02.08.2010 [08:45], DeSs, ze série Trnitá cesta, komentováno 9×, zobrazeno 2329×

Deník

Někomu se bude zdát, že jsem to uspíšila, já bych tvrdila opak - s porovnáním s délkou a rozsáhlostí povídky v mé hlavě.

10. kapitola - Deník

Stejně jako kdysi jí připadalo, že čas letí neuvěřitelnou rychlostí, teď se jí vlekl pomaleji než hlemýžď hledající kus pro něj jedlé zeleně po dešti. Uplynul teprve týden od jejich příjezdu na Hartley a přesto se jí to zdálo jako věčnost. Nebylo tu skoro nic, co by ji rozptýlilo nebo zaměstnalo. Byla tu jediná zahrada, o kterou se ovšem starala sama teta Holly a nenechala si na ni šáhnout. Bella jí mohla tak maximálně pomoct vyplet plevel. Město odtud bylo vzdálené několik mil a okolní lesy byly neschůdné. Kvůli častým dešťům střídajícím se se sluncem vše rostlo nadmíru rychle, stejně jako houští, křoviny, kopřivy a vysoká tráva v hustých lesích. Chtěla si najít klidné místo mimo panství, ale nedařilo se jí to.

Všechny dny byly zatím stejné. Vstala, upravila se, o půl osmé přišla do jídelny, kde se se svým otcem a tetou nasnídala. V devět museli být pryč, aby ji uvolnili pro Valerii a Ferdinanda. Ti s nimi zásadně nesnídali. Potom, když bylo hezky, procházeli se po zahradě a povídali si, pokud bylo škaredě, četli knihy uvnitř, popíjeli čaj a konverzovali. V jedenáct se zase společně naobědvali a uvolnili místo. Až do šesti do večeře se zase nějak zabavili, ale tentokrát večeřeli všichni společně. To byly taky jediné příležitosti, jak vidět tetu a bratrance. A Bella by se bez nich klidně obešla. Málokdy mluvili, a když ano, začala Valerie o jejich postavení, životu na Appleby, svádění Edwarda a všem, co by je mohlo urazit nebo ponížit. A Belle ho pravidelně připomínala.

V takových chvílích jen stěží zadržovala slzy, něco jiného bylo na něj sama myslet a něco jiného, když jí to teta takhle ostře vmetla do tváře. Bella už dávno vzdala snahu jí vysvětlit pravdu, ona ji neposlouchala, nebo spíš poslouchat nechtěla. Tohle se jí hodilo do krámu a mohla v klidu vykládat, jak jim kazí pověst, i když už ani není co, protože ji zkazila její matka. Bella mívala chuť jí dát facku za taková slova, ale brzy se naučila je nebrat vážně a neposluchat.

Každou noc pak ulehala s věrnými společnicemi – slzami. A budila se s dalšími – nočními můrami. Ráno nemohla říct, co přesně se jí zdálo, ale věděla, že to nebylo příjemné. Strašily ji spíš pocity a emoce, než nějaké obrazy a zvuky.

Rozednívalo se.

Nyní seděla ve svém novém pokoji, který býval kdysi nejspíš vymalován čistě bílou barvou, dnes už však byla zažloutlá a místy značně zešedivělá od usazených sazí od požáru, které nešly dolů. Nebo se je nikdo nepokusil smýt. Postel byla tvrdá a nepohodlná, rozhodně měla své svá nejlepší léta za sebou, při sebemenším pohybu zavrzala a smrděla zatuchlinou a plísní, stejně jako ostatní nábytek. Dřív dlouhá vlákna huňatého koberce byla od chození umačkaná, sešlapaná a špinavá. Nechtěla ani vědět, jak vypadala podlaha pod ním. Měla tu jen malé kulaté zrcadlo, překvapivě nerozbité a neumazané tak, že by přes něj neviděla. Dveře byly staré a oprýskané, nedaly se ani pořádně dovřít a luxusu jako klíč v zámku se také nedočkala. Byla tu jen jedna hezká a pozitivní věc, velké okno rozdělené na tři tabulky s masivním dřevěným parapetem. Bylo špinavé, ale to nic neměnilo na faktu, že tu bylo. Belle z něj pozorovala rozkvetlé zahrady a stromy, o které se musela starat jedině Holly. Kdysi je tu s otcem vytvářeli a starali se o ně, a když odjeli, nejspíš to za ně převzala teta.

Chystala se zútulnit si tento pokoj tak, jak jen to bude možná. Hadr, voda, kýbl a mycí prostředky budou stačit. Pak si zajede na nákup, pověsí nové záclony, povleče postel novým povlečením… Jenže na to se chystala, až odjede otec a ona se bude nudit ještě víc…

„Slečno?“ ozvalo se za dveřmi následované klepáním. Bellu to vytrhlo z uvažování a kvapem vstala. Slunce již vyplňovalo celou místnost a otevřeným oknem sem doléhal zpět ptáků. Otevřela dveře a nepřekvapilo ji, když za dveřmi stála starší kulatá žena s přísným výrazem ve tváři a zatočeným upleteným copem na temeni hlavy v modro bílé uniformě.

„Už jdu Margaret, už jdu. Nějak jsem zapomněla na čas,“ omluvila se a chtěl spolu s ní vyjít, ale žena jí stála v cestě a nehnula se.

„Oběd ještě není, děvenko. Právě přijel kočár pro tvého otce, má se již dostavit na Appleby, nový zahradník už na něj čeká,“ oznámila jí smutně a přísná tvář zjihla. „Měla by ses s ním rychle rozloučit, musí vyjet do oběda.“

Bella vyrazila jako splašená. Toužila strávit se svým otcem všechen dostupný čas, než se budou muset rozloučit. A bohužel jí ho už moc nezbývalo. Vykasala si sukni a rozeběhla se, seběhla schody, proletěla chodbou a zastavila až v hale. Ve dveřích stálo jedno malé zavazadlo a před nimi její otec se smutným úsměvem na rtech.

„Tati,“ zašeptala a rozeběhla se k němu. Věděla celou dobu, že odjede, ale představa, že další milovaná osoba jí bude vzdálená několik set mil, ji ubíjela. Jedinou útěchou jí byla tetička.

Objala ho a zabořila mu hlavu do hrudi. „Neboj, brzy zase přijedu,“ chlácholil ji, pevněji stiskl a pak jeho opora zmizela. Rychle se otočil, aby neviděla slzy, které si pomalu hledaly cestičku z koutků, a odcházel.

Bella si ani nevšimla, kdy ten kufr odnesli. Každopádně teď už tam nestál. Dívala se, jak odchází, nastupuje do vozu a pak spatřila jeho usměvavou tvář, inteligentní hnědé oči a mávající ruku postupně mizící mezi korunami stromů.

A pak byl pryč.

Ještě chvíli se dívala směrem, kde zmizel, než se otočila a zamířila na oběd. Teta ji hned za dveřmi objala kolem ramen a promluvila pevným a odhodlaným hlasem: „Spolu to tu zvládneme, uvidíš. Teď na ně budeme dvě, však mi je ještě naučíme.“

✋✋✋✋✋

„Říkala jsi, že že to spolu z - zvládneme,“ škytala a zalykala se slzami nad čerstvě završenou hromádkou hlíny s dřevěným křížem. „A teď mě tu necháš? Samotnou? Slíbila jsi mi, že mě vezmeš do Londýna, Edinburgu, Harvardu a pak si klidně necháš koně, aby se splašili? A proč jsi jela kolem pobřeží?“ vzlykala. Cupovala zelenou trávu a vztekle jí házela zpět na zem.

Zůstala sedět v trávě a listí ještě několik hodin, ani si nevšimla, když se na ni snesla rosa – však byla mokrá už od slz, kdo pak pozná pár kapiček navíc? Vylévala si srdce nad jejím hrobem, střídavě na něj křičela, chvílemi prosila, pak zase jen brečela. A neměla nikoho, kdo by ji utišil, obejmul. Edward, William, táta – ty všechny ztratila nebo ztrácí a kvůli sobě.

Když celá polámaná a prokřehlá konečně vstala z mokré trávy, hvězdy a měsíc již chvíli svítily na cestu a tam, kam nedosáhly, panovala černá tma. Vracela zpět do domu. Domu, který ztratil všechnu přívětivost i krásu spolu s ní. Teď tam na ni nikdo nečekal, neměla s kým mluvit – a byla sama na pomluvy a rozmary Valerie a Ferdinanda. Zatímco míjela temné stíny, které by ji snad jindy děsily, kráčela po mírně namrzlé trávě a suchém listí, které pod jejími kroky křupalo, doufala, že si ti dva teď dají pokoj.

Naposledy se ohlédla na kříž, a i když neviděla na nápis, který ho zdobil, znala ho nazpaměť.

Holly Marie Hartley, milovaná dcera, sestra a teta.

„Sbohem, tetičko,“ zašeptala Bella, než opustila zahradu.

✋✋✋✋✋

Sedla si na postel, zkřížila nohy do tureckého sedu a vylovilo zpod polštáře hnědou ušmudlanou knihu s přezkou. Odepnula ji a rozevřela knihu popsanou hustě uspořádanými písmenky. Vzala do rukou pero se zaříznutou špičkou, které měla připravené na stolku vedle postele a namočila jeho konec do inkoustu. Pak si to rozmyslela, pero položila na stolek a začetla se do posledních zápisků.

21. 10. 1796

Od její smrti je tu všechno horší a horší. Sídlo ztratilo svoji veselost, optimismus. Zdám se tu ztracená, nic, jen jako smítko prachu na vetchém nábytku. Ona mě držela nad vodou, díky ní jsem zapomínala na to, co jsem ztratila a užívala si toho, co mám. A teď? Jsem tu sama, včera poprvé sněžilo a já se neměla s kým dívat na tu nádheru.

Ta samota mě dokonce donutila si začít psát deník. Já, která nikdy nevzala pero do ruky častěji, než bylo nutné a vylévám si tu denně srdce do hloupé prázdné knížky. Chybí mi táta, chybí mi Edward a jeho hřejivý úsměv, chybí mi Williamova vládná slova, chybí mi Stellino klábosení, chybí mi vyprávění tety Holly o místech, která navštívila.

Aby toho nebylo málo, Ferdinand se mi začal dvořit. Upřímně to nechápu, dřív po mě pokukoval spíš mlsně a teď? Otvírá mi dveře, když přijdu z venku, sundává mi kabát, posílá mi snídaně do postele. Začíná mě to trochu děsit. A ke všemu teta Valerie dodává narážky na můj věk a stav, pořád mi nadhazuje, že už mi táhne na osmnáct a jsem stále svobodná.

23. 10. 1796

Je zde to, čeho jsem se tak obávala. Dnes u snídaně mě Ferdinand požádal o ruku. Já… nemohla jsem přijmout, vždyť mé srdce patří jinému. Ale copak jsem mohla odmítnout? Žena by se měla podřídit mužově přání. Není hezký, ale copak na tom záleží? Krása přece spočívá v čistotě duše, a copak bych o něm mohla pochybovat? Kazí ho akorát jeho matka, ale třeba o nich jen smýšlím spatně. Měla bych zahodit předsudky a zkusit ho poznat. Dal mi přeci týden na rozmyšlení.

Bella si povzdechla a jedna slza jí zbrázdila tvář. Pak znovu uchopila psací náčiní, načmárala roztřeseným písmem dnešní datum a dala se do psaní.

24. 10. 1796

Není zbytí, musím mu povědět ano. Právě odsud odešla jeho matka – vysvětlila mi to jasně. Chce pro svého syna to nejlepší, a pokud chce mě, nebude mu nikdo bránit. Ani já ne. Nezapomněla dodat, že jsem pod jejich úroveň a měla bych být šťastná, ne ho chudáčka nechávat na pochybách. Když jsem nesouhlasila, začala vyhrožovat.

Sice jsem po Holly zdědila její čtvrtinu sídla a nyní mi patří většina, ale nikde není ani slovo o otci. Má se brzy vrátit, a pokud chci, aby měl kam, musím si ho vzít. Jinak ho zde prý nestrpí. Dokonce byla tak laskavá, že mu prý tu šťastnou novinu poví sama. Rozčílila mě tak, že dokonce píši s ironií. Co mám teď dělat?

Jedno je jisté, musím si ho vzít, nesmím otci sebrat další domov, kam by šel? Připravila jsem ho o Appleby a teď bych měla svoji chybu zopakovat i s Hartley? A pokaždé se ztráty domova točí kolem sňatků, není to pech?

Rozvzlykala se naplno. Copak nemůže mít aspoň chvilku štěstí? Poslední půl rok ji stíhá jedna katastrofa za druhou. Tíživí pocit na srdci ji neustále svírá a dává o sobě naplno vědět, ale s tím se již naučila žít. Jenže teď se má vdát za někoho, koho nemiluje? Vždycky si slibovala, že se vdá pouze z lásky. To Edward měl být její ženich, ne Ferdinand. Jenže copak s tím teď něco nadělá?

Shodila vše z postele, natáhla se na ni a ve vteřině odplula do říše snů – v jejím případě spíš nočních můr. Byla psychicky slabá a utahaná.

✋✋✋✋✋

William právě odcházel od pana Swana s dobrým pocitem – konečně zjistil, kde se Hartley nachází, jak slíbil. Jenže teď mu nemohl říct o zdárném splnění slibu, ten mezek tvrdohlavý se nechal naverbovat, jen co odjel.

Vytáhl z kapsy saka pomačkaný dopis a znovu se začetl, i když věděl, že ho to zase jen rozčílí.

Drahý Williame,

vzal jsem si tvá slova k srdci, jelikož jsem už jednou zjistil, že je to správný čin. A máš pravdu, měl bych nám do budoucna sehnat bydlení – pokud se mnou bude opravdu ochotná být. Víš, že mám nějaké úspory z Londýna, ale na domek, který jsem si vyhlídl, to nestačí. Chybí mi bezmála ještě celá půlka, a platit to z peněz rodičů není správné.

„Pch, správné. Na to jsi příliš hrdý!“ zanadával si William a pokračoval ve čtení.

Otec mi navíc vyčinil, že bych se chtěl ženit s chudou ženou a ještě jsem si ani nic nevydělal, abych ji uživil. Chtěl jsem mu dokázat, že jsem samostatný a spojil jsem to s nutností si vydělat. Naštěstí mám ještě nějaké kontakty, takže mě vzali do armády okamžitě. Ještě nevím, kam mě přiřadí a žádné podrobnosti, ale brzy ti jistě napíšu znovu.

Žádám od tebe jediné, postarej se mi zatím o ni. Jakmile se vrátím, hodlám ji požádat o ruku znovu a pokud bude souhlasit, jak ty říkáš, nic nám už nezabrání. A jestli se jí něco stane, tak si mě nepřej!

A vyřiď jí, že ji miluju a budu na ni myslet ve dne v noci. Mám tě rád, bráško, brzy ode mě čekej další psaní, snad i se zpáteční adresou.

Edward.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  ScRiBbLe (09.10.2010 18:31)

Proboha, ten Edward je matlák tvrdohlavej! Sice se zachoval jako správný chlap, ale jí zrovna do války! To určitě nebude jen tak... Valím na další.
Krása!

8)  Ewik (18.08.2010 00:27)

Nádherná kapitola
Těším se na další kapitolu.

7)  gucci (05.08.2010 16:13)

DeSsííí udělalas mi takovou radost, žes přidala další díleček ...ale zároveň jsem smutná, že na pokráčko si budu muset pěkně počkat, ale já vydržím!!! Díl jsem četla ještě v pondělí, lae ke komentáři se dotávám až teď....práce je práce...

Jinak chudák Bella...ty jí teda dáváš!!!

Doudám, že Eda maximálně pokouše Carlise a kulky se mu vyhnou.....No a Will ten je prostě nejlepší...takovej kamarád do deště!!

Ještě jednou díky!!!!

6)  Silvaren (03.08.2010 16:32)

Ten Edward je ale mezek, nejdřív by měl asi počkat na Bellino ano. Je tam pár chybiček (kde - kam, tu - tady, mi je ještě naučíme), ale jinak je to moc krásná kapitolka.

5)  dorianna (02.08.2010 19:12)

krásná povídka, no ale asi ten - Tíživí pocit na srdci, to trošku kazí

4)  Alaska (02.08.2010 15:38)

Proč ten Edward je vždycky taková horká hlava. Doufám, že se William o všechno postará a stihne Bellu zachránit dřív, než udělá něco, čeho by na do smrti litovala. Krásně se to zamotává a jsem zvědavá, jak z toho všichni vybruslí.

3)  DeSs (02.08.2010 12:10)

Evelyn, díky za opravu, nějak jsem to přehlídla... A děkuju za konetáře...

2)  Evelyn (02.08.2010 10:28)

Jediné, co mi to kazí - Edward se určitě nechtěl vdávat
Jinak to bylo naprosto nádherné. Venku prší a tahle kapitola ten déšť přenesla i dovnitř... Ten smutek, bezútěšnost a beznaděj z každého řádku úplně čišely. Jen doufám, že se Bella za toho zmetka nevdá. Mám takové tušení, že něco bude s dědictvím a to je ten pravý důvod, proč si ji chce vzít...

1)  Quappa (02.08.2010 10:10)

Dess to bolo nádherné
Krásne precítené a plné túžby.
Mám prekrížené prsty a tajne sa modlím, aby Will prekazil zásnuby, príradne svadbu Belli...to by bola pohroma!

1