05.10.2011 [13:45], KalamityJane, ze série Svatba snů, komentováno 10×, zobrazeno 2572×

Bellino rozhodnutí, šmírování a rodinné trable.

10. Kapitola – Samá překvapení

Usnula strnulým psychickým vyčerpáním, kdy se slzami v očích ležela s pootevřenou pusou a mělce oddechovala. Ráno pro ni bylo utrpením. Musela vstát a jet do práce, ale věděla, že nebude schopná se na cokoliv soustředit. A navíc ho všude viděla. Šla do kuchyně a viděla ho, jak mu cpala jídlo ten první večer, co u nich jedl. Šla si do pokoje pro tašku a viděla ho sedět na posteli a povídat. Šla k autu a viděla tam jeho temně černé Volvo. Přijela do práce a na zápraží viděla kafe a sáček z pekařství. Zatřepala hlavou a vešla dovnitř a zase ho viděla – zmoklého a z vlasů mu na podlahu odkapávala voda. S povzdechnutím hodila tašku na zem a začala se připravovat na otevření. Chtěla otevřít kasu, ale zarazil ji ten malý lísteček:

Kafe -  jak jsem slíbil a ještě maličkost, aby sis osladila život. Měj hezký den. A. M.

„Zatraceně!“ zaklela nahlas a lísteček zmuchlala a vyhodila do koše. A pak ho zase vytáhla, uhladila a vrátila na místo. A pak ho zase zmuchlala a vyhodila. Když se to opakovalo potřetí, roztrhala ho. Nedokázala to pochopit. Přece když odjel do Seattlu, netruchlila po něm takovýmhle způsobem  - neviděla ho na každém kroku. Tak proč teď? Zlobila se na sebe. Na svou pomatenou mysl, která jí předhazovala naprosto nesmyslné obrázky. A jako na potvoru skoro nikdo nechodil.

Celý den na něj myslela. Měla před očima jeho dokonalou kopii, vlastně hned několik kopií a porovnávala je. Jemné změny v jeho obličeji, změna v jeho výrazu, jehož příčinu nikdy nemohla odhalit, několik druhů úsměvů… Porovnávala různé situace a snažila se přijít na něco, co by jí prozradilo, kdy lže. Ale zdálo se, že se umí téměř dokonale ovládat. Ani její fotografická paměť jí v tomto ohledu moc nápomocná nebyla. Jediný pokrok zaznamenala, když si vybavila, jak se tváří u jídla. Svádí to na dietu, ale byla to jediná příčina? Nikdy ho nezastihla při jídle, nikdy s ní nejedl, aspoň ne v tom smyslu, že by měl sám od sebe hlad. A vypadal při tom, jakoby ho na nože brali. Co to mělo znamenat? Trucovitě přecházela po obchodě sem a tam a zadumaně hledala odpovědi. Ty však stále nepřicházely, a když vymyslela nějakou teorii, vynořilo se mnoho dalších otázek, které ji v podstatě vyvracely. Nic k němu nepasovalo. Co vlastně pořád hledala? Co když to byla pravda, že drží přísnou dietu a má všechny ty další zdravotní komplikace? Blbost, to by se nepřiznával, že ti lhal, okřikla se v duchu. Měl nějaké tajemství a Bella nevěděla jak moc důležité. Jediné, co ji v tuto chvíli napadalo, byla vážná, možná až smrtelná, choroba. Ale zakázala si na něco takového myslet. Pracovní den jí utekl jako voda a než se nadála, seděla doma v posteli s otevřenou knihou, jejíž řádky absolutně nevnímala. Samotné jí to už lezlo na nervy, ale nic ji nedokázalo zabavit natolik, aby na něj přestala myslet. Zvolila procházku do lesa. Byl příjemně vlahý večer, tak popadla jen tenkou mikinu, klíče a vyrazila.

-----------

Klopýtala lesem, občas zaklela, když zase zakopla o kořen nebo kámen, jindy si jen povzdechla. Edward se pohyboval vysoko ve větvích, a i kdyby byl níž, věděl, že by si ho nevšimla – měla dost práce koukat se pod nohy. Opatrně přeskakoval ze stromu na strom a neslyšně ji sledoval. Chtěl ji mít neustále na očích. Po několika desítkách minut se konečně zastavila, sedla si na spadlý kmen a nejspíš přemýšlela. Tak strašně si přál slyšet její myšlenky. Musel se zase jen ušklíbnout nad tou ironií. Seděla skoro jako socha a jen zírala před sebe. Později se na chvilku natáhla na rozloženou mikinu a zírala na oblohu mezi stromy. Schoval se za kmen stromu, na kterém zrovna dřepěl. Naslouchal tlukotu jejího srdce a tichu jejích myšlenek. Vlastně si ho užíval, Odfiltroval myšlenky své rodiny, na které byl vyladěný i na tuto vzdálenost několika mil a užíval si to ticho ve své hlavě. Pak ale přece jen něco zaslechl.

„Proč? Proč mi nemůže říct pravdu?“

Zarazil se, pak si uvědomil, že to Bella mluví nahlas a ne v myšlenkách a ještě víc se přikrčil.

„Copak mi nevěří?“ povzdechla si zase po chvíli. Tak moc jí chtěl říct pravdu, ujistit ji, že jí věří, ale nemohl. Ještě ne. Už by s ním nepromluvila, aspoň tak to viděla Alice. A to nemohl dopustit. Byl zoufalý. Chtěl za ní, ale věděl, že by ji vyděsil. Chtěl jí všechno říct, ale věděl, že by utekla. Chtěl ji políbit, ale věděl, že nesmí. Musel se ovládat. A bylo to mnohem těžší, než si kdy představoval. Mnohem těžší než odolávat lidské krvi, a to by ještě před měsícem přísahal, že to není možné. Zavrčel a mohutným odrazem skočil na protější strom, pak ještě jeden a seskočil na zem. Chtěl tak blízko, jak jen to bylo možné. Schovaný za stromy ji doprovodil až domů a přál si, aby tam s ní mohl být skutečně, ne v utajení. Aby o něm věděla a byla ráda, že ji doprovází. Chtěl si s ní bezstarostně povídat, vyptávat se jí, vědět o ní úplně všechno a ještě o něco víc. Přiznal si to – přirostla mu k srdci a měl ji vážně rád. Rád se díval na její úsměv, rád ji pozoroval, když jedla… Ano, to ho upřímně a naprosto nemožné fascinovalo. Koutky úst se mu samovolně vytahovaly vzhůru. Ale byl zoufalá. Moc si přál mít ji u sebe a nemuset se přetvařovat a lhát, ale nevěděl, jak by jí to měl říct, aniž by vzala nohy na ramena. Mohl by mu v tom pomoct fakt, že vlastně měla ráda upíry? Zase se musel usmát nad její mediální představou upíra. Asi by mu ani nevěřila, že je upír, když už ho viděla v zrcadle. Ušklíbl se a zase si vylezl na strom, tentokrát aby jí viděl do okna. Když vylezla z koupelny a hledala pyžamo jenom omotaná ručníkem, taktně zavřel oči a počkal, než se nepřevleče. Myšlenky už ale tak taktní neměl a představoval si věci nepublikovatelné před desátou hodinou. Rychle se okřiknul, zavřel oči i pusu, aby se trochu srovnal a potlačil uznalé hvízdnutí nad její postavou. Přece není žádnej sedmnáctiletej fracek, že… Pozoroval, jak se Bella natáhla na postel a pohrávala si s mobilem, něco si psala, pak poslouchala hudbu, očividně se snažila na nic nemyslet. Pozdě v noci usnula a neklidně se vrtěla. Dovolil si vyskočit na parapet jejího okna a neodolal a ladně seskočil dovnitř. Přikryl ji a chvíli u ní seděl. Najednou se jí nečekaně zrychlil tep a Edward odhadl, že se jí něco zdá a raději zmizel zase za okno, ale ještě nehodlal odejít. Tiše vyčkával a skutečně. Bella se probudila, chvíli mžourala, pak se zamračil a začala něco zuřivě čmárat na papír a pohrávat si s telefonem. Nemohla se rozhodnout, něco si rozmýšlela, a nevěděl co. Pak se ale konečně odhodlala a jemu v kapse u kalhot zavrněl mobil. Rychle ho vytáhl a nemohl potlačit radostné zavísknutí. Trápilo ho to. Moc ho trápilo, že jí to nemůže říct, ale radost z toho, že se ozvala, byla mnohem větší.

------------

Rozhodla se. A když už se rozhodla, šla si za tím. Obvykle jí trvalo celou věčnost, než se rozhodla, ale když už si vybrala cestu, po které půjde, držela se jí zuby nehty a obvykle přišla jakási úleva z učiněného rozhodnutí. Tentokrát jí ale chyběla ona neochvějná jistota. Nebyla si jistá, jestli udělala dobře a rozhodně si nebyla jistá, jak dlouho si za tím bude stát. Aby se trochu ujistila, sepsala si otázky, na které bezpodmínečně chtěla znát odpovědi.

Kdo je Anthony Masen?

Kdo je Edward Cullen?

A kolik je ti let?

Řekneš mi někdy pravdu?

Dokud nebude znát odpovědi na tyto otázky, nemůže se s ním dál vídat. Tohle prostě vědět musí. Po zbytek večera už nic nedělala, snažila se přehlušit myšlenky hlasitou hudbou, ale žádná nefungovala. Vytáhla jedno cédéčko, co kdysi dávno dostala od Phila k Vánocům a strčila ho do přehrávače. Neobtěžovala se se sluchátky, jen to pustila naplno a snažila se ponořit do hudby. Jenže ani tahle dunivá pecka jí nepomohla. Naopak stále měla v uších onu něžnou a drzou melodii, kterou ji Tony zahrál a neskutečně ji těšilo, že ji složil o ní a pro ni. Podobné myšlenky si vzápětí zakázala a nehodlala se k nim vracet. Do postele šla hodně pozdě v noci a unavená tak, že vzápětí usnula. Ani v noci jí však nedal pokoj. Zdálo se jí o Tonym a zároveň to byla scéna z filmu, který s ním nedávno viděla. Tony stál v nějakém tanečním sálu a tančil s krásnou mladou dívkou přesně do rytmu waltzu, který se ji pokoušel naučit. Najednou se zastavili a Anthony dívku zlomil v pase a předklonil se nad jejím záklonem. Zároveň pohlédl do zrcadla, které stálo před nimi a táhlo se od země až skoro ke stropu. V zrcadle ale byla vidět pouze ta dívka. Najednou ji Bella viděla do obličeje – byl to její vlastní obličej. S trhnutím se probudila a přerušovaně dýchala. Snažila se dostat svůj tep pod kontrolu, ale vůbec se jí to nedařilo. Toužila se z toho všeho vyspat, probudit se a nic si nepamatovat, doufala, že se vlastně nic neděje. Ráno se probudí, půjde do práce a odpoledne se s Tonym uvidí, budou si povídat o všem možném tak, jako doposud. Ano, to bylo přesně to, co chtěla. Chovat se tak, jako tomu bylo doposud, ale šlo to vůbec? Dokázala by přejít všechny ty lži a předstírat, že se vlastně nic nestalo a počkat, dokud nenastane ta správná chvíle, aby jí vše vysvětlil? Nastane ta chvíle někdy? Rychle vstala, sebrala ze stolu papír se svými otázkami a zuřivě ho proškrtala. Zbyla jí tam jediná otázka. Tu otázku mu taky ihned poslala esemeskou.

Řekneš mi někdy pravdu?

Věděla, že by ji mělo překvapit, když odpověď přišla hned vzápětí, ale bylo jí to jedno. Byla ochotná přejít veškeré podivnosti, pokud to znamenalo, že se s ním bude moct dál vídat.

Ano. Moc bych ti chtěl všechno povědět, ale zatím nemohu. Ne teď. Odpusť.

Už se o tom nechci nikdy bavit, dokud nebudeš připraven říct mi vše, ano? Nakonec tu zprávu smazala a neodeslala. Věděla, že to pochopil.

Budu čekat. Napsala místo toho.

Venku něco zašustilo, až se lekla. Myslela, že začal foukat vítr, ale pak už se nehnul ani lístek. Pokrčila rameny a okno zavřela.

Sice neměla v plánu se o tom s ním bavit, ale její podvědomí jí stále předhazovalo otázky a vzpomínky, a to se jí vůbec nelíbilo. Pořádně už neusnula a až do rána se jen převalovala v posteli. Podle toho pak v práci vypadala – absolutně nevyspale, s kruhy pod očima a absolutně neschopná něco dělat. Jenom seděla za pultem a čekala, jestli vůbec někdo přijde. Naštěstí přišlo jen velmi málo lidí, a tak mohla v klidu hibernovat. Když konečně skončila, čekalo ji venku překvapení. Na chvilku zapomněla dýchat, mrkat a vlastně jakkoliv projevovat životní funkce. To už se k ní pomalým krokem blížil.

„Ahoj,“ zašeptal opatrně.

„Ahoj,“ zalknula se a opatrně na něj koukala.

„Jak to šlo?“ začal opatrně snad bezpečným tématem.

„Nic zvláštního,“ pokrčila rameny a nakrčila zvláštně koutky úst.

„Jak ses měl ty?“

„Vlastně nic moc… Myslel jsem na tebe,“ dodal se sklopeným pohledem tiše.

„Směl bych tě někam pozvat?“

„A kam by to mělo být?“ odpověděla stejně nervózně, jako se on zeptal.

„No, vlastně k nám. Rád bych s tebou dnes byl o samotě, pokud ti to nevadí.“

„Dobře.“

Nabídl jí rámě, které s jemným úsměvem přijala a odkráčela směrem k jeho autu.

„Co moje…“ nestihla dopovědět.

„Vyzvednu ti ho ráno, pokud mi půjčíš klíče. Alice s Jazzem jedou ráno do města, tak by mě tu vyhodili.“

Přikývla a nastoupila si. U Cullenů byly cobydup. Dům byl skutečně celý prázdný a měli ho jen pro sebe. Automaticky zamířili do Edwardova pokoje.

„Posaď se, prosím,“ kývnul směrem k posteli.

„Díky,“ špitla a nervozitou se klepala. Nebyla si vůbec jistá, jak se má chovat. Budou dělat, že se nic nestalo?

„Pokud…“ začal, ale pak se zarazil a volil vhodná slova, „Pokud o tom nechceš mluvit, respektuji to, ale pokud je něco, co by tě zajímalo ze všeho nejvíc, zeptej se, prosím, pokusím se ti odpovědět.“

Byla překvapená. Nečekala, že by byl ochotný jí cokoliv prozradit a rychle zvažovala všechny otázky, které ji v posledních dnech trápily. Nakonec přece jen jednu vybrala a se srdcem v kalhotách a s knedlíkem v krku ji potichu vyslovila.

„Kdo doopravdy je Edward Cullen?“ Tíživé ticho přerušilo dunivé vydechnutí. Pak se znovu nadechl a poraženě se přiznal.

„Já jsem Edward Cullen.“

Zorničky se jí rozšířily a přerývaně dýchala. Do poslední chvíle doufala, že to není pravda. Podívala se mu do očí a ta mučivá bolest byla absolutně dokonale čitelná. Němě přikývla, ale v hlavě ticho neměla. Vířily jí tam další a další otázky.

„A… kdo…“ odhodlala se po chvilce ticha, i když si nebyla jistá, že to chce skutečně vědět, „kdo je Anthony Masen?“ mluvila tak tiše, že by ji nikdo jiný neslyšel na vzdálenost několika metrů, kde stál Anthony, nebo Edward, ale věděla, že on má mnohem lepší sluch než kdokoliv, koho dosud znala.

„Já. Mé celé jméno bylo Edward Anthony Masen, poté, co mě Carlisle adoptoval, jsem přijal i jeho jméno – Cullen.“

„Proč nepoužíváš své jméno?“ v koutku oka se jí zaleskla slza a Bella sama nechápala, proč. Vadilo jí, že jí lhal, ale nemusela hned vypadat j jako hysterka. Edward neváhal a sedl si vedle ní. Jemně ji chytil za ruku a palcem ji hladil po dlani.

„Nechtěl jsem, aby mě poznali ze školy. Moc mě mrzí, že jsem ti lhal. Je to… Jedna ze dvou nejhorších věcí, co jsem kdy v životě udělal. Neudělal bych to, kdyby to nebylo nutné, to mi, prosím, věř.“

„Já, já,… Já nevím, jestli ti mohu věřit. Bude mi to chvilku trvat. Potřebuju si být jistá.“

„To chápu.“ Pokýval smutně a ztrhaně hlavou a najednou v něm Bella zase viděla člověka, který toho prožil na jeden lidský život až příliš mnoho, obzvlášť na to, že mu bylo teprve pětadvacet, a věděla, že to nejtíživější tajemství jí říct zatím nemůže. Ale tížilo ho to každou minutu jeho života. Bylo to jako černá skvrna na jeho svědomí, která ale křičela navenek a ukazovala se všem, kteří ho poznali. Chtěla mu od toho trápení pomoci, ale neměla ponětí, kdy na to bude připravená. Došlo jí, že tady nejde o to, kdy jí to bude chtít Edward říct, ale kdy ona na to bude připravená. Proto se rozhodla na něj nenaléhat a nechat to osudu, pokud něco takového jako osud někde existovalo.

„Ať už jsi udělal cokoliv, nejsi zlý.“ Věděla, že mu to musí říct, ale nebyla si jistá, zda to pochopí.

Edward byl překvapený tou větou. Odhadla ho naprosto přesně a ta jistota v jejím hlase byla jako balzám na jeho… na co vlastně? Nevěřil, že má duši. Tu ztratil přeměnou, a možná vstupem do války, a pokud ne, tak ji už dávno zašlapal hodně hluboko pod zem, odkud nebude lehké ji vytáhnout.

„Děkuji za víru, ale není na místě,“ zavrtěl rozpačitě hlavou a dával si pozor, aby neprozradil něco, co neměl.

„Tony,“ znělo to naléhavě, ale pak se zarazila. „Jak to mám vlastně říkat?“ zamračila se a probodávala ho pohledem.

„Rodina mi říká Edwarde, ale je to jen na tobě,“ oplatil jí pronikavý pohled.

„Dobrá, Edwarde, nevím, jestli si na to zvyknu, tak buď trpělivý, prosím.“

„V pořádku. Moje chyba. Pokračuj, prosím.“

„Ty nejsi zlý a já nevím, proč si to myslíš. Něco tě trápí a tíží a já bych ti chtěla pomoct. Vím, že ještě nenašel ten správný čas, ale až přijde, můžeš mi všechno říct.“ Připadala si jako blázen, jako v telenovele, kdy se řeší problémy naivním a nereálným způsobem a úplně stejně se tu zpovídala z něčeho, co vůbec nemusela být pravda.

Zase ho překvapila. Věděla, že se něco děje a byla ochotná čekat. Obdivoval ji za to, byla velice inteligentní a tolerantní. Vážil si jí.

„Děkuji,“ řekl upřímně a zastrčil jí pramen neposedných vlasů za ucho. Nemohl odtrhnout své oči od těch jejích a v tom pohledu bylo cosi, co ho k ní poutalo. Klouby prstů ji hladil po tváři, až to nakonec nevydržela a opřela svou hlavu o jeho ledově chladnou ruku. Paradoxně ji ta ledová ruka hřála, a kde se dotkla, zanechávala horkou stopu. Jeho dotek pro ni byl naprosto elektrizující a na jedné straně ji strašně moc uklidňoval a na straně druhé byla tak nervózní, že se jí klepala kolena a třepaly prsty.

„Děje se něco? Jsi nervózní,“ zavrtěl hlavou v nechápavém gestu a opět v duchu proklel neschopnost přečíst její záhadnou a tajuplnou mysl.

„Ne, v pořádku,“ řekla zastřeným hlasem a konečně se odhodlala zvednout svou ruku a přitisknout mu ji na chladnou tvář. Pozorně se na něj dívala, když mu rukou pomaloučku přejížděla po oholené tváři. Pak se ale zarazila. Vždycky si namlouvala, že se jí to zdálo. Teď to ale viděla v přímém přenosu. Měnila se mu barva očí. Strnula a jen konsternovaně zírala, jak se jeho zornice rozšiřují, až zabraly celou duhovku. Výsledkem byly oči černé jako noc.

Edward si všiml, že ji něco zarazilo, ale příčinu nedokázal odhalit, dokud nepostřehl, kam tak zírá a rychle se odvrátil. Stoupl si a došel k oknu. Zíral ven na ten šíleně zeleno-zelený les pod mlhavým oparem a proklínal se za tu neopatrnost. Pomalu se k němu blížila. Slyšel její kroky, nervózní dech i tep. Když už stála za ním, otočil se, ale neodvažoval se jí podívat do očí.

„Chceš… chceš mi to říct?“ zeptala se a koukala mu někam do úrovně prsou, přesto zaznamenala, že zavrtěl hlavou.

„Dobrá.“ Rezignovala a jen se zahleděla z okna. Otočil se tam taky a navrhl procházku.

„Už je docela pozdě, měla bych jet domů, Charlie se dnes vrací a měla bych být doma. Necháme to na zítra…“ povzdechla si. Nechtělo se jí.

„Dobře, doprovodím tě,“ podíval se na ni a snažil se přečíst, co se jí honí v hlavě. Opět bezúspěšně. Povzdechl si a na její tázavý pohled odpověděl zavrtěním hlavou. Ze stolu popadl klíče od auta a vyrazili.

Přikývla a v tichosti dojeli k domu. Charlie doma ještě nebyl.

„Chceš jít dál?“ zeptala se nervózně.

„Na chvilku,“ přikývl.

„Udělám si něco k večeři, dáš si taky? Mám tady dost zásob i pro tvou dietu…“

V duchu se ušklíbl a pomyslel si, že takové zásoby rozhodně nemá.

„Nechci tě obtěžovat…“ snažil se. Ale marně.

„To není obtěžování. Řekni, co chceš. Beztak si celý odpoledne zas nic nejedl,“ obvinila ho.

Kdyby jen odpoledne, pomyslel si zase.

„Dobře. Co si budeš dělat ty?“

„Mám chuť na tortilly s kuřecím masem, to můžeš?“

„Jo, to zvládnu,“ přiznal neochotně a radši si ani nepředstavoval, jak se toho pak bude zbavovat… Nic příjemného to nebylo. Protrpěl smažení masa na pánvi, jehož vůně byla skutečně velice intenzivní, a to i přesto, že to kvůli němu Bella smažila bez koření… Když to konečně bylo hotové, usadili se ke stolu a, někteří s větší a někteří s menší, chutí se do toho pustili. Snažil se u toho vypadat vážně přesvědčivě, div nemlaskal a každá dvě sousta, která hrdinsky zpracoval, jí pochválil. Dívala se na něj dost skepticky a nejspíš hluboce pochybovala o svých kulinářských schopnostech. Když tu obří tortillu konečně spořádal, vrhnul se na na mytí nádobí a byl rád, že to má za sebou. Když skončil, div se nepoplácal po rameni. Přežil to. Relativně ve zdraví. Příště snad radši bláto… To by aspoň mohlo líp klouzat do krku, ne?

„Co chceš dělat teď?“ zeptal se jí se zájmem a zvažoval, jestli by jí neměl dopřát trochu soukromí a zmizet domů. Nebo aspoň tvrdit, že jde domů…

„No, vlastně mě něco napadlo. Ale nesmíš se mi smát…“

Vyděsil se v očekávání hrůzného a přikývl.

„Umíš Monopoly? No tak! Nesměj se! Jsem v tom vážně dobrá!“

„Tak je vytáhni,“ zakroutil hlavou. Ve svém úctyhodném věku má hrát Monopoly? No budiž…

Poslouchal, jak Bella štrachá kdesi ve skříni a připravil mezitím stůl pro hru. Hlavou mu bleskl takový šílený nápad… Asi jo, když si chce hrát, tak si s ní trošku pohraje. Rozložili hru a začali hrát. Bella absolutně nechápala, jak je možné, že mu pořád padají tak vysoká čísla! Samé pětky a šestky, a když to bylo menší číslo tak proto, aby nepadl do vězení! Edwardovi přišlo skutečně vtipné, že jeho manévry nepostřehla a vážně se v tom vyžíval. Bavilo ho pozorovat, jak se mračí a čertí a zuřivě hází kostkou.

„To není fér!“ vztekala se, když už neměla vůbec nic, s čím by mohla hrát.

„Ty podvádíš!“

„Já? Jak bych mohl?“ podivil se až přehnaně teatrálně a koutky úst držel křečovitě sevřené, takže mu zuřivě těkaly. Bouchla ho do ramene a vykřikla.

„Au! Zapomněla jsem, jak si tvrdý,“ zamračila se a masírovala si prsty.

„Tak na to nezapomínej,“ ohradil se starostlivě.

„Asi bych už měl jít, Charlie se každou chvíli vrátí a určitě si budete mít co říct.“ Vlastně už Charlieho myšlenky slyšel. Blížil se.

Přikývla a mlčky ho doprovodila ke dveřím, kde počkala, až se obuje.

„Dobrou noc, Bello.“

„Dobrou,… Edwarde.“ Stále si na to nemohla zvyknout, ale jeho úsměv ji povzbudil. Záleželo jí na něm a byla ochotná pro to něco obětovat.

Zajel si domů, aby tam nechal auto, chvíli si popovídal s Alice a Jasperem a pak se zase vydal pryč. Zamířil k obchodu Newtonových pro Bellino auto a dovezl jí auto před dům. Ještě se zaposlouchal, zda ji nebo Charlieho nevzbudil, a když si byl jistý, že je vše v pořádku, zamířil zase domů. Pár mil od domu slyšel Esméiny myšlenky a po krátkém zaváhání se rozběhl jejím směrem. Zrovna se chystala lovit, tak si vyskočil na strom a pozoroval ji. Nedával o sobě znát, aby ji nerozptýlil, ale jakmile se rozhodla zamířit k domovu, znale hvízdl.

„To nebylo špatný,“ usmál se na ni a seskočil ze stromu přímo před ni.

„Edwarde,“ hlesla překvapeně, „co tady děláš?“ Obvykle se jí v očích zračila radost a nadšení, tentokrát ale ne. Něco ji trápilo, to věděl.

„Slyšel jsem tě. Omlouvám se, měl jsem si všimnout, že chceš být sama.“

„To je v pořádku, vážně,“ usmála se smutně.

„Ale, no tak. To bude v pořádku, věř mi. O nic nejde,“ objal ji, když mu odkryla, co ji trápí. Neslyšně mu vzlykala do košile a nechala se konejšivě hladit po zádech. Obvykle to byla ona, kdo utišoval ostatní a Edward byl rád, že jí to může aspoň z malinkaté části oplatit.

„Já mám strach,“ špitala mu do ramene.

„Promluv si s ním. Chlapi jsou v tomhle někdy zabednění,“ zasmál se zlehka.

„Nemáš se čeho bát,“ pokračoval po chvíli, „miluje tě víc, než cokoliv nebo kohokoliv jiného. Neumí si představit existenci bez tebe. Řekni mu, co tě trápí.“ Snažil se jí utěšit, ale nechtěl se do toho příliš plést. Nebylo jeho zvykem, aby dělal zprostředkovatele myšlenek členů své rodiny.

„Děkuji,“ vzlykla.

„Bude to v pořádku,“ šeptal jí do vlasů a v hlavě se mu rodil nápad.

Pomalou chůzí zamířili domů a povídali si. O Belle, o rodině, o hudbě, zkrátka o všem, co je zrovna napadlo. Naposledy ještě Esmé ujistil, že se nemusí bát. Vděčně přikývla a s hlubokým nádechem vešla do domu. Edward měl vážně chuť jít rovnou za Carlislem a trochu mu otevřít oči, když to sám neviděl, ale věděl, že by tak ničemu neprospěl. Proto zamířil radši za Alice. Nejdřív se ujistil, že není nevhodné k nim takhle v noci vpadnout, ale když ho vyzvali, vešel.

„Ten tvůj nápad. Půjde to. A prospěje jim to. Když tam zítra zavoláš, bude volný perfektní termín i místo.“

Přikývl.

„Tak se hezky vyspěte, děti,“ zachechtal se a uskočil před letícím polštářem. Rychle ho sebral a švihnul jím zpátky na postel. Strhla se pořádná polštářová bitka, až dva polštáře roztrhli.

„Tak! A za trest se mnou jedete na nákupy! Oba dva!“ dupla si Alice. Edward s Jasperem nasucho polkli a Edward se rychle vypařil a tiše doufal, že to Jasper zvládne vyžehlit.

Měl skvělou náladu, tak začal plánovat něco, co mu začalo vrtat hlavou. Sladil všechny detaily a musel se pochválit. Jo, bude to super. Vlastně se už nemohl dočkat rána, až to Belle převypráví. Doufal, že se jí to bude líbit. Jen s jednou věcí si nevěděl rady, a tou bylo počasí.

Za čtrnáct dní, sobota, neděle, pondělí.

„Díky,“ houkl na zeď, zpoza které k němu přišly Aliciny myšlenky.

Tahle noc mu přišla nekonečně dlouhá, nemohl se dočkat rána, a tak ho nic nebavilo. Zkoušel čtení, hudbu, která ho obvykle uklidňovala, kreslit, nic nebylo dost záživné. Také slyšel Esmé, která plakala tak tiše, že to slyšel jen díky jejím myšlenkám. Povzdechl si a musel se dlouho přemlouvat, aby se nerozběhl do nemocnice. Věděl, že to Carlisle nemyslí zle, ale Esmé to ubližovalo, a to pomyšlení nemohl snést.

Když k ránu přišel Carlisle domů, Edward se taktně vypařil a všiml si, že ho následují i sourozenci. Všichni tři z toho byly značně nervózní, bylo to poprvé, co se něco takového u nich dělo. Jasně, Emmett s Rosalie se hádali v jednom kuse, Jasper už byl taky párkrát v nemilosti, ale Carlisle s Esmé? Ti pro ně byli vždy vzorem, jakékoliv problémy řešili rozumnou domluvou a najednou? Kde se vzaly ty pochybnosti? Edward věděl, o co se jedná, i když si Carlisle poslední dobou hlídal myšlenky víc než obvykle a Alice zase věděla, jak to dopadne, ale přesto byli z této situace nesví. Jasper s Alice zamířili do plánované dílny a Edward jim chvilku sekundoval, pak se vydal zpátky pro auto a odjel k Belle.

Příště se zase vrhneme do zpovídání, Edward bude plánovat a možná přijde i kouzelník:-)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  emam (20.09.2013 21:41)

Číst - psát - nebo spát. Tohle jsou v posledních týdnech moje největší potřeby a ani jedné se mi nedostává dosytosti a s touhle povídkou se to dilema ještě víc vyostřuje
Ale tobě tleskám

9)  KalamityJane (08.10.2011 11:13)

Děkuji za všechny komentáře, hrozně moc mě popohánějí ve psaní, proto, Eleanor, bude další kapitola nejspíš zítra

8)  Eleanor (08.10.2011 09:04)

Jéééé. Moc hezký dílek. Teprve teď jsem se dostala k přečtení a moc jsem si užila, jak byla kapitolka dlouhá. Nějak poslední dobou nestíhám. Doufám, že další přidáš brzy. Jsi jedna z mála, kterou čtu a příjemně si u ní odpočinu. Děkuju

7)  Marvi (06.10.2011 20:31)

Pěkná kapitolka, jen Esme a Carlisle mi přidělali vrásku na čele, no jsem zvědavá jak se to vyvrbí.

6)  eMuska (05.10.2011 20:39)

jé! tá ručná predočná chvíľka bola veľmi krásna! tešujem tešujem na to, čo Edward vymyslí...

5)  SarkaS (05.10.2011 19:47)

Ty to víš, ale já ti to řeknu ještě jednou. Tohle je suprová kapitola! CO je s Esme a Carlislem? To ji zanedbava a je porad v praci nebo snad nejaka sestricka????

3)  semiska (05.10.2011 15:53)

Jsem zvědavá, co mají mezi sebou Carlisle a Esmé...
No a Bella je trpělivá holka, i když jí to uvnitř jistě sžírá. Moc se těším na další kapitolku.

2)  Twilly (05.10.2011 14:28)

Zajímavé... moooooooc zajímavé, já bych řekla, že milá zlatá Belluše je docela trpělivá, to já bych nebyla... ale... nebyl by ani tenhle příběh, takže čekám na další

1