Trnitá cesta 3 Setkání

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

18.06.2010 [18:30], DeSs, ze série Trnitá cesta, komentováno 8×, zobrazeno 2395×

Setkání

3. kapitola - Setkání

Pomalu procházela setmělým parkem s pohledem upřeným vysoko nad koruny stromů, na měsíc v úplňku, který jí ozařoval cestu a díky němu dobře viděla i v husté tmě. Dnes byl ten jeden z mála dní, kdy tu byly vidět hvězdy. Jasně prozařovaly noční oblohu a svítily jí na cestu. Kamínky pod jejíma nohama tiše lupaly a praskaly, slyšela svůj mělký dech. A tlumenou hudbu ze zámeckého plesu.

Když prošla kolem jezírka, přitáhla si svetřík ještě blíž k tělu. Přes den tu bylo docela teplo, ale v noci klesala teplota asi na deset stupňů. Jen občas se projevil slabý větřík a zamával nestabilními stromy a keři, rozvál jí rozpuštěné kaštanové vlasy do obličeje.

Nemohla spát. Do setmění si četla, a když už na řádky ani za světla svíce neviděla, ulehla. Jenže spánek se nedostavil. Měla plnou mysl zvláštního chování pana Williama a jeho pozvání. Byl holý nerozum, aby tam šla, ale neodolala. Vlastně ani nevěděla proč a kam jde. Možná chtěla ještě spatřit jeho zelené a přívětivé oči, poslechnout si muziky ozývající se ze sálu. Ale aby vešla dovnitř, se nehodilo.

Na nádvoří se zastavila. Odtud byla hudba slyšet dobře a světla z plesu ho celé ozařovala. Venku však nebyla ani dušička. Chtěla se vrátit. Co mě to popadlo? Pomyslela si. Ale najednou zafoukal mnohem silnější vítr, rozvál její vlasy i sukni a pod jeho náporem se nejeden mladý strom nebezpečně zakymácel. Dovál i těžké a tmavé mraky plné vody, vzduch zasytil její vůní. Atmosféra kolem se během pár vteřin úplně změnila, nabila. Znala tyhle změny počasí, tady byly časté. Každou chvílí přijde bouřka, minimálně přeháňka.

Otočila se tedy k odchodu, ale prudký déšť ji zastavil. Běžela se rychle schovat do nejbližšího úkrytu, který tu tvořila teráska pod balkony v prvním patře. Proběhla kolem zdobeného sloupový a ukryla se pod střechou. Hned na to se strhl ještě prudší liják a v dálce rozjasnil tmavé nebe blesk. Následně zahřmělo.

Nebála se bouřky jako ostatní. Ji fascinovala, vždy sedávala na okenní římse svého pokoje a pozorovala blesky křižující oblohu. Měla ji ráda, bouřku, blesky, hromy i tu magickou atmosféru a vzduch nasáklý vodou.

Sedla si tam na lavičku, opřela se o zeď a pozorovala oblohu, zvuky plesu přehlušil skučící vítr a bubnující déšť. Nečekala, že by tam teď někdo přišel a spatřil ji neučesanou a nevhodně oblečenou. Kdo by za bouřky vycházel ven?

Ale mýlila se. Hned po první hromové ráně se vydal ven i někdo jiný. Někdo, kdo miloval bouřku stejně jako ona. Ale to bylo to poslední, co měli společné. On bohatý a urozený a ona chudá a hlavně z těch nejnižších tříd. On pyšný a ona dobrosrdečná a milující. Avšak tento jev je svedl dohromady, na chvilku.

Vyšel ze dveří pod terasy, kam na něj kapky deště nemohly a s pohledem upřený na měsíc zastřený mraky a rozmazaný provazci vody. Usmál se. Odložil svoji kamennou masku. Tohle byla jedna z těch jeho lepších chvil, kdy věřil, že jednou bude opravdu šťastný. Kdy mělo vše smysl a zároveň nic. Když měl tak dobrou náladu, že mu připadalo, že se může každou chvílí vznést.

Ale úsměv mu ztuhl na tváři, když na lavičce, na jeho lavičce, spatřil neučesanou dívku v lehkém svetříku a s tvářemi červenými mrazem. Usmívala se a pozorovala nebe. Neměla o něm ani ponětí. Chvíli tam jen tak nehybně stál, dokonce zjistil, že prsty sevřel lem rukávu kabátu, jako by si ho chtěl sundat. Udělal to automaticky, aniž by o tom přemýšlel. Ale včas se zastavil.

Tohle nemohla být žádná z dam z plesu. Téhle dívky by si jistě všiml a navíc její zjev nepůsobil zrovna společensky. Asi služebná, pomyslel si. Ta tady ovšem nemá co dělat. Pokud věděl, otec všem komorným a všemu služebnictvu, které na plese neobsluhovalo a nebylo potřebné, přikázal, aby neopouštěli pokoje.

Ještě chvilku tam stál, než se pomalu vydal k ní. Slabě se třásla a třela si o sebe ruce, snažíc se alespoň trochu zahřát, ale na její tváři stále pohrával úsměv a sledovala scenérii před sebou. S tím úsměvem, omrzlými tvářemi a pohodlně usazená a opřená o zeď vypadala jako anděl. V tom šeru, které působily svíce z plesu vyzařující z oken, se ztrácely všechny nedokonalosti, jestli vůbec nějaké měla.

To bude tím pitím, pomyslel si, když se přistihl takhle se na ni dívat. Je to jen služka jako každá jiná. Teď už u ní stál, ale byl si jistý, že ona ho slyšet nemohla. Přes kvílící vítr a bubnování deště to bylo nemožné. A jak se zdálo, oči byly už zaměstnány a ani ty ho nepostřehly.

„Co tu děláte?“ ozval se příkře. Kdyby to otec zjistil, jistě by ji potrestal. Možná se ničím závažným neprovinila, ale on by nesnesl, kdyby ho prostě neposlechla. Na autoritě a důležitosti si zakládal. Stejně jako Edward.

Dívka zmateně trhla hlavou a podívala se na něj. I v tom šeru spatřil hloubku jejích čokoládových očí, nyní spíš černými leknutím a překvapením. „Já, omlouvám se, procházela jsem se, ale začalo pršet,“ vysvětlovala překotně.

Nebylo to však tím, že by se styděla za svůj nynější zjev. Spíš to bylo jím. Tak krásným mužem. Jeho zelené oči jí připomínaly Williama, ale tyhle byly tmavší a moudřejší. Cítila, jako by jí jimi hleděl přímo do duše, až na její úplné dno. Williamovy byly veselé, milé a jistě i chytré, ale ty jeho…

Nedokázala to popsat a už vůbec uhnout z nich pohledem. Nešlo to. Cítila, jak se jí krev hrne do tváří a dokázala si přesně představit i odstín červeni. Úplně rudý. Když si to uvědomila, instinktivně sklopila hlavu. Konečně se osvobodila z jeho pohledu. Cítila nevolnost v břiše, a kdyby neseděla, jistě by s ejí rozklepala kolena. Panebože, já sedím! Došlo jí.

Rychle vyskočila na nohy a nevnímala slabost v nohou, která musela být jistě způsobena nedostatkem spánku a únavou. Rychle se muži uklonila, jak se patří a neodvažovala se znovu zvednout pohled k jeho očím. Nevěděla, zda by z jejich spárů dokázala uniknout i podruhé.

Raději tedy pohlédla nejdřív na jeho rty, ale při tom, na co v tu chvíli pomyslela, nedokázala zastavit další várku horké krve do tváří. Děkovala bohu, že je taková tma a že si toho možná ani nevšimne. Rychle tedy přesunula pohled výš, na jeho rozevláté bronzové vlasy a když ji zasvrběly prsty a přála si ověřit, jestli jsou tak hebké na dotek stejně jako napohled, naznala, že je nejvyšší čas zmizet.

„Už musím jít. Dobrou noc pane,“ zakoktala, věnovala mu rychlou úklonu, otočila se na patě a zamířila do hustého deště.

„Počkejte přece. Kam to jdete?“ zastavil ji jeho hlas dřív, než opustila přístřeší.

„Přeci domů,“ odvětila a znovu se otáčela k odchodu.

„Nebydlíte v zámku?“ zajímal se pán. Bella si povzdechla. Teď s pravdou ven.

„Ne, bydlím v parku. Jsem dcera zahradníka,“ pronesla a zahanbeně sklopila zrak. Jak si teď přála být něco víc! Poprvé zatoužila po šlechtickém titulu, poprvé si přála být uvedena do společnosti. Tak by měla alespoň kapku naděje, že se s ním bude moci znovu setkat, že on by mohl být její vyvolený. Ale takhle neměla ani tu nejmenší.

Neodvažovala se na něj znovu pohlédnout a už vůbec nečekala, že by se s ní ještě bavil. Nejspíš ji teď znechuceně pozoruje a nenávidí, že ho donutila se s ní bavit, s takovou spodinou. A že ho okrádala o čas.

Plná hořkosti a slz nespravedlnosti vešla do deště. Proč ona? Proč si musela vzít zahradníka? Proč?

Edward sledoval její siluetu mizící ve tmě a jen o málo světlejší než samotné stíny noci. Takže dcera zahradníka. To je tedy pěkné, pomyslel si ironicky. A já jsem ji přirovnával k anděli.

Přesto mu v hlavě vytanula myšlenka, že jí měl ten kabát přece jenom půjčit. Vždyť se nachladne,“ pomyslel si. Ale co je mi koneckonců po tom?

Byl zmatený. Ze všeho. Z chování bratra i sestry. A hlavně ze sebe. Vždycky se v sobě vyznal, věděl přesně, co je správné a co špatné. Jak se choval v daných situacích, vždy zachovával chladnou hlavu. Věděl přesně, co cítí a jak je to silné, na kom mu záleží, koho nemá rád a koho nenávidí. Věděl přesně, co je pro něj a rodinu nejlepší, co je nejlepší pro obchod, lidi v panství a jejich pozemky. Věděl, jak se chovat a cítit. Vyznal se v ostatních, četl z nich jako z knih. Viděl to na chování, na očích a pohybech. Věděl, co v danou chvíli chtějí, dokázal odhadnout, co si myslí. Vždycky mu to při kontaktech s lidmi došlo, nemusel se soustředit, prostě to věděl.

Ale najednou jakoby se nevyznal ani sám v sobě. V ní už vůbec ne. Cítil se podivně, jako ještě nikdy, zmáhala ho slabost. Příjemná slabost. Kolena mu zrosolovatěla a byl nucen se posadit na tu lavičku, kde před tím seděla ona.

Okamžitě v mysli spatřil čokoládové hluboké oči a dlouhé rozpuštěné vlasy stejné barvy. Její útlou postavu v jednoduchých šatech a lehkém svetříku. Její zasněný výraz, když pozorovala bouřku.

Tak a dost! Přikázal si v mysli. Dcera zahradníka, je to dcera zahradníka. Dcera zahradníka! Nic! Služebná, neurozená a chudá! Tak laskavě přestaň!

Copak jsem se zbláznil?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8) Silvaren (30.06.2010 12:20)

Ano, zbláznil. Ale do koho?
Nádhera

7) Quappa (19.06.2010 17:26)

Ďakujem krásne Dess . Už sa neviem dočkať Edwardovho boja so skutočnostou, ktorá práve nastala

6) Eleanor (19.06.2010 11:06)

Ach, láska na první pohled

5) Dadaa (18.06.2010 22:58)

Krásne, poviedky podobného typu, myslím obdobie a tak, milujem... Som moc zvedavá na ďalšie kapitoly, som zvedavá na Edwarda, či bude stále taký povýšenecký alebo sa zmení v priebehu deja...