26.05.2012 [12:30], Clea, Povídky jednorázové, komentováno 16×, zobrazeno 2579×

Nenávist je silný cit. Existují ale i důležitější věci než naše osobní pomsta.

Poslední část nezamýšlené trilogie Ugly.

Ugly Passion

Bolest. Tma. Bolest a temnota. Nic víc pro ni neexistovalo. Temnota rozprostírající se kolem ní. Tlačící na ni ze všech stran. Spalující každou jednotlivou molekulu jejího těla. Dva dny nedokázala vnímat nic jiného. Nezvládla si ani ucelit jedinou myšlenku. Kdyby ano, zaručeně by si přála okamžitě zemřít. Ona to ale nedokázala. Po dvou dnech nastal zlom. Bolest zůstávala stále stejná, ale temnota se začala pomalu rozplývat. Začala mizet jako mlha. Konečně dokázala zase myslet. A její první myšlenka směřovala k tomu, kdo jí tohle udělal. Chtěla ho roztrhat na kousíčky. Chtěla mu ublížit, aby trpěl stejně tak jako ona.

Brzy si začala opět uvědomovat své tělo. Nejenom tu bolest, která ji sužovala, ale už dokázala vnímat. Už věděla, že je připoutaná nějakými širokými pásy, které jí zabraňovaly v jakémkoliv pohybu. Začala také cítit a slyšet. Podle zatuchlého a vlhkého vzduchu poznala, že je v nějakém uzavřeném sklepě. Přesto slyšela, jak venku parkuje auto. Slyšela také šplouchání řeky. Muže, který se s někým nedaleko bavil. Nedokázala se soustředit na jednotlivá slova. Slyšela totiž pavouka v rohu místnosti, jak tká pavučinu. Pomalu tahá vlákno a zaplétá ho k ostatním. A opět ten muž. Stál za zdí a telefonoval. Už se dokázala soustředit na jeho slova.

„Jistě, já vím.“ Ten hlas. Odkud ho jenom zná?

„Potřeboval bych, abys pro nás někoho poslal.“ Určitě ho už někdy slyšela. Byl tak povědomý.

„Alespoň tři, nebude jednoduché ji odsud dostat.“ Tak hebký, jakoby sametový.

„Dobře, Aro, děkuji ti.“ Muž domluvil a ona stále nevěděla, odkud ho zná. Slyšela, jak velmi rychle přešel k jejímu tělu. Ale pak už od něj neslyšela nic. Nedýchal. Srdce mu nebilo. A ona si byla překvapivě jistá, že by ho slyšet měla. Při nádechu ucítila zvláštně nasládlou vůni těsně vedle sebe. Byla to směs vanilky, meduňky, magnólie a tymiánu. Snažila se vzpomenout, kdy naposledy cítila vůni meduňky, ale nedokázala říci, že by ji vůbec kdy cítila.

Otevřela oči. Překvapilo ji to, co viděla. Ale ještě více ji překvapil obličej, který byl velmi blízko toho jejího. Usmíval se na ni. Ale jeho oči byly rudé. Aniž by si uvědomovala, co dělá, vymrštila se tak, že přervala všechny popruhy, které její tělo svazovaly. Jednou rukou přitom odhodila toho rudookého ďábla na stěnu za ním, pak se dvěma skoky dostala na druhý konec místnosti, kde se rychle otočila zpět, čelem k němu, a přikrčila se. Z hrudi se jí ozývalo temné vrčení. Překvapilo ji, když si uvědomila, co provedla. Viděla, jak se sbírá ze země. Rameno měl zabořené ve zdi a když se postavil, naštvanými pohyby si upravoval svoje oblečení. Podíval se na ni. Znovu se jí z hrudi ozvalo temné vrčení.

Najednou si vzpomněla, odkud zná tu tvář. Ten hlas a tu nasládlou vůni. Vzpomínky jí připadaly podivně zastřené, ale přesto věděla, že je to on. Ty oči ho prozradily. Vzpomněla si, jak milovala ty zlaté oči a jak je postupem času začala nenávidět. Vzpomněla si proč. A pak uviděla, jak se zlatá mění v krvavě rudou. Chtěla mu ublížit. Chtěla mu ublížit strašně moc. Vrčení, které se jí tentokrát ozvalo z hrudi, bylo tišší, ale přesto temnější. Poznal to.

„Zlato, všechno je v pořádku,“ začal na ni mluvit uklidňujícím tónem. Rozčílilo ji to.

„Cos mi to udělal?“ zeptala se a překvapeně zjistila, že jí její vlastní hlas zní jinak. Tak nějak čistěji.

„Za chvíli pro nás přijede loď a odveze nás domů.“

„S tebou nikam nejdu,“ křikla na něj a cítila, jak s ní cloumá vztek. Očekávala, že se začne chvět, ale její tělo bylo naprosto nehybné, stále ještě v přikrčené, obranné pozici v rohu místnosti.

Podíval se na ni překvapeně. „A kam teda chceš jít?“ zeptal se a pak viděla, jak mu v rudých očích problesklo poznání. „Snad nechceš jít zpátky za tím smradlavým čoklem?“

Choval se k ní jako k malé, nesvéprávné holce. Ona si bude dělat, co bude chtít. A teď rozhodně nechce, aby urážel jejího snoubence. A chce mu za to ublížit. Za Paula. Za sebe. A prostě proto, že může. Skočila po něm ještě dřív, než její hlavou proběhla poslední myšlenka. Skoro jako kdyby její tělo samo dělalo, co chtělo.

Bezměsíčná noc. Tmu prozařovalo pouze pár pouličních lamp. Stála před vchodem a nedokázala se ani pohnout. Neměla kam jít, ale podle posledních několika dní věděla, že by se zvládla o sebe postarat. Nedokázala na něj ale nemyslet. Nechtěla, aby ji zahlédl. Doufala, že se jí podaří nenápadně se dostat k oknu a zahlédne ho. Přesvědčí se, že je v pořádku. Ani nechtěla pomyslet, že by viděl on ji. V těch otrhaných, zakrvácených šatech. S rozevlátými vlasy a jednou botou. S pokožkou bledou jak čerstvý sníh. A s očima rudýma jak krev. Zavřela oči. Donutila se zahnat myšlenky na krev. Teď na to myslet nesměla. Nadechla se, doufala, že vlhký vzduch po dešti by jí mohl vyčistit hlavu. Místo toho její tělo opět zareagovalo zcela automaticky. Přikrčila se, ostražitě se rozhlédla kolem sebe a nechybělo mnoho a z hrudi by jí opět vyšlo to mrazivé vrčení. Znovu se nadechla a snažila se určit zdroj toho nesnesitelného zápachu připomínajícího zmoklého psa. Byla si naprosto jistá, že původcem je živý tvor, ale pes to není. Její instinkt jí napovídal, že ten tvor je nebezpečný. S hrůzou zjistila, že se táhne z jejich domu.

A její tělo opět zareagovalo dříve, než dokončila myšlenku. Během zlomku vteřiny byla u dveří, příliš velkou silou jimi trhla, takže se ozvalo bolestné zaskučení dřeva. V další moment už stála nad schody a hned nato u dveří. Opatrně se nadechla. Bála se, že by mohla ucítit jeho. Snažila se nepředstavit si jeho tvář na svojí včerejší oběti. Byl to také mladý muž. Cítila ten puch ještě silněji. Smrdělo to jako zmoklý zatuchlý pes. V bytě slyšela pouze jedno tlukoucí srdce, přesto se rozhodla vydat dovnitř. Až moc dobře věděla, že absence srdečního tepu nemusí nutně znamenat absenci živého tvora.

Opatrně bouchla do dveří. O klíče přišla již před nějakou dobou. Dveře rychle povolily a ona vstoupila dovnitř. Věděla, že se tam nic nezměnilo, přesto jí vše připadalo jiné. Zamračila se, ona byla jiná. Slyšela, jak se k ní velmi rychle blíží kroky. Věděla, že je to Paul. Slyšela jeho srdce. A ačkoliv nechtěla, aby ji viděl v tomto stavu, nedokázala se ani pohnout. Odpočítávala údery jeho srdce. Stačilo jich pět a už stál na prahu místnosti. Překvapeně na ni zíral. Chvěl se. Nadechla se, aby mu něco řekla, sama si ale ještě nebyla jistá, co by mu měla říct. Jenže jak se nadechla, tak to ucítila. A okamžitě věděla, že ten pach vychází z jejího snoubence, který se stále více třásl. Automaticky se nahrbila. Instinktivně vycítila, že jí hrozí nebezpečí. A v tom se ozval hlasitý trhavý zvuk a ona mohla sledovat, jak se po místnosti rozlétly malé kousky jeho oblečení. A na místě, kde ještě o jeden úder srdce dříve stál, se teď hrbil obrovský hnědošedý vlk. Z hrudi se jí ozvalo zavrčení a tělo se ještě více nahrbilo, očekávajíc útok. Cítila, že její upírská část by se nejraději vrhla dopředu a zaútočila jako první. Už jednou se jí to vyplatilo. Ona se ale příliš bála, protože tušila, že tohle zvíře je její Paul.

Ohromný vlk, naježený a cenící zuby, se ale také nijak nepohnul. S neuvěřitelným přemáháním se jí povedlo potlačit základní instinkt a narovnala se. Pokusila se usmát, aby věděl, že ona mu ublížit nehodlá. Překvapivě to mělo správný účinek a vlk přestal cenit ohromné tesáky, které se jí vůbec nelíbily. Chvíli naproti sobě stáli a dívali se jeden na druhého. Napětí postupně polevovalo. Až se nakonec ozvalo zvláštní lup a místo vlka tam stál Paul. Díval se na ni překvapeně a nevěděl, co říct. A ona při pohledu na jeho opět lidské tělo pocítila něco zvláštního. Něco, co si myslela, že už nikdy nebude moci cítit. Takovou touhu necítila snad ani s Felixem.

Běžela hustým starým lesem. Běžela, jak nejrychleji dovedla. Musela. Ještě je neslyšela ani necítila, ale tušila, že už mají její stopu a pronásledují ji. Musela zrychlit. Určitě byla tím nejpomalejším upírem, když ji i Jared dokázal dohonit. Zavrčela. Nesměli ji chytit. Ne dnes. Milovala Paula. A on miloval ji. Ty tři měsíce, které strávili v La Push byly zároveň ty nejkrásnější a také ty nejpříšernější, jaké kdy prožila. Bydleli kus za rezervací, aby ji nedráždila vůně lidí. Ale dostatečně blízko, aby nemohla utéct lovit jinam. Aby ji stihli chytit. Nenáviděla je. Nenáviděla sebe, že se o útěky tak často pokouší. Ale nedokázala si pomoct. Nedokázala žít pouze z krve zvířat.

Překvapilo ji, že se ještě nikdo z nich neobjevil. Už se blížila k hranici, za kterou už hlídkovat nechodí. Její upíří část chtěla ještě přidat, aby měla jistotu, že se dostane ven. Ale její část, která si zachovala kus lidství, by se nejradši otočila. Jistě, párkrát jim už utekla. Ale nikdy se nestalo, že by ji prostě nechali odejít. Ne, vždycky se ji snažili zastavit. Ale ne dnes. A to ji znervózňovalo. Co když se něco stalo? Co když se něco stalo Paulovi? Kdyby ještě byla člověk, tak už by ležela na zemi. Takhle ale pád způsobený okamžitým zamrznutím nohou ustála. Otočila se a dívala se směrem k rezervaci. Nadechla se. Ve větru, který k ní přicházel od rezervace, matně ucítila vůni tymiánu a magnólie. Ani jedna z těch rostlin v okolí nerostla. V tu chvíli si vzpomněla, kde už tu vůni cítila. Od koho.

Nestačila se ani rozeběhnout a uviděla ho. Běžel k ní. Zastavil se kus od ní a sledoval ji. Na tváři mu hrál zlomyslný úsměv. Zavrčela. Jeho úsměv se ještě více roztáhnul. Jak ráda by ho jediným pohledem srazila k zemi v bolestných mukách.

„Dlouho jsme se neviděli.“ Tak dlouho to nebylo. Stále ještě viděla tu spoušť v místnosti, když se na něm dostatečně vyřádila.

„Upíra nestačí roztrhat na kusy,“ odpověděl jí, jako kdyby dokázal číst myšlenky.

„Co tu děláš, Felixi?“

„Přišel jsem si pro tebe,“ řekl ledabyle, ale v rudých očích se mu zalesklo.

„A proč si myslíš, že s tebou půjdu?“ zeptala se ho s výsměchem v hlase. V tu chvíli se však z dáli ozvalo bolestné vlčí zavytí.

„Protože ho miluješ, to je snad jasné,“ odpověděl jí ledabylým hlasem. Stiskla zuby. Opět se jí z hrudi ozvalo zavrčení, ale tentokrát neznělo tak výhružně. Spíš bolestivě. Usmál se na ni.

„Snad sis nemyslela, že si pro tebe přijdu do vlčího doupěte sám.“ Ne, myslela si, že je mrtvý. Rozcupovaný na kusy. Daleko. A že jejím jediným problémem je to, že vlčí smečka jí dovolí lovit jenom srnky.

„Tak pojď, Jane, vlkům necháme jejich rezervaci. Aro se tě už nemůže dočkat.“ Podívala se naposled směrem k rezervaci a když se pomalu otáčela, cítila, jak se její kamenné srdce rozlomilo vejpůl.

KONEC

---

Tak, odpoutala jsem se od některých částí Stmívání, jiné jsem naopak nechala stejné. Ačkoliv bych Paulovi i Jane moc přála jejich šťastný konec, tak prostě v tomhle příběhu jsem ho nedokázala vidět...

Psychologie novorozených upírů není zrovna moje silná stránka, tak doufám, že mi odpustíte, pokud není úplně dokonale popsaná.

Moc děkuji Cam za korekturu a její neustávající podporu

Povídky od Clei

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Clea (28.05.2012 18:47)

ET, jo, tenhle díl je dost "rozkouskovaný" V první ani v druhé části jsem záměrně upíra a dívku nepojmenovávala, takže jsem si v této kapitole vybrala postavy, které se mi do děje nejvíce hodily. A na Edwarda mi tahle postava prostě vůbec neseděla - byl moc sobeckej
Jinak jsem moc ráda, že se ti to jinak líbilo

14)  Clea (27.05.2012 15:04)

ehm ten první díl je jaksi inspirován jednou příhodou ze života, takže předobrazem jsou skutečné osoby proto se mi ten první díl psal nejsnáz

13)  Bosorka (27.05.2012 13:41)

CLeo a prozradíš, koho jsi měla jako předobraz?

12)  Clea (27.05.2012 12:44)

moc děkuju za všechny vaše komentáře, hrozně mě potěšily
ambro, já mám první díl jako úplně jiný postavy, takže si z toho vůbec nic nedělám a popravdě (dokonce i bez mučení) Jane a Felixe jsem tam dala až potom, co jsem si uvědomila, jak to skončí...

11)  Marvi (26.05.2012 21:14)

No teda, odhalení postav je na jedničku! To jsem opravdu nečekala, a jsem moc ráda, že jsem si neplánovanou triologii mohla přečíst. Děkuji

10)  eMuska (26.05.2012 18:49)

super záver

9)  Marcelle (26.05.2012 18:15)

8)  MarryTyger (26.05.2012 14:11)

Felix?! A Jane+Paul Tak to je super Nemělo to chybu

6)  ambra (26.05.2012 13:32)

Chjo... Opět úžasné . I když bez mučení přiznávám, že pro mě první část zůstane Edward - Bella - Tanya . A pravděpodobně i druhá . Prostě jsem je tam viděla, přemýšlela tak o nich a už to nedokážu změnit. To ovšem neznamená, že bych si to dneska užila míň. I se závěrem jsem naprosto spokojená - vzhledem k tomu, kdo nakonec byla ona tajemná neznámá. Ty jsi tedy filuta! Tleskám a klaním se - zážitek!!!

5)  Bosorka (26.05.2012 13:13)

Teda tohle je ale dost dobrej Felix!

4)  Clea (26.05.2012 13:07)

http://i257.photobucket.com/albums/hh214/PCHSmgr2010/FelixVolturi.jpg
že by prequel?? maximálně drable
jinak díky, Astrid, tahle část se psala zrovna sama

3)  Bosorka (26.05.2012 13:04)

Ovšem Felixe bych nečekala ani náhodu...a ještě jako zlatočka . To určitě byla nějaká diverzantská činnost nakazaná Arem! (hele, to by byl vcelku dobrý námět )

2)  Astrid (26.05.2012 13:00)

To ich stretnutie... bolo to ako sen. Keď sa pýtala: co si mi to udelal - niečo, v tých slovách prilákalo moje oči.

1)  Bosorka (26.05.2012 12:36)

JSi skvělá!

1