28.08.2010 [08:00], Texie, ze série TA z La Push, komentováno 23×, zobrazeno 6308×

Edward si chudáček zoufá a neví kudy kam. Naštěstí je tu ale ještě Alice a Jasper, kteří ho v tom rozhodně nenechají...

5.

„Tak se hezky posaď,” zavelela mi Alice, jen co vtrhli s Jasperem do mého pokoje. Překvapeně jsem na ně hleděl, tak mi k sednutí dopomohla, až postel při tom mém pádu zaskřípěla.

Jasper se už přede mě vzorně stavěl ve vojenském pozoru.

„Co to sakra vyvádíte?!” zaskučel jsem.

„Neseme ti hlášení, co jsme zjistili,” zašklebila se Alice.

Pohlédl jsem zpět na Jaspera, který okamžitě vytasil notýsek.

„Isabella Marie Swan, narozena před sedmnácti lety v New Yorku. Matka Reneé Dwyerová, otec Charlie Swan. Otec jí umřel, když jí bylo deset, pak do šestnácti žila s matkou na Floridě a před půl rokem přijela sem.” Jasper zvedl pohled ke mně. „Spekuluje se, že se pohádaly kvůli jejímu chování.”

Pak opět zabořil nos do svých poznámek.

„Bydlí teď u Billa Blacka, který byl přítelem jejího otce. Jeho syn je Jacob Black...”

Prudce jsem sebou cukl, když jsem zaslechl to jméno.

Jasper zašvidral mezi svým notýskem a mnou. Zamračil se a raději pár stránek přeskočil.

„Do školy chodí v La Push, ale každou sobotu vyráží do Seattlu, většinou na zábavy a po barech... Hej!” zařval, když jsem mu netrpělivě vyrval notýsek z rukou. Chtěl po něm hrábnout.

„Vrať mi to, víš kolik to dalo práce a tys to rozth...” zarazil ho můj pohled. „Tak nic,” zvedl v obraně dlaně. Při volbě notýsek nebo jeho krk měl jasné priority.

Začal jsem listovat a hltavě číst jednotlivé stránky.

„Jak,” hlesl jsem a konečně na ně znovu pohlédl.

„Přemlouvání a úplatky,” nadmul se pýchou Jasper.

„Jo, všeho druhu,” dodala Alice a opřela se ležérně o Jasperovo rameno.

„Alice?!”

Jasper ustoupil stranou a podezíravě se na ni zamračil. Ta to nečekala a při prchnutí její opory zacupitala do strany.

„Zas tak všesměrného ne!” odsekla mu.

Přestal jsem jejich škorpení vnímat a raději se začal znovu věnovat zápiskům o Belle. Obzvláště té pasáži, kde bylo Jasperovým téměř nečitelným krasopisem napsáno, že každou sobotu vyráží do Seattlu. Měl jsme šanci ji znovu vidět a já se jí rozhodně chystal chopit.

Do soboty zbývaly ještě tři dny. Tři dlouhé nekonečné a příšerné dny. Ostatním jsem musel už lézt na nervy svou náladou i neustálým ohlížením na hodinky. Každou minutou, která se tak hrozně vlekla, jsem však byl zase blíž tomu ji vidět.

Neměl jsem tušení, jestli jí ti čokli řekli co jsme zač, ale před tím obchodem se na mě dívala jako by ode mě nemohla odtrhnout oči. Stejně jako tisíce dalších, pro něž jsme byli naprosto neodolatelní. Ona však byla první na koho jsem opravdu toužil, aby to působilo.

Nevěděla tedy nic o tom, co jsme. Nebála se mě. Měl jsem alespoň šanci na chvíli být s ní. Být jí poblíž, aniž by mě od sebe vyděšeně odháněla. Kdyby řekla jediné slovo, šel bych, nechal bych ji na pokoji. Celým svým srdce jsem však doufal, že nic takového nenastane.

V sobotu dopoledne jsem strávil celý den v lesích a snažil jsem se zahnat žízeň, co jen to šlo. Když jsem ji potkal, tak mě ani nenapadlo vrhnout se jí po krku, ale nechtěl jsem nic riskovat. Od pěti hodin jsem tedy už netrpělivě přecházel po pokoji.

Alice mi opět vnutila oblečení. Byl jsem jí vděčný. Nevěděl bych co si na sebe obléct. Nikdy jsem večer takhle nikam nechodil.

Konečně ručička doputovala k osmé a já vyrazil z pokoje. Rodina dělala jako by nic, seděli pospolně v obýváků a téměř ke mně ani nevzhlédli, když jsem prošel a rozloučil se. Emmett se s Jasperem dívali na nějaký zamilovaný seriál, Carlisle si četl noviny obrácené vzhůru nohama, Rosalie si srýpávala lak na nehtech a všichni dohromady se tvářili jako pitomci. Ani jsem se nemusel otáčet abych věděl, že jsou všichni nasáčkovaní u okna jen jsem nastartoval.

„Neměl bych jít raději s ním?” zeptal se Emmett a střetl se s varovným pohledem Rosalie. „Vždyť ho znáš, v tomhle je na něj naprostý spoleh, že to pohnojí.”

„Tys to pohnojil tolikrát a stejně jsem s tebou. Tak ho nech poradit si samotného,” odpověděla mu. Emmett si ji přitáhl do náruče.

„Tak co kdybych si dneska zase zkusil nějaký ten průšvih dopředu vyžehlit?” zašeptal jí do ucha, až se jí na rtech objevil omámený úsměv. Jen k němu vzhlédla a v příštím okamžiku už se hnali nahoru.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  eMuska (26.08.2010 21:43)

To je paráda! už sa teším, keď sa konečne stretnú!

1)  henna (26.08.2010 20:38)

Úžasný, úžasný. Jsem vážně zvědavá, jak to s Bell bude).

«   1 2