Svatba snů - 5. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

25.08.2011 [00:15], KalamityJane, ze série Svatba snů, komentováno 13×, zobrazeno 2829×

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/1307474913.jpg

Trochu kratší kapitola, seznámení s Charliem, investiční fondy a čas na trapasy. Pěkné čtení.

5. Kapitola – Den nultý

Musel zapnout ventilaci. Najednou se v autě koncentrovala jen Bellina, velmi silná, vůně a pro Edwarda to bylo mnohem těžší než mezi dalšími lidmi. Ani odpoledne v autě, když jeli do kavárny, mu to nepřipadalo tak strašné, jako teď, a neměl ponětí, čím to mohlo být. Navíc se musel snažit působit co nejpřirozeněji – tedy normálně dýchat. I přes veškerou snahu cítil, jak mu tmavnou oči a v ústech se mu hromadí jed. Soustředil se jen na jedno. Nesmím. Nesmím jí ublížit. Tam venku, ve studiu i v kavárně to bylo mnohem jednodušší. Její vůně se smísila s mnoha dalšími lidmi, s přepáleným olejem z kuchyně, s čerstvou kávou, kterou měla před sebou, s mátovým čajem, co pil chlápek za ní i s javorovým sirupem na palačinkách té postarší dámy. Ale tady? Na takovou sílu nebyl připravený. Otevřel okénko. Čerstvý vzduch. To bylo přesně to, co potřeboval. Snažil se dekódovat co nejvíc vůní, které v té rychlosti byl schopný zaznamenat.

„Na co brčko?“ zeptala se z ničeho nic cestou do Forks Bella, když se začala ošívat po jeho mlčení.

Znejistěl. Touhle odpovědí na seznam věcí, co by si vzal na ostrov, si docela zavařil, ale bez brčka by byl za pár dní jako to prase… Co teď? Nevěděl, co by měl odpovědět.

„Ani nevím, brčka jsou fajn,“ nasadil trochu falešný úsměv. Bella se zamračila a nadhodila:

„Jsi trochu cvok, víš to?“ pozvedla jedno obočí a zakroutila hlavou.

„Asi jo, říkají to o mně.“ Zasmál se. Teď už upřímně a snažil se minimálně polovinu své pozornosti věnovat vůním v okolním lese.

„Oblíbená značka aut?“ zeptala se, i když odpověď předem tušila.

„Volvo. A Aston Martin. A Lexus, samozřejmě. Když není zbytí tak i BMW nebo Mercedes…“

Říkal to tak samozřejmě a Belle běželo hlavou, že na něco takového si ze své brigády rozhodně nikdy nevydělá. Mluvil o těch autech, jako kdyby mu stála v garáži. Co vůbec dělá, že si ve 24 letech může dovolit jezdit ve Volvu?

„Neříkal jsi, že studuješ? Nebo ti občasné přednášení tolik vynáší?“ zasmála se svému vtipu a čekala něco jako „Táta mi ho dal k maturitě…“ Znala pár takových, jejichž rodiče si mohli dovolit koupit auto za jeden měsíční plat, a pak jim nedělalo problém své ratolesti rozmazlovat podobným způsobem. Odpověď však byla překvapivě úplně jiná, a přesto prostá.

„Investiční fondy,“ pokrčil rameny.

„Eh?“ pozvedla obě obočí, protože jedno na to určitě nestačilo.

„Nákup a prodej akcií, většinou krátkodobý, ale mám vytipovaných pár dlouhodobějších investic. Zatím se mi to vyplácí.“ Usmál se tak nějak vševědoucně a Belle z toho šla hlava kolem. Věděla, že se tímhle dá uživit, ale na to musel mít člověk přece spoustu znalostí, trochu intuice a hlavně nějaký kapitál. Nebo ne?

„Tam je potřeba asi nějaký vklad, ne?“

„No… Začínal jsem s milionem…“ přerušilo ho hlasité vykvíknutí.

„Kdy? A hlavně jak?!“ Bella si připadala jako Alenka v říši divů.

„Už je to pár let. Za tu dobu se mi ten původní vklad asi zpětinásobil.“

Další zajíknutí. Bella si takovou částku nedokázala představit, natož aby někdy uvažovala o tom, že by tolik peněz měla. Se svým mizerným platem, co taky mohla chtít za těch pár hodin týdně v obchodě, si na svoje autíčko musela šetřit skoro rok, a to jí ještě něco přispěli oba rodiče.

„Samozřejmě taky za pár minut můžu všechno prodělat. Obvyklý zisk mám kolem patnácti procent za čtrnáct dní, ale míra rizika je tam skoro čtyřicet procent. U dlouhodobějších investic jsou výnosy ročně kolem tří procent ze zisku společnosti a míra rizika je mnohem nižší, ale komu se chce čekat celý rok, že?“ skoro se zasmál.

Jasně, komu by se chtělo rok čekat na několik set tisíc, ušklíbla se Isabella ironicky v duchu.

„Na co myslíš?“

Ta otázka ji překvapila. Nikdy se jí nikdo neptal na to, co si myslí. A lidi ani nechtějí slyšet, co si člověk myslí. Je to vždycky jen řečnická otázka Na co proboha myslíš? Musela se v duchu ušklíbnout.

„To by tě nezajímalo,“ odpověděla po chvilce přemýšlení.

„To se teda sakra mýlíš…“

Netušila, že je jedinou osobou na světě, které Edward nedokáže číst myšlenky. A ani to tušit nemohla.

„Kdybych ti mohl číst myšlenky, bylo by to všechno mnohem jednodušší, ne?“

Byl si vědom toho, že podobnými otázkami docela riskuje, ale nemohl si pomoct. Mluvit s ní, tedy mluvit s ní upřímně, pro něj bylo tak samozřejmé jako dýchání pro člověka. On dýchat nepotřeboval…

„To asi bylo, ale to přece nejde! Nikdo neumí číst myšlenky!“ Smála se tak upřímně.

Jo, kdybys věděla, povzdechl si Edward.

„Hm… Asi ne… Hloupý nápad. Tak to budeme muset udělat trochu staromódně. Prostě se budeme dál vyptávat.“

„Tady doleva,“ ukázala na křižovatku, která se před nimi vylíhla ze tmy, „a pak hned doprava.“

„A tady to je,“ ukázala na malý bílý domek na kraji ulice, za nímž už se rozprostíral jen les.

„Pěkné místo,“ rozhlédl se uznale kolem a uvědomil si, že v podstatě na druhé straně tohohle lesa stojí jejich vilka.

„Chceš jít dál? Táta zatím není doma, ale tak do hodiny by se měl vrátit a určitě tě rád pozná.“

„Pokud to nevadí, tak rád,“ usmál se tak krásným úsměvem, že se Belle málem podlomila kolena. Všimla si těch dokonalých zubů a ostrých rysů v jeho obličeji. Přesto si zachovával určité klukovské rysy. Pořád nemohla uvěřit tomu, že je mu už dvacet čtyři let. Zkrátka jí připadal mnohem mladší.

„Obývák, kuchyň… Co si dáš? Nemáš hlad?“

„Ani ne, díky, máte to tu moc pěkné, útulné…“

„Jo, Charlie je tak trochu sentimentální. Nikdy nic nevyhodí, ani když už to deset let nikdo nepoužívá. Když jsem se přistěhovala, byl můj pokoj přesně tak, jak jsem ho opustila. Akorát mi pořídil větší postel,“ zasmála se a Edward v jejím hlase cítil lásku k otci.

„Vážně nemáš hlad? Jsme celý den v tahu, já už bych si i něco dala…“

„Ne, ne, díky. Nějak nemám hlad.“

Ošil se a skoro to vypadalo jako by s emu při představě jídla zvedal žaludek.

„Jak chceš. Já si teda něco ulovím, jestli ti to nevadí… A Charlie bude mít nejspíš taky hlad, až dorazí. On se docela zanedbává.“

„Jak jako ulovíš?“ Regulérně se zděsil. Aniž by to nějak plánoval, či chtěl, najednou měl před očima Bellu lovící svou kořist. Ta představa ho svým způsobem vzrušovala i děsila zároveň a jeho oči na to reagovaly po svém. Zatřepal hlavou, aby tu hloupost vytěsnil z mysli.

Bella se na něj nevěřícně podívala.

„To je taková naše hantýrka s Charliem. Když nic nevařím, říká, že je k večeři ‚samolov‘ nebo že si něco uloví sám, ať si nedělám starosti.“

„Aha, jo. Jasně…“ Edward si skutečně oddechl.

„Cos myslel? Že naběhnu do lesa, ulovím králíka a opeču ho na ohni?“ Smála se nad tou představou, ale když viděla, že to Edward nehodlá komentovat, věnovala se dál přípravě tortill.

„Vážně si nic nedáš?“

„Ne, opravdu ne…“

„Ty… Tony, říkal si, že tady někde máte dům. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, nevím o ničem, co by bylo ve Forks neobydleného… Snad tedy kromě Cullenovic vily, ale tam žijí nejspíš jen přízraky. Jednou za čas to tam někdo dá do pucu. Po městě se říká, že to musí patřit nějakým boháčům, co si to udržujou jako letní sídlo, ale nikdo tam nikdy nikoho neviděl. Když jsem sem dřív jezdila za tátou na prázdniny, měli jsme to jako bojovku. Dostat se od cesty ke Cullenovic vile a zpátky. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu… Teda já vím, že mi do toho nic není, ale jen by mě zajímalo, kdeže to budeš bydlet…“

„No vlastně to není tak úplně letní sídlo. Carlisleovi rodiče tu kdysi bydleli a Carlisle s Esmé to udržují. Je to taková srdeční záležitost a já se jim nedivím. Moc pro mě znamená, že mě tu nechají bydlet.“

Jak Edward mluvil, Bella rudla a rudla. Nervózně si skousla ret, a kdyby Edward nesykl pozor! Nejspíš by se i řízla.

„Já… Já se moc omlouvám…“

Edward ji ale přerušil.

„Nic se neděje, docela si mě pobavila. Přízraky… To mi naši neuvěří…“

Bella zaskučela.

„Nebudeš jim to říkat, že ne?“ a hodila na Edwarda doslova psí pohled.

„Ale no tak,“ zasmál se, „budou se tomu smát. Neutrhnou ti za to hlavu ani nic podobnýho. Jsou fajn…“

„Jsem tak ukecaná… Ale nebývala jsem. Naopak. Byla jsem hodná, chytrá a hlavně tichá a nenápadná holka. A pak si přijdeš ty,“ máchala důležitě nožem v ruce, „a mně se s tebou vážně dobře povídá. Mám pocit, jako bych ti mohla říct cokoliv… A to se známe jen pár hodin!“ povzdechla si.

„Dobře už mlčím,“ dodala ještě, když viděla Edwardův pobavený pohled s tím do kolen dostávajícím úsměvem.

„Nemusíš, taky se s tebou cítím fajn,“ skoro šeptal, jakoby tomu sám nemohl uvěřit.

„Myslím… Myslím, že přijíždí tvůj otec…“ přerušil Edward napětí, které se rázem vytvořilo.

„Asi máš pravdu, už to taky slyším,“ kývla a začala plnit ohřáté tortilly. Rychle je naplnila, zabalila a vydala se do předsíně s Edwardem v patách.

V zámku zarachotily klíče, jak si Charlie odemykal a pak už otevřel dveře.

„Belli! Jsem…“ začal jako obvykle hulákat na celý dům, aby dal dceři najevo svůj příchod. Zarazil se, když si všiml, že jeho dcera stojí přímo před ním. Nikdy ho totiž nevítala u dveří. A pak si všiml ještě Edwarda stojícího hned za jeho dcerou.

„Ahoj, tati, tohle je Anthony Masen, Tony, to je můj táta.“ Počkala, až si podají ruce a řeknou: Rád tě poznávám a Těší mě a pokračovala.

„On je můj partner v té soutěži…“ čekala, jak Charlie zareaguje.

„Ach tak…“ začal Charlie nervózně a pak se usmál, „hádám, že vám nemusím dávat nějaké požehnání, prostě se tu chovej jako doma, budu se snažit vám vyjít vstříc,“ školácky se usmál a bez jediného slova, ale za to se skoro škodolibým pískáním zamířil do kuchyně.

Bella se za Charliem nechápavě dívala. Žádné kázání o slušném chování, žádné vyptávání, prostě nic… Kam jste mi schovali tátu? Napadlo ji.

„Vy už jste jedli?“ houkl Charlie přes rameno.

„Já ještě ne a Tony nic nechce,“ pokrčila Bella rameny.

„Tak si se mnou aspoň na chvilku sedněte,“ Charlie mluvil unaveně, ale jeho hlas dával jasně najevo, že ne nebere jako odpověď. Bella si vzala tortillu a pokynula Tonymu, aby se posadil.

Během večeře se Charlie vyptával na Edwardovu rodinu, školu i práci a Bella se ho snažila krotit. Celé jí to připadalo neskutečně trapné a dost často protáčela oči v sloup, aby to dala Charliemu dostatečně najevo. Ignoroval jí a Tony se ještě tvářil neuvěřitelně zaujatě a fascinovaně. Když se Charlie konečně odporoučel k televiznímu přenosu, začala se Bella omlouvat za chování svého otce.

„Ale vždyť se nic nestalo. Je jasné, že mě chce poznat, to mi vůbec nevadilo. Vážně,“ dodal po Bellině nedůvěřivém pohledu.

„Asi už bych měl jít. Je dost hodin a zítra nás čeká další dlouhý den. Dopoledne si sem dovezu nějaké věci a odpoledne bych tě mohl vyzvednout…?“

„Klidně ti pomůžu s vybalováním, jestli chceš…“ nadhodila Bella, ale vzápětí měla pocit, že to bylo neskutečně hloupé a nevhodné. Tony ji ale opět překvapil.

„Budu rád,“ rozzářil se jako vánoční stromeček, „Tak já tě tu kolem desáté vyzvednu, ano?“

„Super,“ zvedla palec.

„Dobrou noc, pane Swane,“ mávl směrem do obýváku.

„Nashle Anthony,“ ozvalo se nepřítomně od televize.

„Dobrou, Bello,“ rozpačitě přešlápl a v duchu si nadával. Nechápal, že je tak nemožný, když jí nedokáže číst myšlenky. Komunikace s dívkami mu nikdy nečinila potíže, ale s Bellou byl neustále jako na trní. To byl na svou schopnost vážně tak závislý?

„Dobrou,“ vyprovodila ho ze dveří, a když odjížděl, ještě mu zamávala. Zavřela dveře a vydala se vstříc horké sprše.

„Už jede domů,“ vykřikla Alice po jednom z těch vševědoucích pohledů, „ale stále nevím, co na to řekne,“ viditelně posmutněla.

„Buď bude vážně rád, nebo nás vážně pošle do háje!“

„Alice, no tak! Víš, že Edward je gentleman, nepošle nás vůbec nikam,“ mírnila Esmé nervózní Alice.

„Může se naštvat! Tak trochu se těšil, až si od nás odpočine. Možná bychom ho vážně měli nechat…“

Teď už byla Alice skoro zoufalá. Na jedné straně skutečně nechtěla Edwarda opouštět a na straně druhé mu chtěla dopřát trochu soukromí a volnosti. Jako čtenář myšlenek jich musel mít za ty roky plné zuby. Čekala jako na trní. Když konečně uslyšela auto svého nepokrevního bratra, skoro začala tleskat. Nesnesla, když nevěděla, na čem je. Nevědomost byla jediná věc, kterou nemohla vystát ještě víc než nevkusné oblečení. Rozeběhla se ven, a jen co Edward vystoupil z auta, skočila na něj, držela se ho jako klíště, přehrávala mu všechny své myšlenky za posledních několik hodin a do ramene mu skuhrala Řekni něco! Tak už něco řekni! Cokoliv! Prosím! Klidně mi vynadej, hlavně mluv!“

Chvilku bylo naprosté ticho. Pak si Edward povzdechl a ve stejný okamžik Alice vypískla své vítězné „Jo!“, seskočila z Edwarda, rychle ho objala a se zářivým úsměvem se rozběhla ke svému manželovi.

„Souhlasí! Souhlasí!“ pištěla štěstím bez sebe a koutkem oka sledovala, jak se i Esmé dojatě usmívá.

Zůstanou jako rodina. To jediné jí rezonovalo v hlavě. Milovala svou potrhlou rodinu.

V pátek mizím na týden do Chrovatska, takže netuším, kdy bude další kapitola, prosím o trpělivost:-)