28.07.2010 [18:30], sfinga, ze série Blackovi III. - Tristan Black, komentováno 29×, zobrazeno 6673×

Rodinná rada.

Trocha historie nikoho nezabije.

Strašidelný les.

Skotsko

Edward

„Tak, rodino, z Tristana se nám vyklubal pěkný dáreček,“ oznámil jsem, když jsem dotelefonoval a naši se sešli doma.

„Co je s ním?“ vyhrkli naráz Jacob a Ness.

„Nic, je v pořádku, jenom už víme, jakou má schopnost. Náš Tristan…“ významně jsem se odmlčel. „Dokáže upírovi vnutit svou vůli.“

„Cože, dokáže?“ vyskočil na nohy Carlisle.

„Slyšel jsi dobře. Vyzkoušel to. Přikázal nomádovi, aby pustil svou oběť a vysál jelena. Ten dotyčný to udělal.“

Všichni zůstali jako zkamenělí. Tak přesně takhle jsem se cítil já, když jsem se to dozvěděl od Trise. První se vzpamatoval Jacob. Začal se roztřeseně šacovat, z jeho myšlenek jsem pochopil, že hledá mobil. Chtěl nařídit Trisovi, aby se vrátil domů.

„Jaku, nech toho,“ zarazil jsem ho.

„Je to můj syn,“ odsekl.

„A můj vnuk,“ kontroval jsem. „Říkám ti, nech ho. Měl jsem dost dlouhý rozhovor s tvým synem a nejméně v jednom bodě mu musím dát za pravdu. My jsme ho celý život strašně omezovali.“

„V čem omezovali? Mohl dělat, co srdce ráčí,“ odfrkl naštvaně Jacob.

„Skutečně? Tak si vezmi poslední roky. Proměnil se v upíra. Fajn. Tristane, tehdy a tehdy přestaneš koncertovat. Dalších dvacet let si můžeš doma brnkat pro radost. Tristane, jakmile začneš vypadat mladě, musíš se rozejít s holkou. Nemůžeš založit rodinu, nejde to. Jacobe, vždyť se mu lajnoval ne celý život, ale celá věčnost.“

„To je pravda,“ ozvala se Eli, která seděla v pohodlném křesle a pokoušela se chovat oba prcky najednou. „Za rebelku jsem v týhle rodině byla vždycky já. U Trise jsme všichni brali jako samozřejmost, že se nám přizpůsobí.“

Carlisle si mnul zamyšleně bradu: „Kdysi ve Volteře…znal jsem jednoho upíra s podobnou schopností. Jenže ten dokázal druhému vnuknout jen neškodnou myšlenku. Třeba, aby otevřel okno, nebo uprostřed hovoru klidně odešel. Neznám žádného upíra, který by dokázal druhému vnutit svou vůli. Tristan má opravdu mimořádně silný dar.“

Emmett se uchechtl: „Spíš bych se divil, kdyby žádnej neměl. Vždyť se na to podívejte. Bella zaštítí každý psychický útok, Edward čte myšlenky, Ness je ukazuje.“

„A nezapomeň na to, že má v sobě krev tadyhle psiska,“ přidala se Rosalie. „Alfa vůdce přece nařídí své smečce, co chce.“

„Hele, bloncko, zdálo se mi to, nebo jsi mě pochválila?“ šklebil se už uklidněný Jacob.

„Moc bych si na to nezvykala, čokle.“ Odtušila Rose.

Tyhle jejich slovní potyčky celá rodina milovala. Jenže než nastalo jejich druhé kolo, obrátila se Eli na Alici.

„Teto, co vidíš v Tristanově budoucnosti?“

„Pojede na návštěvu k Siobhan a potom do Edinburghu studovat nějaké dokumenty. Nakonec zamíří do středního Skotska. Vidím ho, toulat se. Dál zatím nic.“

„No vidíte. Je rozumný, nebude nic nebezpečného podnikat. Prostě se chce porozhlídnout po Skotsku a nasát jeho historii. Slíbil mi, že se nejdéle za čtvrt roku vrátí.“ Uklidnil jsem naše.

Kdybych jen býval věděl, jaký jsem naivní pitomec.

Tristan

Seděl jsem za volantem, šťastnej jak blecha. V rádiu hráli Muse a já si s nimi pobrukoval. Včera večer jsem se rozloučil se Siobhan a její rodinou a zamířil do Skotska, do Cairngorms. Nejdřív jsem ale mínil udělat menší odbočku a zastavit se v Edinburghu. Cormick mi dal tip, na jednu malou pobočku univerzitní knihovny. Jsou tam prý veřejně přístupné nejstarší psané dokumenty týkající se historie Skotska. Trocha historie, nikoho nezabije. Tak to říkával můj profesor dějepisu. Liam mi řekl ještě pár podrobností k legendě o rodu upírů. Moc toho nevěděl, není prý moc upířích pamětníků těch dob. Historie toho rodu prý začíná někdy v době vlády Icénské královny Boudiccy a k boji s Volturiovými mělo dojít v období války o nezávislost.

V knihovně jsem předložil doklady a požádal o dokumenty z prvního století našeho letopočtu. Samozřejmě šlo o opisy. O Boudicce jsem našel pár údajů a z nich si složil následující příběh.

Roku 59 našeho letopočtu se stal římským správcem Británie Gaius Suetonius Paulinus a právě armáda tohoto muže byla nejkrvežíznivější, dokonce znesvětili posvátný ostrov Mona, který byl střediskem druidismu. Keltští obránci, druidové i kněžky byli zmasakrováni a posvátné dubové stromy se nechaly pokácet. Na východě Británie začíná velké povstání kmene Icenů.

Zde se objevuje Boudicca, královna keltského kmene Icenů a čerstvá vdova po králi Prasutagovi. Služebníci správce Cata Deciana znásilnili obě její dcery, a když se jim vrhla na pomoc, zbičovali ji. Nešťastná Boudicca, která však měla ještě plno síly na pomstu, vyzvala keltské kmeny sídlící na území Británie k odvetě. Zprávy o připravovaném spiknutí dorazily až do Camuloduna (Colchester), avšak Ŕímané těmto zvěstem nevěřili a pro obranu tohoto města neudělali prakticky nic. Široko daleko nebyla žádná větší římská posádka. Toho Keltové využili a zaútočili na město, které bylo vypáleno a Římané i zrádcové dostali to, co jim právem náleželo: smrt. Catus se zachránil včasným útěkem do Galie. Boudičina armáda poté dobyla a zapálila i město Londonium (Londýn), stejný osud potkal i další důležité středisko Verulamium i s armádními sýpkami.

Mezitím se v lesích na západ od Verulamia dávala postupně dohromady Suetoniova armáda, která musela dorazit až z Walesu. Přestože měli Římané čelit mnohonásobné přesile Keltů, rozhodli se riskovat a risk se jim vyplatil. Na 70 000 bojovníků bylo povražděno. Boudicca, aby nepadla do rukou nepřítele, se radši otrávila.

A co říkají dokumenty o válce o nezávislost Skotska? Přiznám se, že znám jen hodně upravenou historii z filmu Statečné srdce. Takže sáhneme po skutečných faktech.

Po smrti skotského krále Alexandra III. došlo ke sporům, kdo usedne na uprázdněný trůn. Nárok uplatňovaly především rody Bruce a Balliol. Na konci roku 1292 se stal skotským panovníkem John Balliol, poté co jeho hlavní soupeř Robert Bruce vzdal svou snahu o trůn. V následujících letech se anglický král Eduard I. snažil využít svůj vliv k tomu, aby podrýval Janovu autoritu a skotskou nezávislost. Jan na nátlak svých rádců vytvořil spojenectví s Francií. Roku 1296 Eduard s vojskem vtrhl do Skotska a Jana svrhl.

Následující rok William Wallace a Andrew de Moray podnítili jižní a severní část země k odporu proti okupaci. Spolu vedli skotské vojsko ve vítězné bitvě u Stirling Bridge. Wallace se na čas stal vládcem Skotska ve jménu Jana. Eduard se poté postavil do čela anglické armády a Wallaceho v bitvě u Falkirku porazil. Wallacemu se podařilo uniknout, rezignoval na funkci správce Skotska, kterou převzali John Comyn a Robert Bruce. Roku 1301 byl Walace zajat a v Londýně velmi brutálně popraven.

V únoru 1306 Robert Bruce nechal Comyna zavraždit a v březnu se nechal korunovat na skotského krále. Eduardova armáda na čas znovu ovládla zemi poté, co Bruceho malé vojsko porazila v bitvě u Methevenu. Brucemu se postupně se podařilo získat podporu vlivných šlechticů a pouze hrady Bothwell a Stirlnig zůstaly pod kontrolou Angličanů. V roce 1307 se Eduard znovu vydal na vojenské tažení. Kladivo na Skoty, jak se mu říkalo, však během něho zemřel a k moci se dostal jeho příliš slabý syn Eduard II. Ten byl v bitvě u Bannockburnu poražen a Skotsko tak získalo roku 1314 znovu nezávislost, kterou si udrželo dalších tři sta let.

Hm, obě období hodně krvavá, tam se upíří řádění lehko skryje. Jenomže je reálné, aby upíři, kteří přešli do ilegality, se dokázali víc jak sedm set let skrývat na jednom místě? V době satelitů a družicových fotek země? A co lov? Jak to, že když tolik staletí žijí na stejném místě, nepřitáhnou k sobě pozornost? To si vozí potravu z dálky, jako Volturiovi? Jak, když se schovávají?

Strávil jsem v Edinburghu ještě den a potom vyrazil hledat své upíry. Dva dny mi trvalo, než jsem našel Cairngorms. Odstavil jsem auto na bezpečném místě a vybavený kompasem jsem se vydal na cestu. Další den jsem hledal to místo, které mi popsal Liam. Byl to les, ale ne jen tak ledajaký, byl tvořen bažinatými jezírky, takže být obyčejný člověk, neprošel bych jím. Vydal jsem se ho prozkoumat. Díky svému ostrému zraku jsem odhalil každou nepevnou půdu a díky rychlosti ji přeskočil, nebo se přehoupl přes větev stromu. Vytáhl jsem kompas, ale co to? Střelka se chovala jako šílená, točila se do kruhu takovou rychlostí, že jsem měl strach, že se utrhne. No nic, tak se musím spolehnout na upíří smysly. Aspoň vím, že jsem na správným místě.

Himlhergot! Zase jsem na tom místě, odkud jsem vyšel. To přece není možný, sakrapráce. Tak jo, nevzdávám to, jenom si z auta přinesu GPS. To by v tom byl čert…

Vrátil jsem se na hlídané parkoviště, kde jsem měl auto. Vyndal jsem z kufru GPS a potom se vydal do místní hospody. Třeba se od starousedlíků něco dozvím. Poručím si Porter, abych nebyl nápadný. No jo, obětuju se a to pivo vypiju. I když dostat ho ven bude o moc těžší, než dostat ho dovnitř. Vešel jsem dovnitř. Byl to obvyklý venkovský pub, kde každý každého zná jménem. Já jsem se tam svým mládím a cizím vzhledem vyjímal jako pěst na oko. Posadil jsem ke stolu do rohu a objednal si pivo. Výčepní mi ho natočil, a když jsem se s dobře skrývanou nechutí napil, konečně mě přestali okukovat a hovor se znovu rozproudil. Asi po deseti minutách, kdy jsem se snažil chovat nenuceně, se ke mě přikolíbal starší chlápek s pivem v ruce.

„Hele, mladej, nechci vyzvídat, ale copak tu děláš? Že jsem tě nikdá neviděl.“

„Jsem přírodovědec,“ spustil jsem připravenou historku. „dostal jsem grant od své univerzity na zmapování zdejších nebvyklých močálů.“

„Močálů?“ opakoval udiveně a snad i trochu vyděšeně chlap. Hovor v hospodě utichl stejně, jako při mém příchodu. „Mladej, snad nechceš do Cairngormskýho lesa?“

„Přesně tam. Už jsem tam dneska byl, ale trochu jsem zabloudil, tak jsem si přišel odpočinout.“ Hodil jsem vějičku. Chytili se.

„Ty jsi byl… Seš blázen.“

„Pitomec.“

„Cvok.“

„Magor, jeden vědátorskej.“

Takhle a podobně, mě titulovali všichni přítomní.

„Co vás na tom lese tak dráždí?“

„Nic, jenže o něm kolujou divný zvěsti. Nedá se projít, spousta lidí tam zabloudila a málem se utopila a…je to tam strašidelný a dost.“

„Strašidelný?“ smál jsem se, abych je vyprovokoval.

„Jo, jsou tam děsivý vobludy, vlci velcí jako koně a divný postavy v kapucích, který děsně rychle běhaj. Nefunguje tam ani pitomej kompas.“ Prozradil mi hostinský a postavil přede mě druhý pivo. Fuj. Potom jsem si uvědomil, co mi řekl. Velcí vlci, rychle se pohybující postavy – to je dokonalý popis naší rodiny. Ale kde by se tady vzali měniči? Jo, ještě beru upíry. Začal jsem předstírat zděšení.

„Já, já radši půjdu.“ Vstal jsem od netknutého piva, hodil bankovku na stůl a vycouval z hospody. Jakmile za mnou zapadly dveře, slyšel jsem jak se chlapi začali bavit o mně.

„Koukejte, pan vědátor, ale stačilo pár vět a zdrhá, jako by mu za patama hořelo.“

„Jen ho nech, Coline, já bych zdrhal taky. Kdo ví, co se v tom lese schovává. Už můj děda před tím varoval. A naši předci udělali dobře, když vesnici přestěhovali sem. Vemte si, jaký to bylo, když ten les měli hned za humny. Ještě, že to je dnes od nás patnáct kilometrů.“

To mi stačilo. Jsem na správný stopě. Vrátil jsem se k lesu. Jak jsem si myslel, GPS něco rušilo. Takže zvolíme úplně jinou strategii. Prostě budu čekat do té doby, než se objeví nějaká příšera. Měl bych ji být schopen ovládat myšlenkami. Uvelebil jsem se na větvi stromu, na kraji lesa a čekal. Míjely minuty, hodiny a pak i dny. Čekání nebylo nepohodlné, dokážu být v jedné poloze nekonečně dlouho, ale šíleně jsem se nudil.  Když jsem to po osmi dnech chtěl vzdát, něco se v dálce mihlo. A znovu. Seskočil jsem dolů a jal se to něco pronásledovat. Bylo to rychlé, setsakra rychlé, ale já byl rychlejší. Začínal jsem to dohánět, jenže pak se mi někdo začal mást smysly. Poslední možnost.

„Stůj, ani se nehni!“ zařval jsem na postavu. Okamžitě se zastavila.

„Pojď ke mně,“ přikázal jsem a náhle ucítil ve svalech šílenou bolest. Bylo to, jako by mi tělem procházela elektřina. Okamžitě toho nech! Sotva jsem na to pomyslel, bolest přestala. Aha, ten upír, nebo kdo to je, má dar a pěkně bolestivej. Postava se začala pomalu blížit. Ještě deset kroků, ještě pět… Dotyčný stál přede mnou. Měl na sobě tmavě zelené kalhoty zastrčené do vysokých bot a černý kabát s kapucí. Hlavu měl skloněnou, takže do tváře jsem mu neviděl. Natáhl jsem ruku a kapuci mu stáhl.

Díval jsem se do tváře nejkrásnější ženy, jakou jsem kdy viděl!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  Melani (28.07.2010 20:37)

Ty brďo! Ty seš dobrá! já chci další dííílll. já chci vědět, co se tam SAKRA děje! Úžasný, úžasný, úžasný...

8)  Amisha (28.07.2010 20:20)

Téda já chci další! To je tak napínavý
Moje šikulka

7)  Radussska (28.07.2010 19:48)

Sakraprace: Hej na sáňky a léto mi nesahej to je moje

6)  Radussska (28.07.2010 19:44)

OOOOOOOOOOOOH, ksakru, láska jako mezi Edwardem a Bell

5)  Dennniii (28.07.2010 19:29)

ahhh tak si myslím že se nám Tris zabouchl ale jednoduchý to asi nebude mít, co???
Co tam dělají měniči??? Sakra jsem napnutá jak kšandy, moc se těším na další a vsuvka od Cullenů byla super, synáček a vnouček nám trošku zlobí

4)  sakraprace (28.07.2010 19:29)

Sakra práce, takhle bloudit. A vida ji, tak nejkrásnější žena ? Že by ta pravá ? Kde jsou další písmenka a odstavce, hmm? Jsem napnutá jak sáňky v létě.

3)  Wendy (28.07.2010 19:21)

Bože, tak jsem se těšila na další kapitolu a ty ji takhle ukončíš,
jasně že je skvělá

2)  Gassie (28.07.2010 19:00)

Na tvé našponované konce začínám už být zvyklá
Že by láska na obzoru? To by bylo nějaké snadné. A další měniči? Začínám být pěkně napnutá.

1)  Evelyn (28.07.2010 18:58)

Wow, skvělá kapitola Že by tam vážně byli i měniči?

«   1 2