25.09.2010 [19:35], Texie, ze série TA z La Push, komentováno 23×, zobrazeno 5635×

Tady máte konečně i Bellin pohled na ten osudový den, kdy se provalila pravda o Edwardovi, a zároveň také místo, kde se děj protne, aby mohl pokročit dále.

15.

Následující dny jsem Edwarda nemohla vyhnat z hlavy. Stále se mi před očima vybavoval ten jeho nesmělý úsměv, z něhož šlo poznat, že má zájem, ale neví, co si může dovolit. Líbilo se mi jeho váhání i ten pocit, který jsem s ním měla. Cítila jsem se chtěná a okouzlující, bez ohledu na vše okolo.

Kluci si toho samozřejmě nemohli nevšimnout. Nadšeně se mi ksichtili za zády a ignorovali mé vražedné pohledy. Jared se dokonce pokoušel pořád s někým vsadit, kdy si s Edwardem dáme rande.

Občas jsem měla co dělat, abych se jim nevrhla po krku. Docela ráda jsem tedy vypadla z domu. V náklaďáčku jsem se kodrcala po nerovné lesní cestě a nedočkavě se těšila na asfaltku, abych konečně mohla dupnout na plyn.

Jenže za jednou ze zatáček mě čekalo překvapení. Stála tam příčina mé euforie i podrážděnosti posledních dní.

Edward postával u svého auta a hleděl přímo mým směrem. Uvnitř mě se cosi sevřelo, ale tak nějak krásně, jako by radostným očekáváním. Zastavila jsem hned vedle něj a opřela se loktem o okýnko. Zatraceně mu to seklo. Dalo by se na něj koukat klidně celé hodiny.

„Ahoj,” usmál se tím svým nesmělým úsměvem.

„Ahoj, stalo se něco?” Pohledem jsem přejela jeho auto. Bylo docela zvláštní, jak tu stál.

„Podařilo se mi píchnout," osvětlil mi záhadu.

„A náhradní?” zeptala jsem se. Už už jsem chtěla vyskočit ven z auta. Jacob s Quilem mi dali pořádnou školu v garáži, když zjistili, že nezvládnu ani zkontrolovat olej. Doteď je ještě jeden šroubovák zabodlej ve zdi...

Edward mě však zarazil.

„Ta padla minulý týden.” Tak a je chlapec v kelu. Já sice náhradní měla, ale tu bychom tam narvali leda s rozmachem a už by ji nikdo nikdy nesundal.

„Chceš tedy někam hodit?” nabídla jsem tedy další možnost.

„Díky.” Musela jsem se usmát. Reagoval neuvěřitelně rychle, jako by čekal jen na to. A i kdyby, tak co, já rozhodně protestovat nehodlala.

„Kdo by taky odmítl pomoct v nouzi takovýmu hezkýmu klukovi,” vrhla jsem pohled na jeho zadek, když obcházel auto. „Já teda rozhodně ne.” Ani jsem si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas, dokud se prudce neotočil přímo ke mně. Uhnula jsem pohledem. Ksakru! Ačkoliv, byla to pravda, ne?

Počkala jsem, než si sedl na sedadlo spolujezdce.

„A kam to vlastně bude?” napadla mě ještě docela dobrá otázka.

„Do města," odpověděl s menším zaváháním. Už jsem chtěla kývnout, když jsem se zarazila.

„Do města?” ujistila jsem se. „A není to náhodou opačným směrem než jsi jel?”

„Nooo, rád se kochám zdejší krajinou.”

Pohledem jsem mrskla na krajinu okolo. Musela jsem se smát.

„Jo jo, tyhle mokrý stromy jsou mnohem hezčí než ty o pár kilometrů dál.”

Raději jsem to nepitvala dál. Nastartovala jsem se a rozjela. Dnešní pošmourný den se najednou stal mnohem hezčím. Povídali jsme si celou cestu i v obchodě. Chvílemi jsem však musela zadržovat smích, když jsem sledovala ten jeho štítivý a znechucený pohled, co házel po jídle, co jsem dávala do vozíku. Přesto mi snaživě pomáhal. Bylo mi líto, že se musíme už vrátit, ale tenhle den není poslední, ne?

Zpáteční cesta probíhala potichu, jako by mu něco leželo v hlavě. Chvílemi sice vypadal, že už z něj konečně něco vypadne, ale pak zas nic. Hrozně mě to vytáčelo. Po očku jsem ho sledovala.

„Bello?”

Že by přece jen? Obrátila jsem se k němu v očekávání.

„Já... chtěl jsem...” tahal ze sebe a já měla pocit, že tam snad zešedivím, než se vymáčkne. Jeho váhavý výraz však v momentě vystřídal vyděšený. Bleskově jsem se podívala stejným směrem. Proti nám se řítil kamion. Chtěla jsem to strhnout zpátky do našeho pruhu, ale než jsem se stihla vůbec pohnout, objevily se na volantu cizí ruce. Edward strhl auto na stranu a hru na člověka odhodil stranou. Žádný člověk by nemohl reagovat tak rychle. Nebýt měnič, tak bych z něj viděla sotva šmouhu.

Kamion okolo nás prosvištěl a my pokračovali dál. Až teď mi došlo, jak jsem se vlastně lekla. Byla jsem duchem mimo a tak byl ten kamion jako kýbl ledový vody po ránu. Edward stále svíral volant a tak jsem si dlaněmi přejal po tváři, abych se uklidnila.

„Do prkýnka!”

„Bello?” ozval se Edward opatrně kousíček ode mě.

„Jsem v pořádku,” hlesla jsem. Jenže zároveň jsem si uvědomovala, že to tak být nemuselo. On by sice vyvázl, ale já bych to pořádně schytala. Při rychlosti toho kamionu bych byla na kaši a i moje schopnost rychlého hojení by mi byla na prd.

Ještě trochu chvějícíma rukama jsem chytila volant. On jej však nehodlal pustit. Podívala jsem se do jeho starostlivého pohledu.

„Zvládnu to,” přesvědčovala jsem ho. Jen váhavě svolil. Posadil se znovu na své místo. Pohled ze mě však nespustil. V autě by se náhle dala atmosféra skoro krájet. Bylo mi jasné, na co asi myslí.

„Bello,” začal a já raději upírala pohled před sebou. Nelíbilo se mi to, co mi chtěl asi říct. Tedy vlastně ne to, co chtěl říct, ale co bych mu měla říct já. Já o něm pravdu věděla, on o mně ne.

„To co se tu teď stalo...” krkolomně se ze sebe snažil vymáčknout, o co mu jde. Nedokázal to však vyslovit. Stále na mě hleděl s obavou, jako bych snad po jeho slovech měla chytit hysterák nebo skočit z auta. Vlastně se tvářil, jako by ode mě čekal oboje.

Raději jsem zastavila. Nechtěla jsem riskovat další setkání s kamionem. Zpříma jsem se na něj podívala.

„Vím, co jsi zač Edwarde,” hlesla jsem. V očích se mu objevil šok a pak pochybnosti. Podívala jsem se na své ruce, než si to v hlavě srovná.

„Já nechápu, jak...” šeptl nepřesvědčivě.

„Už jsem kdysi upíra potkala,” zastavila jsem ho. „Nevím, kde a ani kdy, ale na tom už nezáleží.”

A bylo to venku. Náhle jsem toho všeho měla dost. Teď, více než kdykoliv předtím, jsem chtěla být normální holka. Hodit za hlavu veškeré to přetvařování, předsudky a osud, který si nikdo z nás nevybral.

Jenže já taková být nemohla. A oni také ne. Viděla jsem to v jeho šokované tváři. Nechápal, jak jsem na to mohla přijít, a zřejmě ani to, jak to dokážu brát tak v klidu. Pro něj bylo to čím je naprosto svazující. Sám sebe viděl jako upíra, ne sám sebe, ale to, čím se stal.

Jenže to já nechtěla. Nechtěla jsem tak vidět ani sebe, ani ostatní. Měla jsem potřebu od toho všeho utéct, udělat si v hlavě zase jasno. Jenže ten jeho pohled mě drtil, jako by to čim jsme rozhodovalo o všem...

„Edwarde,” přestala jsem ho pokradmu sledovat a podívala se na jen přímo. „Mohl by sis, prosím, vystoupit?”

Chvíli na mě zíral, než se dovtípil, co mu vlastně říkám. Pak však poslechl. Otevřel dveře a vystoupil. Nečekala jsem na nic a šlápla na plyn. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a i jemu snad dát čas to strávit.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  Marketa (25.09.2010 20:02)

1)  eMuska (25.09.2010 19:43)

Si úžasná, prosím si pokračovanie!

«   1 2