dobrý. Ženská jedna bláznivá.

To kotě, co mi bylo tak podobný, si mě asi spletlo s mámou a sápalo se po mě. Začal jsem propadat panice.

Co to dělá? Co Chce? Já nic, to ono samo…

Katie se jenom usmála a packou obrátila kotě správným směrem.

No, co je po tobě, trochu zmatený no.

Dala se zase do práce. Zůstali jsme tam všichni ještě chvíli, ale z toho kraválu mě začala bolet hlava. Vycouval jsem z pelíšku a s omluvou, že si jistě potřebuje odpočinout a chce klid, jsem se otočil k odchodu.

Tos to moc dlouho nevydržel, ty tatínku, smála se mi.

Rychle jsem vystřelil ven a Edward se mnou.

Tímto se náš jinak celkem klidný domov změnil na dokonalý blázinec. V následujících dnech jsem prožíval snad ty nejhorší dny svýho života. I na ulici byl proti tomuhle klídek. A Edward byl zbaběle pořád někde v tahu. Podezříval jsem ho, že se chodí zašívat i k vlkům, protože občas smrděl jako pes.

Ty mrňouskové neustále neuvěřitelně řvali. Už nekníkali, nekňourali, doslova řvali. Chtěli pít, měli hlad, byla jim zima a pořád dokola. Katie z nich byla utahaná jako… no jako kotě a já jsem jí většinou moc platný nebyl. Věčně je krmila, myla, masírovala bříška, jinak by se sami ani nevytento. Když spali a jedno se probudilo, vzbudilo okamžitě všechny a blázinec začal nanovo. A nejhorší na tom bylo, že jsem všechno to jejich mňoukání, kvílení a stížnosti slyšel i o patro níž v obýváku. Ať jsem si zalezl, kam sem si zalezl, všude sem je slyšel. A jít ven jsem se neodvážil. I Katie měla nervy na pochodu.

***

Po týdnu bylo jasný, že koťata dokážou utahat i upíry. Byla krásná a roztomilá, ale co s nimi přibylo starostí. Ukázalo se, že Katie nedokáže nakrmit všechny, takže nastoupila rodina se sunarem. Střídali se každý dvě hodiny a já děkoval bohu, že upíři nepotřebují spát. I tak na všech bylo vidět, že jim to dá dost práce. Ale Emmett bojující s dudlíkem a kotě, které se mu doslova ztrácelo v dlani, byl k popukání. A když nebyli s Katie nejraději měli Jacoba. To, že je to pes, je vůbec nevzrušovalo, hlavně že u něj bylo teplo. Já jsem se do tohohle kolotoče, ze zjevných důvodů nezapojoval a díky tomu, že nás bylo tolik, mi to ani nikdo nezazlíval.

I tak, když jsem byl kdekoliv doma, jsem neustále slyšel papat, kakat, čůrat nebo spát. Děsil jsem se toho, až ten prcek začne přemejšlet o něčem jiném. Neměl jsem daleko k bolestem hlavy, ale Carlisle mi pořád tvrdil, že to prostě není možný. Prdlajz!

Ugly se doslova ploužil po domě jako mátoha. Ten je slyšel všechny. Nejdřív se bál někam odejít kvůli tomu, že by se na něj Katie zlobila a teď, když viděl v jakým je stavu, mu to svědomí nedovolilo. Bylo mi ho trochu líto.

Edwarde, já se zblázním. Já už to nevydržím. Katie je snad svatá, ona je s těma příšerkama celej den a noc, ale já už z toho šílím, stěžoval si Ugly.

„Taky jsem měl miminko, Ugly. Neboj, to zvládneš. Teď už to bude jenom lepší, jak začnou dostávat rozum,“ chlácholil jsem ho.

Jo, prskal. Jenže tys měl jedno dítě a já jich mám šest, tak si tu nehraj na hrdinu.

„Tak hele, vztekloune, a že slyším i všechny v tomhle baráku, potažmo všechny lidi okolo na to už si zapomněl?“

Nene, Bellu ne a Katie taky ne, nevzdával to.

„Jo, ale za to jednoho prcka, co se náramně podobá tatíčkovi.“

No jo, tak promiň.

Hm, tohle vypadalo špatně. Kocour už neměl ani sílu se se mnou hádat a to to byl jeho nejoblíbenější sport. Vzal jsem ho do ruky a pořádně podrbal v kožichu, ale měl jsem pocit, že držím hadrovou panenku.

„Pojď, dám ti něco na zub,“ řekl jsem mu.

Já nechci jíst, já chci spát, fňukal.

Tak tohle už byla krize nejvyššího stupně. Ugly nechtěl jíst. A pak jsem dostal nápad.

„Hele Ugly, dole mám ještě Bellin odhlučněnej pancéřovej mercedes. Tam bys mohl mít šanci, že se trochu prospíš, co ty na to?“

Cokoliv, hlesnul kocour.

Odnesl jsem ho do garáže a zavřel do auta.

„Přijdu se na tebe podívat za tři hodiny, jestli ještě budeš spát, abych ti když tak otevřel.“

Položil jsem ho na přední sedadlo a zavřel dveře. Do minuty byl tuhej. Nakonec prospal deset hodin v kuse.

Nahoře někoho napadlo konečně zavolat doktorce Stoneový. Mary přišla druhý den odpoledne a všichni jsme hned dostali čočku.

„Můžete mi říct, proč jste mi nedali vědět, že Katie rodí a proč už jsou ta koťata přes týden stará?“ zlobila se.

Krve by se v nás nedořezal, kdybychom nějakou měli.

„Nezlobte se, Mary. Přišlo to trochu nečekaně. Carlisle si nedávno udělal veterinární kurz a Katie to v podstatě zvládla sama, takže to nebylo potřeba. A pak tu byl takovej blázinec, že jsme nevěděli, kde nám hlava stojí,“ omlouval nás Jasper a nenápadně jí poslal slušnou dávku klidu.

„Tak dobře, ale teď bych je ráda viděla,“ prohlásila.

Když jsme vešli do naší ložnice, která teď byla určená jako Katiino útočiště, naskytnul se nám roztomilý obrázek. Katie ležela obtočená kolem svých ratolestí, vedle pelíšku byl Ugly a hlavou a jednou packou přehozenou přes okraj a uchváceně svou rodinku pozoroval. Po tom, co se vyspal, měl už zase dobrou náladu. Mám proti němu pár výhrad, ale jedno se mu musí nechat, má je opravdu rád.

Katie uviděla svou paničku, mňoukla a protáhla se.

„Ty mi ukazuješ miminka, zlatíčko moje? Tak se podíváme,“ řekla laskavým hlasem doktorka a vzala jedno šedivé opatrně do ruky.

Jestli jim něco uděláš, tak… tak tě kousnu, vrčel Ugly.

Mary na něj vyjeveně koukala. „Zdálo se mi to nebo ten kocour vrčí?“ zeptala se.

„Nezdálo,“ uklidnil jsem ji. „Jacobův kamarád má smečku psů a on to odkoukal od nich,“ vysvětlil jsem jí a loupnul po Jakeovi očima. Ten se náramně bavil.

Mary jen kývla hlavou, asi je zvyklá na ledascos. Pokračovala v prohlídce Katie a její drobotiny.

„Oukej, všichni jsou v pořádku. Povedli se vám,“ řekla Uglymu a podrbala ho za ušima.

Hele a mohla by se podívat, jestli jsou to holky nebo kluci? Zeptal se Ugly.

Přetlumočil jsem jeho dotaz doktorce, ale ta odpověděla, že na tohle je ještě moc brzo.

Vstala, otřela si ruce do kalhot a povídá.

„Tak a teď se musíme domluvit, co dál,“ nadhodila. Přesunuli jsme se i s Uglym dolů do obýváku.

„Víte,“ začala nejistě. „Já se asi budu za čtvrt roku stěhovat. Můj budoucí manžel dostal nabídku práce na druhém konci států a já si můžu svou ordinaci otevřít kdekoliv. Koťata budou tou dobou dost stará na odstavení a umístění k novým majitelům a tím pádem si Katii budu moct vzít sebou.

Nééé, Katie nééé. Ta je mojéééé, vřískal kocour jako kdyby ho na nože brali.

Nevěděla, že tomu všemu rozuměl.

Po tváři se mu začaly koulet slzičky. Vidět plakat zvíře je snad ještě horší než vidět brečet člověka.

Ona mi chce odvést mojí holku. To nepřežiju. Mňáááááááúúúúúúu, naříkal.

Hodil jsem zoufalý pohled na Carlisla.

„Ehm, Mary?“ začal.

„Já vím, že je Katie vaše a my jsme ji jenom hlídali, ale za ty poslední týdny, co tu ta kočička je, jsme si na ni všichni zvykli a nejvíc asi náš Ugly. Nevím, jak by snesl to odloučení. Sama jste viděla, že se od ní v podstatě nehne a podívejte na něj teď. Vypadá, jako kdyby vám rozuměl,“ ukázal na něj.

Doktorka se po něm ohlédla a spatřila uplakaného Uglyho. Smutně sklopila pohled.

„Měl bych pro vás návrh. Rádi bychom, abyste tu Katie nechala u nás a do nového domova si místo ní vzala jedno koťátko. A samozřejmě uhradíme všechny náklady s tím spojené. Všechno, co si jen budete přát,“ řekl Carlisle.

„Já… já nevím. Mám jí ráda a tohle je tak strašně narychlo. Musím si to rozmyslet,“ koktala.

Položil jsem ji konejšivě ruku na rameno. „Samozřejmě, času je ještě dost,“ klidnil jsem ji.

Mary se rozloučila a odešla.

Nelhali jsme jí. Měli jsme Katie rádi a nikdo z nás by si už asi nedokázal představit, že by tu ti dva nebyli. I když nás kvůli ní Ugly honil jak nadmuté kozy. Lepší dvě kočky v domě, než jedna smutná a hysterická.

***

O pár týdnu později jsem si dole v obýváku četl. Emmett s Jacobem koukali na televizi a Nessie něco vařila s Esmé v kuchyni.  Tak jsem se začetl, že jsem ani nevnímal, jak se všichni postupně někam vypařili. Probralo mě až podivné a nenormální ticho. Rozhlédl jsem se a v pokoji kromě Alice nikdo nebyl.

„Kde je Nessie a to psisko?“ vyhrknul jsem.

„Šli nahoru,“ odpověděla Alice.

„Aby tak…“ nedořekl jsem to a už bral schody do patra po svou. Vlítnul jsem do jejího pokoje, ale tady taky nikdo nebyl. Sakra! Už jsem chtěl vrazit k Jacobovi, ale v tom jsem uslyšel tlukot dvou srdcí. Šlo to z naší ložnice.

„No to snad ne?“ zděsil jsem se. „Tak blbej snad není ani on.“

Otevřel jsem dveře a hlasitě si oddechnul. Moje ne už tak malá holčička seděla na zemi vedle Katie a chovala pod jejím bedlivým dozorem jedno z koťat. Jacob se povaloval vedle ní a drbal Uglyho na břiše.

„Co vy dva tady,“ nutil jsem se do laskavýho tónu a dělal, jako že se nic neděje. Ve skutečnosti jsem potlačoval vrčení.

„Čekáme na metro, ale nějak nejede,“ uchechtnul se Jacob.

„Tati, koukej, jak jsou krásný,“ usmála se na mě Ness a zvedla to kotě výš. Ugly ostražitě zvednul hlavu.

„Neboj, donchuáne,“ pomuchloval ho Jacob, až se mu packy rozletěly do všech stran. „Nepustí ho, nic se mu nestane,“ uklidňoval ho.

„Jacobe, to bude nádherný, až budem mít taky takový, vzdychla Ness.

Vyvalil na ni oči. „ Co? Kotě?“

Zasmála se. „Ne, ty troubo. Miminko,“ řekla potutelně.

V tu chvíli jsem viděl rudě. „Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“

Moje dcera se na mě zamračila. „Nevrč, říkala jsem jednou.“

Kde je ta úcta k rodičům.

***

Večer jsem si stěžoval své manželce. Vytáhla mě do bezpečí na lov.

„To tak, udělat ze mě dědečka. To radši nacpu Jacobovi něco do pití nebo ho rovnou vykastruju.“

„Neblázni, Edwarde. To sis nevšimnul, že ti dva tě teď rádi provokují? Vždyť si o to přímo koleduješ a ještě jim nahráváš. Chováš se jako matka představená z klášterní školy a ne jako táta. Důvěřuj jim trochu.“

„Jak by se ti líbilo, kdyby Charlie vykastroval tebe, když si k nám poprvé přišel?“ zpražila mě Bella.

„To by šlo dost těžko,“ odseknul jsem a dostal takovou herdu do zad, až jsem poskočil.

„Myslel jsem si, že ti na naší dceři záleží stejně jako mě,“ řekl jsem ublíženě.

„Jacob je puberťak a asi takový už navždycky bude, ale rozhodně není nezodpovědný. To už si zapomněl, co pro mě a pro nás všechno tenkrát udělal? A navíc, otisk mu nedovolí Ness jakkoliv ublížit. Trochu dozoru si rozhodně zaslouží, ale nesmí se to přehánět.“

„To říká ta pravá,“ rejpnul jsem si.

„Cos tím myslel?“

„Já jen, že si pamatuju, jak si využila každé příležitosti, aby ses mě pokusila svést.“

Bella našpulila pusu. „Tos přehnal, Edwarde.“

„Lásko, promiň. Asi vážně blázním. Já se o ní jenom tak bojím. Nechci, aby jí ten čokl ublížil, jako já tenkrát tobě.“

Bella si znuděně povzdechla.

„Edwarde, už jsem ti snad stokrát řekla, že těch pár modřin nic nebylo. Navíc, jak si správně řekl, je to čokl, ne upír. Budou na tom úplně jinak a já bych řekla, že lépe.“

„Ale já nemluvím o modřinách, ale o tom, že jsi kvůli mé nezodpovědnosti přišla málem o život. Vlastně ne málem, já tě o něj skutečně připravil,“ přiznal jsem poraženecky.

Věděl jsem, jak nesnáší tyhle řeči, ale čas od času to ze mě muselo ven. Už navždycky to tam bude.

„A dost,“ teď už byla vážně naštvaná. Ach jo! Jsem idiot.

„Stala bych se upírkou tak jako tak, ať už s tvou pomocí nebo bez ní. A vyčítáš mi snad, žes mi k tomu dal ještě krásnou dceru? Teď si trochu odporuješ, nemyslíš? Tvrdíš mi tu, jak se o ni bojíš a vyčítáš si, žes jí zplodil. Už se sebere, Edwarde.“

„Svůj život mám pod kontrolou a kolem sebe skvělou rodinu, nádhernou dceru a jednoho tvrdohlavého manžela, kterého miluju i přes to, že si to někdy vůbec nezaslouží. Tak už mi necpi tyhle blbosti do hlavy,“ vyjela.

Sklopil jsem hlavu, a kdybych mohl, tak snad i uši. Vždycky vyhrála.

„Odpusť. Já to nechtěl zase vytahovat, ono tak nějak samo.“

„Ale víš co? Nedovedeš si představit, jak mi to tenkrát lichotilo. To, že ses se mnou chtěla milovat i za tu cenu, že bych ti mohl ublížit.“ Pohladil jsem ji a přitáhl blíž k sobě.

„Ale teď už mi ublížit nemůžete, pane Cullene,“ zasmála se.

„Co se tady trochu zdržet?“ řekla svůdně. „Doma nám ložnici stejně zabrala kočičí rodinka a nechceme přece vzbudit Ness, že ne?“

Vrátili jsme se až pozdě k ránu. Mimina spala s mámou a Ugly byl rozplácnutý vedle na zemi. Pár hodin snad bude klid.

DOČASNÝ KONEC

---

V této chvíli se s Uglym na čas rozloučíme. Paničky mají spoustu jiných povinností a jedna z nich čeká na inspiraci. Koncem března se k ní domů nastějuje jedno či dvě koťátka, tak pak budetě mít neplechy Uglyho rodinky z první ruky. Zatím je nechme pěkně odpočívat a růst. Doufáme, že si na nás i za čas vzpomenete.

Pac a pusu Ugly, Katie, 5 šedivých koťátek a jedno po taťkovi.

---

Povídky od Linfe

Povídky od Sfingy

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!