06.02.2011 [15:23], Karolka, Povídky jednorázové, komentováno 115×, zobrazeno 13970×

Paulův otisk? Takže - co o něm vlastně víme?
- Paul se otiskl do Jacobovy sestry Rachel.
- Rachel je podle Jakea šprt.
- Stalo se to na pláži v La Push.
- Jacob tvrdí, že to byl fofr. Ale on u toho nebyl, že? :)

Héj! Bosorko! Je celý jenom tvůj!!!

Občas je prima být sestrou Jacoba Blacka. Třeba tehdy ráno. Můj bratr se ukázal jako nedocenitelný budík, když za svítání přišel nakvašenej domů, třísknul vchodovými dveřmi, pak dvířky lednice a nakonec i dveřmi od svého pokoje. Pokud bych snad měla ještě nějakou naději, že po tom všem usnu, připravil mě o ni výkřik: „Poděláný pijavice!“. O třicet vteřin později už stěny domu i výplně oken rozechvívalo chrápání.

Unaveně jsem se přetočila na druhý bok a zamžourala na ciferník hodinek. Za pět minut bych stejně musela vstávat.

Letní semestr skončil a mně nezbylo než se vrátit domů. Miluju to tam, jistě. Svou rodinu, chátrající srub, lesy, déšť i kámoše z dětství. Jen se nemůžu dočkat, až tohle všechno vyměním za malý a „jenom můj“ byteček někde v Seattlu. Jacob tvrdí, že jsem šprt, ale holka má jen dvě možnosti, jak se z díry jako je La Push dostat. Vdát se, nebo si najít dobrou práci. A ta první možnost mě děsila stejně jako představa, že v rezervaci zůstanu po zbytek života.
Za zvuku rytmického chrápání a pískání, které našemu domu dodávalo atmosféru techno párty, jsem se doploužila do koupelny. Okamžitě jsem otevřelo okno dokořán a na moment zhluboka dýchala čerstvý ranní vzduch. Jak vypadá koupelna užívaná dvěma muži, z nichž jeden je na vozíku a druhý nemá problém jít do postele v montérkách umazaných od vazelíny? Jo, strašně.

Ve skříňce na chodbě jsem našla gumové rukavice a hadr a aspoň trochu vymyla sprchový kout. Když se vysprchuju se zavřenýma očima, mohla bych se třeba ubránit nevolnosti. Osušku jsem vytáhla ze svého dosud nevybaleného kufru, protože to, co viselo v koupelně, nejspíš v uplynulých třech měsících použilo celé La Push. Přísahala bych, že se to hýbalo.
Nacpala jsem asi tisícinu všeho toho špinavého prádla do pračky a z kyblíku vydolovala zbytky ztvrdlého pracího prášku.

Vlastně bych jim měla být vděčná. Ještě včera jsem váhala, jestli tu nabízenou letní brigádu v obchůdku se suvenýry na pláži přijmout. Teď jsem vyběhla z domu bez snídaně (kdo ví, co by na mě vykouklo z ledničky), jako by mi hořelo za patami.
Cestou jsem si v rychlosti zapletla cop z ještě trochu vlhkých vlasů a nechala si maličko zlepšit náladu faktem, že na dnešek připadl jeden z deseti slunečných dnů, který tu každý rok máme. Nebe bylo modré a vzduch se rychle prohříval. Než jsem došla na pláž, mohla jsem si sundat mikinu a uvázat si ji kolem pasu.

Už z dálky jsem slyšela sborové chichotání a potlesk. Vypadalo to, že si turisti přivstali. Možná je Jacobovo chrápání taky vzbudilo.

Když se mi pod nohama ozvaly oblázky a stromy se rozestoupily, naskytl se mi jeden z nejkrásnějších pohledů, jaké znám. Jestli mi jednou, až odsud odejdu, bude něco chybět, bude to tohle. Věčně divočící temné moře, kamenitá plocha pláže a prastarý naplavený strom, který za ty roky, co tu leží, mořská voda proměnila v kámen.

Jenže dnes tu scenérii něco dost podstatně hyzdilo. U stromu poskakovala parta holek jako vystřižených ze seriálu Pobřežní hlídka a freneticky tleskala jednomu z místních pitomců. Paulovi. Nic proti němu. Nemůžete nemít rádi někoho, kdo je skoro jako váš bratr. V podstatě jsme spolu vyrůstali. A jestli někdo mohl konkurovat Jakeovi v množství žab, které mi naházel za triko, byl to právě Paul. Ale to, co jsem právě v tu chvíli viděla, mě utvrdilo v názoru, že třicet vteřin je absolutní maximum času, které jsem schopná strávit v jeho blízkosti.

Paulovy bosé snědé nohy trčely do vzduchu a ruce obratně ťapkaly po kmeni. Celé představení vylepšoval občasným stojem na jedné ruce, nebo otočkami o sto osmdesát stupňů. Vzhledem k tomu, že měl na sobě jenom kraťasy, předváděl všem těm hysterickým holkám zároveň dokonalý model lidské anatomie. Na vteřinu mě napadlo, že je skoro k nevíře, jak rychle se z toho vyžlete stal chlap jako hora. Chlap s mozkem dvanáctiletýho kluka, dodala jsem, když ke své produkci přidal pískání na prsty.

Znechuceně jsem zavrtěla hlavou a širokým obloukem zamířila k obchůdku se suvenýry. Jenže k mé smůle si mě všiml, a nevím proč, měl potřebu na mě zavolat.

„Hej! Rachel! Čau!“

Nechtěla jsem být nezdvořilá, tak jsem se na moment zastavila, kysele se usmála a mávla rukou na pozdrav. Ale stala se zvláštní věc. Paul spadl. Nezdálo se mi, že by mu podjely ruce, nebo třeba došly síly. Prostě chvíli ještě stál, nohy dokonale propnuté, a díval se mým směrem. A pak sletěl jako závory na přejezdu. Ani u toho nezařval. Zato všechny ty roztleskávačky ječely, jako by je na nože braly. Nervózně jsem popošla jejich směrem, ale Paulova hlava se vzápětí vynořila za kmenem. Ulevilo se mi. Pitomec. Vypadal trochu otřeseně. Aspoň mi to tak připadalo, protože mu z obličeje zmizel jeho věčně pobavený výraz. Díval se na mě, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí.

„Jsi celej?“ zavolala jsem na něj, protože ty holky by mu mohly podat tak akorát čichací sůl.
Neodpověděl. Jen roztržitě přikývl.

Pokrčila jsem rameny a vydala se do obchodu. Vlastně bych mohla dělat mnohem horší práci. Sedět mezi regály plnými mušlí a indiánských symbolů nebyla zase taková dřina. Jen mě mrzelo, že jsem si nevzala nic ke čtení.

Sedla jsem si za pult a připravila si bloček s paragony a propisku. Tak. A teď už jen zírat prosklenými dveřmi na vzdouvající se vlny a doufat, že prodám aspoň něco, abych si na konci léta mohla udělat pořádný výlet.

Kravský zvonec nade dveřmi se rozklinkal a já se automaticky usmála směrem k příchozímu. Když jsem viděla, že je to Paul, dokonce jsem dokázala nezaúpět nahlas. Možná se mu fakt něco stalo.

„Paule?“ oslovila jsem ho, když se zastavil uprostřed prodejny a bezradně se rozhlížel.

Podíval se na mě. Pořád se tvářil velmi zvláštně. No, vlastně... zíral, skoro bez mrknutí oka. Byl zadýchaný. Jeho pohled mi způsoboval mrazení.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se znovu, tentokrát o poznání tišeji.

Přikývl a pomalu došel až k pultu. Ani na okamžik ode mě neodlepil oči. Něco zvláštního viselo ze vzduchu. Najednou nevypadal jako ten kluk, co dokáže vytočit kohokoli od Kanady až po Mexiko. Vypadal prostě... jinak. Nervózně jsem si ho prohlédla, jestli někde není zraněný, ale jeho kůže vypadala úplně neporušená. Hladká.

Odkašlala jsem si.

„Zkoušela jsem telepatii, ale nějak mi to nejde. Takže - co potřebuješ Paule?“

Zasmál se. Krátce. Utnul to dřív, než aby se atmosféra stihla uvolnit. Pořád zíral.

Vstala jsem a začala přerovnávat pohlednice ve stojanu. Hned jsem toho ale nechala, protože se mi třásly ruce. Napětí se ve mně nahromadilo a já se zrovna rozhodla, že tentokrát na něj pořádně houknu, protože celá tahle situace mi byla... nepříjemná? Pak konečně promluvil.

„Rachel. Já... nechceš s něčím pomoct?“

V tu chvíli jsem pochopila, že má asi otřes mozku, ne-li něco horšího. Protože tohle nebyl Paul. Podezřívavě jsem přimhouřila oči.

„Varuju tě, jestli to má bejt nějakej žertík a já pak najdu na židli lepidlo, tak si mě nepřej.“

Vytřeštil oči. Tvářil se šokovaně. Jako bych řekla něco neslýchaného. Jako by nebyl mistrem nejapných vtipů.

Dveře se rozcinkaly a do místnosti vešla rodina se dvěma malými dětmi. Paul se najednou bez mrknutí oka odrazil a přeskočil na mou stranu pultu.

„Budete si přát?“ oslovil je a zazubil se na ně. Na mě šly mrákoty. Napadlo mě pět různých scénářů toho, co má asi tak v plánu, a většina z nich končila požárem nebo příjezdem policie.

Jenže oni chtěli lapač snů a dvě škeble a on jim je prostě dal, vzal si od nich peníze a dokonce jim i správně vrátil. Než jsem stihla nahodit srdce do normálního rytmu, byli pryč. Odcházeli se spokojeným výrazem.

Vyjeveně jsem se na něj podívala. Ještě chvíli za nimi hleděl, ruce založené na prsou. Dívala jsem se na to zvláštní tetování na jeho rameni a asi poprvé v životě přišla o řeč.

A pak se otočil a já se lekla podruhé, protože teď už to najednou byl Paul. Usmíval se, z očí mu zcela čitelně zářil nápis Jsem schopnej všeho a s tímhle výrazem došel až ke mně.

„Mám pro tebe skvělou zprávu, Rachel. Do konce života už se mě nezbavíš.“

„Co???“ hlesla jsem a o krok couvla.

„Jsem ti souzenej,“ prohlásil bez stopy zaváhání.

Tak jo, to stačí.

„Jsi magor, Paule! Praštil ses do hlavy a měl bys jet do nemocnice!“

Ne, nečekala jsem, že by to nějak zapůsobilo. Paul byl vždycky absolutně splachovací.

„S tím se nedá bojovat. Věř mi. Můžeš si to jen... užít!“ dodal a rozpažil, jako by mě chtěl obejmout.

„Neopovažuj se!“ vykřikla jsem.

Na moment vypadal zmateně a ruce spustil zase dolů.

„To jsem asi podělal,“ konstatoval a pak se rozhlížel, jako by to tam chtěl všechno koupit. Potom - zase úplně nečekaně - přeskočil pult a vyběhl ven. Jen jsem hekla a s otevřenou pusou se dívala na klinkající zvonek nade dveřmi.

Co to bylo?!

Pomalu jsem si sedla a můj mozek, zatím stále fungující jen napůl, se zmateně probíral uplynulými deseti minutami. Nejhorší na tom všem bylo, že ty myšlenky se v kruzích vracely k širokým ramenům, úzkým bokům a temným očím. Takhle to vypadá, když trávím celé dny učením. Asi se mi začala rozkládat osobnost. Protože uvažovat o Paulovi v souvislosti s...

Ne! Absolutně ne!

Dveře se rozletěly a ty oči, ramena a boky vletěly dovnitř. Paul přede mě postavil kelímek horké kávy a pytlík voňavých koblih. Když jsem zůstala úplně v šoku zírat na pult, na okamžik znervózněl.

„Nebo držíš dietu? Ty to teda nepotřebuješ, věř mi. Vypadáš... vypadáš naprosto...“

Jeho tón mě donutil zvednout hlavu. Pohledem jsem se vyšplhala po těch svalnatých pažích vzhůru a už napůl v bezvědomí z nedostatku vzduchu se mu zadívala do očí.

„Jak?“ hlesla jsem. Nemohla jsem se zbavit intenzivního pocitu, že padám do propasti a že mi není pomoci. Že vlastně nemám vůbec žádnou šanci to ovlivnit.

Natáhl se přes pult a pohladil mě po tváři.

„Paule?“

Ne, nikdy v životě jsem Paula nechtěla. Nikdy. Ani mě to nenapadlo. Bylo to stejně absurdní, jako bych chtěla chodit s Jacobem. Když se naklonil, nemohla jsem se vymlouvat na dočasnou ztrátu soudnosti, ani na bezvědomí, nebo koma. Věděla jsem přesně, co se děje, a taky, že to vůbec nechci. Tedy... částečně. Nechci... Vůbec...

Přesto jsem ten poslední kousek, který nás dělil, překonala já. Jeho rty byly neskutečně horké a měkké. Ráda bych to vysvětlila tím, že mi v tu chvíli přestal fungovat mozek, ale nebyla by to pravda. Obě hemisféry daly souhlas k tomu, abych mu položila ruce na tváře, a když mě pak chytil kolem pasu a postavil, ani mě nenapadlo se bránit. Jediné nad čím jsem ztratila kontrolu, byly nohy. Podivně zeslábly a sotva mě unesly. Naštěstí jsem se vzápětí ocitla na pultě, kam jsem se za plného vědomí nechala posadit, takže mi žádný pád na podlahu nehrozil. Dotýkala jsem se ho a celou dobu mi hlavou běželo: Paul? Opravdu?! Ten Paul??? Ale byl v tom spíš úžas, než cokoli jiného.

Po nějaké době se ode mě odlepil. (Myslím, že to bylo těsně po tom, co drcnul do kelímku s kafem a vylil mi ho na sukni).

„Musím ti něco říct,“ prohlásil a potutelně se usmál. Na moment jsem se vyděsila, že se začne smát a konečně z něj vypadne vtipná pointa. A já ho utluču jednou z těch dřevěných sošek. Ne! Lepší bude zavolat Jakeovi. Zabije ho.

„Měním se ve vlka a nikdy v životě nebudu chtít nikoho jinýho než tebe,“ oznámil a chystal se mě znovu líbat. „Umíš vařit?“ zeptal se těsně před tím, než jsem zase cítila jeho rty.

Byla jsem tak v šoku, že jsem ani nezavřela oči. Takže jsem viděla, jak se jeho dlouhé černé řasy pomalu snášejí dolů. A jeho výraz, když se mě dotýkal. Prožila jsem absurdní kombinaci okouzlení, zděšení a rozčilení.

„Vařit? Ve vlka? Nikoho jinýho?“ koktala jsem a konečně ho od sebe odstrčila.

„Chceš to vidět?“ zeptal se samolibě. „Pojď, v lese to bude lepší.“

„Ty jsi vážně magor!“ zasyčela jsem. „Doufám, že ses dobře bavil!“

Popadla jsem pytlík s koblihama a vrazila mu ho do rukou.

„Vypadni! Nebo to řeknu bráchovi!“

Překvapeně zamrkal.

„Hele, mně by nevadilo, kdybys neuměla vařit...“

„Vypadni, pitomče!“ vykřikla jsem a seskočila z pultu. Věděla jsem, že se asi každou chvíli rozbrečím.

A on k mému překvapení opravdu odešel. Dokonce mi ani nepřipadalo, že by vypadal pobaveně.

Z práce jsem se vracela až za tmy. Nechtělo se mi domů. Po zbytek dne jsem měla náladu pod psa. Byla jsem naštvaná na Paula a na svou nebetyčnou blbost. Dokázala jsem přesvědčit samu sebe, že je to vlastně dobře. Já přece Paula nechtěla! Vůbec! Ani s jeho očima, rukama a tělem.

Táta ještě nedorazil. V posledních měsících prý trávil spoustu času u Clearwaterových. A Jacob... Jacob byl od té doby, co se Bella Swanová vdala, na zabití.

Vytáhla jsem prádlo z pračky, protože to nikdo za celý den samozřejmě neudělal, a se škopkem v ruce ho šla pověsit ven na šňůru. Už byla skoro tma. Rozsvítila jsem si na verandě a pustila se do práce. Uklidňovalo mě to. Systematická práce.

Pak se z lesa ozvaly zvláštní zvuky. Praskání větví, celkem tiché, ale opakující se. Navíc se ten zvuk blížil. Vylekaně jsem se ohlédla. Medvědi málokdy přicházeli až k vesnici, ale občas se to stávalo. Moje podezření se potvrdilo, když mezi stromy zazářil pár očí.

Když vyrůstáte v lesích, dobře víte, co máte v takových případech dělat. Ale taky víte, že vám to nemusí být nic platné. Zůstala jsem stát a nehýbala se. Kroky se blížily. Pevně jsem sevřela víčka, protože jsem nevěřila, že bych jinak dokázala neutíkat.

Po chvíli zvuky utichly a mě ovanul teplý dech. Vzlykla jsem a otevřela oči. Vykřikla jsem a v panice couvla a upadla na zadek. Nebyl to medvěd. Byl to vlk. Obrovský. Větší než by vlci měli... než by vůbec mohli být.

Vyděšeně jsem couvala, ale šlo to zoufale pomalu. Až po chvíli mi došlo, že se to zvíře chová divně. Nevrčelo, necenilo zuby, ani mě nepronásledovalo. Jen se dívalo.

A pak lup, mrkla jsem, a vlk byl pryč. Místo něj tam stál...

Paul.

Nahý.

Úplně.

Oběma rukama jsem si zakryla pusu, abych nezařvala. Vlastně bych si měla zakrýt spíš oči.

„Neboj se, Rachel. To jsem já,“ řekl. Usmíval se a jeho výraz mluvil jasně: Já ti to říkal!

Objala jsem si kolena a snažila se zklidnit třas.

Šel ke mně, vypadal trochu ustaraně, a zároveň pobaveně. To umí snad jen Paul.

„Nepřibližuj se!“ vyjekla jsem a úplně rudá zavřela oči. „Jsi nahatej!“

„Jo, to jsem,“ zasmál se. „A když se nebudeš dívat, nic neuvidíš.“

Pak jsem ucítila jeho ruce. Zvedl mě a přitiskl k sobě. Přestala jsem dýchat. Nepotřebovala jsem oči, abych teď naprosto nepochybně věděla, že na sobě nic nemá.

„Snažil jsem se ti to vysvětlit,“ prohlásil a s rukou kolem mých ramen mě vedl do domu. Otevřela jsem oči a zírala před sebe. Byl horký, neskutečně.

„Jak vysvětlit?“ kvíkla jsem hystericky. „To jsi čekal, že ti to uvěřím?“

„Jo,“ odpověděl a rozesmál se. „Trochu jsem si myslel, že už jsi na to přišla. U Jacoba.“

Otevřel mi dveře a vecpal se dovnitř zároveň se mnou. Při tom těsném kontaktu jsem zafuněla. Paul ovšem taky.

„Co je s Jacobem?“ došlo mi až po chvíli, když jsem doklopýtala do kuchyně. Popadla jsem první, co mi přišlo do rukou - kuchařskou zástěru - a poslepu mu jí podala. Dostal záchvat smíchu.

„Jake je taky vlk. Stejně jako spousta kluků ve vesnici. Jo, a Leah,“ dodal otráveně. Podle zvuků jsem pochopila, že si tu zástěru obléká.

„Dobrý,“ ozvalo se vzápětí.

Podívala jsem se na něj a zacukaly mi koutky. Nahý obr ve flekaté zástěře s obrázkem pečeného krocana.

Pak se otevřely dveře a vešel brácha. Zkameněla jsem. Jak se zdálo, Paula to ale nijak nerozhodilo.

Jake se zarazil, ale pak šel jako vždycky rovnou k ledničce.

„Co ty tu děláš?!“ zavrčel, hlavu měl ještě uvnitř. Toho, co má Paul na sobě, tedy spíš - toho, co na sobě nemá, si nevšímal. Byl fakt mimo.

„Otisknul jsem se do Rachel,“ prohlásil Paul hrdě.

Jacob se pomalu narovnal a ještě pomaleji se k němu otočil. Lednici přibouchl tak prudce, že se málem převrátila. Díval se na něj, pak na mě a pak do stropu. Zase tu lednici otevřel, vytáhl plechovku s pivem a místo do svého pokoje zamířil zase ven. Celou dobu neřekl ani slovo. Až venku se najednou ozval rozzuřený výkřik: „Proč zrovna já?!“

Chvíli jsem to rozdýchávala a přitom hypnotizovala Paula, teď otočeného z boku.

„Co to znamená otisknul?“ zeptala jsem se dutě. Ta zástěra mu byla malá. V zadu nezakrývala... nic.

„To je taková vlčí věc. Něco jako láska na celej život.“ Zazubil se. „Asi bys na mě mohla i štípat dříví, kdybys chtěla. A já bych ti ještě nabrousil sekeru.“

„Aha...“ vydechla jsem. Na víc jsem se nezmohla. Tohle byl ale zvláštní den. Můj mozek na to nic neříkal. Mlčel. Pravděpodobně dal výpověď.

Paul se zářivým úsměvem přešel ke mně a objal mě kolem pasu.

„A to není všechno. Nikdy mi neodoláš,“ pronesl samolibě.

Chtěla jsem se rozčílit a urazit. Vážně chtěla. Ale ten mizera měl asi pravdu.

Jeho rty byly pořád tak měkké a horké jako ráno.

„Umím,“ vydechla jsem, když se mi povedlo nabrat trochu vzduchu.

„Jistě, lásko. A co konkrétně?“ vrčel a kousal mě do ucha.

„Vařit,“ dopověděla jsem a pak už úplně zapomněla cokoli. Kromě toho, jak se rozvazuje šňůrka na kuchařské zástěře, aniž by se na ní udělal uzel. Zvládla jsem to za vteřinu.

Povídky od Karolky

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6   »

35)  Karolka (06.02.2011 22:46)

Bosorka: Tak paninko, vlastně bych ti měla poděkovat. Těch tři tisíce slov jsem v podstatě vyplivla na jedno nadechnutí. Udělala jsi mi krásný dopoledne. Úžasně jsem se bavila.
jeanine: Byla jsem na něj zvědavá. Maličko jsem si ho zkusila už v Leah a teď už ho tam bylo mnohem... mnohem mnohem víc. A víš co? Asi jsem ho stejně ještě úplně nepochopila. Děkuju.
Fanny: Děkuju.
belko: Já jsem od přírody pučovací. Píšu promiskuitně. Jak jsem se ocitla u takového tématu?
MaiQa: Jejda, děkuju. Ale o svalovcích se píše skoro samo.
Petris: Ta zástěra přišla tak nějak sama. Jak vešli do kuchyně a ona nevěděla,kam s očima.
Bosorka: Aha. Tak oprava komentáře pro belku. Píšu socialisticky a promiskuitně. Kdo by to byl řekl?
sakraprace: Mám z toho samozřejmě obrovskou radost, jen pozor až neotěhotníš. Děkuju.
Lucie: Díky.
kamčí: Děkuju!
Abera: Díky.
kytka: To jsem moc ráda. Děkuju.

34)  Twilly (06.02.2011 22:29)

Ha... tak Hnědulka volá Redbulla!
Redbull slyší!

Málem jsem si vyrazila zuby o klávesnici... tak nádherně humor-romanticky sepsáno... promiň Bosinko, my co nejsme z Paula unešeny tak jako ty, pro nás tam bylo HOOOODNĚ humoru ale krásný to bylo, ten nahatej Paul... jenom v zástěrce... úplně vidím ten profil, holka... dokonalý

33)  sfinga (06.02.2011 20:19)

WoW
Já jsem nikdy moc Paula nemusela (Bos, promiň ), ty mě ale snad ho donutíš milovat (Bos, dvakrát promiň ) Ten kluk je tak absolutně neromantickej, až z něj ta romantika doslova kape
Aúúúúú já ho chci vidět taky jen v zástěře
Chudinka Jacob, Bella se mu vdala, má z ní být pijavice a ještě mu tahle příšera dělá do ségry. Nemá to hoch lehký
OMG, zase nevím, co říct, co napsat
Milá dámo, těším se až osobně poznám tvoje prstíky a geniální hlavu. Doufám, že trochu tvého nadání ulpí i na nás, obyčejných smrtelnících

32)  milica (06.02.2011 20:09)

Karolko,
popsala jsi Paula úúplně dokonale.
Krása, jako vše co npíšeš

31)  ambra (06.02.2011 20:09)

Ano, jsem přepnutá do íííááá modu. Porád jsem se rozhodovala, která z prvních tří pootiskových Paulových vět byla nejlepší, ale prostě jsem si nedokázala vybrat . A než jsem se rozhodla, došlo mi, že každá věta, kterou si ti dva onoho dne vyměnili, byla nprosto smrtící . Ovšem popravdě mě zabil už první odstavec. Rachel a její vražedná ironie , zároveň jsi z ní neudělala žádnou karikaturu, ta holka se nestydí za to, že všemu navzdory miluje La Push i svou šmudláckou rodinu .
OMG, to Paulovo představení před pobřežní hlídkou plus následný pád .
A pak ta vlčí ukázka .
Jacob získává zvláštní cenu za skvěle podanou vedlejší postavu (on a jeho lednička )
Miluju Tě!!!

30)  ScRiBbLe (06.02.2011 20:05)

Ježiš, jak já miluju ten můj modem. On si občas vyhodí z kopítka a zrovna v monetě, kdy napíšu dlouhatánský komentář, zmáčknu přidat a najednou to vypadne. V těch krásných chvílích bych ho nejraději , ale ne, nebudu se nervovat, za to mi to nestojí a vím jistě, že by milý spařený modem během minuty lehl popelem!

Takže zvonu a pro Tebe poprvé:

Uáááááááááááááááááááá!!! Byla jsem z toho absolutně odvařená!!!

Paul... ííííííííííííííííííí! Jak toho přidrzlýho pitomečka dokáže otisk změnit, že? I když...

Rachel, ta byla výborná. Její myšlenkové pochody - bravurní! Zmatenost - na místě!

Celou dobu při čtení jsem se buď chlámala jako šílená, a nebo uculovala jako blbec!

A teď si dovolím Ti sem vypíchnout pár vět, které mě naprosto dostaly:

"Zkoušela jsem telepatii, ale nějak mi to nejde. Takže - co potřebuješ Paule?“

„Mám pro tebe skvělou zprávu, Rachel. Do konce života už se mě nezbavíš.“

„Měním se ve vlka a nikdy v životě nebudu chtít nikoho jinýho než tebe,“ oznámil a chystal se mě znovu líbat. „Umíš vařit?“ Tak on na ni tohle vychrlí a pak, jako by se nechumelilo a on vůbec neřekl něco, co je vážně neuvěřitelné, zeptá na to, jetli umí vařit a v momentě, kdy se ona vzpamatuje jí říká, že mu vlastně nevadí to, jestli neumí vařit! Prostě Paul, no!

Jacob a jeho výkřik: "Proč zrovna já?!"

A nakonec nahej Paul a zabalenej do zástěry s obrázkem pečeného krocana!

Tohle bylo úžasné! Děkuji!

29)  gucci (06.02.2011 19:34)

měním názor jednorázovky od Karouška miluji!!!! .....tohle mohla být klidně kapitolovka...otisk zvládáš bravůrně... a anatomie vlčích chlapáků....je k nerozdýchání.. ..ok tak já jdu pokračovat v žehlení!

27)  Stelletta (06.02.2011 19:31)

Toto se líbí uživateli Marie alias Stelletta.
TOTO se LÍBÍ uživateli Stelletta.
Bože můj, to byla zase nádhera. Paul a Rachel. Ách jo. Mocmocmocmoc pěěěkné.
Popíšu: nejdřív super, pak ups, pak VELKÉ ÁÁÁÁCH, dále smích, poté, co přišel Jake, brutální smích, záchvat smíchu atd no a zakončeno grandiozním, megalomanským ááááááách.
Ty chceš, aby mi ten lehce retardovaný úsměv zůstal že???
No a navíc si představit Paula velmi spoře oděného, posléze nahého a nakonec jen v zástěře. Hmmm Mňam
A tohle se mnou dokážeš udělat jen ty

P. S: A dočkala jsem se La Push
P. P. S: Jseš nejlepší ,
P. P. P. S: Však ty víš
P. P. P. S: Končím.

26)  Paike (06.02.2011 19:07)

Vážně jsem si myslela, že jsem vůči vlkodlakům imunní (stejně jako upírům), jediná výhoda, kterou jsem jim nedokázala upřít, byla, s jakou lehkostí zbavují prochladnutí všech končetin. A ta představa jízdy na vlčím hřbetu mi také přišla poněkud zajímavá, takže, jo, to byly dva fakty.
Ale zapomněla jsem, jak neodolatelný smysl pro humor jsi jim přiřadila. Tu bezprostřednost, s jakou umí říci holce, kterou několik let neviděli, žít bez tebe už dál nemůžu. A dobře, koho by trochu neobměkčil pohled, když se všichni schovávají v pláštěnkách, na polonahého vlkodlaka.
Ale nejspíš bych to nepřiznala, kdybys mě tak jednoduše nepřesvědčila jednou skvěle napsanou povídkou.

25)  Bosorka (06.02.2011 18:37)

Pospeto - co fuška, ale Tvoje velká klika!!!

24)  Carlie (06.02.2011 18:34)

Jé, to byla nádherná vlčí věc , akurátně přidrzlej Paul , vtipné, překvapivé, hot scény!
Bosinko, skvělá objednávka, Karolko, dokonale splněná, jestli můžu soudit, umělecké dílko! Krásně jsi Paula vysochala (a nemyslím jen fyzický vzhled)
A pár citací, co mě nadchlo nejvíc :
Jakeův výkřik směrem k "pijavicím" , to, že do 30 vteřin usnul
"Vypadalo to, že si turisti přivstali. Možná je Jacobovo chrápání taky vzbudilo."
"Nervózně jsem popošla jejich směrem, ale Paulova hlava se vzápětí vynořila za kmenem."
"Zkoušela jsem telepatii, ale nějak mi to nejde. Takže - co potřebuješ Paule?“
„Mám pro tebe skvělou zprávu, Rachel. Do konce života už se mě nezbavíš.“
„Měním se ve vlka a nikdy v životě nebudu chtít nikoho jinýho než tebe,“ oznámil a chystal se mě znovu líbat. „Umíš vařit?“ To mě dostalo nejvíc
A závěr, no hot...
Paráda, Karolko!

22)  semiska (06.02.2011 18:21)

Úplně božské. A víš, že bych i věřila, že se takhle setkali? POvedlo se ti vystihnout všechny emoce, co mezi nimi proběhli nadlidskou rychlostí.Nádherný, moc jsem si to užila.

20)  Pospeta (06.02.2011 18:09)

Po dnešku jsou jasný dvě věci.
Zaprvé Karolko, nemůžu ve zdraví přežít až do března, než budeš psát další povídku na BH. Prostě nemůžu. Asi vezmu útokem Tvoje shrnutí a projedu všechny povídky ještě jednou.
Zadruhé už se nedivím těm dvěma holčinám - Bosorce a Rachel - a jejich nehynoucí lásce k sexy vlčákovi.
Karolko, byla to parádní jednorázovka. Napěchovaná doslova vším, humorem (Jacobovy vsuvky), úžasným Racheliným sarkasmem, jiskřením a nakonec láskou.

P.S. Z velké úcty k Tobě Bosorko, jsem si vůbec, ale vůbec nepředstavovala nahého Paula. Ale řeknu Ti, byla to fuška.

19)  Gassie (06.02.2011 18:01)

Karolko, tohle bylo naprosto dokonalé. Úžasný koktejl emocí. Ještě dlouho mi bude trvat, než si odoperuju ten podivný úsměv, co se mi uhnízdil na tváři.

Zástěra s krocanem

18)  eMuska (06.02.2011 17:57)

Ajéje! Tak toto som v žiadnom prípade nečakala! paul bol - hm. Chcechtala som sa síce trochu nemiestne, no dovoľujem si povedať, že jeho správanie nebolo o nič lepšie! Úbohá Rachel, s tým sa predsa ráta, že vie variť! Keby sa to niekto spýtal mňa, tak tou tásterou skôr dostane, ako čokoľvek iné. Aj keď - ja sa poznám, tak rýchlo by som ju nerozviazala. Ale - boli v kuchyni - a tam sú nože - a tie sa dajú na veľa vecí použiť! Mám na ymsli skladanie zástery.
Bolo to vážne úžasné!

17)  PeTi (06.02.2011 17:53)

Ty sis udělala vtipnou kaši co? =D Ten Paul v kuchařským bylo něco =D To byl teda šoking. Zase jsem se po delší době u čtení nasmála. Jsi prostě dokonalá Karolko. Opět se ti to povedlo. Už jen čekám na tvoji další tvorbu.

16)  Ivanka (06.02.2011 17:40)

To bylo dokonalý. Tak jsem se nenasmála už hodně dlouho. Představa nahatýho Paula v kuchařské zástěře s puntíkama a krocanem? Já umírám! Rozpouštím se smíchy... Dokonalé!!!

«   1 2 3 4 5 6   »