17.05.2010 [13:30], Paike, ze série Tulevia, komentováno 13×, zobrazeno 2048×

Minulost předčí budoucnost.

Konečně se dostáváme k patě povídky. (U)Žijte to!

Dívka od hlavy až k patě zahalená do dlouhého kabátu s kápí zběsile utíkala ulicemi, co chvíli se ohlédla za sebe a znovu se dala do běhu. Dech se jí zadrhával v hrdle a jen těžko přemáhala nohy k rychlému pohybu, zastavila se a opřela se o kamenné zdivo domu. Věděla, že to rozhodně nebyl dobrý nápad, ale potřebovala načerpat trochu energie, i když to, co by jí udělali, kdyby jí zde našli, by bolelo nesrovnatelně víc než neodbytné píchání v boku a slzející oči pod náporem větru zanášejícím i do těch nejpostrannějších uliček prach.

Zaslechla blížící se křik strážců a dusot koňských kopyt. Přerývaně se nadechla a rozeběhla se, nevěděla, kam běží. Známé podhradí vypadalo neznámě až cize. Snažila se úprkem přes uzoučké uličky, kde se vyhýbala hrajícím si dětem, dostat co nejdále od hradu.

„Konečně,“ vydechla při pohledu na malý dřevěný domek se střechou z otepí slámy. Zaváhala, jestli má do domu opravdu vběhnout, jako by byl její, nebo raději přespat ve stáji a brzy ráno uprchnout z města. Znala ho, věděla, že by jí nikdy nenechal v problémech, ale nechtěla ho do problémů zavánějících hořící hranicí zatáhnout, měla mlčet, jenže nemlčela.

Nerozhodně zaklepala na dveře z tmavého dřeva a škvírou, kterou si drze udělala pootevřením vrátek, nakoukla do místnosti. Seděl na zemi pod oknem zády opřený o zeď a podřimoval.

Náhle vypadal tak nekonfliktně a bezbranně, že nenalezla odvahu vniknout do domu a probudit ho. Nedokázala ho zahltit svými potížemi a ani se nepokusila přemluvit ho, aby s ním utekl z města. Nechá ho být, tak to bude lepší.

Znovu dveře k cizímu domu zavřela a vyčerpaně se svezla na zem, stočila se do klubíčka a zavřela oči. Ať si jí tu klidně najdou, hlavně ať to bude brzo. Asi ji někdo vyslyšel, protože se jednoslovné pokřiky strážců zdály bližší a bližší, odmítala rozlepit oči, aby se o tom přesvědčila.

„Tady!“

Potom už vše následovalo neskutečně rychle, jakoby někdo na magnetofonu zmáčkl tlačítko pro rychlé převíjení. Horký dech uhoněných koní cítila na svém prochladlém těle a kovové cinkání ostruh na botách strážců jí zněly přímo u uší.

Jeden z nich jí popadl za pás a hodil si jí přes rameno, jako pytel brambor. Při tom rychlém pohybu jí z obličeje sklouzla kápě a odkryla její bledou tvář lemovanou krátkými vlasy. Byla mi odněkud povědomá.

Byla jsem to… já.

S trhnutím jsem se probudila a lapala po dechu. Tak dlouho mě žádná z vizí neobtěžovala a teď, když tu nebyl nikdo, kdo by mě přivedl na jiné myšlenky, jsem se ještě více obávala toho, že znovu spadnu do letargie užíraní samy sebe. I když bylo možná dobře, že to Jasper neviděl, dokázala jsem se v posledních dvou týdnech odprostit od budoucnosti, a tak jsem to, doufám, utajila i Edwardovi.

Zapomněla jsem na budoucnost a ona mě napadla minulost, po této myšlence se mi na tváři rýsoval ironický úsměv. Rozsvítila jsem lampičku vedle postele a rozhlédla se náhle tichém a opuštěném bytě. Když tu nebyl Jasper, naprosto jsem postrádala morálku, když se tu každý večer objevoval, měla jsem alespoň záminku proč uklízet, ale jakmile si s rodinou vyjel na víkendový lov do kanadských hvozdů, všechna chuť udržovat svůj vzhled a byt přešla.

A tak se mi na stole povalovaly otevřené a neseparované krabice od pizzy a jídla, která jsem si nechávala přivést. Přes všechna opěradla v místnosti visely různé svršky a kalhoty se hromadily v rohu pohovky. Vypadalo to tu děsně, ale neuměla jsem se přimět s tím něco udělat. Nad zbytky jídel ještě nelétaly mouchy a po dřevěné podlaze nelezli škvoři, ještě je to dobrý.

S frustrovaným povzdechem jsem se snažila zahnat myšlenku na to, že až si mi tu ty breberky uspořádají mejdan, bude pozdě, jsem vstala a cestou za ranní přísunem kofeinu posbírala všechny krabice a nastrkala je do té největší s bláhovou myšlenkou, že až půjdu ven musím je vyhodit. Oblečení jsem nerozřezovala na použité či ne, všechno jsem hodila do košíku, vždyť praní ve veřejné prádelně stojí jen pár centů.

Doufala jsem, že mě káva po ranní očistě bytu dokáže uvolnit a rozpustit všechnu ztuhlost z toho snu. Marně jsem doufala, znovu a znovu se mi před očima zobrazovala ta scéna, kdy ta postava, já, zvedla utrápené oči k obloze, a jak se zdálo, marně doufalo v pomoc boha.

Pohlédla jsem na nástěnné hodiny, bylo tři čtvrtě na šest, dříve by mě nikdo v tuhle hříšnou hodinu nevyhnal z postele, teď jsem koketovala s myšlenkou, vytratit se ven na menší procházku.

Neobtěžovala jsem se zbytečným hledáním oblečení v jedné kupě a jen si přes pyžamo přetáhla kabát a vydala se do těsně předvánočního města.

Na ulicích se povaloval jemný poprašek sněhu, který při každém kroku křupal pod botami. Až při pohledu na rozsvícený vánoční strom při hlavním tahu Anchorage jsem si uvědomila, jak blízkou jsou tu Vánoce, Jasper by je určitě chtěl slavit s rodinou a já si nebyla úplně jistá, jestli by mě v jejich velkém domě ještě někdy chtěli vidět.

Bezcílně jsem bloudila ulicemi a užívala si klidu na urovnání myšlenek, nebyla jsem si jistá, kde se přesně pohybuji, ale prázdná mysl a čerstvý až chladně ostrý vzduch mě otupoval, a tudíž jsem postupovala přes neznámé přechody a chodníky pořád dál.

U velkého zdobeného domu jsem zastavila kvůli tomu, že jsem zaslechla dětský pláč. S odstupem jsem se podívala na cedulku přibitou pod tou, která ukazovala, kde stojím, nebyla jsem daleko od svého bytu sotva pár bloků. Dětský domov. Neomaleně jsem si stoupla na špičky, abych viděla do okna, ve kterém se jako jediném svítilo. Neviděla jsem nijak dobře, ale se svou výškou a snahou být nenápadný jsem toho moc udělat nemohla.

Nad postýlkou, v níž seděla malá holčička, se skláněla starší vychovatelka znatelně rozčilená brzkým raníčkem a tvrdým hlasem jí něco vysvětlovala. Nepočkala, jestli holčička usne, jen nemilosrdně zavřela dveře a nechala svítit lampičku nad dívčinou postelí.

Nevěděla jsem, kolik té holčičce mohlo být, ale byla nádherná. Dlouhé, černé vlasy se jí vlnily k pasu a její snědá kůže působila nepatřičně s jemně růžovou košilkou a přesto jemně. Měla v sobě něco jiného, trochu nádech cizích krajů, vypadala trochu jako indiánka, ačkoli její kůže byla o odstín světlejší než třeba Jacobova. Bojovala jsem s nutkáním zaklepat na okno, ale bála jsem se, že bych probudila ve vedlejší místnosti spící opatrovatelku.

Holčička otočila tvář k oknu a podívala se na mě očima plnýma slz. Těžce jsem se přemlouvala k nadechnutí a poprvé od těch nedorozumění před lety zatoužila taky mít své dítě. Bohužel, jsem věděla, že Jasper by nikdy nepodstoupil tu volbu, kterou si vybral Edward, tedy spíš Bella, a nedokázal by se na mě, měsíc trápící se v křečích svého poloupířího dítěte, dívat. On byl až příliš emočně založený.

Navíc by mu hrál do karet fakt, že já bych děti nikdy mít nemohla, a tak se zdálo dítě z dětského domova skvělá volba. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, ten rozhovor bych nikdy nezačala, otázky plodnosti pro mne byly opravdu osobní a asi bych je neřešila s mužem, kterého sice miluju, a pokud by to nenakousl on, zarputile bych držela jazyk za zuby.

Četla jsem dost článků o tom, že ani správnou výchovou geny dítěte úplně nepotlačíš, a tak ti z roztomilého chlapečka může vyrůst muž, pro něhož je studium podřadné a útěchu nachází v užívání nepovolených látek. Každý tento článek byl doplněn hrůzostrašnou zpovědí matky osvojeného dítěte, ze kterého nevyrostlo přesně to, co si přáli. Jenže já při pohledu do těch inteligentních očí neměla na výběr, ta malá si mě dokonale obmotala kolem prstu.

Při této myšlence se na mě ta holčička samolibě usmála a lehla si. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem se zaobírala myšlenkami, jak nevěřím tolikrát zmíněným článkům, nebo jak dlouho jsem dokázala na tu spící krásku koukat, ale bylo to dost dlouho na to, aby se do mě pustila zima.

Seskočila jsem ze své pozorovatelny a celá ztuhlá chladem prosincového rána se vydala domů. Jasper se s rodinou měli vrátit až k večeru, a tak mě znovu čekal dlouhý nudný víkendový den strávený slzením nad romantickými filmy. Můj společenský život si udržoval otřesnou úroveň.

Celá promrzlá jsem v duchu zavýskla, když jsem se konečně dostala do ulice, v níž bydlím a poslední metry před vchodem jsem div neutíkala, jak jsem se naivně těšila na nerozdělaný oheň v krbu a teplou kuřecí polévku.

Kdybych si nebyla jistá, že upadnu, brala bych schody po dvou, ale se svou šikovností jsem zvolila formální výstup, překvapilo mě, že dveře do bytu nebyly zamčené, přestože jsem si téměř byla jistá, že jsem zamykala.

„Dobré ráno,“ zaslechla jsem za sebou známý hlas, který bych poznala i po uragánu a studené paže mě objaly okolo pasu.

„Neměl jsi přijet až navečer?“ zajímala jsem se mezi polibky na přivítanou. Náhle jsem nevěděla, jak jsem ty dny bez něj mohla přežít a jak ty nadcházející přežiju. Zatracený lov.

„Už jsem tam nebyl potřeba, udělali si z toho párový dýchánek,“ usmál se a vedl mě ke stolu. Zatímco jsem byla pryč dokázal připravit snídani nejméně pro čtyřčlennou rodinu ve formě švédského stolu bez ohledu na to, že žaludek mám jenom jeden. Přesto jsem beze slov usedla ke stolu a potom jsem mlčela jen zásluhou lívanců s horkým ovocem.

„Jaspere,“ zamumlala jsem mezi sousty. „Chtěl jsi mít někdy děti?“

Zdál se být zaskočený mou otázkou, ale poměrně rychle se vzpamatoval na svou starostlivou notu:

„Alice,“ konejšil mě. „Víš, že mít dítě s upírem je děsivý risk a já ti nedovolím něco takového podstoupit.“

Věděla jsem, že jsem se zapřísáhla o mlčenlivosti, pokud s potomky nezačne protějšek, ale s Jasperem bychom, jako obvykle zamrzli na jednom místě za dohadů a žádného řešení. Zhluboka jsem se nadechla:

„My dva bychom dítě nikdy neměli,“ odmlčela jsem snažíc se ignorovat jeho proměnlivý výraz tváře. „Nemůžu mít děti… A nechci slyšet žádnou lítost.“

Myslím, že mu ani nemohl dojít význam mých slov, protože v téměř tu samou chvíli mě svíral v náručí a pohupovat ze strany na stranu. Poprvé od dnešního rána jsem se dokázala uvolnit, doufala jsem, že za to nemohl jeho dar, ale v tak těsné blízkosti jsem si nikdy nebyla jistá.

„Dneska ráno jsem narazila na dětský domov a na jednu nádhernou holčičku. Jaspere, já nevím, jak se jmenuje, ani kolik jí je let, ale totálně si mě podmanila.“

Chvíli mlčel, ale pak se majestátně usmál a prohlásil:

„V tom případě jsem donucen k jistému řešení, omluv mě za mou nepřipravenost, neboť to hlavní nyní postrádám, ale uvažuj nad tím i teď, prosím.

Vezmeš si mě?“

Povídky od Paike

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  Alaska (20.09.2010 10:04)

Co ten sen??? Jsem z něho naprosto paf! Výlet prosincovým městem a dětský domov. I když ty články o dětech nepovažuji za stoprocentně pravdivé, stejně mám pocit, že jim se zrovna toto rozhodnutí v malé míře vymstí...
Souhasící Jasper on je prostě dokonalý, žádné průtahy a váhání, vše řekne na rovinu.

12)  ambra (05.09.2010 19:03)

Broučku, já se chvěju... Příčin to má několik... Ten kabát jen přes pyžamo - a je prosinec! To dítě za oknem... Taky znám ty články, ach, někdy tak hrozné. Jakoby to, že dítě sama porodíš, byla záruka, že z něj bude poklad... A další důvod ke chvění - Jasper čekající a objímající a starající se a žádající...
Ale nejvíc - ledovka na mně i ve mně - ten sen...

10)  DeSs (30.06.2010 16:48)

Tak teď to se mnou málem švihlo, když jsem zjistila, že odkaz na další kapitolu není aktivní. Naštěstí jsem 8.kapitolu objevila a můžu ti tento díl v klidu pochválit. Ten její život, jak jsi popisovala ten nepořádek, jak jí je, když tam nemá Jazze. Je to tak skutečné...
Nechápu, jak to můžes tak skvěle popisovat, ale jsem za to ráda. A teď jdu zjistit, jestli si ho vezme...

9)  Paike (18.05.2010 19:32)

Evelyn, to jsem si stěžovala jáJsem děsně... nedisciplinovaná. Vím, jak pokračovat, teď už to jen nacpat do počítače, snad bude tvá radost ještě větší, když se pokračování objeví do konce pracovního týdne

Ree, brzdi, takhle to vážně nedopíšu

8)  Evelyn (18.05.2010 19:27)

Paike, ale já si vůbec nestěžovala, že ti to trvá. Jen jsem se radovala, že se objevil nový díl

7)  Ree (18.05.2010 19:25)

Co to meleš, Paike? Jakou děsivě amatérskou úroveň? Copak chceš říct, že někdo, kdo píše Tulevia, je amatérský pisatel? Dostaneš!

6)  Paike (18.05.2010 19:12)

Snažím se nějak nenápadně nakousnout, jak to bude dál, a zase nevyzradit vše, co mám v plánu. Životu té malé holčičky bych se chtěla věnovat v další povídce a věř, Popo, že jí tolik upíří rodiče vadit nebudou

Ree, v děsném časovém skluzu stíhající jenom psát, ti nedokážu plně vyvrátit tvrzení, že bys chtěla psát, jako já, protože vsadím ?rukavice? na to, že tvé psaní je natolik dobré, abys neklesala na mou děsivě amatérskou úroveň Navíc člověk bez literárního talentu by nezvládal komentáře, jaké píšeš ty. Díky Ti...

Evelyn, sakrapráce, vím, že mi psaní trvá, snažím se utužovat v pracovní morálce.

Jinak Vám všem obehranou frází děkuji za všechno i za to, jak nevinně odvádíte mou pozornost od psaní povídky k psaní komentářů

5)  Popoles (17.05.2010 20:37)

Krásné. Jen nevím, jak lidské dítě bude reagovat na upáířího tatínka...

4)  Michangela (17.05.2010 17:20)

3)  Ree (17.05.2010 14:12)

Eh? Neboj, neutíkám před tvou povídkou. Jedině snad před její dokonalostí. Píšeš vážně úžasně, hrozně ti to závidím. Moc se mi to líbí. A těším se na pokračování

2)  sakraprace (16.05.2010 20:46)

Paráda, krásně jsi to napsala. Chjo, děcáky mě vždy dostanou, ale jsem zvědavá jak chceš vyřešit adopci, při tom čím Jasper je?!
Připojuji se k Evelyn, stýskalo se mi.

1)  Evelyn (16.05.2010 20:36)

Paike, to bylo opět úžasné Už se mi začínalo po téhle nádherné povídce stýskat

1