10.06.2013 [08:30], MisaBells, Povídky jednorázové, komentováno 15×, zobrazeno 3102×

Díky soutěži vzniklo několik pravděpodobných scénářů a přišlo mi líto, abych si je nechávala sama pro sebe, takže tady máte třetí - poslední - můj počin.

Bylo po všem. Alespoň jsem si to myslel. Těch uplynulých několik měsíců zamíchalo s životy nás všech. Bella se vdala za upíra, porodila Renesmee a já konečně našel své místo. V rezervaci jsem byl stejně často jako jasné slunce nad Forks, takže skoro vůbec, ale snažil jsem se rozdělit svou pozornost mezi všechny, kdo o to stáli. První léto po odchodu Volturiových jsme v La Push uspořádali velké grilování. S ohni po celé pláži, spoustou jídla, příběhů a hudby. Hranice pro Cullenovy padly. Smlouva se zametla pod koberec a vážně to vypadalo, že se konečně přestane ten náš mladý vlčí potěr přeměňovat. Jediný potížista byl Paul. Došlo to tak daleko, že se ohnivé noci odmítl zúčastnit a raději odjel k matce do Tacomy. Od svých osmi let to nikdy neudělal. Překvapilo mě to. Většinou o ní nemluvil a jeho táta byl stejně zaražený. Přesto Paul odjel a mě pak napadlo, že bez něj to bude jednodušší. Nebudeme se muset bát rvačky, nebo obnovení smlouvy kvůli němu a Emmettovi, který byl pokaždé více než svolný se s ním servat.

Táboráček, jak to nazvala moje Nessie, dopadl skvěle a život šel zase pěkně dál. Do chvíle, než se vrátil náš král potíží.

Objevil se mi na zápraží ve tři v noci, s taškou u nohou a podlitýma očima. „Jen jsem ti chtěl říct, že jsem… zpátky,“ vydechl ospale, otočil se na patě a mizel ve tmě. Stál jsem tam jako tvrdé Y, zíral na toho idiota, co mě probudí jen kvůli tomu, že je doma, a snažil jsem se přinutit nohy, aby se rozeběhly a nakopaly ho do zadku.

„Hovado,“ zavrčel jsem a vrhl se do náruče mých chladnoucích polštářů.

Když odešel ten rok první sníh, přešlo období dešťů a začalo nanovo léto, přišla nám domů obálka s pozváním na letní slavnost. Samozřejmě, že jsem o tom věděl, a samozřejmě jsem to řekl Samovi a ten to poslal jako správná drbna dál. Asi ani nemusím říkat, že jediný, kdo byl proti, byl Lahote. Vletěl mi do pokoje, mával tím papírem okolo sebe a bobtnal. Natahoval jsem si zrovna kalhoty, takže jsem vážně neměl nejmenší chuť se s ním hádat, když jsem měl skoro holý zadek.

„Vypadni!“ štěkl jsem na něj.

„Ježiš,“ frkl a bouchnul dveřmi. Dooblékl jsem se a tentokrát jsem to byl já, kdo připomínal hurikán Catherine.

„Co to s tebou zase je?!“ udeřil jsem na něj v kuchyni, kde lustroval špajz.

„Se mnou?“ ušklíbl se, divně ledově klidný. „Já si prostě jenom myslím,“ začal – opakuji a sám tomu nevěřím – klidně. Paul Lahote byl všechno, jen ne klidný. Vykolejil mě tím! Chystal jsem se na poměrně slušnou bitku, upuštění páry a natržení jeho - fajn, uvědomuji si, že těch zadků bylo až moc – úsměvu. Jenže s tímhle flegmatikem to nešlo!

„Nezajímá mě, co si myslíš. Chováš se divně!“ vyrazil jsem do protiútoku dřív, než by mi přeskočilo. „Co je s tebou?“ Uf, jasně, vlastně mě to ani nezajímalo. To ten stupidní vliv Cullenů a jejich neustálé vyptávání mě přimělo vypustit tohle z pusy. Naštěstí pro mě, ani Paul nebyl zrovna sdílný.

„Štvete mě. Chováte se jako mazlíčci těch pijavic. Já tam prostě nejdu. Tečka.“ Paul dožvýkal kus chleba a vylezl ven oknem, protože já mu blokoval dveře. Zalitoval jsem, že nebydlíme v padesátipatrovém domě, úplně nahoře. Jenže než jsem se mohl vůbec do té představy zcela ponořit a vychutnat si ji, zabušil někdo na dveře.

„Co jsem komu udělal, sakra!“ vrčel jsem a dupal přes obývák. „Tati?“ zavolal jsem do ticha domku, ale odezva žádná. Byla sobota, takže nejspíš byl někde s Charliem.

Otevřel jsem a měl co dělat, abych uskočil, protože se okolo mě prohnal Sam. „Taky sis to rozmyslel?“ frkl jsem líně.

„Cože?“ zarazil se a otočil mým směrem, zatímco jsem pomalu zavíral dveře. Ta potřeba dělat něco normální rychlostí byla prostě v tuhle chvíli doslova hmatatelná.

„Přišel jsi mi říct, že nikam nejdeš?“ ujasnil jsem to.

„Samozřejmě, že ne. Jen jsi druhý ve smečce, tak s tebou jdu probrat…“ Sam se ošil, „Paula.“

„Teď tu byl,“ oznámil jsem a uvědomil si, že Paul zdrhnul oknem kvůli němu a ne kvůli mně. Prostě blbý den.

„A řekl ti to?“

„Jo, je to jeho věc.“

„Co?! Oba jste zešíleli?“ Zamračil jsem se.

„Mluvíš o tom, že nejde na tu slavnost, že jo?“ ujišťoval jsem se opatrně.

„On tam nejde?“ Ušklíbl jsem se, takže asi přišel s jinou novinkou. „To je jedno. On se prostě rozhodl, že se přestane měnit,“ vyhrkl Sam a vrazil hlavu do špajzu stejně, jako to před chvílí udělal Paul. Nechal mě tak projít šokem absolutně bez obecenstva, za což jsem mu byl vděčný, protože mi brada padla na prsa a málem mi vypadly oči z důlků.

„Proč? Teda, chci říct… proč?“ blekotal jsem jako idiot.

„To nemám tušení. Ani jsem si nevšiml, že se od léta nepřeměnil. Je vás teď tolik, že mi jedna přeměna prostě unikla, a mám za to na sebe vztek. Celý rok, chápeš to?! Dokonce si našel výmluvu, proč nejít na Radu, nebo jen tak se proběhnout lesem. Několikrát jsem ho přistihl, jak sedí ve stínu a zírá na váš dům. Něco s ním je a podle mého se odmítá měnit, protože bychom to zjistili.“

„Je výbušný, prostě ho jen naštveme a má kožich hned,“ navrhl jsem Samovi, zatímco si sedal s druhou polovinou bochníku ke stolu.

„To je taky problém. Zkoušel jsem to, ale když už to vypadalo, že bouchne, najednou byl naprosto ledově klidný.“ Jo, tak tohle jsem taky před chvílí zažil.

„Pozveme Edwarda. Dostane to z něj,“ usmál jsem se vítězoslavně.

„Tak nejdřív chytni Paula…“ sykl Sam a vstal. „Musím domů, Emily chystá oběd…“ Znechuceně jsem mlaskl, ale nekomentoval jsem to. Místo toho jsem si natáhl boty a vydal se ke Cullenům na vlastní oběd. Nessie jsem neviděl skoro dvacet čtyři hodin! Chyběla mi!

***

Uvítal mě Edward, pokud se to tak dá říct, když na vás někdo civí z otevřených dveří a lustruje vám mozek, protože se tváříte jak kakabus.

„Přestal se měnit?“ zeptal se místo pozdravu a ukročil stranou, abych mohl plynule projít. Ani jsem si neuvědomoval, že na to myslím. Proboha, vždyť šlo o Paula! Na toho nikdo nemyslí rád!

„Tak nějak,“ vzdychl jsem otráveně. „Ahoj, můžu dostat oběd?“ zakřenil jsem se na Esme, která stála u trouby a vytahovala pekáč s masem.

„Vždycky přímočarý, co?“ šklebila se Bloncka a já ji vesele poslal do háje. V duchu, samozřejmě, protože se jí na klíně válela Renesmee a od Belly jsem dostal přísný zákaz se s Rosalií hádat, když je malá přítomna. Než mi Esme nandala, zmocnil jsem se té poloupírky a svalil se na zem.

„Už prý rostou borůvky,“ oznámila mi Nessie, zatímco mi prstem brnkala do spodního rtu a smála se, jak se vlnil. „Půjdeme?“ žadonila.

„Až po jídle,“ řekl jsem, hrdý sám na sebe, že jsem odolal a poskytl jí výchovnou lekci. „Nejdřív jídlo, pak zábava.“

„Jídlo je taky zábava,“ připomněla mi a zkusila můj ret otočit o sto osmdesát stupňů. Ucukl jsem, bolelo to. „Promiň,“ kníkla a já ji shodil vedle sebe na koberec, abych ji zlechtal.

Odpoledne, když jsme se vrátili z borůvek – které jsme nenašli, zato jsme donesli plná trička šišek – Nessie usnula na gauči a já se ocitl v obležení zvědavých upírů. Ta slepičí prdelka jim to vyklopila.

„Nestává se tak často, aby se Paul ovládal, to jistě chápeš,“ odvětil dotčeně Edward.

„Já bych to neřešil, prostě mu přeskočilo,“ pokrčil jsem rameny. „On je prostě největší frajer, přece.“

„A kdo tam od vás není?“ prskla s falešným úsměvem Rosalie.

„Rose, to stačí,“ přerušila naši začínající výměnu Bella. Vrátila se akorát s Alicí a Emmettem zvenku, na halence se jí skvěla malá červená skvrnka. Vyrazili si na oběd? „Volal mi Charlie, že přijede Rachel,“ oznámila neradostně, protože moje drahá sestřička netušila, co se tu děje. „Měla by tu být v období té oslavy, takže nejspíš ji přesuneme?“ vzdychla.

„Nechal bych to takhle. Alespoň se opět procvičíme v lidskosti. Bude to naše malinkaté tajemství,“ křenil se Emmett a mnul si nedočkavě ruce.

„No, na mé ségře se fakt trénovat nebudeš,“ vrčel jsem. Rachel chce přijet? Proč?! Nebyla tady od své promoce. Nesnáší to tu!

„Třeba se jí zastesklo po Billym, Jacobe,“ navrhl Edward, zatímco ochmatával manželku. Odvrátil jsem se, tohle jsem nikdy nemusel.

„Co když nebude chtít jít na slavnost? Zůstane v La Push s tím idiotem, co má krizi identity!“ vzpomněl jsem si na Lahote.

„Přijede za Billym a za tebou, proč by trčela doma?“ tišila mě Bella. Vzdal jsem to, pokrčil jsem jen rameny a začal přemýšlet o svačině, zatímco se moje malá Nessie probudila ze šlofíčku a začala vymýšlet odpolední program.

I když jsem byl už rok otisknutý, stále jsem chodil spát domů. Edward s Bellou by mě nejspíš vykostili, kdybych zkusil spát na zemi u Nessiiny postele.

Nečekal jsem, že v deset večer bude mít ještě někdo náladu mi kazit den. Tedy někdo, kdo není Paul. Seděl u dveří jak hlídací pes a motal mezi prsty trs trávy.

„Čekáš na mě?“ zívl jsem.

„Ne,“ odsekl.

„Táta je ale doma, tak co tu děláš?“

„Sedím, nestarej se…“

„Opíráš se mi o dům! Jasně, že se starám!“ No, možná jsem mohl říct něco jiného, ale fakt mě naštval. Paul se pomalu odtáhl od stěny, ale nezvedl se.

„Lepší?“

„O co ti jde, Paule? Hele, mluvil jsem se Samem, prý…“

„Nestarejte se, krucinál!“ přerušil mě vztekle. Zacukaly mi koutky. Možná bych ho dokázal vytočit až do proměny, napadlo mě.

„Jsi jak ženská. Fňukáš, zíráš do prázdna, motáš travičku,“ pohodil jsem hlavou k jeho rukám. Ihned trs zahodil a zatnul ruce v pěst. „Nemám ti říkat Paulino?“

„Jsi hovado, Blacku,“ zavrčel a vstal. „Největší hovado pod sluncem. Nech mě být!“

„To ty mi leháš do cesty! Jsi jak obyčejný zatoulaný čokl!“ Paul zavrčel a já v duchu dělal vítězoslavná salta. Nenápadně jsem si rozepnul knoflík na kalhotách, abych to stihl sundat, než se Paul přemění, ale ten mrzák si toho všiml a rozesmál se, naprosto klidný.

„Na tohle si najdi ženskou, Blacku,“ prskl a odkráčel od domu. „Já ti hošana dělat nebudu!“ Jo, je fajn vědět, že některé věci se nemění.

Zato ráno bylo všechno jinak. V kuchyni se ozývaly divné zvuky, zatímco jsem se probíral z kómatu. Cinkání hrnců? Jako fakt? A smích! Někdo se v naší kuchyni směje!

Natáhl jsem si šortky a v polospánku vyběhl z pokoje přímo do kuchyně.

„Rachel!“ vykřikl jsem a pánev s hlomozem padla na dlažbu, jak se ségra lekla a odhodila ji.

„Ahoj, malý bráško!“ zasmála se, když si uvědomila, že nehrozí nebezpečí. „Vzbudila jsem tě?“ smála se, zatímco jsem ji zvedal do náruče a mačkal.

„Na to se vykašli! Myslel jsem, že když jsi říkala, že přijedeš, nebude to tak brzo!“

„Já to ale říkala minulý týden!“ bránila se přidušeně. Pustil jsem ji a změřil si ji pohledem. Byla o dost menší než já, ale vypadala skvěle. Prostě jako já!

„Já to vím od včerejška,“ stěžoval jsem si.

„Asi komunikační uzel… alespoň vím, proč jsem z letiště jela s tátou, Bellou a jejím manželem.“

„Cullenovi tě vyzvedávali?“ nechápal jsem.

„Jsou moc milí, prý mám dorazit na jejich slavnost, kterou máte naplánovanou. Jsou venku s tátou, tak jsem se rozhodla udělat snídani, než se vzbudíš. Něco tam řeší…“ brebentila. Zajímalo mě, o co tam jde, ale raději jsem zůstal uvnitř. Když se mi povede, aby Rachel chvíli mlčela, možná je uslyším, ale spletl jsem se. Billy byl zpět během chvilky a v dálce jsem slyšel odjíždějící auto.

„Tak to zítra večer rozjedeme!“ zasmál se táta a Rachel ho láskyplně objala. „Jsem moc rád, že ses přijela podívat na starého tátu,“ usmál se. To, co Billy Black považoval za úsměv, mu vydrželo ještě tři dny. Uvědomil jsem si, že po dobu návštěvy mé sestry jsem Paula neviděl. Což bylo do nebe volající, protože předtím jsem ho alespoň jednou denně někde zahlédl.

Když pak přišla ta slavná noc u Cullenů, ztratila se i Rachel.

„Hele, tak jeďte, já ji najdu a přijdeme,“ nabídl jsem se, když se Bella už potřetí podívala na hodinky a Billy sledoval okolní les. Doufal jsem, že se prostě jen zapomněla, ale pohled na kradoucího se Paula mě přinutil reagovat. Bella pomohla tátovi do auta a přes sklo okýnka se na mě chápavě usmála. Viděla ho taky?

Šel jsem za ním, aniž bych tušil, kam. Protáhl jsem se křovím, oběhl tůni a skoro se plazil, aby mě neviděl. Nadával jsem si, protože jsem měl hledat Rachel a ne sledovat Lahotea. Jenže když se Paul zastavil a já ustrnul uprostřed pohybu, mé obavy změnily směr. Našel jsem totiž Rachel. Připravoval jsem se na zásah, protože Paul byl vážně nevyzpytatelný, ale tělo mi ochrnulo, když se ti dva vrhli proti sobě a zamotaly se jim jazyky.

„Nech ji!“ zařval jsem a vyplašil hejno ptáků. Rachel vyjekla a Paul se naježil. „Děláš si prdel?! Co to jako je!“ vřeštěl jsem a konečně mě napadlo zvednout se ze země. Vyrazil jsem k nim, před očima tma.

„Jacobe, prosím tě…“ začala to uklidňovat Rachel, zatímco jsem se blížil.

„Žádné Jacobe, prosím tě… Co to sakra znamená?!“ nedal jsem se.

„Já ti to chtěl říct!“ překřičel mě najednou Paul. „Každý den, brácho!“

„A že těch dnů bylo, co, Paule?!“ vrčel jsem, natáhl ruku a moje prsty se omotaly okolo jeho hrdla. K jeho dobru se ani nepohnul.

„Nech ho, idiote! Vůbec tomu nerozumíš!“ vyjekla Rachel a pokoušela se mi odtáhnout prsty. Paul ji popadl okolo pasu a skoro ji odhodil za sebe.

„Nelez mezi nás,“ prosil ji tichým hlasem. „Jdi o trošku dál, ať ti neublíží, ano?“ prosil ji. Zamračil jsem se, že by mi na čele mohli strouhat mrkev. Paul na ni mluvil klidným letargickým hlasem plným obav. On se o ni bál.

„Já bych jí nikdy neublížil, ty idiote,“ zavrčel jsem, když mi došla jeho slova. „Je to MOJE sestra! A ty ji tu… co ty jí tu vůbec děláš?!“

„Já ji tu miluju,“ hlesl. Ruka mi sklouzla z jeho hrdla, jak mě ochromil. „Cože jí tu děláš?“ opakoval jsem otázku v naději, že jsem se s jeho odpovědí přeslechl.

„Rachel je můj otisk, Jacobe. Miluju ji a tady v lese jsme jen kvůli tobě. Jsi prvotřídní idiot, co by to nepochopil. Chystal jsem se ti to říct, ale vždycky jsi mě během sekundy naštval a já musel pryč, abych se nepřeměnil.“

„Jak…“ hekl jsem a kmital pohledem z něho na rudou Rachel.

„Potkali jsme se ve Washingtonu, Jacobe. Pokoušela jsem se chytit si taxík, ale nedařilo se mi to, a tak jsem prostě šla na metro. Zrovna jsem psala zprávu kamarádce, ke které jsem jela, že se opozdím, když do mě někdo strčil a mobil mi spadl do kolejiště,“ zasmála se.

„Málem pro něj skočila, jak byla rozhozená,“ přidal se Paul a objal ji okolo pasu. Už mohl, už jsem ho nerdousil. „Skočil jsem tam místo ní a mobil zachránil. A pak se to prostě stalo a byly to nádherné dva měsíce prázdnin, než přišel čas se vrátit.“

„Jel jsi k mámě, ne?“ nechápal jsem to stále. Mozek stávkoval.

„Jel. Byl jsem u ní dva dny a pak jsem prostě odjel. Stopem jsem to vzal po státech. Paráda. Ve Washingtonu jsem se ale zapomněl.“

„Proč jste to, sakra, neřekli dřív?! Pokud jste otisknutí, jak jste vydrželi rok?!“

„Odjeli jsme sem. Rachel si našla pronájem v Port Angeles, byl jsem tam pokaždé, když byla Rada, nebo jsi tu nebyl.“

„Takže jsi otravoval u mě doma, jen abych věděl, že jsi tady?“

„Ne, já ti to fakt chtěl říct.“

„Bože… už mi to dochází… takže ses neměnil, abys to ututlal a mohl být s mou ségrou a ke Cullenům jsi nechtěl… proč?“

„Kvůli Edwardovi a Emmettovi. Čtení myšlenek a rváč se mi vážně nehodili k plánům.“

„Idiote,“ hlesl jsem.

„To má být přijetí do rodiny?“ ušklíbl se Paul.

„No, tak na to zapomeň,“ zavrčel jsem.

„Jacobe!“ obořila se na mě Rachel a přitiskla se k Paulovi.

„Fuj,“ ohrnul jsem pysk a odvrátil se, když ho políbila. Kdo by chtěl líbat Paula, ble! „No jo, tak jo, ale… no jo…“ brblal jsem, než mi skočila zezadu na záda.

„Jsi zlatíčko!“ hihňala se jako malá holka.

„Stejně by s tím nic neudělal,“ zaslechl jsem toho starého, protivného a našeho Paula, jak se mi za zády posmívá. Vážně jsem věřil, že už bude život v pořádku, ale to bychom nesměli mít v rezervaci Paula.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  Ivana (19.06.2013 10:35)

Juuu, toto sa mi veľmi páčilo. V poslednej dobe mám na pripútania slabosť. Krásna poviedka, plná vtipných okamihov. Úsmev mi z tváre takmer nemizol.

12)  Rowana (12.06.2013 17:00)

Moc jsem si to čtení užila.
Jsem si říkala, kdoví, co to Paulovi přelítlo přes nos. A on otisk.

8)  Empress (10.06.2013 11:16)

No vidíš a vraj sa s vlkmi nekamarátiš Úžasný vlčí príbeh

7)  SestraTwilly (10.06.2013 11:06)

Bosorka,môžete to aj ty so segrou napraviť tým,že pridáte
pekný bonus k Vlkom.

6)  Bosorka (10.06.2013 10:51)

Sestruše - aspoň někdo mu to dopřeje

5)  ambra (10.06.2013 10:44)

Ňuf!

4)  SestraTwilly (10.06.2013 10:38)

Pekný pribeh.Takže Paul a Ráchel...myslím,že ťa obdivovateľky Paula
budú velebiť,za to že si aj jemu dopriala lásku a šťastie.
No a Jakob sa s tým tiež po čase vyrovná! Super Miška!

3)  Bosorka (10.06.2013 10:19)

"Proboha, vždyť šlo o Paula! Na toho nikdo nemyslí rád!" Ale prrrr teda! To není vůbec pravda!
Ty jsi opravdu poklad, Mišule Npasla jsi to tak krásně, že bych to snad i té Rachel odpustila (ale důležité je, že tam byla jen na konci , zas tak moc tu mrchu nemusím ).
Ach, Paule.... Stejně na tebe pořád trpím!

2)  Marcelle (10.06.2013 09:58)

1)  Marvi (10.06.2013 08:59)

Taky moc krásný příběh, no jo když má někdo talent může napsat cokoli

1