30.12.2010 [14:17], Ajjinka, Povídky jednorázové, komentováno 32×, zobrazeno 5800×

Trocha té zeleně.

Když je všude ten sníh.

Travička zelená

Jediné, co dělilo mě a dva drzé jednorožce u nás na zahradě, bylo polorozpadlé zábradlí. S přimhouřenýma očima jsem sledovala toho prvního s větším rohem, jak na mě čumí. Nezaujatě přežvykoval a určitě si myslel samé pěkné věci. Naklonila jsem hlavu na stranu, jak se ten druhý pohnul, a zašklebila se. Koblihy nám tady teda dělat nebude. Záhonek před domem sice sloužil jen jako oáza plevelu, ale tady šlo o princip.

Položila jsem rozjedený koláček vedle batohu a přešla blíž k zábradlí. Nejdřív to zkusím po dobrém.

„Kša!“ křikla jsem. Ten první zvedl nezaujatě hlavu a zastříhal ušima. Koukal na mě jako na debila. „Huš!“ zkusila jsem to znovu, ale marně. No dobrá, když to nejde po dobrém, půjde to po zlém.

Otázka byla jasná. Buď já, nebo oni.

Nabila jsem si imaginární brokovnici a zapřela si pažbu o rameno. V soustředění na míření jsem trochu povyplázla jazyk a přimhouřila oko. Když jsem sonaricky zaměřovací kulkou trefila jednoho do nosní dírky, rozplynuli se. Po sobě zanechali jen ty koblihy. Fuj.

Ale zahnala jsem je. To bylo pozitivum.

S menším zapotácením jsem popadla bágl za jednu přezku a přehodila si ho přes rameno. Seskočila jsem schůdky a v dopadu si klekla ve stylu Lary Crowft. Koleno v protestu zakřupalo. Uniklo mi bolestivé syknutí, ale nakonec jsem vstala. S vidinou toho, že to v pohodě rozchodím, jsem vyrazila směr forkská střední, stejně jako každé ráno. Během cesty jsem ujídala koláčku a užívala si tu skvělou kakaovou chuť.

Není nad vlastní pečení. Zahihňala jsem se. Znovu a znovu. Vlastně nebylo nic vtipnějšího, než chodník potažený mechem a mé klaunovské boty čvachtavě dopadající na něj. Najednou, i když doteď bylo slyšet jen absolutní ticho a čvachtání, jsem za sebou něco zaslechla. Otočila jsem se, byl to přesně ten zpomalený filmový záběr, který vídáte v televizi, a překvapeně vyjekla, když se za mnou rozeběhl šedivý slon. Neměl chobot a tak mě o to víc zarazilo, že zatroubil. Zatřepala jsem hlavou a obraz se rázem změnil.

Už tam nebyl šedivý slon, ale stříbrné auto. Pro jistotu jsem zamrkala. Ozvalo se další zatroubení a já poplašeně uskočila. Až teď jsem si všimla, že jsem šla vprostředku silnice. To nebyl asi nejlepší nápad, pokud jste si zrovna nechtěli hrát na dělicí čáru. Řidič na mě zamával a já zaraženě došla až k okýnku spolujezdce, které už se s tichým bzučením stahovalo dolů. Naklonila jsem hlavu a strčila mu ji hnedle až k volantu, nohy mi ve vzduchu nemotorně trčely.

„Ehm, Bello…“ odkašlal si rozpačitě a najednou nevěděl, kam s rukama, jak se mě snažil opatrně odstrčit. Já se ale jen tak nedala, nebo jsem spíš nic dělat nemohla, protože jsem se o okno zasekla přezkou pásku. Zvedla jsem k němu hlavu a zazubila se na něj. Krátce se mi zadíval od očí a těma jeho se něco mihlo. Povzdechl si a já se zase zahihňala.

„Měl jsem pocit, že jsi mi něco slíbila,“ začal a jeho hlas nabral vyčítavý podtón, který se nelíbil ani mně, ani andulce na mém rameni, která se tam zčistajasna objevila. „Zase jsi to kouřila?“ napůl mě obvinil. Odtrhla jsem oči od ptáka a ublíženě se na něj podívala.

„Nekouřila, přísahám!“ řekla jsem a zvedla jsem dva prsty v přísaze. Až pozdě jsem si uvědomila, že to byl malíček a ukazováček. Špatné gesto.

„Bello…“ povzdechl si zase a vrtěl nechápavě hlavou.

„Edwarde,“ vydechla jsem smířeně. „Nemůžeš všechno pořád tak hrotit, já jsem ti slíbila, že to kouřit nebudu, tak to nedělám,“ nedala jsem se. Ještě chvíli mi zkoumavě zíral do tváře a pak se trochu uvolnil.

„Fajn, tak nastup.“ Kopla jsem nohama ve vzduchu a jedním prudkým švihnutím se vplazila dovnitř. Edward zasténal. „Příště to zkus dveřmi, prosím!“ Kývala jsem hlavou, zatímco jsem se pokoušela napresovat jen na svou sedačku. „Připoutej se, nebo nikam nejedu,“ řekl stroze a počkal, až si neohrabaně zapnu bezpečnostní pás. Chvíli to trvalo, ale zvládla jsem to. Velkou zásluhu na tom měl automobilový skřítek, který mi přišel na pomoc.

Auto se pomalu rozjelo a já se dívala z okna na míhající stromy.

Strom. Strom. Strom. Strom. Strom. Strom.

„Mohla bys toho, prosím, nechat?“ slyšela jsem zoufale Edwarda. Nechápavě jsem se na něj otočila. „Já ty stromy vidím taky.“

„Promiň,“ kníkla jsem zahanbeně. Ani jsem si neuvědomovala, že to říkám nahlas. Stálo mě to hodně úsilí, abych si hlídala pusu a nemluvila. Nechtěla jsem Edwarda zlobit, byl to můj kamarád, i přesto, že mi některé věci úplně neschvaloval. Lépe řečeno, byl naprosto proti nim. Nemohla jsem přijít na to, co mu tak vadí. I když jsem mu nabídla, že to zkusíme spolu, byl proti. Upejpavka jeden.

Zabočili jsme na hlavní a já si začala lehce poklepávat nohou. Netrvalo dlouho a přestala jsem ji cítit. Rozesmála jsem se. Edward zpomalil.

„Co se děje?“ zeptal se starostlivě. Natáhl ke mně ruku, ale pak ji položil na řadicí páku. Myslel si, že si toho nevšimnu.

„Mam v noze mravence,“ zasmála jsem se. Vydechl, pomalu a těžce. Dál věnoval pozornost řízení. Já se taky dívala dopředu. Proto mi nemohl uniknout jeden z těch otravných jednorožců. Myslela jsem, že už jsem se jich zbavila! Jako by mě slyšel, zastavil se přímo pět metrů před námi. Střelila jsem očima k Edwardovi, ale nevypadal, že by si ho všiml.

„Brzdi!“ zakřičela jsem. Okamžitě dupl na brzdu a já byla ráda, že jsem si od něj nechala vnutit pás.

„Co se děje?“ plašil.

„Jednorožec, přímo před náma! To se děje!“ Copak nikdy neslyšel o ochráncích přírody? Nikdo o nich neví, ale jakmile se snažíte nenápadně seškrábnout nepozorné zvířátko z čela auta, odnikud se prostě vynoří. V tomhle byli vážně dobří.

Otočil se ke mně, nejvíc jak mohl a přísně se na mě podíval. Najednou jsem si připadala hrozně malinká. Pošklebující jednorožec před autem, který si na mě posměšně ukazoval kopytem, situaci zrovna neulehčoval.

„Takže ty mi pořád budeš tvrdit, že sis nic nevzala? Proboha, Bello! Tady žádný jednorožec není a pochybuju, že po téhle zemi někdy vůbec nějaký chodil. Je jasné, že kdyby nějaký žil, určitě by přišel za tebou do Forks, ale připusťme si - to bych ho musel vidět i já.“ Zněl naštvaně, hodně. „Ale jelikož já žádného nevidím a mám neblahé tušení, že by ho neviděl nikdo jiný než ty, musím si pokládat otázku - Proč to? Prostě mi přestaň lhát, nemám na to žaludek. Chichotáš se, vidíš jednorožce a oči máš jak angorák. Ještě pořád mi chceš tvrdit, že sis nic nedala?!“

Vykolejeně jsem ho sledovala.

Wow.

Na jeden nádech to byl vážně výkon.

„Hele, Edwarde…“ chystala jsem se začít mluvit, ale zastavil mě.

„Žádné lži, Bello. Nebo to poslední, co tě bude trápit, bude, že půjdeš zbytek cesty pěšky.“

„Proč mě přerušuješ?“

„Tak promiň, povídej,“ pobídl mě.

„Abys mě mohl zase přerušit?“

„Ne, jen povídej.“

„Nepřerušíš mě?“

„Bello!“

„Dobrá, dobrá! Ty jsi řekl, cituju: „Jestli to nepřestaneš kouřit, bude hodně zle!“ A já kouřit přestala, Edwarde. Přestala!“ bránila jsem se. „Neříkal jsi nic o něčem jiném,“ dodala jsem potichu. Naklonil se uchem blíž ke mně.

„Cos to říkala?“ řekl hlasitě, jako by neslyšel. Jeho hlas naplnil auto a bušil do oken. Určitě byl slyšet i venku. Já věděla, proč to dělá. Chtěl, abych to řekla nahlas. Co nadělám…

„Tak jo! Upekla jsem si koláčky, jasný?! Nic víc, neporušila jsem slib, takže mi teď nemáš co vyčítat, příště musíš být víc doslovný!“ Když už, tak už. Hlavou se opřel o opěrku a na první pohled to vypadalo, že se začal kolébat. To mě trochu znejistilo. Poslední, oč jsem stála, bylo si ho rozzlobit. „Edwarde?“

Zněl klidně, když znovu promluvil. Neusmíval se, byl naprosto vážný. Instinktivně jsem se přikrčila, natiskla se víc ke dveřím.

„Jak myslíš, budu se tedy snažit být přesný. Chci, abys s tím vším přestala. Vším, rozumíš, Bello? Úplně všechno, co sis teď představila, dělat nesmíš, jasné?“

„Nemůžu ani na záchod?“ vykulila jsem na něj oči. Zarazil se.

„To samozřejmě můžeš,“ přiznal rozpačitě. Ulevilo se mi, nebyla jsem si jistá, jestli bych tenhle slib zvládla dodržet.

„Že seš to ty, Edwarde, tak ti to slíbím. Ale nemůžeš na mě tlačit, je to jako se vzdát se dezertu po jídle, nejde to hned.“ Teď přikývl zase on. Už se usmíval a mně se jeho úsměv líbil. Ze všeho nejvíc ty drobné vějířky vrásek, nijak hlubokých, co se mu tím udělaly u koutků očí.

„Platí,“ řekl vesele a napřáhl ke mně ruku. Zazubila jsem se a napřáhla ji taky, kdyby však nebylo Edwardovy bystrosti a rychlosti, kdy svou rukou pohnul jiným směrem, netrefili bychom se. Nebyla jsem pořád ve své kůži, trochu se mi začínala motat hlava a cítila se unavená. To bylo zvláštní, většinou jsem byla v pohodě.

„Odvezu tě radši domů,“ slyšela jsem Edwarda jakoby z dálky. Šťastně jsem se usmála a hlavou ducla do postranního okýnka. Nikdy to nešlo tak rychle. Muselo to být sakra silný. Uvelebila jsem se a všímala si mihotajících domů kolem. Tentokrát jsem je nepočítala, neměla jsem na to sílu ani náladu. Poslední, na co jsem se zmohla, bylo tiché:

„Co když ti ten tygr na střeše poškrábe lak?“

Ajjinka

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

31)  Wicca (11.11.2013 16:16)

Tak to byl nářez!

30)  nesii (27.07.2013 00:59)

To bolo úplne úžasné. takýchto poviedok by som si prečítala viac

29)  anetta (14.05.2012 15:13)

28)  kajka (09.04.2012 10:22)

To byla jízda! Nejenom ta v autě, ale celý! Chvílí jsem si připadala jako magor, čemu se směju nejvíc, ale s úlevou zjišťuju, že nejsem sama. Tomu se říká vhodně zvolená slova, teda jedno a několikrát za sebou!!!!!

....Strom. Strom. Strom. Strom. Strom.Strom.....ty vo.e, řehtám se futr!

27)  maryblack (12.03.2012 20:03)

26)  Empress (11.03.2012 23:53)

...Strom. Strom. Strom. Strom. Strom. Strom....

25)  semiska (18.02.2011 23:55)

24)  plyshovymedvidek (04.01.2011 02:29)

23)  ScRiBbLe (03.01.2011 16:13)

No TOTO ! Bože, asi chcípnu smíchy!

Jednorožci, andulka, automobilový skřítek, tygr, naštvaný Edward, strom, strom, strom, a nakonec Bella totálně mimo!!!

Díky, žes mi potrhala bránici!!!

20)  krista81 (31.12.2010 22:42)

paráda, povídečka akorát na Silvestra

18)  ambra (31.12.2010 15:33)

Ajji, četla jsem už večer, ale to by byl koment jedno velké hííííííííííííííííííííííííí . Chceš vypsat perly? Že ne . Nicméně musím říct, že scéna, jak se Bella souká do auta (včetně zarážky v podobě pásku) byla naprosto...
Stromy, koblihy od neexistujících jednorožců a tygr
Já chci taky koláčkýýýýýýýýýýýýýý

17)  Nebraska (31.12.2010 15:24)

OMG!
Střílet jednorožce, to by přece Bella nikdy neudělala! Ona je má ráda!!
Ajji, úžasný! Miláček! A Eda byl skvělej, ovšem stromy mě prostě dostaly nejvíc

16)  dorianna (31.12.2010 00:12)

Tak jo, Ajjinko, tebe čtu málokdy, ale zaujal mě název a v mé zimní depce na mě v mysli dýchla jarní louka. A tak natěšeně, v domnění, že se alespoň virtuálně ohřeju, jsem se pustila do čtení. Brzy pro prozření následovalo usilovné čištění monitoru, neb jsem si ho prsknutím pěkně ohodila kafem. Mám ponaučení pro příště - k nevinnému názvu povídky si radši nedělej kafe a vem si zásobu papírových kapesníků... tenhle výňatek mě naprosto dostal do kolen - „Nekouřila, přísahám!“ řekla jsem a zvedla jsem dva prsty v přísaze. Až pozdě jsem si uvědomila, že to byl malíček a ukazováček. Špatné gesto.

15)  Carlie (30.12.2010 22:13)

Ještě jsem zapomněla pochválit ten krásnej přebal knížky!

14)  HMR (30.12.2010 18:59)

Abych citovala, princip je princip, tudíž tahle povídka je poněkud nevýchovná. Ale ta poslední věta...

13)  SarkaS (30.12.2010 18:29)

Prej bacha jednorožec! A tygr na střeše, já jsem z toho úplně mrtvá. Naprosto perfektní a to její pořčítání. Dokonalost!!!

1 2   »