TA z La Push - 1. díl | Stmívání FF - web pro autory FanFiction

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

24.08.2010 [18:00], Texie, ze série TA z La Push, komentováno 29×, zobrazeno 7663×

Sto let je podle mého názoru příliš dlouhá doba na to, aby si kdokoliv mohl užívat svého nerušeného klidu a pokoje. No, Edíkovi teď tyto časy rozhodně končí. Jedna jediná osůbka mu celý jeho svět obrátí naruby a to za vydatné podpory celé jeho rodiny, která je kvůli jeho štěstí ochotna přehlédnout drobnou poskvrnku na její pověsti - že je tak trochu zadaná a to několikanásobně...

Forks bylo jen jedno z mnoha menších měst poblíž Seattlu. Jednou věcí se však od těch ostatních lišilo, aniž by to kdokoliv věděl. Bez povšimnutí a přesto bez toho, aby se tu museli skrývat, zde žila i jedna zvláštní rodina. Už přes rok zde žili, aniž by kdokoliv tušil, kdo jsou zač a jaké v jejich nitru pro všechny dřímá nebezpečí.

Navenek vypadali jako téměř běžná rodina, v níž bezdětný pár adoptoval postupně pět dětí. Ve skutečnosti však členové této rodiny přibývali postupně již téměř sto let. Bez jediné změny, jako zamrzlí v čase okolo nich míjel čas. Byli nesmrtelní, neměnní, jako všichni upíři...

Edward se líně opíral o kapotu auta. Věděl, že byla hloupost slíbit Alici, že ji vyzvedne ve městě. Když se zabrala do nakupování naprosto přestala vnímat čas. Byla to jedna z mála činností, která ji dokázala vytrhnout z té nudy. Když žijete tak dlouho, najde se už jen málo věcí, které vás dokážou z toho stereotypu vymanit. Pro Alici to však byl svět módy, který se stále tak měnil a byl proměnlivý a tak fantastický.

Znal její mysl za ta léta už jako svou vlastní a chápal ji, přesto však nesnášel, když se snažila do toho zatahovat i jeho. Ve své mánii občas přehlížela i to, co vlastně chtějí ti druzí, nebo že už má hodinu a půl zpoždění.

Zakroutil hlavou. Při tom pohybu se mu však do nosu dostala zvláštní vůně. Dřevitá lehká vůně, která mu však nebyla vůbec nepříjemná. Otočil se tím směrem. Něco ho na té vůni poutalo. Pohled mu dopadl na dívku, která stála na druhé straně ulice.

Musela být jen o kousek menší něž on a její pružnou postavu obepínaly jen jednoduché tmavě modré šaty ke kolenům. Zůstal jsem na ni nehybně zírat. Stejně jako i zbytek těch, kteří vedle ní stáli u přechodu a čekali. Možná to bylo jejím nezvyklým zjevem, tím co z ní vyzařovalo či prostě jen tím, že i přes chladno na sobě neměla ani svetr. Její holé paže na místo něj halily jen dlouhé kaštanové vlasy.

„Edwarde!” ozvalo se vedle mě už dost podrážděně. „Haló, Alice volat domůůů!”

Překvapeně jsem se k ní otočil. Vypadala, že tam stojí už pár vteřin, což na ni bylo evidentně až příliš dlouho.

„Byl bys tak laskav a odemkl kufr, ať si tam můžu dát tašky?” zeptala se, když jsem jí konečně začal věnovat pozornost. „Nebo si ho mám otevřít sama?” dodala zlomyslně při pohledu na mé Volvo.

„Ne,” zavrčel jsem.

Naskládala výsledek svého dnešního nakupování do kufru a dosedla vedle mě do auta. Hleděl jsem zbytečně na místo, kde předtím ta dívka stála. Byla už sice pryč, ale já ji přesto nemohl vyhnat z mysli.

„Stalo se něco?” zeptala se Alice už klidněji.

„Ne.”

Zavrtěl jsem hlavou, ale asi jsem se netvářil příliš přesvědčivě. Ale nechala to být. Raději se zamyslela znovu nad novými kousky oblečení a v mysli přemýšlela, který kousek by šel s čím zkombinovat.

Ani další dny jsem nedokázal přestat myslet na tu zvláštní dívku. Na její tvář. Předtím jsem byl naprosto ztuhlý při pohledu na ni a teprve nyní, až jsem si zkoušel vybavovat její detaily, jsem si uvědomil, jak byla krásná.

Kaštanové vlasy jí jemně rámovaly srdcovitou tvář. Měla světlou pleť v níž zářily oříškové oči. Byl v nich však vzdálený pohled, jako by byla myslí úplně jinde. Její výraz i pevně stažená ústa dávaly všem okolo najevo, že s nimi nechce mít nic společného. Jako by mezi ně nepatřila.

Mé vzpomínky přerušila hlasitá rána. Do pokoje vtrhl nadšeně Emmett, že mi málem mohl podat dveře rovnou z ručky do ručky. Naštěstí to panty vydržely.

„Zas tu jen dřepíš?” zaúpěl. „No tak, trochu života do toho...” zmlkl, když jsem se na něj zvědavě podíval.

„No, to asi pro nás neplatí, co?” uchechtl se. „Hele, co takhle si zahrát fotbal? To ti určo zvedne náladu.”

Vzpomněl jsem si na posledně, když mě přemluvil. Když jsem konečně chytil míč a chtěl vyrazit na další metu, tak jsem se nestačil ani rozběhnout a Emmett se s přespokojeným zubením vrhl plavmo na mě. Míč nevydržel. Já sice jo, ale zabořený stopu pod povrch hřiště.

„Raději ne.”

Zamračil se.

„S tebou není žádná sranda.” Pak mu v očích zazářilo a já zaúpěl.

„To je prostě tím, že to držíš v sobě. Musíš to ze sebe dostal, konečně se uvolnit.”

„Emmette, sklapni!”

„Ale no tak, to přece není zdravý dusit to v sobě. Určitě by se našla spousta holek, co by ti s tím pomohla; a nebo třeba po vzoru Přemka Podlahy - udělej si...”

„Emmette!”

„Hele klid, já se ti snažím jen pomoct. Ty jedinej jsi sám a podívej se jakou máš furt náladu!” Pak se vyděšeně zarazil. „Nebo holky, no jaksi holky nejsou to pravý?” snažil se naznačit další možnost.

„Ne!” zařval jsem na něho raději dřív, než to měl šanci dál rozebírat. „Holky se mi líbí.”

Emmett se podíval nahoru ke stropu a naznačil 'Díky'. S úlevným výrazem se podíval zpátky na mě.

„A jaký třeba. Mohl bych ti helfnout nějakou najít. Třeba Irina je vážně kus.”

„Není to upírka,” zamumlal jsem.

„Počky, počky...” zarazil se a přicupital zvědavě blíž, že mi nosem málem dal jednu eskymáckou. „Takže tobě už se nějaká vážně líbí? A svýmu bráškovi bys to ani neřekl?!” zakroutil nechápavě hlavou, zatímco já bych si za tu svou nevymáchanou hubu raději nafackoval.

„Hezká? Jak se jmenuje? Chodí s námi do školy? Je...”

„Ne, je překrásná, ale nevím jak se jmenuje a ani odkud je,” zaskřípal jsem mezi zuby. Nevím. Možná proto, že jsem se s ním o tom nechtěl bavit a možná i pro tu bezmocnost, že jsem to tak toužil vědět. Bylo na ní něco, co mě nutilo na ni myslet a chtít ji mít u sebe.

Zaúpěl jsem znova. Do dveří vešel můj druhý bratr. Zmateně se po nás dvou podíval a jeho pohled se znovu upřel na mě. Nevěřícně na mě hleděl a já ještě nevěřícněji četl v jeho mysli. To je hovadina!

„Co se děje?” zašvitořila Alice a proklouzla taky dovnitř. Do háje s tímhle barákem plným upírů, kde všichni všechno vidí, slyší... nebo cítí.

„Edward se zabouchl,” zamumlal Jasper.

Oči všech tří se upřely na mě.

„Konečně!” zakvičela Alice a vrhla se ke mě. Nadšeně mě začala objímat, jako by to bylo něco naprosto úžasného.

„Jaká je? Jak se jmenuje?”

„Já jsem spíš zvědavá, jak vypadá. Konečně nám Edward předvede svůj vkus,” zamumlala Rosalie a vešla do pokoje.

Začal jsem děkovat Bohu, že jsou Esme a Carlisle v práci, jinak bychom tu byli brzy jako sardinky.

„Jen jsem ji zahlídl, nevím jak se jmenuje,” zavrčel jsem, „a ani nic o tom, že bych do ní byl zabouchlý.” Pohlédl jsem naštvaně na Jaspera. I on se přece může mýlit. To je přece... lidské, ne?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 »

29) Petronelka (10.12.2010 18:02)

Tak jo, jednu povídku jsem zase skoro dočetla (čekám na další dílek) a tak jsem se musela vrhnout na další - jenom nevím, jestli je tahle dokončená nebo ne - no, ale to je teď vedlejší.
Hned první kapitola mě opravdu dostala. Edward se nám zabouchl jo? Tak to bude ještě pěkně drsné, pokud se do toho vloží i jeho sourozenci, bude to jistě stát za to.
A já si to rozhodně nenechám ujít a půjdu na další kapitolku, abych si to mohla přečíst

28) SarkaS (12.10.2010 16:16)

Texie, tak dlouho jsem na tebe slyšela pět chválu až jsem nevydržela a začetla se do tvé povídky. Teď mě jen děsně štve jediná věc. a to proč jsem sakra já blbka čekala tak dlouho, než jsem se pustila do tohohle úžasného dílka! Musím jít hned na další