04.08.2010 [20:15], sfinga, ze série Blackovi III. - Tristan Black, komentováno 30×, zobrazeno 6587×

Prohlídka hradu.

Jak se Rhiannon stala upírkou.

Příběh Rhiannon

Vyšli jsme na chodbu. „Viděl jsi naši hlavní místnost. Teď ti ukážu zbytek domu.“ Rhiannon vyprostila svou ruku z mé a ukázala na schodiště. Jen nerad jsem tu dlaň pouštěl. Kráčela po schodech dolů. Ocitli jsme se v rozlehlém sklepení.

„Nejprve začneme tady. Je tu dost místa a nic k rozbití, takže tu trénujeme. I když otec nemá strach z útoku Volturiů, udržuje nás v bojové formě. Upřímně řečeno, většinu z nás to baví.“

„Já nejsem valný bojovník, zatím jsem to nepotřeboval. Tedy až na jednu malou bitku s nomády a to jsem spíš naháněl protivníky strejdovi. Těsně před mou cestou jsem sice prodělal u něj a Jaspera rychlokurz, ale sám vím, že to nestačí.“

„Nevadí, pokud se tu zdržíš, najde se tu vždycky někdo, kdo ti dá do těla. Ale varuju tě, svý schopnosti v boji nepoužíváme,“ usmála se na mě Rhiannon.

Potom mě vedla zpět do přízemí, minuli jsme dveře do sálu a pokračovali dál dlouhou chodbou. Otevřela další dveře a já jen vydechl. V ohromné místnosti se skrývala jedna z nejkrásnějších knihoven, jakou jsem kdy viděl. Všechny stěny byly obložené regály a v nich se ukrývaly tisíce knih. Ve výšce tří metrů byla po obvodu galerie, která tvořila druhé patro.

„Proboha, kolik?“

„Čtrnáct tisíc svazků. Nejstarší pochází ze čtrnáctého století, nejnovější byly vydány letos.“

Na konci chodby byly další dubové dveře a za nimi původní rozlehlá středověká kuchyň. Nyní byla zařízena všemi moderními spotřebiči, mikrovlnnou troubou počínaje a indukčním sporákem konče. V jednom rohu stála ohromná nerezová lednice a mrazák.

„Tohle je království Sidheag a Ceany. Sám víš, že na rozdíl od nás, se malairt živí jídlem.“

„Jak to mají zařízené s potravinami?“ ptal jsem se zvědavě.

„Jednou za čas zajede někdo z nich na velký nákup. Aby nemuseli vyrážet denně, pečou si sami i pečivo. Ve sklepení mají velkou spižírnu. Je tu z doby, kdy jsme se ještě obávali útoků Volturiů. Většinou je nacpaná tak, že by tu mohli přežívat několik měsíců a nevystrčit čenich ven.“

Rhiannon mě táhla z kuchyně zpět ke schodišti a nahoru. Ocitli jsme se v dlouhé chodbě, která se lomila za roh. Napravo byla zeď pokrytá dalšími obrazy, nalevo byla řada dveří.

„Tady jsou naše soukromé pokoje. Pokud budeš některý chtít vidět, budeš muset požádat jejich obyvatele o svolení. Respektujeme své soukromí. Tady bydlí Sidheag s Faolanem, tohle je pokoj Ceany, vedle Briana a další patří Hansovi a Alise. Za rohem má má pokoj Sorcha s Breannanem, vedle můj otec s Romanou a další patří mému bratrovi Niallovi, ale on tu teď není. Chtěl bys vidět můj pokoj?“

Horlivě jsem kýval hlavou. Smála se. Vedla mě za roh.

„Hrad má čtvercový půdorys a chodba vede kolem dokola. Tahle zeď,“ dotkla se pravé strany. „je obvodová, a naše pokoje a další místnosti jsou na vnitřní straně. Z oken vidíme na bývalé nádvoří. Však to uvidíš z mého pokoje.“ S těmito slovy otevřela jedny z mnoha dveří a prstem kývla na mě. Vstoupil jsem za ní dovnitř.

Nevím, co jsem čekal, ale tohle rozhodně ne. Pokoj měl dobrých třicet metrů čtverečních. Na kamenných zdech byl omítka a celá místnost byla vymalována žlutě. Působilo to teplým dojmem. Nábytek byl bohatě vykládaný intarziemi a na první pohled byl starožitný. Na zdi visely dvě olejomalby. Jedna představovala ženu neurčitého věku, vysokou, majestátní, oblečenou v prosté košili, přepásané bohatě zdobeným opaskem. Na hrudi měla bronzový pancíř, v ruce držela krátký meč a opírala se o velký štít. Dlouhé rezavé vlasy jí povlávaly ve větru a ve tváři měla odhodlaný výraz. Na druhém obrazu byla zachycena mladá dívka, ne nepodobna Rhiannon. Měla jemné rysy a na tváři napůl stydlivý, napůl dychtivý úsměv. Z jejího postoje si divák mohl vydedukovat, že čeká na milého. Na sobě měla jednoduché šaty a přes ně přehozený plášť sepnutý na jednom rameni sponou.  Vlasy spletené do dvou copů jí ležely na hrudi. Na čele se jí zlatě třpytila prostá kovová obroučka.

Na protější straně pokoje byla dvě okna. Obě byla ve výklenku se sedátky vyloženými kožešinami. Přímo to lákalo k posezení. Došel jsem k jednomu z nich a vykoukl ven. Na místě, kde bych čekal dlážděné nádvoří, byla zahrada. Uprostřed stála kašna s tryskající vodou a okolo ní byl perfektní trávník a pár laviček. Perfektní místo na přemýšlení.

Nejvíce můj zrak přitáhla ohromná postel s vzdušnými nebesy, tvořenými lehkou zlatavou látkou.

„I když nespím, přece jen si ráda pohovím. Já vím, neunavím se, ale na téhle posteli se krásně přemýšlí.“ řekla Rhiannon a sklopila zrak. Okamžitě mi začala obrazotvornost naplno. Viděl jsem ji v těch bílých poduškách, protahující se, nádhernou, k pomilování. Musel jsem napnout všechny síly, abych se donutil myslet na jiného. A to něco byl… klavír. Nádherné koncertní křídlo, stojící ve výklenku jejího pokoje.

„Ty hraješ?“ divil jsem se. Kývla.

„Já taky, dokonce jsem ještě nedávno koncertoval.“

„Fakt? Zahraješ mi něco?“ poprosila. Snesl bych jí třeba modré z nebe, kdyby požádala. Posadil jsem se k nástroji a zkusmo zabrnkal. Byl perfektně naladěný. Začal jsem hrát svého oblíbeného Rachmaninova. Prvních pár taktů jsem byl trochu nejistý, přece jen, kolik měsíců jsem už nehrál, ale brzy jsem se uvolnil a ponořil se do tónů skladby. Opřela se a dívala se na mě s nerozluštitelným výrazem. Utápěl jsem se v tom zlatém pohledu. Měl jsem pocit, že skrz její oči, jí vidím až na dno duše.

Dohrál jsem.

„To bylo fantastický,“ vydechla a pohladila mě lehce po ruce. Zase mnou projel ten blesk. Jaké by asi bylo ochutnat její rty? Tristane, vzpamatuj se! Jasně, přitahuje tě a ty jí asi taky nejsi nesympatický, ale znáš jí pár hodin, je to dcera tvýho hostitele a je pak tu ten malý problém s tím, že její otec ti čte myšlenky.

„Rhiannon?“

„Hm?“

„Na tom obraze…ta mladá dívka, to je někdo z tvé rodiny?“

„Maminka.“

„Ale, já myslel, tam v sále…“

„Ne, Romana není moje matka, i když se tak chová. Upřímně, lepší náhradní mámu bych asi těžko hledala.“¨

„Rhiannon, jak jsi stala upírkou? A co se stalo s tvou pravou maminkou?“

„Je to trochu dlouhý příběh, ale máš – li chuť?“

Když jsem souhlasně kývl, sedla si do vyřezávaného křesla a mě přitáhla druhé. Potom se dala do vyprávění.

„Na tom druhém obraze, ta bojovná žena, to je moje babička královna Boudicca. V mládí jí provdali za mého dědečka Prasutága, byl o dost starší než ona, ale choval se k ní s láskou a úctou. Dala mu čtyři děti, syna a tři dcery. Bohužel dospělosti se dožily jen dvě. Moje maminka Rhiannon a její o pět let mladší sestra Rós. Tehdy naši zemi okupovali Římané, ale můj dědeček si dokázal udržet alespoň zdání svobody. To se změnilo po jeho smrti. Vojáci správce Cata Deciana, využili toho, že jsou muži na lovu a přišli vybírat daně. Babička se bránila, že na to nemají nárok, ale vysmáli se jí. A potom, když vydrancovali náš dům, vrhli se na čtrnáctiletou Rós a moji maminku, která už tenkrát čekala mého bratra, a všichni se na nich vystřídali. Babičku nutili, aby se na to dívala. Vytrhla se jim a jednomu probodla nožem rameno. Připoutali jí mezi veřeje, strhli z ní oblečení a surově jí zbičovali. Málem to nepřežila. Nakonec odtáhli.

Když se můj otec s ostatními muži vrátil domů, málem zešílel bolestí. Babičku zachránila léčitelka našeho rodu a dokonce dokázala zabránit potratu maminky, ale teta Rós to nepřežila. Otec maminku odvezl ke svým příbuzným a mezitím zorganizovala babička povstání. Jak to dopadlo, asi víš. Přes počáteční úspěchy bylo naše povstání poraženo a babička, aby se nedostala do rukou nepřítele, se probodla mečem. Rodiče se zachránili jen náhodou, protože Římané pronásledovali každého, kdo byl byť jen kapkou krve s nám spřízněný. Naši se skrývali a v ústraní začali žít jako obyčejní lidé. Narodil se můj bratr Niall a po třech letech já. Naši byli šťastni, i když vím, že se maminka nikdy pořádně nezotavila. Když bylo bratrovi deset a mě sedm, zemřela. Otec si novou družku nepřivedl a tak nás vychovali příbuzní.

Mysleli jsme, že náš život už bude klidný. Tam, kde jsme žili, nás Římané nechávali na pokoji. Tedy, když jsi zaplatil včas daně. Vyrostli jsme. Niall byl už uznávaným bojovníkem kmene. Byla mu zaslíbená šestnáctiletá dcera podnáčelníka. Přestože mě už bylo dvacet, a moje vrstevnice měly jedno i dvě děti, byla jsem stále svobodná. Nechtěla jsem se vdávat, jako by to, co se stalo mamince, na mě přeneslo nechuť k mužům. Otec mě nenutil, ale tety ano. Vybraly mi syna našeho druida, nesmírně pohledného a váženého muže. Nic jsem k němu necítila, ale pro dobro všech jsem souhlasila, že si ho po svátku letní rovnodennosti vezmu.

Ten svátek všechno změnil.

Kolovaly legendy o nemrtvých, pijících lidskou krev, ale racionálně založený otec to považoval jen za výmysly. To se nám vymstilo. Ten večer, když jsme se chystali k ohni, navštívili náš dům dva podivní návštěvníci. Pozvali jsme se dovnitř. V mihotavém světle loučí jsme snadno přehlédli jejich krvavé oči. Využili toho, že bydlíme stranou a přišli se nakrmit. Jeden z nich měl podobný dar jako ten váš Eleazar. Dokázal rozpoznat naše dary. Rozhodli se a místo, aby nás vysáli, odtáhli nás do lesa a tam nás přeměnili. Byla to doba, kdy se část upíří populace snažila vytvořit klany. Víš, jací jsme, nedokážeme většinou žít pohromadě. Tvá rodina je jednou z mála výjimek. My to dokázali. Naši stvořitelé Coll a Artair nás všemu učili a pomohli nám zvládnout i naše schopnosti. Otec čte myšlenky a já dokážu způsobit bolest, můj bratr Niall ti dokáže vnutit falešnou představu. Prostě ti v hlavě vytvoří falešnou vzpomínku.

První staletí jsme žili jako praví nomádi. Toulali se a lovili. Já vím, nepiješ lidi, asi se ti to zdá barbarské, ale věř mi, že my byli milosrdnější než lidé. Zabíjeli jsme rychle a čistě. Naše oběti někdy ani netušili, co se s nimi děje, zatímco tehdejší lidé vraždili, mučili, znásilňovali. Můj život mě bavil, Artair mě cvičil v boji a taky v milování.“ Rhiannon na chvíli sklopila oči, ale po chvilce pokračovala.

„Postupem let se vytvořily tři mocné upíří rodiny. Na jihu to byli o tisíc let starší Volturiové, na východě Vladimirovci, ruský klan. Sever jsme ovládali my. Ze začátku jsme spolu dokonce spolupracovali a díky tomu našel otec Romanu. Při návštěvě Volterry se zastavil v Římě a byl svědkem toho, jak z města vybičovávají mladou ženu. Hnali ji před sebou, jako by to bylo zatoulané zvíře a za branami padla polomrtvá k zemi. Ležela tam až do soumraku, na žhavém slunci a pak se začala pomalu plazit pryč. Dodnes otec nedokáže vysvětlit, proč se jí rozhodl pomoci, nebylo to ze soucitu, tehdy nebyl ještě tím, kým je dnes. Asi v tom byla vzpomínka na mou babičku, kterou zbičovali, když bránila své dcery. Zkrátka ji odnesl k vodě a pokusil se jí ošetřit. Chápeš to? Upír ošetřuje krvavá záda člověku? Přemohl se. Jenže zjistil, že její rány jsou hluboké, některé obnažovaly kosti. Prostě ji změnil.

Z jejích myšlenek zjistil hrůzný čin její tchýně. Byla členkou jedné z patricijských rodin. V dospívání ji provdali. Byla poslušnou ženou, vzornou manželkou a pokornou snachou. Měla jen jednu vadu. Za deset let manželství přivedla na svět pouze tři dcery. Syna žádného. Matka jejího muže věděla, že rozvod, i když tehdy běžný, nepřipadá, kvůli jejímu původu, v úvahu. Tak si vymyslela jiný plán. Využila toho, že nejmladší dcera není otci moc podobná a pomoci pár podplacených svědků a zastrašených otroků, obvinila svou snachu z nevěry. Tehdy se to u žen trestalo smrtí, ale s ohledem na jejího otce, byla odsouzena ke zbičování a vyhnání z Říma. Její rodina jí věřila a tak bylo domluveno, že až podstoupí trest, ubytují ji na své venkovské vile. Nepočítali ale se záští tchýně, která podplatila vykonavatele rozsudku, aby použili biče, které se běžně používají jen na popravišti. Nebýt mého otce, nepřežila by. Zůstala s ním a on ji odvedl na sever k nám. Změnila si jméno na Romanu, což v latině znamená Pocházející z Říma. Své dcery tajně viděla už jen jednou, když dospěly. Na rozdíl od ní se všechny dobře provdaly. Nejmladší Emiliu, která byla označena jako plod nevěry, vychovali s láskou její rodiče.

Artair brzy odhalil Romanin mocný dar a cvičil ji, stejně jako kdysi mě. No a pak, pomalu, krůček po krůčku se do ní otec zamiloval. Romana mi kdysi řekla, že ho milovala od chvíle, kdy se probudila do upířího života. Od té doby jsou spolu. Jeden druhému jsou oporou a stmelují náš klan do rodiny.“

„To znám. Takhle přesně na mě působí Carlisle a Esmé. I když mám rodiče i prarodiče, Carlisle je skutečná hlava naší rodiny. Můžu se tě ještě na něco zeptat?“

„Na co?“

„Co se stalo s Artairem?“

„Zabili ho v upířích válkách, těsně před tím, než jsme se stáhli do exilu. Hodně jich tenkrát zabili. Volturiům přestal jih stačit. Už ti to říkal otec, než bychom riskovali zdecimování lidské populace a s ní odsoudili k záhubě i upíry, raději jsme dobrovolně odešli. Jak to vypadá dnes, sám víš. Kromě Rusů, kteří se drží na svém území, je celý svět pod vládou Volturiů.“

Seděla v křesle a jako by z ní vyprchala veškerá energie a životní síla. Připomínala mi malé zatoulané štěně, se kterým si někdo pohrál a pak ho odkopl. Bezmyšlenkovitě jsem k ní natáhl obě ruce. Okamžitě zareagovala a sesunula se mi na klín. Jemně jsem ji objal kolem pasu a ona si položila hlavu na mé rameno. Nemluvili jsme, jen v klidu seděli. Cítil jsem její omamnou vůni, vnímal její tělo a bylo mi nádherně. Zvedla hlavu a zadívala se mi do očí. Pomalu, lehce jsem se svými rty otřel o její tvář. Cítil jsem, jak její tělo na okamžik ztuhlo, ale pak se ke mně víc přitiskla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

30)  Empress (30.11.2011 21:38)

Teda zírám, tvoja fantázia nezná medzí Úžasnéééééééééé

29)  Bosorka (21.06.2011 21:11)

Obdivuji tvoji fantasii! A taky jejich knihovnu

26)  SarkaS (06.10.2010 19:31)

ted tak ona mu rekne ze vzdycky odmitala muze a on se chova takhle to si vazne nedokaze vubec pomoct? Necita...

25)  Marketa (07.08.2010 12:19)

Moc krásný už se těším na další

24)  Liri2 (07.08.2010 11:40)

Jéééé dalšííí

23)  sfinga (06.08.2010 20:47)

Dívky a dámy a pánové (ahoj Jeaksi) díky. Kdybyste všichni věděli, jak jsem se bála, že Vás historie v mém podání bude nudit.
Já vím, já jsem do ní velký cvok, ale bála jsem se to vncovat dalším.
Díky, díky, díky

21)  Bye (05.08.2010 21:58)

Týjo, Sfingo!!!
Valím bulvy! Ty vložený příběhy v Tvým podání mě úplně uzemnily. Když jsi znovu popisovala krutý příběh Boudiccy a její rodiny, sevřely se mi všechny útroby. Na tyhle násilný věci jsem trochu citlivější. Zvlášť, když jsou podaný až příliš věrohodně.
Ale, ale, Rhiannon má jen chvilkovou slabost, nebo Tristanovi též podléhá tak, jako on jí?

20)  Amisha (05.08.2010 20:27)

19)  krista81 (05.08.2010 20:02)

Nádhera, moc krásná kapitolka - doufám, že jim to spolu výjde.

17)  Keira (05.08.2010 18:41)

Úplně úžasná kapitola - jako vždy. Doufám, že jim to výjde.

16)  MisaBells (05.08.2010 16:25)

wow... Holka ty to tedy máš promyšlené!!! Bylo to skvělý a četlo se to samo, páni! Doufám, že spolu zůstanou a napořád!

15)  eliskababy (05.08.2010 15:49)

je možný to nějak vyjádřit?? prostě: víš co tim chci říct...

14)  nathalkasimova (05.08.2010 11:57)

No, co říct... smekam před tebou (teda kdyby bylo co). Tahle kapitolka se ti vážně moc moc povedla.

13)  Lipi4 (05.08.2010 03:06)

Úžasný a napínavý příběh. už se nemůžu dočktdalší kapitolky

12)  Dennniii (04.08.2010 23:40)

bože to byl nádhernej příběh, úplně mě vtáhl do děje už se moc těším na další díl

11)  JEAKS (04.08.2010 23:28)

nádherné , moc se těším na další

1 2   »