29.10.2010 [22:00], Gassie, ze série Strom splněných přání, komentováno 11×, zobrazeno 3042×

Dvě osamělé duše, co bloudí tmou. Potkají se. Co naleznou?

Jasper žije s Cullenovými. Něco mu ale chybí. Jednoho dne potká na klinice Alice, dívku, která trpí pro svou zvláštnost.

Snažil se myslet pozitivně. Nedařilo se mu to. Pořád ho přepadaly chmurné myšlenky. Ale v prostředí jako bylo tohle, se tomu nedivil. Stále častěji ho napadalo, že by mohl někoho vysát. Ulevit své trýznivé žízni. Navíc by sem pak už určitě nemusel chodit. Otec by sem vraha nepustil. Osvobodil by se od chladných stěn, prázdných pohledů a vůně krve. Zachránil by toho nebožáka před touto děsivou existencí. Oklepal se. Polkl jed, který se mu nahromadil v ústech. Nemohl to udělat. Nesměl zklamat svou rodinu. Místo toho jen silněji stiskl kovové rukojeti. Cítil, jak se ohýbají pod jeho prsty. Podíval se před sebe. Musel přijít na jiné myšlenky.

Dlouhou chodbou tlačil vozík s ženou ve středních letech. Kývala se ze strany na stranu a vypadala, že nikoho a nic nevnímá.

„Budete chtít jít dneska ven, paní Fosterová?“ Zeptal se Jasper automaticky. Věděl, že se odpovědi nedočká, přesto bylo proti jeho přesvědčení se k pacientům chovat jako k věcem.

Nic jiného už ale stejně paní Fosterová nebyla. Jen oživlá loutka. Parodie na mladou, veselou ženu, kterou bývala, než ji rodina poslala sem. Prý trpěla nějakými záchvaty. Dávno nikdo nedokázal říct, co jí ve skutečnosti bylo. Přežívala tu už celých deset měsíců, co sem Jasper chodil pracovat. Měl ji v péči doktor Dawson. Uznávaná kapacita v oboru psychiatrie. Měl skoro sto procentní úspěšnost léčby. Využíval nejbarbarštější metody, které existovaly. Medikamenty i elektrošoky. Několikrát zkoušel i lobotomii. Nikoho už nezajímalo, že se z pacienta stala uslintaná troska. Když už netrpěl halucinacemi, záchvaty nebo jinými problémy, považovali ho za vyléčeného.

Znovu ho napadlo, že by jí mohl pomoct. Jen jedno kousnutí a oba by měli po problému. On by sem už nemusel a ona by byla vysvobozená z tohohle neživota. Jak poetické, že princové v pohádkách vysvobozují princezny také jen jedním polibkem. Co na tom, že on by ji nelíbal. Účinek by to mělo stejný. Konec prokletí. Odveze ji do zahrady pod starý košatý dub. To je hezké místo pro smrt.

„Pojď rychleji, chci být už pryč.“ Zaslechl výrazný ženský hlas. Na opačné straně chodby chvátala dvojice lidí. Nedivil se jim. Většina lidí se snažila utéct co nejdříve. Jako kdyby se báli, aby na nich neuvázla tragičnost a nenormálnost zdejšího místa.

Pak k němu došla jejich vůně. Poznal tu dívku z rána. Podle chování té ženy mu došlo, že tu jsou kvůli ní. Ona měla být v té dvojici ta nenormální. Zvedl k ní hlavu. Byly poměrně daleko, ale on měl dobrý zrak. Znovu spatřil její obrovské vyděšené oči v barvě kávových zrn. Tentokrát se dívala přímo na něj.

„Nedělej to.“ Artikulovala dívka naléhavě.

Otočil se. Hledal příjemce zoufalého vzkazu, ale kromě něj a paní Fosterové tam nikdo jiný nebyl. Když se otočil zpátky, byla chodba už prázdná. Jen závan chladného vzduchu, co mu přivál její vůni, byl důkazem toho, že se mu to jen nezdálo.

Alice ležela ve svém ztemnělém pokoji. Už několik hodin se dívala do stropu. Nemohla spát. Pořád před sebou viděla toho kluka z ústavu. Určitě to nebyl pacient. Měl na sobě bílý plášť, ale vypadal příliš mladě na to, aby byl lékař. Spíš mohl být pomocná síla. Člověk, co převáží pacienty z místa na místo. Ten, který o ničem nerozhoduje. Nemohl být doktor. Na to měl moc milé a dobré oči.

Pamatovala si ho už z rána. Šel kolem ústavu a vypadal tolik nešťastně. Nedivila se, pokud tam musel pracovat. Určitě to nedělal dobrovolně. Nejraději by ublížila tomu, kdo ho nechá, aby ničil svou duši na takovém místě. Pak měla tu vizi. Seděla v křesle u doktora Cullena v ordinaci a najednou byla někde jinde. Zase s tím klukem. I když on ji neviděl. Neviděl by ji ani, kdyby mohl. Měl oči jen pro jednu jedinou věc. Pro tepající místo na krku té ženy, co jí vezl na vozíku. Byli pod stromem a on ji laskal skoro jako milenec. Až do chvíle, kdy se na světle zaleskly jeho bělostné zuby a on se lačně vrhl na tepnu.

Vyjekla.

V tu chvíli. V té ordinaci začala křičet. Matka vypadala spokojeně. S vítězoslavným výrazem upozornila doktora, že to je přesně to, o čem mluvila.

Někde vzadu v hlavě viděla a slyšela doktora, jak se k matce naklonil a něco jí vysvětloval. Alice ale pořád myslela na toho mladíka. Na ten smutný a rezignovaný pohled, se kterým se vrhnul na krk oběti. Jako kdyby neměl jinou šanci. Jako kdyby to byla jeho jediná naděje. Na úlevný výraz jeho tváře, když se krev dotkla jeho úst.

Při odchodu ho viděla v chodbě. I s jeho budoucí obětí. Znovu ten jeho rezignovaný smutek. Krásná tvář a oči v barvě rozpuštěného karamelu. Najednou nechtěla, aby to udělal. On nesměl nikoho zabít. Pokud to udělá, určitě odejde. Nevěděla proč, ale byla si tím jistá. Musel tu zůstat. Chtěla se mít na co těšit, tak ho varovala. Ne. Požádala ho, aby to nedělal. Bylo to sobecké. Ale chtěla vědět, kdo to je. Měla z něj pocit, že by jí mohl pomoct. Pokud má někoho zabít, musí to být ona. Až nastane čas. Až ji bude léčit doktor Dawson. Pochybovala, že se matka spokojí se doktorem Cullenem. Jeho metody byly příliš měkké.

Zavřela oči a znovu se jí vybavil zděšený pohled toho kluka, když ji viděl šeptat. Jako kdyby odhalila jeho tajemství.

Stále víc ji pálilo několik otázek. Byly jako droga. Jako puchýř, který se hlásí o slovo při každém kroku. Co je zač? Proč tam je? Proč chtěl zabít tu ženu?

Její mozek jí podsouval nápad. Je to upír.

Ti mají ale tesáky a ve dne spí. Odpovídala ona. On přece měl stejné zuby jako lidé a rozhodně nevypadal, že by spal.

Proč by ale jinak pil krev? Nadechla se a otočila na bok. Nesmí nad tím pořád tolik uvažovat.

Jasper se pohyboval po domě jako mátoha. Všichni byli pryč. Zase se cítil tak opuštěně. Když přišel z práce, zahrál si s Nessie několik kol šachů, než dívka někam zmizela s Jacobem. Kdysi býval Jasper jejím oblíbeným strýčkem, protože na ni měl neomezené množství času. Pak ale dívka dospěla a trávila čas jen se svým vlkem.

Nohy ho odvedly až se Carlislově pracovně. Vstoupil po krátkém zaklepání. Muž seděl za stolem a pročítal si nějaký časopis.

„Ahoj.“ Pozdravil mladík a posadil se na židli. Rozhlížel se kolem sebe. Znal to tam, ale vždycky si tu připadal lapený. Mezi otcovou bezmeznou láskou a moudrostí, která byla obsažena v knihách i jeho mysli.

„Co tě trápí?“ Zeptal se doktor a odložil časopis. Věděl, že tento syn k němu jinak nepřicházel. Byl příliš plachý a opuštěný. Ztratil se ve světě vražd a nenávisti a jen velice pomalu a špatně hledal cestu zpět.

„Dnes jsem málem vysál člověka,“ přiznal Jasper. Carlisle ho nutil už kdysi dávno, aby mu o všem říkal. Od té doby o tom mlčel více než předtím. Ale tentokrát cítil, že to bylo jiné. Udělal by to. Kdyby se tam neobjevila ta dívka. Zanořil by zuby do modré tepny. Teď by měl rudé duhovky a další šrám na svém svědomí. Své duši. I když mohl mít duši po tom všem, co udělal?

„Ale neudělal jsi to.“ Zhodnotil Carlisle situaci. Nikdy se nezlobil a nekáral. Na všem hledal jen to dobré.

„Nebyla to moje vůle,“ zaúpěl mladík. „Požádala mě jedna dívka. Ta, která u tebe byla se svou matkou.“ Cítil stopy její vůně na otcově kabátě.

„Poslechl jsi ji. Proč?“ Přehlédl sdělení, že ta dívka znala jejich tajemství.

Jasper pokrčil rameny. Měl pocit, že se ho zmocnil jakýsi šok. „Jak to ale mohla vědět?“

„Ona ví víc, než by si přála, Jaspere.“ Věděl, že to je lékařské tajemství, ale jeho syn uměl mlčet. „Podle její matky je posedlá ďáblem. Má jakési vize. Myslím, že jednu měla přímo v mé ordinaci.“

„Co jsi s ní udělal?“ Po dlouhé době se v jeho hlase objevil náznak emoce. Strach, zájem, touha vědět víc.

„Dal jsem jí léky na spaní.“ Dodal, že nejvíc záchvatů má děvče v noci a ty neutají před matkou.

Jasper vypadal vyděšeně. „Pomoz jí víc.“ Hned jak žádost vyslovil, proměnila se tónem jeho hlasu v rozkaz. Pokud jí to nepomůže, určitě ji její matka odtáhne k Dawsonovi. Ta žena nevypadala, že by brala něco jiného než úplné uzdravení. Cítil z ní neskutečnou odhodlanost. To bude její konec. Nesmí se s ním už setkat. Nezaslouží si, aby trpěla ještě víc. Vstal. Bude ji pozorovat. Dělat společnost. Utěšovat, pokud se dostane do péče druhého lékaře, ale ona to nikdy nebude vědět.

„Díky za tvůj čas.“ Jeho hlas byl zase plochý a bezvýrazný stejně jako jeho obličej. Carlisle si vzdychl. Jasper si nikdy na nic nestěžoval. Bydlel s nimi, plnil jejich přání. Nikdy ale opravdu a skutečně nežil. Naposledy projevoval emoce v době, kdy se staral o Nessie.

„Jmenuje se Mary Alice.“ Slyšel otcův hlas už přes zavřené dveře.

Gassie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  emam (11.02.2014 21:13)

Tak opravdové, až z toho mrazí. Díky

10)  Ivanka (30.05.2011 15:57)

Tvůj Jasper je stejný a přece tak jiný než v knížce! A musím říct, že za ty dvě kapitoly si mi ho dokázala přiblížit víc, než Stephenie za čtyří díly.
I Alic je tak nějak hmatatelnější.
No nic, nebudu se tu vykecávat a jdu dál!

9)  SarkaS (30.05.2011 14:25)

Krásné, ale děsivé. Bojím se že ji ta mrcha u Carlislea nenechá. Pošli ji k té druhé zrůdě a bude zle. Sand jí Jazz pomůže.

8)  Kristiana (27.05.2011 21:57)

Chytrá holka. Rychle jí došlo, co je mladík z léčebny zač. Nedivím se, že se nebojí, s jejími vidinami by mě existence upíra taky příliš nepřekvapila.
Jaspera to k ní viditelně táhne. Jsem zvědavá na jejich další setkání.

7)  Linfe (11.04.2011 14:46)

Jaj, tohle je tak smutné. Krásně si popsala Jasperův beznadějný život. Už aby jim bylo lépe moc jim to přeju.

6)  sakraprace (03.01.2011 11:21)

Tak tentokrát mě k slzám dohnal Jazz. Tahle povídka mě bude stát hodně sil, ale už mě polapila a musím ji dočíst. Jen doufám, že se něco hodně ošklivého stane její matce.

5)  Karolka (03.01.2011 08:55)

Tohle je prostě Osud. Táhne je to k sobě. A Alice, která se upíra nebojí. Pochopitelně - její matka je mnohem horší monstrum.
Běžím na další. Setkají se zase?

4)  Gassie (31.10.2010 13:06)

Yasmini, Ambro, Carlie, děkuji.

3)  Carlie (31.10.2010 07:27)

Gassienko, bravurní!
O nádherném stylu psaní už ani psát nebudu, tím už jsi mě zhýčkala, takže míň už nečekám, i když vždycky s úctou žasnu, jaký nadstandard servíruješ
A ten příběh , deprimující ústav, praktiky tamějšího lékaře, brr, otřásla jsem se... a popis ženy, kterou Jasper hodlal zbavit utrpení... nejvíc mě dostala formulace: "Parodie na mladou, veselou ženu,..." Tak tenká je někdy čára mezi duševním zdravím a nemocí...
Honem, Jaspere, běž za Mary Alicí... a Alice, koukej rychle vyrůst

2)  ambra (31.10.2010 00:51)

No tak tohle ovšem bylo NĚCO!!! Žádná rozpustná náhražka, která si říká kafe. Skutečné extra silné preso picollo. Hutné a se silnou vlastní a originální a nezaměnitelnou vůní.
Temný a tolik osamocený Jasper. Stále bažící po krvi, ale zatím bez té osůbky, kterou jsme vedle něj zvyklí vídat a která ho v tom zásadním momentu vždycky vezme za ruku a jedniným úsměvem nebo slovem ho zklidní.
Ale tady!!! Dokázala to!!! Druhé letmé setkání a ona ho už zachraňuje!
Z atmosféry ústavu je mi regulérně fyzicky špatně... Totéž platí o matce...
Gassie, je to naprosto a bez jediné sebemenší výhrady úchvatné!!!

1)  Yasmini (29.10.2010 22:13)

Fíha Gass to je úchvatné. Úplně to bere za srdce. Viděla jsem ji jak se otáčí a žádá ho, aby to nedělal. Vypálila jsi mi to do sítnice
Jen piš dál. Těším se jak to bude pokračovat.

S Y

1