25.08.2010 [18:15], DeSs, ze série Trnitá cesta, komentováno 9×, zobrazeno 2430×

Zachránce

Tentokrát se dozvíte i co dělá Edward... A není to nic příjemného...

12. kapitola - Zachránce

Přitáhla si těžkou, páchnoucí peřinu blíž k tělu. Zakryla si skoro celou bradu, bosé nohy si tiskla k sobě, aby si je trochu zahřála. Snažila se ovládnout třes zubů a rukou svírajících okraje nepříjemné duchny. Uvnitř cítila, že ten třes není jen zimou – zármutek, strach, zmatenost, dezorientace. Všude byla tma, jen kdesi na druhé straně místnosti viděla doutnající uhlíky. Asi v krbu. Ve vzduchu cítila pach vína a piva, ale zároveň závan bylinek.

Byla příliš slabá a unavená, než aby se zajímala, kde to vlastně je. Snažila se zahřát a upadnout do milosrdného bezesného spánku, ale nešlo to. Tak tam jen tak ležela a říkala si, co s ní asi bude a kde to je. A s úsměvem zaznamenala, že ji vlastní osud netíží. Neměla pro koho žít, nevěděla kde a s kým je, neměla domov, přátele ani rodinu.

A pak zaznamenala pohyb. Dveře se kdesi vedle ní se skřípěním otevřely a dovnitř vklouzla nějaká osoba. Neviděla, kdo to je, na to tu byla přílišná tma. Vlastně ji to v jejím stavu otupělosti ani příliš nezajímalo.

Nepatrný zájem se probral, až když k ní osoba poklekla a přiložila jí ruku na čelo. V tu chvíli ucítila známou vůni a v pohybech a chování postavy také zaznamenala něco známého.

„Jak se cítíte?“ zazněl místností naprosto nezaměnitelný hlas.

„Williame?“ zašeptala a ignorovala jeho dotaz.

„Ano, jsem to já,“ zamumlal. „Jak vám je?“

„Je mi zima,“ jako důkaz zadrkotala zuby a přitáhla si peřinu ještě blíž k tělu.

„Zatopím tu,“ zamumlal a sundal si plášť. Násilně z ní stáhnul peřinu, Bellina síla byla zanedbatelná, takže hravě přemohl její ruce držící její okraje. Přes její tělo přehodil svůj teplý a příjemný plášť a teprve potom ji znovu přikryl.

„Spěte,“ zašeptal a zamířil ke krbu. Vzal s sebou koš, který přinesl a kterého si Bella předtím nevšimla. Ještě než místnost rozehřál příjemný plápolající plamen krbu, spala.

✋✋✋✋✋

Klečel v blátě, déšť máčel jeho husté bronzové kadeře a uniformu, a vzpomínal. Vzpomínal na ni a proklínal sebe i svoji ješitnost. A proklínal svoji hamižnost a touhu po penězích. Kdyby raději byl zůstal u anglického vojska…

Vzduch páchl krví a potem, zem okolo něj vládla rudou barvou. A přesně pod ním se tvořila nová rudá skvrna. Pramínky krve líně vytékaly z rány z břicha. Většina krve vytekla okamžitě, zbytek unikal pomalu jako jeho život. Poslední myšlenky byly na ni. Co asi dělá? Jak se má? Miluje mě?

Z podmračeného nebe vykoukly matné zimní sluneční paprsky. Pálily ho na tváři a vysoušely slané slzy. Poddal se jejich dotekům a místo nich si představoval jemné a něžné prsty jeho Belly.

Slabá kolena už ho neunesla. Padl do bláta mezi ostatní těla. Sténaní, křik i lomoz kolem něj pomalu utichal, jak ztrácel vědomí.

Nezmohl se ani na poslední slova, neměl sílu. Pronesl je alespoň v myšlenkách.

Sbohem má lásko, setkáme se v nebi.

Pak ho pohltila temnota a on ztratil vědomí i vládu nad svým tělem.

Slábl.

A slábl.

Umíral…

✋✋✋✋✋

Byl ospalý a vyčerpaný, ale věděl, že prvních dvacet čtyři hodin je zásadních a nejdůležitějších. Seděl v nepohodlném křesle v rohu místnosti a sledoval její spánek. Hodiny ohlašovaly poledne a ona stále tvrdě spala. Naštěstí horečka už ustupovala.

Dovolil si na chvíli zavřít unavené oči a nechat je odpočinout. Nyní žádný zvrat nečekal. Jen co ztěžklá víčka zakryly jeho oči a rozprostřely před nimi temnotu, hlava unaveně klesla na hruď a on si konečně odpočinul.

Když se později večer vzbudil, ještě spala. Přiložil do vyhasínajícího krbu a šel se na ni podívat. Tentokrát ji jeho ruka na jejím čele vzbudila. Horečka pomalu ustupovala. Oči už nebyly tak skelné a zamlžené, zdálo se, že plně vnímá.

„Bello? Jak se cítíte?“ optal se tiše.

„Je mi líp,“ zamumlala. „V rámci možností.“

Začala se drápat do sedu. William jí pomohl, a když se opřela o zeď za postelí, upravil na ní peřinu, aby jí nebyla zima.

„Tak teď mi prosím vysvětlete, co jste dělala ve svatebních šatech a závějích venku na Štědrý den,“ zvýšil hlas.

„Já…“ začala Bella a zápolila se slzami deroucími se do očí. „Je to na dlouho.“

„Máme spoustu času. Dojdu pro něco k jídlu a pití, a pak mi to pěkně povíte, ano?“ nečekal na odpověď a zmizel na chodbě.

Využila získaný čas k prohlédnutí pokoje. Poznala v něm klasický hostinec, které jsou rozmístěné téměř všude kolem cest. Za těžkým závěsem viděla jen stupňující se šero. Stmívalo se.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se, když uslyšela vrznutí a zaklapnutí dveří.

„Den a pár hodin,“ odpověděl. Položil před ni tác s houskou, ovčím sýrem a vychládajícím čajem. „Není to nic moc, ale nic lepšího tu nemají.“

„To je pořádku,“ zamumlala a pustila se do jídla. Měla takový hlad!

Když dojedla a dopila, musela spustit. Nevyprávělo se jí to lehce, ale chtěla se svěřit. Navíc mu to dlužila. Teď jí připadalo pošetilé, aby se zabíjela a měla na sebe za to strašnou zlost, sebevražda je přeci hřích. Otec jednou zemřít musel. Oproti ostatním byl už starý, dožil se vysokého věku.

Řekla mu o požádání o ruku od Edwarda, své pohnutky k odmítnutí, odjezd, život na Hartley, Ferdinandovy poznámky a pohledy na ni, smrt Holly, zasnoubení a jeho důvod s Ferdinandem, smrt otce, útěk… Bylo to dlouhé, vyčerpávalo jí to a často musela zastavovat kvůli slzám, když nebyla schopná mluvit. Skončila něco málo po půlnoci.

„Tety a vašeho otce je mi líto,“ zamumlal. „Ale alespoň jste si ho nevzala.“

„Co by na tom záleželo? Někoho si přece jednou budu muset vzít, abych přežila. Na Hartley se nevrátím a nic jiného nemám,“ namítla.

„Vezmete si Edwarda,“ odtušil William nekompromisně.

„To nemůžu, nechci mu zkazit život,“ nesouhlasila.

„Ale vždyť mu ho kazíte tím, že s ním nejste,“ namítl.

„Tak proč si pro mě nepřijel sám?“ vyhrkla Bella zklamaně. „Protože ví, co by mu náš sňatek způsobil,“ opověděla si sama.

„Tak to není. On… nechal se naverbovat. Chce si vydělat vlastní peníze a koupit vám za to dům,“ přiznal William. V Belle by se krve nedořezal.

„Cože?“ vyděšeně vyjekla. Přece nemůže přijít i o něj! „Co ho to napadlo?“

William si povzdechl. „Snažil jsem se mu to vymluvit, ale je příliš tvrdohlavý. Ve vnitřní kapse pláště, který máte na sobě, je dopis od něj. Je starý asi měsíc a dva týdny. Další nepřišel.“

Bella odkryla peřinu a začala hrabat v plášti, který měla na sobě. Proč se William otočil, jí došlo až ve chvíli, když zahlédla oblečení pod kabátem. Spodní svatební prádlo. Zrudla jako rajče, ale odmítala to řešit. Důležitější pro ni byla obálka vonící dřevem a dálkou. S jeho rukopisem.

Zase se zakryla a rozložila dopis. Nezabývala se tím, že je neslušné číst cizí poštu. Vždyť jí v podstatě sám řekl, aby si to přečetla.

Drahý Williame,

vzal jsem si tvá slova k srdci, jelikož jsem už jednou zjistil, že je to správný čin. A máš pravdu, měl bych nám do budoucna sehnat bydlení – pokud se mnou bude opravdu ochotná být. Víš, že mám nějaké úspory z Londýna, ale na domek, který jsem si vyhlídl, to nestačí. Chybí mi bezmála ještě celá půlka, a platit to z peněz rodičů není správné.

Otec mi navíc vyčinil, že bych se chtěl ženit s chudou ženou a ještě jsem si ani nic nevydělal, abych ji uživil. Chtěl jsem mu dokázat, že jsem samostatný a spojil jsem to s nutností si vydělat. Naštěstí mám ještě nějaké kontakty, takže mě vzali do armády okamžitě. Ještě nevím, kam mě přiřadí a žádné podrobnosti, ale brzy ti jistě napíšu znovu.

Žádám od tebe jediné, postarej se mi zatím o ni. Jakmile se vrátím, hodlám ji požádat o ruku znovu a pokud bude souhlasit, jak ty říkáš, nic nám už nezabrání. A jestli se jí něco stane, tak si mě nepřej!

A vyřiď jí, že ji miluju a budu na ni myslet ve dne v noci. Mám tě rád, bráško, brzy ode mě čekej další psaní, snad i se zpáteční adresou.

Edward.

Bella stékaly po tvářích další slzy. Na jednu stranu by ho nejraději praštila, že se do něčeho takového pouštěl a na druhou byla šťastná. Chce se o ni stále postarat, myslí na ni a miluje ji. Brečela smutkem i štěstím v jednom.

Blázínek můj.

Nepřipouštěla si možnost, že by se nevrátil, přestože v hrudi rozpoznala pocit, který tam ještě nedávno nebyl. Objevil se tam někdy, když spala, a teprve teď si to uvědomila. A byl divný, nelíbil se jí a nejraději by ho vyhnala. Našeptával jí, že něco není v pořádku…

Snad je v pořádku.

„Williame, děkuju. Za všechno,“ zašeptala dojatě Bella a uslzenýma očima ho pozorovala.

„To nic,“ usmál se na ni a ochranitelsky ji objal. Bral ji jako mladší sestřičku, kterou musí chránit...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  ScRiBbLe (09.10.2010 18:42)

Ne! Doufám, že ho nezabiješ!
Pádím dál!

8)  Eleanor (29.08.2010 16:19)

Nemůžeš nám zabít Edwarda! Tahle povídka musí mít šťastný konec. Sice mi na začátku hrozně připomínala Pýchu a předsudek, ale to se postupem času změnilo a já každý den čekám na další a další díl.

7)  Ewik (26.08.2010 19:35)

Nádherný díl
Mám tuto povídku moc ráda.
Těším se na další díl.

6)  gucci (26.08.2010 18:28)

....ach jo!!!!....cestanám teda pěkě zarostla trním...asi se dotoho budou muset vložit Cullenovic ..ještě nás čeká hodně trápení viď..... ..už aby byl další díleček!!

5)  Evelyn (26.08.2010 11:47)

To bylo nádherné Jen mám strach o Edwarda

4)  milica (26.08.2010 10:50)

Krásná kapitola, ještě teď brečím . Hlavně nenech Edwara umřít co by pak chudinka Bella dělala??

3)  Silvaren (25.08.2010 20:37)

Vážně bys nechala Edwarda umřít? No, třeba se objeví nějací upíři, kteří by s tím mohli pomoct.
William je snad svatý, přitom se mi zdálo, že na začátku si na Bellu dělal zálusk sám. Je to čím dál tím lepší

2)  Quappa (25.08.2010 20:16)

Edward umiera! To nie!! Rýchlo ďalšiu kapču, nech sa nezbláznim.

1