01.08.2010 [19:15], sfinga, ze série Blackovi III. - Tristan Black, komentováno 27×, zobrazeno 6412×

Nejkrásnější upírka.

Starodávný klan a jeho členové.

Klan

Díval jsem se do tváře nejkrásnější upírky, jakou jsem kdy viděl. Oválnému obličeji asi dvacetileté ženy, dominovaly karmínově rudé, plné rty, pleť svou dokonalostí a bělostí připomínala porcelán. Její oči na mě hleděly s překvapením. Ty oči, můj bože, měly barvu, kterou jsem vídal v zrcadle. Barva mých očí, barva mé rodiny. Zářily zlatým karamelem!

Slabě vykřikla a dotkla se rukou mé tváře. V tu chvíli mnou projelo elektrizující chvění. Její pokožka měla stejnou teplotu jako má, ale svou jemností se podobala hedvábí. Prsty mi kopírovala tvář. Zaplavil mě pocit naprostého klidu a míru, náhle jsem cítil, že jsem konečně celý. Její nádherná vůně zaútočila na všechny mé smysly, cítil jsem omamnou vůni lilií.

Nevím, jak dlouho jsme tak stáli. Minuty, hodiny? Bylo mi to jedno. Když jsem se konečně vzpamatoval, zvedl jsem ruku a sundal její kapuci úplně. A tehdy mě blesk zasáhl definitivně. Někdo by řekl, že měla rezavé vlasy, ale to nevystihovalo přesně jejich odstín. Zatímco Edward a máma měli kaštanové vlasy s bronzovými odlesky, vlasy téhle tajemné krásky svítily ohněm. Měla je spletené v copu a omotané kolem hlavy. Náhle jsem cítil potřebu, rozpustit je a zabořit do nich obličej, nechat je protékat mezi prsty, jako zlatý vodopád.

Konečně jsem se dokázal vzpamatovat natolik, že jsem ze sebe vykoktal: „Jak… jak se jmenuješ?“

„Rhiannon,“ odpověděla hlasem, který zněl jako nejkrásnější andělské zvonění. „Kdo jsi, a jak to že máš stejnou barvu očí?“ zeptala se.

Chvíli mi trvalo, než jsem se probral z obluzení a dokázal jí souvisle odpovědět.

„Tristan, a na to jsem se chtěl zeptat já tebe. Myslel jsem, že vegetariánský způsob života provozují jen dvě upíří rodiny. Ta naše a Denalijská.“

Svraštila dokonalé čelo. „Vegetariáni?  Tím myslíš upíry, kteří nepijí lidskou krev? Ty nejsi z Volterské gardy?“

Rozesmála mě. „Já z Volterry? Kdyby o mý existenci věděli, Aro by mě asi chtěl získat do svý sbírky kuriozit. A vůbec větší část naší rodiny. Mámu, dědu, babičku a tetu zaručeně a kdo ví, jestli by se mu nelíbil i táta. Párkrát jsme se už s nimi střetli, teda ještě před mým narozením, ale vždycky to pro nás dopadlo dobře.“

Najednou mě rozrušeně chytila za ruku: „Jak se jmenuje tvoje upíří rodina?“

„Cullenovi.“

„Znáš Carlisle Cullena?“

„Jo, jasně, je to adoptivní táta mých prarodičů a hlava naší rodiny. Proč?“

Před skoro čtyřiceti lety jsem byla členkou Volterské gardy, neptej se jak, neptej se proč, později ti to možná řeknu. Na jedno shromáždění se se svou stížností dostavil Carlisle Cullen a jeho družka Esmé. Přišli si stěžovat na mou sokyni Jane, jejího bratra Aleca a upíra Felixe. Prý unesli jejich vnučku Renesmé a jejího milence Jacoba Blacka. Naši vládci nechtěli Cullenovým pomoct, měli na ně pifku, ale ti únosci už nebyli členy naší gardy a dělali nám dost problémy. Nakonec to Aro, vyřešil šalamounsky. Nepomohli jsme jim, ale nechali jim volnou ruku. Jak to s nimi dopadlo, nevím. To už nám vládci neřekli.“

„Tak to ti řeknu. Důkaz, že to dopadlo dobře, stojí před tebou. Jacob a Renesmé, jsou moji rodiče. Já se totiž jmenuju Tristan Black.“

„Ale co tady děláš?“ napadlo se jí zeptat, když se vzpamatovala z překvapení.

„Hledám jeden starý upíří klan. Kolují o něm pověstí, že kdysi prohrál s Volturiovými a už sedm set let se tady někde ukrývá. Pokud nejsem úplně blbej, tak si myslím, že mluvím s jedním z jeho členů.“

Nic neříkala, koukala se na mě a potom očima sklouzla někam za mě. Otočil jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Podíval jsem se znovu na ní a měl pocit, že je v nějakém transu. Dívala se nevidomýma očima a přikyvovala, jako by v mysli s někým hovořila.

Po chvíli se probrala. „Tak jdeme,“ řekla a natáhla ke mně ruku.

„Kam?“ zeptal jsem se udiveně.

„Chtěl jsi poznat starý upíří klan, ne? Jeho hlava mi právě dala souhlas, abych tě k nám dovedla.“

Skryl jsem její drobnou dlaň ve své. Znovu to tu bylo. To chvění, pronikající mi až do morku kostí. Co to se mnou prokristapána je?  Neměl jsem čas nad tím přemýšlet, protože mě vedla do hloubi lesa. Vedla? Ne to není ten správný výraz. Letěli jsme. Běžné lidské oko by nás asi nemělo šanci zahlédnout. Přeskakovali jsme jezírka, podmáčenou půdu a spěchali dál a dál. Slunce už dávno ztratilo šanci proniknout hustými větvemi prastarých velikánů, které nad námi tvořily neproniknutelný zelený baldachýn. Náhle před námi zeleň začala ustupovat. Ještě pár set metrů, větve se rozhrnuly a před námi…  Před námi byla náhle kamenitá cesta, která mířila k ohromnému domu. Ten dům vypadal jako gotický hrad. Kamenné zdi, malá okna, podobná střílnám, velká brána. Takhle si nějak představuju sídlo Eduarda I.

„Jak se ti líbí náš domov?“

„Rhiannon, proboha, co to je?“ dostal jsem ze sebe.

„Říkám ti, náš domov. Patří nám už od třináctého století. Trochu byl přestavěn, ale z venku zůstal stejný. Neboj a pojď se mnou. Nepřítel Volturiů je naším přítelem.“

Dřevěná brána zaskřípala a vydechla na nás směs nerůznějších vůní. Čekal jsem zatuchlý vzduch, možná i plíseň, ale o můj nos zavadila orchidej, vřes, fialky, borovice a mnoho dalších. Rhianon vešla dovnitř a mě táhla za sebou.

Páni! Představoval jsem si ponuré chodby, šero a neútulno. Ano, byla tu kamenná chodba, ale na zdech visela spousta uměleckých děl, poznal jsem obrazy Tiziana, Botticelliho, Rafaela, Da Vinciho, Breughela a mnoha dalších. Části stěn zakrývaly tapisérie a všude bylo světlo vycházející z elektrických lustrů.

„No co, musíme si náš dobrovolný exil zpříjemnit,“ vysvětlila mi Rhiannon, když si všimla, jak na to koukám s otevřenou pusou. A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká dál.

Dovedla mě do sálu s impozantními rozměry. Kdysi to asi byla hlavní místnost v hradu. Jenže dnes byl zařízen s důrazem na pohodlí a překvapivě i na modernost. Na kamenné podlaze byly rozmístěné ručně tkané koberce, na stěnách se skvěly opět originály známých malířů. Nejpřekvapivější byl ovšem nábytek. Zahlédl jsem obrovskou plazmovou televizi, tři velké pohovky a několik křesel, velký pracovní stůl, na kterém stály dva nejmodernější typy počítačů, a celému sálu vévodil dubový stůl s mohutnými židlemi.

Teprve teď jsem si všiml, že v sále jsou lidé. Vlastně upíři. Bylo jich šest. Nejstarší byl muž, čtyřicátník, nápadně podobný Rhiannon. Měl ostře řezanou tvář, postava výškou i mohutností připomínala Emmetta. Vedle něj stála nádherná žena s tmavými vlasy spadajícími pod lopatky, půvabné tváři dominovala ústa, s koutky otočenými vzhůru. Těsně u nich byla další dvojice. Blonďák asi kolem dvacítky a stejně stará dívka. Poslední dva stáli z druhé strany. Pětatřicátnice s rezavými vlasy, na ženu poměrně vysoké postavy a stejně starý muž se stejně rezavými vlasy.

Šest upírů, tedy s Rhianon, vlastně sedm? To má být ten obávaný klan?

„Nesoudil bych tak ukvapeně mladíku“, promluvil hlubokým hlasem ten čtyřicátník. „Každý z nás, díky svému daru, vydá za deset upírů. A ještě jsi neviděl poslední čtyři členy.“

„Vy mi čtete myšlenky, že?“

„Chytrý,“ uznale pronesl muž.

„Ani ne. Jen zvyklý. Tohle můj děda dělá taky.“ Odsekl jsem.

„Jejda, ono to má odvahu,“ uchechtl se blonďák.

„Víš, co? Sklapni a jdi si sednout radši do kouta. Jo a ať umíš, co umíš, opovaž se to na mě použít.“

Blonďák zakoulel očima, ale nepronesl ani slovo a opravdu si sedl do křesla v nejvzdálenějším koutě.

„A jéje, Hansi, padla kosa na kámen, co?“ vyprskla smíchy dívka, která před tím stála vedle něj.

„Tak dost kočkování, ještě jsme se ani nepředstavili,“ důstojně pronesl čtenář myšlenek. „Protože jsi nás navštívil ty, bylo by dobré, aby ses představil první, i když už o tobě všechno vím.“

„Dobře. Jsem Tristan Black. Je mi šestadvacet, k proměně u mě došlo před šesti lety a můj dar jste asi uhádli. Umím cokoliv přikázat upírovi. Moje rodina žije v Americe. Tvoří jí patnáct členů, z toho je devět upírů.“

Muž kývl hlavou. „Řada je na nás. Já jsem Farrann, moje žena Romana a má dcera Rhiannon, která tě sem přivedla. Ta hromádka neštěstí v koutě je Hans a tohle je jeho družka Alisa.“ Potom hlavou ukázal na zrzavý pár. „Sorcha a Breannan.“ Rukou nám pokynul ke stolu. „Posadíme se, ne? A ty propusť Hanse z jeho domácího vězení.“

Poslechl jsem a rozesadili jsme se u stolu. Farrann se posadil do čela.

„Aby bylo jasno. Jsi druhý upír, kterému jsme dovolili vstoupit pod naši střechu. Díky Rhiannon vím, že tvé rodina není oblíbená v klanu Volturiů. Zatím nevíme, proč. Objasníš nám to? Nediv se, že si tě takhle testujeme, ale jde o naši bezpečnost.“

Kývl jsem na souhlas. Proč vlastně, ne? Volturiové to nás znají, takže o nic nejde. Začal jsem od Adama. Vlastně od příběhu Edwarda a Belly. Vyprávěl jsem všechno, co mi řekli. O nich dvou, o Cullenových a jejich darech, o tátovi a jeho přeměně, Edwardově pokusu se nechat zabít, mámině narození, Bellině přeměně, o střetu s Volturiovými, o únosu táty a mámy v Římě a velký záchranný akci a o tom, jak jsem se narodil já a moje ségra. A nakonec o mý a ségřině proměně v upíra a vlka, bitvě s nomády vedenými Mariou a o narození mých dvou synovců.

Všichni u stolu poslouchali jako přibití. Když jsem skončil, zavrtěl Farrann hlavou.

„Kdybych to neviděl v tvé hlavě, asi bych tomu neuvěřil. Nedivím se, že část vaší rodiny, chce Aro do gardy. A to ještě neví o tvém daru. Dobře, tak teď trochu o nás. Můj dar už znáš, čtu myšlenky a své dokážu zprostředkovat tobě.  Romana má pro nás nejdůležitější schopnost. To ona nás kryje před zvědavci. Nikdo sem nenajde cestu, pokud k tomu nedá svolení. Rhiannon má nejsilnější dar. Nejenže dokáže upírovi způsobit bolest, ale pokud se hodně soustředí, dokáže ho i zabít. Hans může upíra na pár minut zmrazit a Alisa pohybuje předměty. Sorcha ovládá oheň a Breannan vodu.“

„Vysvětlete mi, jak to, že jste v Volturovými prohráli?“ zeptal jsem se, když jsem se probral z ohromení.

„Ale my s nimi neprohráli. Jenom jsme se stáhli do ústraní, protože hrozilo, že by konflikt přerostl rámec bitvy mezi upíry a zasáhl by smrtelníky. Tenkrát nebyla na světě tak silná populace a hrozilo, že bychom je vyhubili. Ne, nebyl to soucit s nimi, ale odsoudili bychom k hladu celou upírskou říši.“

„Když jste tedy tehdy neměli s lidmi soucit, proč se živíte zvířecí krví?“

„Nutnost. Romana nás umí schovat, ale stěhovat štít s námi, by jí vyčerpalo. Museli jsme zůstat na jednom místě. Kdybychom se živili lidmi, za pár měsíců bychom vysáli celý kraj. Nic jiného nám nezbývalo.“

Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale najednou se rozrazily dveře sálu a dovnitř vběhli čtyři ohromní vlci. Měniči. Postavili se přede mě a vrčeli. Nehnul jsem ani brvou. Pokud mě nemíní povalit a oblizovat jako táta, jsem v klidu.

Farrann se zasmál. „Na tohohle mladíka to neplatí, smečko, ten je zvyklý. Jeho otec a sestra jsou také malairt.“

Vlci odběhli a za chvíli vstoupili do sálu čtyři lidé. Dvě dívky a dva muži. Všichni čtyři měli rezavé vlasy a něčím připomínali Setha a Eli.

„Poslední členové našeho klanu.“ Představil je Farrann. „Sidheag a Faolan a jejich děti, Ceana a Brian.“

„Já myslel, že měniči jsou jen Quileutové?“ divil jsem se.

V tu chvíli promluvil Faolan. „Kdepak, bylo nás hodně, na všech kontinentech, ale většina lidí na své schopnosti zapomněla. No a potom ty Arovy experimenty.“

„Jaké experimenty?“

„Tak dlouho křížil malairt s upíry, až vyvinul vlkodlaky. Vymkli se mu kontrole a nezbývalo mu nic jiného, než na ně uspořádat štvanici. Přežilo jich jen pár a ti se skrývají. A malairt přežilo ještě míň.“

„Pokud rozumím, tak malairt, jsou anglicky měniči.“

„Rozumíš dobře.“

„Ale v tom případě jsem taky kříženec, protože táta je měnič a máma poloupír.  Já jsem upír a sestra měnič. Nikdo z nás není vlkodlak.“

„Neboj, abys vyšlechtil vlkodlaka, musel bys to provádět stovky let. Za jednu generaci se to neprojeví, “ vysvětlila mi Sidheag.

„Teď to nejdůležitější. Chceš tu s námi pobýt, Tristane? Myslím, že se můžeme jeden od druhého dost naučit,“ zeptal se mě Farrann.

Celý šťastný jsem kývl.

„Rhianon, postaráš se prosím o našeho hosta?“ zeptal se své dcery. Zdálo se mi to, nebo mu podezřele cukaly koutky?

„Tak pojď, ukážu ti náš domov,“ vybídla mě Rhiannon a vzala za ruku, aby mě odvedla ze sálu. A zase jsem se cítil, jako bych byl konečně celý.

Krucinál, co to se mnou je?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

27)  Jalle (05.09.2012 16:34)

pekné mená

26)  Bosorka (21.06.2011 20:46)

Někdo se nám zabouchnul...
Tak Aro může za vlkodlaky!

24)  SarkaS (06.10.2010 18:57)

Oooo je chlapec je v tom, to by me zajimalo jak se to vyvine

21)  Linfe (03.08.2010 19:04)

Takže napravuji svoji trapnou chybu a tady je můj verdikt nad následující kapitolkou.

Vážně mě baví "lehký chlapík" Tristan No jo ono mu to jednou dojde a přijde na to, že i ten sex bude lepsí s láskou

Bude mi chvilku trvat si zapamatovat takovou spoustu nových postav a ráda bych trochu blíže poznala jejich hrad, skýtá určitě mnohé krásy a překvapení

Opět napínavé, velmi čtivé a dech beroucí

Tristan je prostě boží

20)  MisaBells (03.08.2010 14:20)

umělkyněěěěě to bylo božííííí!!!!!!! jen ta jména si nejspíš nezapamatuju jen tak

19)  Bye (02.08.2010 21:43)

Já tohle prostě miluju!
Tajemnem opředený věci, šmrncnutý dávnou historií, odehrávající se na záhadným místě, kterýmu jsi vdechla atmosféru povídek E.A. Poea.
Popis hradu - nádhera - jako bych v tom sále stála!
A výběr jmen - samý skvosty!
Teď jenom napjatě čekám, co se stane. ...kromě toho, že Tristan zjistí, že o lásce neví nic...

18)  nathalkasimova (02.08.2010 19:46)

Ajo... Jane je vlastně mrtvá Jinak tleskam (vlastně jako vždy)

17)  Abera (02.08.2010 19:24)

Krásný

16)  eliskababy (02.08.2010 17:45)

15)  Radussska (02.08.2010 16:02)

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁH

14)  Michangela (01.08.2010 21:44)

Ach ta láska!

13)  sfinga (01.08.2010 21:15)

Moji milí,
divíte se, že Tristan nerozpoznal prostý fakt, že se do Rhianon zamiloval?
Ale no tak, uvědomte si, jak se v lásce do této chvíle choval? Jako typický macho. S Dianou to bylo fajn, se Sam si rozuměl v posteli, o Christine ani nemluvím. Nedivte se, že je z toho vykolejený.
Tristan není Edward. Dejte mu trochu času, však on hoch na to přijde.

12)  sakraprace (01.08.2010 21:08)

Ježiši, neříkej mi, že nepozná, že se zabouchnul nebo otiskl. Takový inteligentní mladý muž/upír/měnič.
Ale klan vypadá moc zajímavě. Vegetariáni z nutnosti?! A jako spolubydlící měniči! A tolik schopností pohromadě...Jéjé, kde máš další písmenka??? Jsem strašně, ale strašně zvědavá co bude dál

11)  Evelyn (01.08.2010 21:00)

Sfin, to bylo NĚCO! Tajuplný klan s tak mocnými schopnostmi... Úplně jsi mě pohltila

10)  Amisha (01.08.2010 20:27)

to byla krása... Jenom to má jednu strašnou vadu.
Pííísmenkááá chybí
Ale já si počkám, vychází ti to skvěle.

9)  Raduska97 (01.08.2010 20:26)

DOKONALÉ! Jen doufám, že nic moc zlého nechystáš

8)  JEAKS (01.08.2010 19:53)

dokonalé , tvoje povídky jsou nádherné

1 2   »