15.07.2010 [15:00], anamor, ze série Učitel i lásky, komentováno 12×, zobrazeno 3837×

Je tu další dílek. Ja bude vypadat další setkání Edwarda a Bell?

Celý den jsem byla mimo. Ručičky na hodinách se vlekly strašně pomalu a já je každou hodinu pošoupávala dopředu, ale nějak mi to nešlo. Před obědem jsme měli angličtinu, takže suplovaní, protože, jak řekl Edward, bylo krásně a svítilo slunce. Vážně by mě zajímalo jak to má s tou sestrou, to je nějaká čarodějka? To by mi tu ještě scházelo. A kdo je jeho bratr, vodník?

Tyhle myšlenky se mi honily hlavou celou volnou hodinu angličtiny.

Měli jsme na ni profesorku občanské výchovy, takže jsme si dělali, co chtěli. Když mě najednou vyrušil mobil.

Víš vůbec, kde bydlím?

Musela jsem se to mu zasmát.

Ano, vím. Paměť mi ještě slouží.

Po pár minutách mi přišla dopověď.

A kdybys nemohla najít odbočku, napiš.

Líbila se mi jeho starost, ale nejsem až tak nesamostatná.

Rozkaz, pane.

Musela jsem se celou dobu usmívat jako blbeček. Protože si toho všimla Jessica.

„Kdo to byl, že se tak culíš?“ V jejích očích byla vidět zvědavost. Kdyby jen věděla, proběhlo mi hlavou. To by nepřežila.

„Ten kamarád s Phoenixu,“ usmála jsem se nevinně. Byl to on, jak jsem Jess říkala, ten kluk, co mě dovezl z Port Angeles domu.

Najednou se třídou rozezněl školní rozhlas.

„Milí studenti, těm z vás, co mají k odpolední výuce profesora Cullena, odpadá vyučování. Z důvodu jeho nepřítomnosti.“

Tak tohle mi udělalo radost, o dvě hodiny méně. Jen co zazvonilo, všichni, co mají Edwarda, se vydali na parkoviště a jeli domů. No, já jela úplně jinam. Sice, když mě vezl, byla tma, ale pamatovala jsem si kudy. I na tu záhadnou odbočku do lesa.

Jela jsem po paměti a vypadalo to, že i dobře. No co, kdyby něco, budu volat, jak jsem slíbila. Ale byla jsem sama překvapená, že to nebude potřeba, jaké jsem dnes měla štěstí.

Ani jsem nemusela moc hledat, tu zatracenou odbočku. Našla jsem ji hned na poprvé, nebylo to tak těžký. Jela jsem tou lesní cestou do doby, než se přede mnou objevila krásná příjezdová cesta a ten ohromný dům. Konečně jsem ho viděla pořádně, takhle za denního světla.

Krásný, velký a tak světlý. Stejně jako byl uvnitř. Prostě velkolepý. Nevím, ani jiný dům jsem si k Edwardovy nedokázala představit, aby měl nějakou špelunku, prostě to k němu nesedělo, ale tenhle dům ano.

Zaparkovala jsem, a poté vystoupila. Pořád jsem se musela dívat na ten dům.

Bylo zvláštní, že tu ještě nebyl Edward nastoupen, nechala jsem to být a vydala se rovnou k domu. Vešla jsem dovnitř bez klepání, stejně mě musí slyšet, je to upír. Kdo by se mu vkrádal do domu? No jenom já, zasmála jsem se v duchu.

Obývák byl snad ještě lepší, než jsem si ho pamatovala, pořádně jsem se podívala okolo a můj zrak padl na klavír. Velké černé klavírní křídlo, že by uměl hrát, a nebo je někoho jiného z rodiny? Edward tu pořád nebyl.

„Edwarde!“ zavolala jsem do domu a čekala, odkud se ten upír přiblíží, ale nic. Co se tu děje? Pečlivě jsem se zaposlouchala, jako bych něco mohla já slyšet. Uslyšela jsem hudbu vycházející z horního patra. Neváhala jsem a vydala se nahoru po velké schodišti. Koukala jsem se po zdi, kde vysely různé fotografie.

Na některých jich bylo sedm, na jiných byl jen Edward s vysokým blonďákem a krásnou tmavovláskou. Na dalších byl obrovský kluk větší než ostatní s černými vlasy a vedle něj krásná blondýnka. Pak se mezi nimi objevovala malá černovláska, co vypadala jako elfík a vždy ji objímal další blonďák, který měl rozježené vlasy jako lev.

Když jsem si je všechny prohlédla, vystoupala jsem konečně na vrchol schodiště, kde mě čekala velká chodba plná dveří. Takhle zevnitř vypadal dům ještě větší. Zaposlouchala jsem se do melodie, která se rozléhala domem. Byla to Clair de Lune, od Debussyho. Máma ji doma často hrávala na klavír. Při vzpomínce na ni jsem cítila smutek.

Vydala jsem se tedy ke dveřím, odkud ta melodie vycházela. Chvíli jsem před nimi stála a přemýšlela, jestli mám, nebo ne, nakonec moje zvědavost vyhrála nad mojí váhavostí a já otevřela potichu dveře.

Zůstala jsem stát mezi dveřmi a dívala se do pokoje.

Byl to Edwardův pokoj. Byl tam, měl zavřené oči a poslouchal hudbu, která se linula z jeho velké hifi věže. Celý pokoj byl do béžová. Edward ležel na černé kožené sedačce, vypadal jako socha boha. Určitě byl zabraný do svých myšlenek, jinak by na mě přišel.

V pokoji měl přes jednu stěnu police, které byly plné knih a cédéček, ale pak mě uchvátila protější stěna, které jsme si do teď nevšimla. Byla celé prosklená a tak byl vidět výhled do lesa a krásy místní přírody.

Podívala jsem se na Edwarda, který měl stále zavřené oči a poklidně ležel. Ten pohled byl tak úžasný, vydržela bych se na něj dívat dlouho, ale já si přišla pro odpovědi na moje otázky.

Potichu jsem se připlížila až k němu a prostě jsem neodolala se ho alespoň dotknout, když už jsem ho nemohla políbit. Bože, Belo, na co zase myslíš? okřikla jsem se v duchu.

A tak jsem ho pohladila po tváři.

Okamžitě otevřel oči a díval se na mě. Musela jsem se tomu usmát. Nikdo nic neříkal, jen jsme si navzájem hleděli do očí a usmívali se.

„Protože chybíš, zrušili nám odpolední vyučování, tak jsem přijela. Doufám, že to nevadí,“ promluvila jsem po chvíli a trochu se od něj odtáhla.

„Ne, jen jsem tě nečekal,“ pokřiveně se usmál. Když se v tom ozval můj žaludek, už zase. Cítila jsem, jak rudnu, a vzpomněla si na to, že jsem ani nesnídala. Bello, ty to mu teda dáváš. Edward se to mu ale smál.

„Udělám ti něco k jídlu.“ Zvednul se, následovala jsem ho až do kuchyně.

„Nemusíš mi vařit. Klidně si něco udělám a ty mi můžeš vyprávět,“ rozmlouvala jsem mu to. Chvíli si mě prohlížel, když nakonec přikývl a posadil se ke stolu. Začala jsem se přehrabovat v ledničce, měla jsem štěstí, že tu měl, co jsem potřebovala. Poté jsem se začala přehrabovat ve skříních, až jsem našla vše, co jsem chtěla.

„Tak vyprávěj mi, jak ses stal upírem a o tvé rodině,“ otočila jsem se k němu, když jsem měla na stole připraveno vše k mému obědu.

„Narodil jsem se v Chicagu v roce 1901. Bylo mi sedmnáct, když mě našel Carlisle v nemocnici, jak jsem umíral na španělskou chřipku.“

„To je ten blonďák na fotografiích?“ Překvapeně se na mě podíval, ale přikývl. „No, když jsem šla nahoru, dívala jsem se na ty fotografie,“ vysvětlila jsem mu a dál se věnovala svému obědu.

„No, on je doktor, dokáže lidské krvi odolat i při přímém kontaktu. Když se stal upírem, nechtěl zabíjet a tak přišel na to, že se můžeme živit zvířecí krví, vždy chtěl pomáhat lidem. O nějaký čas později našel umírat Esme a tak ji taky zachránil. To je ta hnědovláska, se kterou se na nich objímá. Ona je naše máma, já ji tak beru, stará se o nás všechny a miluje nás, jako bychom byli její vlastní.“

Ano, už na fotografii vypadala jako mateřský typ.

Vyprávěl mi dál o jeho dalších sourozencích. Zjistila jsem, že tak kráska je Rosalie a ten hromotluk její manžel Emmett. Elf je Alice a ten kluk, co ji objímal, je Jasper. Povídal o tom, jak se k nim přidali. Během toho jsem si udělala jídlo, snědla ho a dokonce i umyla nádobí. Jaké mají dary. To, že Alice vidí budoucnost a proto ví, kdy bude svítit slunce a kdy ne. A to, že Jasper ovlivňuje emoce a on čte myšlenky. U toho jsem se zarazila. A hned se k němu nevěřícně otočila. Asi jsem vypadala dost vtipně, protože se mi začal smát, ale mě to vtipné nepřipadalo.

„Měla… by… ses… vidět,“ vysoukal ze sebe mezi záchvaty smíchu. Ale mě vážně do smíchu nebylo a stále jsem na něj zírala. Když se po nějaké době konečně uklidnil, alespoň trochu vážně se na mě podíval, a pak řekl něco, čím mi opravdu spadl kámen ze srdce.

„Tobě je ale číst nemůžu.“

„Jo!“ křikla jsem šťastně a dokonce jsem si i nadskočila. Chvíli se na mě nevěřícně díval, a poté se začal smát. Tak jsem ho ještě nikdy neviděla se smát. Hned mi došlo, co jsem udělala, zrudla jsem, sedla si na židli a koukala se na desku stolu.

„A máš nějakou upíří přítelkyni či manželku?“ zeptala jsem se po chvíli. Vystrašeně se na mě podíval a já měla chuť se mu smát jako on předtím mě.

„Ne, to rozhodně ne. Spíš jsem sem utekl před upírkou, co to zkoušela,“ svěřil se mi. A mě se u srdce rozlil takový zvláštní pocit štěstí a radosti. A přitom jsem nechápala proč.

Neuvědomovala jsem si, jak čas letí. Do doby, než jsem se podívala prosklenou stěnou ven a viděla, jak pomalu zapadá slunce.

Byla jsem tolik ponořena do Edwardova vyprávění, že okolní svět přestal existovat. Kdo by nebyl, když se na vás podívá těma zlatýma očima a vy posloucháte jeho příjemný sametový hlas? A to, jak vypráví, vás prost zaujme, ať chcete, nebo ne.

„Už pojedu domů, jinak začne Charlie vyšilovat, když tam bude dřív jak já,“ oznámila jsem mu a pomalu se zvedla ze židle a vydala se ke dveřím i s Edwardem v patách.

„Zítra už jdeš do školy?“ Tohle mě zajímalo nejvíc.

„Jo, už slunce nebude. Prý až po novém roce,“ usmál se na mě a já byla šťastná. „Jo, a zítra je řada na mě, tak se ve škole domluvíme,“ mrknul na mě, když zavřel dveře od náklaďáčku. Jen jsem přikývla a vydala se domů. Stíhala jsem to ještě předtím, než byl Charlie doma. Rychle jsem mu začala vařit večeři. Dnes se zpozdil a tak na mě nepadlo podezření, že jsem někde byla. Udělala jsem si úkoly a po teplé sprše jsem se doporoučela do říše snů. Kde se mi opět objevoval Edward.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  kikketka (18.06.2011 11:01)

ááááááááááááá, když se ho ptala na přítelkyni, četla jsem to mezi prsty s rukou na očích...

9)  Radussska (15.07.2010 20:41)

Uplně super povídka Pěkně prosím a smutně koukám další kapitolku

7)  semiska (15.07.2010 19:48)

MIlé holky i já jsem na této povídce závislá. Pokaždém nakouknutí na ff už hledám Učitele i lásky. Tahle povídka je naprosto skvělá a škemrám o další dílek. A pokud to půjde, tka co nejdřív.

6)  Linfe (15.07.2010 18:28)

A ja si budu muset pockat na dalsi jelikož jsem včera ve škole podváděla

Ale připojuji se k všeobecnému názoru že takhle povídka jé supeer

5)  sfinga (15.07.2010 18:22)

Prosím, prosím - hlásí se Sfinga.
Pane učiteli, já jsem na téhle povídce závislá, co mám dělat?
Nic, Sfingo, buď hezky dál závislá a počkej si na další díl.

4)  sakraprace (15.07.2010 18:04)

3)  MejBi (15.07.2010 17:22)

2)  Michangela (15.07.2010 16:42)

1)  piskot94 (15.07.2010 15:19)

áno!!!!! chuchůůů, dočkala jsem se kapitolky, dočkala jsem se kapitolky
čekám, čekám, kdy se tam přiřítí Alice a bude někoho mučit nákupama kapitola byla super, klidně by dneska mohla být ještě jedna

1