21.09.2010 [18:33], DeSs, ze série Trnitá cesta, komentováno 13×, zobrazeno 2159×

Útěk

Chtěla bych vědět, kolik lidí to čte, takže bych byla moc ráda, kdybyste nejlépe všichni zanechali komentář - nechci žádné slohovky, je to jen takový můj malý průzkum, takže stačí smajlík... Byla bych moc vděčná.

15. kapitola - Útěk

Seděl na střeše jejich nově dobyté budovy v další městské čtvrti. Už pochopil, proč s ním poslaly Hanse, pocítil jeho dar na vlastní kůži hned po tom, co se to dozvěděl z jeho myšlenek. Měl moc kohokoliv k sobě připoutat. Musel se ale soustředit a platilo to jen na jednoho. Jenže právě zmizel zpět do Evropy.

Za to jeho dar byl rozhodně propracovanější a otravnější. Myšlenky všech okolo se mu v hlavě slévaly v jeden nikdy neutichající šum. Nemohl je vypnout, nemohl vypnout ani své a nemohl si od nich odpočinout ani spánkem. Bylo to k nevydržení. Jenže měl silnou motivaci. Bellu.

Počítal všechny lidi, které musel vysát. Jedenáct umírajících, dva násilníky a jednu nevinnou dívku – před Marií. Jeho novou paní. Jenže ne na dlouho – byl rozhodnutý utéct. Stačí se jen vzdálit od Jaspera, aby na něj nemohl působit a zásobovat ho loajalitou a oddaností jejich klanu.

„Máš být s ostatními,“ zaslechl jeho tvrdý hlas za zády. Ani známka emocí.

„Vím,“ přikývl a chtěl vstát a připojit se k nim. Bez ohledu na jeho velmi užitečný dar při boji – Jasper byl mnohem ale mnohem lepší.  V odchodu mu zabránila pevná ruka na rameni.

„Měl bys tam být, neříkám, abys byl.“ Edward se usmál a uvolnil se. V rámci možností.

„Jak dlouho tu jsi?“ zeptal se.

„Několik let,“ zamyslel se Jasper. Najednou popraskala bariéra jeho profesionálních myšlenek. Byly pryč taktiky, starosti a úkoly. Najednou viděl jeho život předtím, přeměnu i upírství. Snažil se navenek nedát znát, že něco ví, ale Jasper musel vycítit jeho překvapení.

S obavami na něj pohlédl. Upíral pohled na ztemnělé nebe a dál se probíral vzpomínkami.

„Nejsi obyčejný,“ zamumlala najednou Jasper.

„Pleteš se…“ oponoval mu Edward a snažil se zachránit. Nikdo nesměl vědět o jeho daru, pak by ho hlídali a nikdy by už neměl šanci na útěk.

Jasper se chladně uchechtl. „Já se nikdy nepletu. Poznám, když někdo lže. Stejně jako poznám strach a zoufalství, kterým překypuješ. Řekni mi pravdu.“

Edward se z toho chtěl vykroutit. Nevěděl jak. Nesměl mu to říct. „Musím jít. Vyhládlo mi,“ vyhrkl a vyskočil na nohy. Když probíhal kolem Jaspera, zastavila ho jeho dlaň tvrdě držící Edwardovu paži.

„Mluv. Nikomu to neřeknu,“ pobídl ho Jasper.

„Jak ti můžu věřit?“ Najednou věděl, že může. Nikdo neumí lhát myšlenkami. A i kdyby ano, nemohl by vědět, že jeho myšlenky čte. Viděl, že by odsud nejraději zmizel a viděl, že svojí prací pohrdá. Došlo mu, že na tom jsou vlastně podobně.

„Utečme. Znám tvou mysl a vím, co chceš. Dostaňme se odsud,“ zašeptal tiše, aby ho nezaslechly nepovolané uši.

Jasper se vítězně usmál. „Věděl jsem to. Jak to funguje?“

„Prostě slyším myšlenky všech okolo, jakoby mluvili. A teď pojďme,“ přemlouval ho.

Promiň, sice to tu nesnáším, ale jen tady něco znamenám. Nikoho jiného neznám. Lítostivě pokrčil rameny a rozešel se ze střechy pryč. Tvé tajemství je u mě v bezpečí, toho se neboj. Pokud chceš, odejdi, nebudu tě nadále ovlivňovat.

Edward se rozhodl.  Za týden zmizí. Ještě si osvojí nějaké triky, aby se mohl případně bránit, a zkusí přesvědčit Jaspera. Byl by dobrým společníkem. Navíc je jediný, koho v novém životě považuje za přítele.

Týden. S ním, nebo bez něj. Za Bellou.

✋✋✋✋✋

Začínalo léto. Naděje ji pomalu, ale jistě, opouštěla. Už se nedokázala smát a bezstrastně si žít. Sžíralo ji to jako rakovina. Hlavně to, že nevěděla. Ta nejistota ji ubíjela. A přesto stále doufala. I Will s Angelikou byli čím dál mrzutější a zamračenější.

„To snad ani není možné!“ zaslechla se někoho vztekat ve svém novém domě. Vstala z houpacího křesla, překročila spícího Alfreda, nasadila úsměv a vešla do domu. Naproti jí letěla dřevěná židle. Jen tak tak stačila uhnout.

„Co se děje?“ nechápala. Když viděla vytočeného Willa, zamrazilo ji. „Něco s Edwardem?“

„Ne! Vlastně ano! Otec ho dal vyhlásit za mrtvého, právě přepisuje poslední vůli!“ zavrčel.

„Má nějaké nové… informace?“ zeptala se opatrně.

„Ne, právě že ne. Prý už nehodlá čekat,“ kroutil hlavou.

Belle se ulevilo.

Teprve teď si všimla Angeliky stojící ve dveřích. Když se jejich pohledy střetly, rozpačitě jí zamávala. Bella se musela usmát. Nikdy by ji nenapadlo, že zrovna s ní bude vycházet tak dobře.

Obešla běsnícího Willa, nepatrně ho pohladila po paži a došla až k ní. Dychtivě čekala na další vyprávění o malém Davidovi.

✋✋✋✋✋

Edward se nadšeně usmál.

Už.

Společně vyrazili do chladné noci. Opouštěli to místo zkázy, bolesti a smrti.

Čtyři temné temné postavy proletěly městem jako stíny. Nikdo neměl ani tu nejmenší šanci si jich všimnout.

Běželi na sever. Tam se od nich chtěl Edward odpojit, skočit do oceánu a plavat zpět do Evropy. Zatím měli ale cestu společnou.

„Charlotte, jsi si opravdu jistá?“ porušil ticho mezi nimi Edward.

„Ano,“ odpověděli s Peterem zajednou.

Charlotte se usmála a pokračovala: „Slyšela jsem to. Vypráví se zvěsti o zlatookém upírovi, který se živí lesní zvěří. Prý pobýval nějaký čas ve Volteře a teď by měl být někde ve Státech. Chce být lékařem,“ ušklíbla se.

„Ty to chceš zkusit?“ zasmál se Jasper. Souhlasil s přirozenou upíří stravou a zvířecí krev se mu zdála nepřirozená.

„Já taky,“ přidal se Peter. „Jak to chutná a tak.“

„Určitě to bude humus,“ zaškaredila se Charlotte. „Ale zkusit se má všechno.“

Edward se do toho už raději nevměšoval. Děkoval za nečekanou návštěvu Petera a Charlotte, která přiměla Jaspera opustit Marii. A taky za to, že ho vzali s sebou. A ještě víc za informace o zvířecí krvi. Na chvíli ho přepadla naděje, že by se mohli třeba ještě někdy setkat, promluvit si.

Vzpomínky na ni bledly a on si je chtěl zoufale oživit. Bál se, že by mohl zapomenout na její tvář, chůzi, způsoby, řeč. Stejně jako se bál, že ona už zapomněla na něj.

✋✋✋✋✋

Vítr si pohrával s jejími dlouhými rozpuštěnými vlasy a šaty bílými jako sníh. Neučesaná a bosá prolézala křovím, rukama odhrnovala větve a houští a pod nohy se jí motalo klubko chlupů. Když se jí pak protáhlo pod nohama a otřelo do ní mokrou a špinavou srst, chtěla začít nadávat. Místo toho se začala raději smát.

Nikdo o ní nevěděl, byla sama, mohla si dělat, co chce. Třeba i chodit neučesaná, nevhodně oblečená a špinavá. Vběhla na místo, na které narazila poprvé – nikdy tak daleko nebyla.

Před ní se rozprostírala mýtinka plná divokého lučního kvítí a hebké trávy. Tady slunci nebránily husté koruny stromů, takže šlapala po prohřáté zemi.

Starosti a obavy nechala doma. Ano, už tu malou chaloupku s malou stájí považovala za svůj domov. Lehla si do trávy a zapískala. Cestu k ní si razil Alfréd – skoro dospělý lovecký pes. Vynahrazovala mu, že s ním nikdo nechodí na hony a brávala ho na procházky lesem. Dělala to kvůli němu, alespoň ze začátku. Teď si tichou a zároveň hlasitou přírodu zamilovala. Šum listí ve větru i štěbetání ptáků a syčení kobylek.

Pes si lehl vedle ní a hlasitě oddechoval s jazykem ven. Bella ho začala nepřítomně drbat na hřbetě. Její mysl se zase zatoulala k němu. Nechápala to, znala ho takovou chvíli, ale zapomenout na něj nedokáže nikdy…

✋✋✋✋✋

Držel v náručí ochablé tělo mladé laně. Zavřel jí zvídavé hnědé oči – její oči. Povzdechl si. Jednou vrahem, pořád vrahem.

Byl rád, že nemusel zabít člověka, ale zabít zvíře se mu zdálo stejně kruté. Nechtěl tělo pohřbít jako ostatní pod kořeny stromu, které ho rozmačkají. Místo toho jí začal rukama hrabat v mělké hlíně pořádný hrob.

„To byl hnus!“ proběhla kolem něj Charlotte, a když si ho všimla, zamířila za ním. Jeho činnost nijak nekomentovala, snad jen mírně zvednutým obočím.

„Mám chlupy všude a navíc to chutná naprosto otřesně, k tomuhle mě nikdo nikdy nedonutí,“ vedla si dál svou.

„Není to tak strašné,“ utěšoval ji Edward. „A nikoho jsi nezabila.“

„Zabila jsem tu pumu,“ odvětila bez rozmyslu. Pak se sama sobě usmála a pokračovala: „Moc to řešíš. Ber to tak, jak to je. My jsme predátoři, stejně jako byla ta puma. A lidé jsou zase kořist, jako srnky. Přirozený koloběh života.“

„Na nás není absolutně nic přirozeného,“ zavrčel Edward.

„Možná jsme jen hříčka přírody,“ pokrčila rameny. „Ale jsme tu a děláme to, co nám přikazuje instinkt.“

„Studovala jsi psychologii nebo jinou společenskou vědu?“ snažil se odlehčit situaci. Viděl její postoj v její hlavě a došlo mu, že ji prostě nepřesvědčí.

„Ne, byla jsem švadlena,“ zasmála se. Edward konečně navršil hlínu na nově vytvořený hrob, nabídnul Charlotte rámě a společně odtamtud zmizeli na místo srazu. Fascinovaně si přitom navzájem prohlíželi oči – rudé se zlatými nitkami na okraji.

Peter v očích neměl po zlaté barvě ani stopu.

„Copak, přešla tě chuť, když jsi viděl ty chlupy?“ dobírala si ho Charlotte.

„Kdepak, přešla mě, když jsem potkal toho turistu,“ zasmál se a políbil ji. Automaticky jsem odvrátil hlavu, odporem z jeho činu i závistí, že oni mají jeden druhého. Na věčnost.

Edward se s nimi rozloučil. Měl je docela rád, ale zde se měl podle plánu odpojit. Běžel ještě za Jazzovými myšlenkami, chtěl mu poděkovat.

Potkali se skoro okamžitě, Jasper se právě vracel. Pronásledoval medvěda, tak mu to chvíli trvalo.

„Mizíš?“ usmál se na něj. Edward přikývl.

„Děkuju.“

Objal ho. Bylo to impulzivní, ale prostě to chtěl udělat. Věděl, že Jasper mu bude chybět. Pokud mohl někdy někoho nazvat přítelem, pak to byl on. Ani za lidského života nikomu tolik nevěřil a nebylo to jeho darem.

„Jistě se ještě někdy potkáme, věčnost je dost dlouhá,“ mrkl na něj Jazz a zmizel. Edwarda píchlo u srdce – ano, pro něj je věčnost dlouhá dostatečně, ale pro Bellu?

Rozběhl se k oceánu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  ScRiBbLe (09.10.2010 22:29)

sakra, docházejí mi slova!

11)  DeSs (22.09.2010 19:51)

Já po vás nechci komentáře ke každému dílu... Já jsem jen chtěla vědět, kolik lidí to čte. Já sama občas komentář vynechám, není čas nebo nálada, to je jasné...
Jinak děkuju za komentáře, jsem moc ráda, že to čtete a líbí se...

9)  Evelyn (22.09.2010 15:44)

Naděje svítá
Jasper se mi moc líbil a vůbec bych se nezlobila, kdyby se ještě k Edwardovi přidal
Krásná kapitola

7)  Eleanor (22.09.2010 15:11)

Taky čtu a moc se těším na další dílek.

6)  Ewik (22.09.2010 00:22)

Já taky pravidelně čtu a vždy se mooc těším na další díl.
Opět byl díl moc hezký. Belly je mi líto, ale alespoň tam má ty tři. Snad brzy přibude další společník.

Takže fofrem další díl.

5)  DeSs (21.09.2010 22:02)

gucci, Silvaren - nevím, jak vám dvěma poděkovat za podporu. Mám pocit, že jste nevynechali ani jedinou kapitolu.
UV - Jsem ráda, že jsi mi dal/a vědět, že to čteš. Fakt díky.
Wendy - nic doplňovat nemusíš, jsem ráda, že ses ozvala teď a pokud od tebe najdu komentář občas i v dalších kapitolách, budu nadšená...
Abyste chápali, přišla na mě krize a musela jsem si udělat průzkum...

4)  Wendy (21.09.2010 21:57)

Dess, já se hlásím a slibuju ve volném čase doplnit komentáře v všech kapitol

3)  Silvaren (21.09.2010 21:18)

Taky se hlásím mezi netrpělivé čtenářky téhle povídky.
Edward je trochu temnější a Bella aby měla nervy ze železa, chudinka. Jsem strašně napnutá, jak jim to vymyslíš.

1)  gucci (21.09.2010 19:11)

...jáááá já tuto báječnou povídku čtu!!!Netrpělivě čekám na každý díl!!!Škoda, že se Jasper s Edem nezůstal....je mi Bell hrozně líto,ale aspoň že má psíčka,Willa a Ang....ale už se to blíží viď..... ...hlavně prosím pokračuj v psaní

1