08.09.2010 [19:45], DeSs, ze série Trnitá cesta, komentováno 8×, zobrazeno 2383×

Zmatek

Měla bych se omluvit za tu dlouhou dobu, kterou jste museli počkat na další díl. Ale neudělám to, protože kdybych ji napsala v té náladě, kterou jsem teď dlouhou dobu měla, nejspíš by nestála za nic a vy byste se na TC vykašlali úplně. Snad vám díl udělá radost...

13. kapitola - Zmatek

„Kam to vlastně jedeme?“ zeptala se, když naskakovala do sedla koně. Naštěstí ji otec naučil jezdit, jinak by teď musela za Williamem asi běžet. Koupil jí krásného černého hřebce. Obchodník tvrdil, že moc lidí nesnese. Ji ale ano. A ona si jej na první pohled zamilovala, černé inteligentní oči, kůži lesklou jako nejlepší mramor a hřívu jako havraní křídla. Byl překrásný, k tomu dobře stavěný a ne moc drahý.

„V lesích za Appleby stojí malý domek. Patřil hajnému, ale jeho úřad přesídlil do dvora. Nechal jsem ho opravit. Bude to blízko, abych za vámi mohl chodit na návštěvy a postarat se o vás, než se bratr vrátí a zároveň dost daleko, aby na to rodiče nepřišli. Nebyli by nadšení a já nejsem ten, kdo by se jim mohl stavět. Mě neberou příliš vážně,“ odmlčel se. „To je vlastně dobře, jinak by mě postrádaly u Vánoční tabule a já nemohl přijet.“

„A byla bych mrtvá,“ dodala Bella vděčně.

„Ano,“ připustil. „Asi ano. Ale teď už vyrazme. Nechcete přece jen raději mého koně? Je osvědčený, spolehlivý a krotký.“

„Ne, stejně vás Onyx nesnese,“ uzemnila ho a uchopila opratě pevně do rukou. William si povzdechl a zamířil ke své klisně, vyhoupl se do sedla a pobídl ho. Bella hřebce patami pobídla k chůzi, zatáhla za levou oprať, aby se vytočili ve dvoře hostince a vyrazili.

Jeli celý den a chvíli i po setmění, než narazili na dobře vypadající hostinec. Ustájili koně, ubytovali se, najedli a šli spát. Další den ráno po vydatné snídani a zásobách na cestu vyrazili. Zastavili se v jedné krčmě na oběd a po půlnoci míjeli Appleby. William je vedl do kopců za panstvím, skrytými pěšinkami a spoustou zatáček, přebrodili řeku a vylezli na malém paloučku. Vzadu se skrýval menší domek. Pro jednoho však až příliš veliký. Bella ale musela uznat, že je výborně skrytý a na krásném místě. A taky že sama by zpět netrefila.

V té tmě a skrz unavené oči si nestihla nic pořádně prohlédnout. Jen se nechala Williamem zavést do jedné z ložnic, padla na postel a oblečená, s botami na nohou a neumytá okamžitě usnula.

✋✋✋✋✋

Myslel si, že si již jedním peklem prošel. Toho dne, kdy ho odmítla a opustila a pak, když ji nemohl najít a nevěděl, jestli je pořádku a jestli ji ještě někdy uvidí. Teď si byl jistý, že tamto nesahalo tomuhle ani po kotníky.

Nebyl si jistý, co vlastně provedl, že skončil v pekle. Umírání bolelo tak, že by to nedokázal ani slovy vyjádřit a kdykoliv jeho mysl zabloudila k posledním ohnivým událostem, měl pocit, že se bolest vrátila. Nyní byl už ale mrtvý. Byl si jistý, před pár sekundami nebo minutami jeho srdce vydalo úplně poslední úder a od té doby mlčí.

Tím peklem si byl jistý. Kolem něj se nesl nářek, řev i zmučené výdechy. Slyšel nějaká nepravidelná i pravidelná bušení, slyšel spoustu proseb a nadávek. Takhle nějak si peklo představoval. Spousta nešťastníků, randálu a horka. Jenže horko mu nebylo.

Bál se otevřít oči. Něco bylo jinak. Pod sebou pořád cítil tvrdou zmrzlou zem. A dokonce zbytky ušlapané a namrzlé trávy. Cítil svoje tělo, ale ne jako normálně. Teď cítil každý sval, úd, šlachu a měl nutkání zkusit pohnout třeba vlasy, protože se mu zdálo, že cítí i jejich pohyb ve vlajícím vánku.

„Budeš se tam válet ještě dlouho?“ zavrčel kdosi v jeho blízkosti. Zaměřil se na toho člověka. Nebo to je čert?

Jako bych neměl dost práce, proč tam tak leží a nenakrmí se?!

Slyšel zase jeho hlas, ale slaběji, jinak. Nechápal, jak to myslí. Ale bylo načase otevřít oči.

A spatřil několik vzdálených malých světýlek, které mu ostře svítily do očí. A pak jedno o hodně větší.  Došlo mu, že to nejsou světýlka, světlušky ani oheň. Byly to hvězdy a měsíc. Mezi nimi se vznášela skoro průsvitná a hebká mračna, halila většinu hvězd a pomalu se hýbala. Viděl každičkou změnu všech mraků najednou.

Nestačil se divit. Cítil se, viděl a nikde už žádná bolest.

Mám ho rovnou zabít?

Zaslechl nerozhodný stejný hlas jako předtím.

Pak mu došlo, že se jeho hrudník nehýbe. Rychle se automaticky nadechl, nabral plné plíce vzduchu a ještě než se kyslík dostal na místo určení, stál na nohou, z hrdla se mu dralo dunivé vrčení a hlava hlásila jediné: Nebezpečí.

„Uklidni se, nic se ti nestane, vše bude v pořádku. Napoj se a pak přijdi na kraj toho lesa. Všechnoti vysvětlíme. Snaž se, prosím, neumřít. Pokud se pokusíš o útěk, zemřeš okamžitě,“ ozval se znovu ten hlas. Ten, na který tak zuřivě vrčel. Stál tam starší chlap s rudýma očima, s nezájmem ho pozoroval a nepřestal mluvit. Jenže nehýbal rty. Nic nechápal.

Stejně umřeš, ale buď jen tak nebo pro nás.

Slyšel, když se ten muž vzdaloval. A zase nic nechápal, pral se s touhou skočit mu po krku, ale když se zamyslel proč, na nic nepřišel. Za ten zmatek snad on nemohl, ne?

Byl to snad ďábel? Ty krvavě rudé oči…

Když si vzpomněl na jeho slova o napojení, okamžitě se mu v hrdle ozval spalující žár. Potřeboval vodu…

Rozhlédl se. Žádnou řeku ani studánku nezahlédl. Za to viděl přímo kaluže krve, celou louku pokrývaly mrtvoly a lidé klečící u nich. Viděl všechnu tu zkázu a uvědomil si, že je stále na světě a kolem i s ním se děje něco moc divného. Zhluboka se nadechl. Než mu stihlo dojít, že zase zapomněl dýchat a vlastně mu to nevadilo, ozval se žár mnohem, ale mnohem silněji. Rudá tekutina, ve které stál a kterou viděl všude kolem, ho přímo magicky přitahovala. Randál a bzučení hlasů kolem ignoroval.

Jen na ni konsternovaně hleděl a přestal přemýšlet. Nepotřeboval uvažovat, nově nabyté pudy si hravě poradily…

✋✋✋✋✋

Vzbudily ji slabé hřejivé paprsky na tváři. Protáhla ztuhlé tělo a vzpomínala, kde je a co tu dělá. Netrvalo jí to ani dlouho, na něco takového se zapomenout nedá. Promnula si oči, které se nebezpečně plnily slzami a zamžourala na původ tepla a světla.

Přímo nad postelí bylo veliké okno s okenicemi dokořán a celé potažené sítí proti hmyzu. Zarazilo ji, že si ho večer nevšimla. Tak proto jí byla v noci taková zima…

Skrz síťovinu se dovnitř draly zimní paprsky. Slunce? V zimě? Tady?

Vyhrabala se z těžké zatuchlinou páchnoucí přikrývky a šla to tu trochu proslídit. Ze všech sil se snažila soustředit a něco jiného než vzpomínky.

Nyní se nacházela v malém a skromně vybaveném pokojíku. Velká postel pod velkým oknem. Normálně by se na to místo hodil spíš pracovní stůl, ale domek stál uprostřed lesa a moc světla se sem tedy nedostalo. Zmíněný stůl byl nešikovně přistrčený do rohu pokoje, na druhé straně stály dvě menší dřevěné skříně. Na zemi starý, kdysi huňatý koberec a pod ním dřevěná podlaha. Líbil se jí, velikost, to okno a byl útulný.

Vyšla na chodbu. Podívala se směrem, kudy sem večer přišli. Chodba ústila mezi obývacím pokojem a kuchyní s jídelnou. Naproti ní stály masivní vchodové dveře a z obou stran dvě okna s dřevěnými okenicemi. Panovalo tu přítmí. Ona vyšla z prvního pokoje v chodbě, za tím jejím byly ještě dvoje dveře a naproti další troje. V čele chodby na druhém konci domu jedny.

Chtěla prozkoumat všechny pokoje. Potichu, aby v pokoji náhodou nespal William, otevřela vedlejší dveře. Tam objevila malou koupelnu s železnou vanou. Kachličky byly zaprášené a špinavé, ale ona byla rozhodnutá je vydrhnout a omýt.

V dalších dveřích objevila něco jako dílnu. Spousta paroží, kožešin a na první pohled nefunkčních zbraní a několik loveckých nožů. Nejspíš je tu nechali záměrně. Místnost jí naháněla docela strach, vycpaná zvířata a jejich části jí nedělala dobře.

Ve všech třech dveřích naproti poznala pokoje, jen jeden byl rozvrtaný a bylo poznat, že tam někdo spal. Bellu trochu vyděsilo, že je tu sama, ale pak se uklidnila faktem, že sem asi těžko někdo trefí a zvířata se sem nedostanou.

Ty dveře na úplném konci si nechávala naposled. Opatrně zabrala za kliku a údivem jí spadla brada. Oproti zbytku domu tu zářilo světlo a taky byla pořádná zima. Boční stěny byly obrovnané knihami. Pár jich tu chybělo, ale většina zůstala. Naproti dveřím byly další, venkovní a z obou stran velká okna se sítí. Byla trochu porušená, ale to neubralo na kráse toho místa. A uprostřed stálo kanape a dvě křesla a černé piáno. Krásnější nikdy neviděla, přestože mu chybělo několik kláves. Skrz sítě viděla malou terasu s dřevěnou podlahou. Nebyl tam nábytek, ale krásný výhled na zasněženou přírodu. Na jaře a v létě to tu musí být nádherné. Okouzleně si místnost prohlížela ještě několik minut, než s úctou zavřela dveře a vydala se na obhlídku kuchyně a obýváku.

V obýváku ji zaujal kamenný krb. Nikde neviděla dřevo, ale doufala, že se jen špatně dívá. Stály tu dvě pohovky a dvě křesla, malý konferenční stolek a dva obrazy místní krajiny. Naproti v kuchyni byl velký jídelní stůl a několik věcí potřebných k vaření. Zastyděla se, že ani vařit neumí a začínala se bát, jak tu vlastně v zimě přežije.

Na stole našla lístek od Williama. Jel domů, ukázat rodičům, že je v pořádku a přiveze nějaké jídlo. Zakručelo jí v žaludku. Úlevně se rozesmála a sedla do obýváku, z pokoje si přinesla deku a zahrabal se do ní, aby neumrzla. Stejně jí najednou bylo líp. A stačil jeho jednoduchý vzkaz.

On ji ve štychu nenechá, tím si byla jistá. Ani nevěděla, jak mu za vše poděkovat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  ScRiBbLe (09.10.2010 18:46)

Jééé, to bylo .
Jsem ráda, že je Edward ,,živý"

7)  Quappa (09.09.2010 18:39)

Krásna kapitola ako vždy

6)  Alaska (09.09.2010 12:54)

Poslední dobou mi to asi moc nemyslí, protože tohle jsem opravdu nečekala. Moc se mi líbí tvé řešení... Edward nejspíš v armádě novorozených. TO bude ještě vzrůšo.

4)  Eleanor (09.09.2010 09:13)

Tak tohle bude zajímavé. Zajímalo by mě, jetsli se Dám William dohoromady s Bellou, až zjistí, že Edward je vlastně po smrti.

3)  Silvaren (09.09.2010 07:25)

uááá no to je tedy dějový zlom! Když už se konečně zdálo, že je vše na dobré cestě, stane se z Edwarda upír. Nevím, nevím, jestli Will vydrží čekat, až se jeho bratr vrátí, a o nic se nepokusí.

2)  Ewik (08.09.2010 23:10)

Moc krásně popsané pocity obou hrdinů.
To slunce mě hřálo až tady
Těším se na další díl.

1)  Evelyn (08.09.2010 20:42)

Bellina část byla krásná a svým způsobem hřejivá. Z té Edwardovy mi jde mráz po zádech. Úžasně popsané jeho pocity s dominujícím zmatkem po probuzení do nového života - neživota. Jsem strašně moc zvědavá, jak bude příběh pokračovat

1