17.10.2010 [22:00], Gassie, ze série Strom splněných přání, komentováno 14×, zobrazeno 3414×

Dvě osamělé duše, co bloudí tmou. Potkají se. Co naleznou?

Variace na téma Alice a Jasper.

V celém domě panovalo takřka dokonalé ticho. Jen staré kyvadlové hodiny na zdi v úzké chodbě hlasitě odpočítávaly čas, který ještě zbýval z noci. Vedle nich byly otevřené dveře, které vedly do malého, skromně zařízeného pokojíku. V bíle povlečené posteli tam spala drobná tmavovlasá dívka. Když odbila třetí hodina, začala se převracet. Vypadala, že má zlý sen. Nikdo ale nepřišel, aby ji utěšil.

Najednou se s hlasitým výkřikem probudila. Rychle otevřela oči. Už nechtěla nic vidět. Vyděšený pohled upírala do vyšisovaného místa na zdi. Kdysi tam visela krajina od nějakého místního malíře. Obrazu dominoval vysoký strom. Ve chvílích, jako byla tato, si dívka představovala, že tam je. Lezla do rozložité koruny a byla tam v naprostém bezpečí. Nikdo se tam za ní nedostal. Ani její noční můry.

Později matka přišla na to, jak dceru v jejích stavech paniky uklidňuje a sebrala jí ho. Podle ní to byl výjev z Edenu a někdo takový, jako byla její dcera, si nezasloužil kochat se tím pohledem. Takové věci by měly být jen za odměnu a tu si dívka nezasloužila.

Podle paní Brandonové byla její dcera posedlá. Jak jinak se daly vysvětlit ty její sny? Nikomu normálnímu se nezdá o katastrofách, jako byla tornáda, hurikány nebo různé nehody. Co víc, sny její dcery se do puntíku plnily. Nejprve to matku nechávalo chladnou, pak děsilo a v současnosti neuvěřitelně rozčilovalo. Proč zrovna její jediná dcera musí být divná? Co komu udělala? Tolik se těšila, že budou chodit na akce pořádané pro jejich společenskou vrstvu a místo toho každý večer zůstávali doma. Co kdyby se někde prořekla?

Teď Alice seděla na posteli s koleny přitisknutými pod bradu a poslouchala zvuky domu. Nevěděla, jak velký natropila hluk, ale bála se, že probudila matku. Bála se, že zase přijde a bude na ni křičet. Dívka byla vyděšená i tak dost a přítomnost matky to jen zhorší. Ona pozná, že zase měla ten sen. Zase na ni bude křičet. Bude se zlobit. Zítra určitě pozve pastora Silvera na večeři.

S tichým vrznutím se otevřely dveře. Do místnosti vstoupila přísně vyhlížející žena. Měla na sobě dlouhou bílou noční košili, ve vlasech natáčky a ve tváři rozzlobený výraz. Rozsvítila stropní světlo a pokoj se naplnil nepříjemným, bílým světlem. Zaměřila se na dceru.

Dívka si rychle lehla a přetáhla si deku přes hlavu. Předstírala, že spala. Že ji probudila až matka. Poslední dětská snaha. Ale ona už nebyla dítě. Měla by se tomu postavit. Říct matce, že ona taková prostě je. Přestat se jí bát. Nedokázala to. Její matky se báli všichni. Dokonce i otec. On býval jediný dívčina opora, a pak jednoho dne zemřel. Dostal infarkt, když byl doma sám. Alice to viděla. Věděla, co se děje. Byly s matkou na návštěvě u jedné z matčiných přítelkyní. Dívka prosila, aby už odjeli. Tvrdila, že musí zachránit otce, ale matka jí nevěřila.

„Alice?“ Ostrý hlas paní Brandonové prořízl ticho v místnosti jako žiletka.

Posadila se na posteli a mžourala přes světlo.

„Alice.“ Zopakovala matka ještě jednou. „Co si myslíš, že s tebou udělám?“

Dívka nenáviděla matčiny snahy, aby si sama vymýšlela tresty. „Nevím.“ Pokusila se tomu tentokrát vyhnout. Pořád viděla tu krev. Potřebovala, aby se matka posadila vedle ní a chvíli poslouchala. Potřebovala mluvit o lidech bez končetin. O křiku a zoufalství. Potřebovala brečet. Místo toho se krčila a klepala strachy. Vždyť nic neudělala, tak proč za to musela trpět? Jako by tato schopnost nebyla sama o sobě tím největším trestem.

„Tak se zamysli.“ Poručila žena a založila si ruce na hrudi. Pohled jí zabloudil na hromádku šatstva,

„Pozveš pastora na večeři,“ začala Alice.

Paní Brandonová kývla a prvně za dobu, kterou byla u dcery v pokoji, vypadala spokojeně. Uvolnila se a dovolila si drobný úsměv. „Nejen to, ale nebudeme předbíhat.“

Seděl za oknem svého pokoje a pozoroval červánky na východě. Doufal, že dnes slunce už slunce nevyjde. Včera bylo polojasno a museli být celý den zavření v domě. Emmett s Jacobem se nudili a narovnali mu do skříní dámské šaty. Nenáviděl, že je jediný nezadaný v celé rodině. Díky tomu se nejčastěji stával terčem jejich vtípků.

Když se před lety přidal ke Carlislovi, byli dva. On a Edward. Stali se z nich opravdoví bratři. Tehdy se to dalo snést. Ale pak si Edward našel Bellu. Lidskou dívku. A od té doby byl Jasper jediný, kdo nikoho neměl. Nejtěžší to bylo ve dnech, jako byl ten včerejší, kdy nemohli vycházet. On a jeho rodina byli upíři, tak se museli chránit, aby je lidé neodhalili. Často měl pocit, že díky způsobu života, který přijali, nepatří ani mezi svůj druh. Žili někde mezi dvěma světy.

„Odcházím.“ Zaslechl z přízemí Carlislův hlas. To znamenalo jediné. Byl čas vydat se do školy. Přetrpět celý den mezi středoškoláky. To byla další věc, kterou Jasper nenáviděl. Ale přidal se k této rodině, tak musel dodržovat jejich pravidla.

„Jazzi, dnes je úterý.“ Připomněl ještě otec. Než za ním zapadly dveře. Jasper tiše zaklel. Nesnášel úterky. To chodil pomáhat na kliniku, kde Carlisle pracoval. Pomáhal převážet pacienty, stlal postele a někdy si s nimi jen povídal. Tu práci mu doporučil otec, snažil se, aby jeden z jeho nejmladších synů pochopil, že na tom není tolik špatně.

Jasper procházel kolem vysoké kamenné zdi. Každé úterý tudy chodil do školy. Jediný den v týdnu, kdy nejel s ostatními autem, ale šel pěšky a sám. Připravoval se na odpoledne. Pokaždé se musel smiřovat s tím, co ho čeká. Prázdné pohledy trosek, co dřív bývaly lidmi. Pach moči a krve. Když došel k místu, kde začínala v zahradě stěna budovy, automaticky přidal do kroku. Díky svému upířímu sluchu vnímal hlasy lidí uvnitř. Nechtěl to slyšet. Ne dřív, než opravdu musel. Znovu ho napadalo, že nechápe, jak tam může Carlisle pracovat dobrovolně. On to místo nenáviděl. Většina lidí ve městě sdílela jeho názor. Když šli kolem, uhýbali pohledy na opačnou stranu. Tvářili se, že za zdí nic není.

Když se blížil k vysoké kovové bráně, všiml si přísně vyhlížející ženy, co táhla za ruku drobnou dívku. Žena měla kabát vyhrnutý vysoko do obličeje a pořád se rozhlížela kolem sebe, jako by měla strach z toho, kdo je uvidí. Jasper ale věnoval pozornost jen děvčeti. Zastavil se a ona si ho všimla. Upřela na něj hnědé oči, které přímo volaly po záchraně. Pokusil se na ni usmát, protože věděl, že jí už není pomoci. Pak za ní zapadly dveře a on se jen díval na černě vyvedený nápis, který hlásal: „Sanatorium pro duševně choré“.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  emam (11.02.2014 21:04)

Velice ý a slibná začátek

13)  Ivanka (30.05.2011 15:41)

Nechápu, jak se nějaký rodič může takhle zachovat ke svému dítěti. Dítě se má milovat, ať už je jakékoliv. Jediné, co mě aspoň trochu uklidňuje, je to, že Alice se potká s Jasperem.
Zaslouží si to.
Jsem moc moc moc zvědavá na to, ja to bude pokračovat!

12)  Kristiana (27.05.2011 21:41)

Nesnáším Alicinu matku. Jak někdo může být tak krutý k vlastnímu dítěti? Takové lidi asi nikdy nepochopím...
Jasper tam chodí vypomáhat? Setkají se tam spolu? Určitě ano. Za jakých okolností? Padnou si hned do oka? Jsem zvědavá....

11)  SarkaS (26.05.2011 16:41)

Ta ženská snad ani není člověk ne? Hrůza a děs, takhle se s dětmi nazchází, ani když jsou starší

10)  Linfe (11.04.2011 14:37)

Ahoj Gass tak jsem se na chviličku stavila i u téhle povídky. Už je toho tak málo na čtení. A A+J jsou můj nejoblíbenější pár. Už teď vím, že se mi tu bude líbit

9)  sakraprace (03.01.2011 11:13)

Tak teď si nabrečím do oběda. Alicina matka mě normálně vyděsila a nas... A Jazz osamělý a ještě chodí pomáhat do nemocnice
Jsem upoutaná a jdu hned dál

8)  Karolka (03.01.2011 08:45)

Uf Uf Uf!!! No, Gassie, to je tedy darda. Moment, kdy Alice hledá útěchu na vybledlém místě na stěně, kde kdysi visíval obraz, vzpomínka na otcovu zbytečnou smrt a celá to scéna s ohavnou paní Brandonovou...
A Jezz, trochu jiný... Drobet necitlivý, pohlcený svými chmurami. Jsem moc zvědavá.

5)  ambra (18.10.2010 21:08)

Gassie, dočetla jsem před pěti minutami a marně se snažím volně nadechnout. Ten popis Alicina "života" byl jak z dusivého hororu. Dokonale sugestivní. A ten nápad s Jasperem v kompletní rodině je skvělý (děkuju, že chvíli nebudu muset řešit Edovo jo nebo ne ). Je to nádherné a strhující. Moc se těším na další!!!

4)  Gassie (18.10.2010 20:42)

Holky, děkuji. Slibuju, že ji nebudu moc trápit

3)  Carlie (18.10.2010 20:34)

Jé, to je moc pěkné, Gassie , chůďátko malej elfík Alice , doufám, že ji Jazz nenechá dlouho trápit Máš moc hezky nakročeno , velmi slibná kapitolovka, ve mně máš rozhodně čtenářku dalších dílů

1)  Yasmini (17.10.2010 22:05)

Zbožňuji Alici a ty to víš. Těším se co bude dál. Tak nás moc nenapínej.

S Y.

1