03.09.2010 [08:00], Texie, ze série TA z La Push, komentováno 22×, zobrazeno 6070×

Bella si svůj příjezd do La Push nijak nepředstavovala, ale stejně by skutečnost předčila jakékoliv její představy. Obzvláště pokud by doufala v trochu té vlídnosti a nadšení...

11.

Zavrtěla jsem se. Kdesi pode mnou zavrzala pružina v matraci. To však nebyl důvod, co mě donutil otevřít oči dokořán. Byl to ten divný pach. Posadila jsem se zmateně na gauč. Rychle jsem zamrkala, abych zaostřila. Možná to ale nebyl zas tak dobrý nápad. Protože v těch sedativech bylo něco divnýho, nebo se zas něco divnýho dělo se mnou. Viděla jsem trojmo. Zatřepala jsem hlavou, aby všechna kolečka dopadla tam, kam měla. Rozespané oči konečně začaly fungovat pořádně.

Nebyl to jeden třikrát, ale tři různí, co si byli dost podobní. Vysoké svalnaté postavy, snědá pleť, tmavé krátké vlasy a naštvaný pohled, kterým mě probodávali. Ten divný pach šel z nich.

„Co jsi zač?!” vypálil na mě ten uprostřed.

Nelíbilo se mi, jak se ke mně chová a ani to, jak se mě snaží skoro podpálit pohledem.

„Co je ti do toho,” odsekla jsem.

„Co je mi...” zaprskal. „Vlezlas do našeho domu a ustala sis rovnou na zemi. Myslím, že je mi do toho hodně.”

„Ty si Black?” zeptala jsem se najednou nadšeně. On mou momentální náladu však nesdílel.

„Jo!”

„Tak to... to...” začala jsem na prstech propočítávat naši příbuzenskou vzdálenost. „Sakra, nikdy jsem se v těch kolenech nevyznala,” zahučela jsem. Bratránek přes pátý koleno? Ne, to je blbost.

„Co to mele?” zeptal se ten vlevo.

„Nevím, je cáklá. Máte cáklýho černýho nájemníka,” rozchechtal se ten další a začal do mého bratránka dloubat loktem.

„Ne na dlouho,” zahučel. Popadl mě okolo pasu a během chvilky už jsem letěla plavmo ze dveří. Přistání rozhodně už tal plavmé nebylo. Za mnou okamžitě letěl i můj kufr s taškou.

„A nevracej se!” zařval na mě ještě než praštil dveřmi.

„Já nikam nejdu!” zařvala jsem na něho zpátky. Odhodlaně jsem si sedla na kufr. Čekal asi deset minut, než mu došlo, že to myslím vážně.

„Jak to sakra myslíš?!” ozval se opět jeho libý hlásek a on vyběhl ze dveří.

„To jako, že se odtud nehnu. Pro ty pomalu chápající,” odsekla jsem mu. Nevím proč, ale budil ve mně neodolatelnou chuť ho vytáčet.

„Tak na to bych se podíval,” zavrčel.

„Jenže já se tě nebojím.”

„To bys teda měla!”

Pche, větší monstrum než já rozhodně být nemůže!

„Vás? To teda leda ve snu!”

„Já ji...”

„Paule! Ne!” Bylo však pozdě. Málem jsem z toho svého kufru slítla, když se celý začal třást a v další vteřině se jeho obrysy vytratily, aby se vzápětí místo něj objevil obrovský hnědý vlk. Podrážděně na mě vrčel. Tak ten měl vážně chabý nervy.

„Do háje!” zavrčel bratránek.

Podíval se na mě pohledem, jako by mě chtěl chytat hroutící se v mdlobách, nebo jak prchám bezhlavě do lesů. Já však neměla na ani jedno z toho pomyšlení. Naprosto fascinovaně jsem hleděla na toho obrovského vlka před sebou.

Je něco jiného se v něj sama proměnit a vidět ho před sebou celého.

„Páne jo,” vydechla jsem ohromeně.

Mé nadšení mi však příliš dlouho nevydrželo. Asi mi chtěl dát opravdu lekci, jak se pouští do spoďárů, protože když nezabralo tohle, prostě po mně vystartoval. Asi potřeboval dokázal svému egu, že je velký zlý vlk, kterého se musí všichni bát.

Bát jsem se ho sice nebála, ale sebevrah taky nejsem a čekat, až mi přistane na hlavě, jsem nehodlala. Vyrazila jsem od něj.

„A doprovoď ji Paule až k hranicím, buď tak laskav, jo?”

„Že za ní ty kufry pošleme!” ozývalo se mi za zády.

Doběhla jsem na konec travnaté zahrady, kde jsem se zarazila, proč vlastně prchám? Cítila jsem, jak adrenalin koluje v mých žilách. Adrenalin a vztek. Hodně velký vztek. Já se sem táhnu tak dlouho a oni mě jen tak vyrazí. To ani omylem!

Cítila jsem, jak se začínám chvět. Na těle se mi začínaly napínat šlachy a vystupovat žíly, jak se zrychlil i můj tep.

Ti dva už odcházeli do domu, ale ten vlk se zatvářil dost šokovaně. Znal to moc dobře, ale nechtělo se mu věřit tomu, co viděl. Začal zadními brzdit. To se okolo mě však už opět rozhostila bílá mlha, která se v okamžiku rozpustila, a já se ocitla na čtyřech. Cítila jsem tu sílu a nespoutanost tohodle těla. Jako bych snad dokázala vše!

Obzvlášť nakopat zadek tomu idiotovi před sebou, který při brždění dosedl na zadek. Ozvalo se jeho zakňučení. To donutilo otočit se i ty dva.

„Do háje, co to...!”

Zůstali oba nevěřícně zírat, když jsem tam začala Paula nahánět po celý zahradě. Byl ze mě tak vykolejený, že ho ani nenapadlo se bránit. Cítila jsem se skvěle a volně. K dokonalosti chyběl jen jediný kousek, mít o nějakou tu tlapu míň. Tak jsem se soustředila na Paula, že jsem zakopla o vlastní přední. Se vší parádou jsem to vší rychlostí zaparkovala přímo do stromů okolo zahrady.

Přesto jsem se cítila báječně. Stálo to rozhodně za to. Vidět ty jejich výrazy!

Začala jsem se smát. Nemohla jsem si to prostě odpustit. Cítila jsme se tak volně. Možná mi při tom přeměňovaní do žil proudily nějaký divný hormony, ale rozhodně jsem se tedy necítila jako předtím.

Teprve až zvuk mého smíchu mi pomohl uvědomit si, že jsem se přeměnila zpátky. To už se nade mnou ale skláněl bratránek a ten druhý.

„Nikam nejdu!” oznámila jsem jim hned a zamračila se.

„To asi opravdu ne,” přikývl po chvíli. Podal mi ruku a pomohl vstát.

„Já jsem Jacob, tohle Jared a ten nervák byl Paul.”

Když mě teď považoval za jednu z nich, byl tedy rozhodně příjemnější. Jen se mi nějak zarytě stále díval do očí. O co mu jde, je snad na mě něco...

Okolo se rozezněl můj řev.

Ne, nebylo na mě nic divného, na mě nebylo vůbec nic. Byla jsem úplně nahá!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2