21.04.2015 [20:30], kala, ze série Strážkyně rodinného krbu, komentováno 7×, zobrazeno 2045×

 

---

 

Esme

Edward se trochu vzpamatoval až po několika hodinách a normální reakce byl schopen až druhý den. Bella se od něho rozpačitě odtáhla, hned po té malé důvěrnosti, kterou si dopřála. Bylo mi to líto, ale nečekala jsem nic jiného. Už jen to, že o něho projevila starost a dokázala ho obejmout, bylo víc, než v co jsem si dovolila doufat. Stále jsem slyšela její tichý hlas, kterým k němu zahanbeně promluvila: „Promiň, neměla jsem to dělat. Já prostě nedokážu jen tak zapomenout.“

Pomalu se pak zvedla a odešla do domu. Edward se ji nepokusil zastavit a neudělala jsem to ani já. Věděla jsem, že potřebuje být sama. Dnes víc než kdy dřív. Stalo se toho příliš a ona možná ani neměla možnost volby. Ani já bych nedokázala odolat prosbě naší Niky. Nemohla bych ublížit nebo nepomoci někomu, koho má ona ráda. Nechtěla jsem uvažovat nad tím, že by… Opravdu by ho nechala Bella odejít s Arem do Volterry? Co by, kdyby. Nemělo žádný význam nad tím přemýšlet. Bylo potřeba přijmout věci tak, jak se staly. Rozhodně jsem na to nechtěla myslet v Edwardově přítomnosti.

Můj syn by na té louce seděl ještě dlouho, kdyby se k němu nepřidala Niky a nezačali si povídat. Do domu si ho přivedla jak malé dítě a ukázala mu jeho pokoj. Byl v jeho stylu i v jeho barvách. Prostě pro něho. Jak moc byl připraven pro něj, mi došlo, až když opravdu stál ve dveřích. Patřil do rodiny a měl v ní své místo. Vždycky. Na chvilku jsem myslela, že se Edward opravdu rozpláče. Podíval se po mě stylem, že on přeci nikdy…, ale v jeho očích…

Včas jsem si uvědomila, že slyší mé myšlenky.

 

Všichni jsme se snažili. Nikdo toho ale moc nenamluvil a napětí bylo skoro hmatatelné. Jasper se začínal chovat jako novorozený upír. Zahltily ho protichůdné pocity celé rodiny, ale neodvažoval se opustit dům. Poznala jsem, že si nebyl jist Belliným chováním. Stále ji měl na dohled. Čekal na to samé co já? Na její přijetí reality a pozdní šokovou reakci? Počáteční radost z odchodu Volturiových a pak až dojemnou starost o Edwarda, který nereagoval ani na čerstvou krev, u ní vystřídaly pocity nejistoty, ponížení, studu a výčitek svědomí. Nemusela jsem mít Jasperův dar. Stačilo se na ni jen pozorně podívat. Prostá řeč těla a očí, které až příliš často klopila k zemi. Bylo na ní vidět, že litovala své vnitřní slabosti, ve které podlehla své touze a políbila Edwarda.

Byla jsem dobrý pozorovatel. Jejich rty se tehdy setkaly jen ve velmi krátkém a příliš nevinném polibku, a přesto se její tělo napjalo očekáváním. Reagovalo na jeho vůni a blízkost. Ztuhlé bradavky, viditelné i přes mikinu, mě nemohly nechat na pochybách. Stále byl pro ni něčím výjimečný, Bella se to ale snažila v sobě potlačit. Kdyby se dříve neznali, bylo by to tak snadné. Pak ale vyhrála její hlava a ona z té louky odešla.

Věděla jsem, že během své přeměny nic nezapomněla. Chápala jsem, proč zatínala prsty do dlaní. Skutečnost, že podléhá zrovna jemu, v ní probouzela vzdor a touhu s tím něco udělat… Jasper to určitě také cítil. Jeho nálady se střídaly jak na houpačce a občas i zavrčel. Netušila jsem, jak bych mohla pomoci.

Bella si pamatovala, co jí Edward provedl. Pod rozsudkem nad jejím lidským životem bylo jednoznačně jeho jméno. Nebyl vinen jen mlčením. Byl soudcem i vykonavatelem zároveň. On, muž, kterému řekla své ano a do jehož rukou odevzdala svůj život. Mrazilo mě kolem celé páteře. Netušila jsem, jak bych se zachovala já. Byla bych vůbec schopna odpustit?

Ona tehdy věděla, čím je její manžel, a přijímala riziko své možné blízké smrti. S důvěrou jí vlastní však nepočítala se zavržením, opuštěním a ponížením… Jak k ní mohl být tak krutý?

 

Carlisleovi, k mému překvapení a radosti, však bylo odpuštěno. Stačil jí pohled do jeho očí a lítost, kterou v nich spatřila. Ona věděla, že každý má své slabosti a strachy. Určitě to vazala tak, že Carlisle byl jen obětí čtenáře myšlenek. Nic mu nezazlívala. Možná tušila, že pro něho bylo dostatečným trestem naše odloučení a možná to bylo i tím, že můj manžel Belle nikdy nic nesliboval. To jen můj syn.

Pozorně jsem se dívala, jak Bella sledovala hrdým pohledem matky svou Niky. Měla jsem pocit, že by to nevrátila zpět. Kdyby měla na výběr buď všechno, nebo nic… Znovu by zvolila ji. Jeho. Doufala jsem, že jsem si to vyložila dobře. Dávalo mi to naději. I když mě děsilo pomyšlení, že by dobrovolně přijala to odloučení, osamění… Bolelo mě sledovat ji, jak se s tím snaží sama vyrovnat, ale netušila jsem, jak jí pomoci.

 

Chápala jsem, že Jasper byl ze všech těch pocitů na pokraji šílenství. Mně úplně stačily jen ty moje. Nedokázala jsem předvídat chování své dcery. Nechtěla jsem si připustit, že by Bella nakonec přeci mohla mého syna rozsápat na malé kousíčky, ale… Občas jsem cítila závan Jasperova strachu. I on se bál. Mohla bych to mít vůbec Belle za zlé? Stále byla novorozená. Příliš mladá a emotivní. Její strach a láska se mohly změnit během okamžiku ve stejně silnou nenávist.

Jasper by to neřekl nahlas, ale s jejím darem… Nechtěla jsem na to myslet. Ani on by ji nedokázal zastavit, pokud by se opravdu rozhodla. Možná jen doufal, že by mu dovolila ovlivnit její vztek. V nejhorším, by se možná postavil i mezi ně. Jasper byl Belle bratrem a byl si vědom toho, že ho měla velmi ráda. Nemohl by jen přihlížet Edwardově likvidaci, protože ona by toho pak litovala ze všech nejvíc. Myšlenka, že by své dceři zabila otce, děsila Jaspera určitě stejně jako mě. Ne, Bella rozhodně nevypadala, že by se chystala útočit, ale nevhodné slovo, dotek, zbloudilá vzpomínka…

 

Snažili jsme se, ale dům nám byl prostě těsný. Připadala jsem si jako v kleci. Z minut se pomyslně stávaly roky, ale nikdo se neodvažoval prolomit tu příliš křehkou rovnováhu. Aro nám připomněl naši vzájemnou lásku a sounáležitost, ale nedůvěra a odcizení, která mezi námi roky rostly, byly příliš velké.

Edward podle výrazu ve tváři slyšel všechny naše myšlenky. Stál stranou a nikam se nechystal. Směl zůstat. Čekalo se od něho, že zůstane, a tak tu byl. Každý z nás respektoval názor matky a dcery a přesto byly chvíle, kdy jsem si nebyla jistá, že to stačí.

Naše první setkání u poradního stolu bylo tiché a rozpačité. Čekala jsem Belliny otázky, nebo Edwardovo vyjádření, ale nic z toho se nekonalo. Chtěla jsem to téma tedy otevřít sama, ale Jasper mě obdaroval takovou dávnou nejistoty, že jsem to vzdala. S pohledem upřeným na desku stolu a pocitem, že mlčeti je zlato, jsem rezignovala na možnost přímé konfrontace. Doufala jsem, že Jasper ví, co dělá.

Řešili jsme tak jen samé naprosto nedůležité věci. Prodej našeho starého domu a převoz některých věcí. Carlisleovu novou práci v Seattlu, možnost otevření Alicina butiku, se kterým ji Rosalie chtěla pomoci. Emmett, který jako obvykle netušil, do čeho se pustit, uvažoval, že by se nechal zaměstnat někde v noční dílně jako opravář motorek, ale nechtěl oželet své noci s Rosalií. Jasper se odmítal vzdálit od Belly a ta se nechtěla hnout z domu. Měla jsem pocit, že by nejraději neopouštěla ani svůj pokoj. Na důvod jsem se raději neptala. Edward nic plánovat nechtěl a já mu rozuměla víc, než si myslel.

Lov, na který jsem pak s Bellou vyrazila, byl až příliš neosobní. Uzavřela se do sebe a nechtěla komunikovat. Bylo mi to líto. Mávnutím ruky smetla moje slova díků i ujištění, že i ona je právoplatným členem naší rodiny. Přímo řekla, že by se ráda pokusila začít znovu, a já nedokázala najít vhodná slova. Dala jasně najevo, že se o ničem nechce bavit. Nechtěla slyšet ani o tom, že já Carlislea nevolala. Dokonce se na mě zamračila a zdůraznila, že je dobře, že přijeli, protože je alespoň Aro nebude hledat a Niky se usmířila s tátou. Usmíření ale asi nebyl ten správný výraz, spíš je jen znovu sblížila možnost konečného odloučení. Nedůvěřovala mu jako dřív.

Při návratu z nevydařeného lovu, jsem si všimla Edwarda, který nás sledoval z okna svého pokoje. Stačil mi jediný pohled a o rozhovor s ním jsem se raději ani nepokoušela. Měla jsem pocit, že sám pořádně neví, co dělat, a zvolil raději vyčkávací metodu jako typický muž. Podle zákona akce a reakce jen čekal, co udělá ona.

Po pár hodinách jsem se s jeho postojem, přes počáteční vnitřní nesouhlas, ztotožnila.

Bella chtěla začít znovu s čistým stolem. Proč to nezkusit. Byla jsem přesvědčená, že když může ona, já to zvládnu také.

Šlo to ale dost ztěžka.

 

 

Vypravěč

Všichni se shodli, že je potřeba vyklidit starý dům, jen nebylo jasné, kdo půjde a kdo zůstane. Niky byla s Jacobem a Belle se z domu nechtělo. Esme ji zase nechtěla nechat samotnou, ale ona ji přesvědčovala, že dva dny o samotě je právě to, co tak nutně potřebuje. Byla přesvědčivá. Velmi.

Bella nakonec zůstala v domě sama a užívala si toho těžce vydobytého klidu. Slyšela sice zvuk motoru plně naloženého velkého vozu, ale nějak ji nenapadlo, že by jel k nim. Dívala se do oken a přišla jí málo čistá. Našla si vytahané tričko a otrhané džíny, které se jí podařilo ukrýt před Alicí, a vlasy schovala pod šátkem. Lidskou rychlostí se pustila do umývání oken. Nespěchala. Potřebovala se zaměstnat a užívala si to. Troubení vozu ji vyrušilo v nejlepším. Vyndala ruce z kbelíku plného pěny a vyšla před dům. Snažila se vypadat lidsky a přátelsky.

Čekal ji tam bodrý muž s úsměvem na tváři. „Á, to jsem tak rád, že jsem vás tu zastih a že jsem vás nepolekal. Von pan Cullen pořád řikal, že máme nejdřív zavolat, abychom vás jako nevyplašili, nebo jak to myslel, ale já někam založil tu vizitku s číslem. Asi mi vypadla v tom motorestu, když jsme byli na obědě. Že to na mě panu Cullenovi neřeknete? To, že jsem jako nevolal. Von, když se zamračí, to z něho de přímo strach. No dyť vy to jako jejich hospodyně musíte vědět sama nejlíp. Tady ty peníze asi budete mít těžce vodpracovaný.“ Ten chlap byl co na srdci to na jazyku a nevěděl, kdy přestat. Belle poklesla smutkem ramena. Hospodyně. Služka. Už otvírala pusu, aby něco řekla, ale pak si to raději rozmyslela. Zvědavě pohlížela za jeho rameno na auto a naznačila kývnutím hlavy svůj zájem. „Jo, jako proč jsme tady? No, vezeme ty věci pana Cullena. To, co měl v tom druhým domě, a hlavně ten klavír. On sice pan Cullen řikal, že máme přijet až zítra, že to napřed musí probrat s někým v domě, aby se na něj jako ta paninka neurazila. No, vždyť vy nejlíp budete vědět, koho asi myslel, ale když se tak dobře jelo… No, jsme tu dřív. Ukážete nám, kam to můžem hodit?“ Bella jen pokývala hlavou.

Dům se pomalu a lidskou rychlostí začal plnit Edwardovými věcmi, nějakým nábytkem ze staré jídelny a Carlisleovými knihami. Bella si tu čím dál víc připadala jako nezvaný host. To on s nimi přeci vždy tvořil rodinu. Když chlapi postavili na místo klavírní křídlo a o stěnu opřeli obraz, který dřív visel v chodbě starého domu, málem se rozvzlykala. Ty věci s sebou přinesly i pach minulosti. Část jejího krátkého lidského života v domě Cullenů. Připadala si tu zbytečná a nepatřičná. Chtěla se odstěhovat, ale kam by šla? Jak by to vysvětlila Esmé a Niky? Ony by to nepochopily. Na Arovu hrozbu raději ani nemyslela.

Když stěhováci skončili s prací, nabídla jim čaj a sušenky. Přišlo jí to tak správné. Bodrý muž si všiml jejího zamyšlení a natáhl k ní ruku s vizitkou. „Hele, vy to tu nemáme asi jednoduchý. Nevim, kolik vás tu platí, ale kdybyste chtěla změnu, moje sestra má malý penzión a pomocná ruka se vždycky hodí. Práce se určitě nebojíte a nechala by vás bydlet v podkroví.“

 

 

Edward se vrátil z krátkého lovu a seděl kus od cesty, neměl co na práci. Vlastně chtěl být v domě s Bellou, ale ona se tak těšila, že zůstane sama. Nechtěl ji rušit a tak jen čekal, až se budou vracet ostatní, aby se k nim mohl připojit. Neposlouchal, ale myšlenky mužů v autě byly příliš hlasité. Mysleli na zakázku, kterou vyřídili o den dříve a jak dobře to všechno dopadlo. Těšili se domů k rodinám, ale oba soucítili s nějakou smutnou ženou. Jeden z nich dokonce litoval, že si nevzal její telefonní číslo. Připadala jim jako popelka, která myla okna celé rezidence, zatímco se panstvo odjelo bavit. Tolik velkých skleněných tabulí, že by bylo vhodnější najmout si na to velkou firmu a ne jen ji. Ten muž byl rád, že ho napadlo nabídnout jí práci u své sestry i s ubytováním. Doufal, že to přijme. Vzpomínal, jak skoro plakala, když jim ukazovala, kam mají co dát.

Edward nechápavě kroutil hlavou, proč by měla nějaká slečna na mytí oken plakat. Všechny ty cizí myšlenky vnímal jen okrajově, dokud v mysli toho muže neuviděl Bellu v šátku. S očima plnýma slz posílala toho muže s krabicí knih a CD do jeho pokoje. Obraz ze starého domu nechala opřít o stěnu v jídelně. Jeho černé křídlo…

Zatnul pěsti a chvíli na to byl les chudší o několik vzrostlých stromů. Proč jen nebyl blíže k domu a neslyšel ty muže dřív? Jak to jen mohl Emmett tak pokazit?! Všechny ty věci měli přivézt až zítra a měly být složeny v garáži. Jen málo z nich se mělo dostat Belle na oči a do domu. Ano, knihy a CD měli přivézt, ale Bella se o to rozhodně starat neměla.

Edward se zaměřil na mysl toho muže. Vidět smutnou Bellu jeho očima mu svíralo srdce. Bál se, aby byla vůbec ochotná zůstat s nimi dál v domě. Chtěl za ní běžet, ale věděl, že on je ten poslední, koho by chtěla vidět. Raději zvedl telefon a zavolal Jaspera. Nemusel být ani čtenář myšlenek, aby pochopil, jak silný vztah ti dva spolu měli. Důvěra a porozumění. Pocity, které Bella v jeho přítomnosti zcela jistě neměla. Bylo mu to líto. Bral jako malý zázrak už to, že ho strpěla ve své blízkosti.

Bodlo ho v místě, kde míval srdce, když si uvědomil, že i Jacob jí byl blíž než on. Vzpomínal na její prsty zabořené do jeho srsti v tak důvěrném gestu, že ho až mrazilo. Bella byla přeci jeho žena! Cenil zuby. Něco velmi silného a majetnického se v něm se hlásilo o slovo.

Žena, kterou jsi před lety opustil… napovídalo mu jeho svědomí.

 

Jasper našel Bellu sedící na houpačce. Nohy měla přitažené k hrudníku a kolena pevně objímala rukama. Nevzlykala, jen hleděla upřeně před sebe. Na svého nejmilejšího bratra se ani nepodívala a on si nebyl jistý její reakcí. Celou ji halil její štít, který se vlnil a chvěl. Netušil, zda se nemá začít bát. Nechtěl myslet na její sílu.

„Bello, je to celé velké nedorozumění. Byli jsme ve starém domě a nechali ty věci přivést, ale… Bello, nic z toho nebylo určeno do vnitřního vybavení domu.“ Jaspera mrzelo, že se na něho ani nepodívala, jako by tu vůbec nebyl. „Bello, většina měla skončit v garáži a jen proto, aby se k nim nedostal nikdo cizí. Do domu si každý měl přinést jen osobní věci do svého pokoje.“ Konečně se na něho podívala, ale on se pod jejím pohledem ještě přikrčil.

„Proč jste je nechtěli v domě? Jsou to vaše věci! Váš domov!“

„Ne, Bello. Pleteš se. Je to NÁŠ domov. My všichni jsme se rozhodli začít znovu a to, co je teď v domě, nepomáhá nikomu z nás.“ Bella se nadechovala, aby něco řekla, ale oba je překvapil Esméin rychlý návrat a následný praskot zárubní. Slyšeli vrčení a chvíli na to vyběhla jejich matka z domu.

Jasper jen nevěřícně hleděl a pohlcen jejími emocemi cenil zuby, aniž by si to uvědomil.

 

Esme

Vraceli jsme se z lovu. Byla jsem příjemně nasycená a šťastná. Se svým mužem zase po boku jsem měla pocit, že zvládnu všechno. Už nikdy neudělám tu chybu. Nenechám si nikým a ničím zničit nás nový společný domov. Věděla jsem, že naše vztahy utrpěly velké rány, ale věřila jsem, že to bude dobré. Bohužel, síla mé víry byla prověřena velmi brzy.

Měla jsem potřebu vrčet a řvát a to jsem ještě ani neprošla dveřmi domu. Stačil mi jediný nádech. Člověčina byla smíchána s něčím starým a známým. Nepociťovala jsem radost z poznání. Zmrazil mě ledový chlad minulosti. Ten pach. Všechny ty věci byly v domě. Někdo je rozmístil prostě všude a sálala z nich atmosféra a vůně starého domu. Provinění, křivda, neupřímnost, přetvářka a lež. Zamrzla jsem. Měly tu být jen soukromé věci a možná klavír, ale i o něm se mělo ještě hlasovat.

Praštila jsem pěstí do zárubní dveří, až zapraštěly. Silou vůle jsem se snažila nevzlykat. Bylo tu skoro všechno. Ti lidé přijeli už dnes. Na stole po nich zůstal talířek sušenek, dva šálky od čaje a vizitka s pomačkaným rohem. O stěnu byl opřený velký obraz a někdo posunul nábytek, aby sem dostal můj starý příborník. To už bylo prostě příliš. Při pohledu na něj mě pohltila naprostá zuřivost. Nepamatuji se, že bych něco takového kdy cítila. Během pár vteřin jsem s ním v náručí vyběhla za dům. Nezbylo z něho víc, než hromada třísek. Nebyl důležitý.

Vrčela jsem jako běsná. S těmi věcmi se do našeho nového domova dospaly i pachy ze starého domu. Vzpomínky a pocity ožívaly. Přítomnost ustoupila minulosti. Všude, kam jsem se podívala, bylo něco, co mi nedovolovalo zapomenout. Dovršením všeho by byla Tanya ve dveřích. Otřásla jsem se nad tou hrůznou představou.

Nechtěla jsem v novém domě žádnou připomínku minulosti. Bella začínala znovu a my s ní. Nic hmotného nebylo důležitější než naše společná budoucnost. Ty věci měly být v garáži a poslali jsme je sem jen proto, aby se nedostaly k někomu cizímu, nebo nebyly zničeny, a přesto ten příborník nebyl najednou ničím víc, než symbolem špatných dní. Nebylo důležité, že jsem ho vlastnila a opečovávala celé století. Stal se nepotřebnou věcí, která vyvolávala obrazy a pocity, na které jsem chtěla zapomenout, nebo na ně alespoň nevzpomínat. Nesnesla jsem pohled na ten kus nábytku. Chtěla jsem vybudovat nový domov. Místo, kde začneme žít znovu všichni společně, ale během mé krátké nepřítomnosti mi někdo vystavil minulost přímo na oči. Srdce se mi sevřelo chladem a bránila jsem se pláči.

Znovu jsem zatnula zuby, když jsem si uvědomila, co to se mnou dělá. Jak se asi musí cítit moje Bella? Otočila jsem se směrem k domu ve snaze ji najít. Kde by tak asi mohla být? Cítila jsem ji. Nehledala jsem dlouho. Stála u houpačky a nevěřícně mě pozorovala s mírně otevřenou pusou. Nemusela jsem nic říkat, jen jsem rozevřela náruč a ona mi do ní bez zaváhání vběhla. Pro změnu vzlykala ona.

„Esme, promiň. Já… Já jsem to nevěděla. Přijeli a ptali se, kam to mají dát.“

„To bude dobré, holčičko.“ Hladila jsem ji konejšivě po zádech a všimla si, jak se Jasper trochu pousmál. „Jen chci teď všechny ty věci vystěhovat. Nepatří sem. Pomůžeš mi?“ Snažila jsem se ji zaměstnat a nechtěla jsem, aby nad tím moc přemýšlela. Ne teď, když byla tak rozrušená a novorozená. Se vším tím nutným vysvětlováním jsem chtěla počkat, až bude starší, klidnější, sebejistější…

Od lesa se ozvalo tiché zakašlání Emmetta, který držel za ruku Rosalii. Podle provinilého výrazu už mu určitě došlo, že má průšvih. Přešlapoval tam na místě a nechtělo se mu ani blíž.

„Emmette McCarty, co jsi dělal tak důležitého, že ses nepostaral o tak jednoduchou věc? Ty krámy měly dorazit až zítra a ony jsou tady už dnes?“

„Lidský faktor?“ zkoušel to na mě Emmett opatrně přiškrceným hlasem a s provinilým výrazem ve tváři.

„Nebo to byla tvoje věčná nadrženost, Emmette? Radím ti dobře! Někam se schovej, nebo ti udělám ze ženy vdovu!“ Vrčela jsem na něho a svou výhružku jsem ke svému překvapení opravdu myslela z poloviny zcela vážně. Bella mě objala a hladila jemně po zádech. Nyní se pokoušela uklidnit ona mě. Carlisle nás starostlivě pozoroval z povzdálí. Chápala jsem ho. Nebývala jsem taková. To, co se stalo, změnilo nás všechny.

Prolítla jsem domem doslova jako velká voda. Ve společných prostorech nezůstalo nic. Chtěla jsem vystěhovat i to křídlo, které my tu najednou připadalo nepatřičné a násilné. Nic ze starého domu jsem tu nesnesla. Koupit nové určitě nebude až takový problém. Už jsem ho chtěla vynést, ale narazila jsem na odpor Bellina daru. Podívala jsem se na ni s otázkou v očích.

„Esme, je Edwardovo.“ Bella měla jasno a mě to udivilo. Nečekala jsem, že bude bránit zrovna jeho věci.

„Je jedno čí, je. Patří minulosti.“

„Edward taky patří minulosti?“ Hleděla na mě se zvídavým zájmem.

„Ne,“ řekla jsem možná až příliš opatrně, protože jsem nechápala, kam tím směřuje.

„Esme, plánovala jsi už dávno, že tu ten krásný nástroj bude. Měl tady své místo už ve chvíli, kdy jsme sem poprvé vešli. Nebylo by správné ho někam stěhovat.“ Zkoumavě jsem na ni hleděla, ale nenašla jediný náznak toho, že by to nemyslela vážně. Kývla jsem hlavou a ona stáhla svůj štít. Lehce po tom nástroji přejela rukou, jako by stírala neviditelný prach a na chvilku zavřela oči. Asi vzpomínala a pak se na malý okamžik dokonce usmála. Dala bych nevím co, kdybych jí mohla vidět do hlavy.

 

 

Vypravěč

Edward stál na útesu a díval se na moře. Splnilo se jeho tajné přání a on teď přemýšlel nad tím, jak moc bude muset za tento dar zaplatit. Byl neskutečně vděčný už jen za to, že žila.

„Edwarde, pojď domů.“ Jasperův hlas nebyl tichý, ale stejně splýval s hukotem moře.

„Domů? Nevím, Jazzi. Asi bych se neměl vracet. Vidím ve vašich myslích, jak moc se Bella změnila po mém příchodu.“ Temné oči upíral k obzoru a na svého bratra se ani nepodíval. „Jazzi, ona by měla být paní domu a ti lidé ji měli za služku. Ne proto, že myla okna, ale její chování… Nic jim na to neřekla.“ Edward mluvil ztěžka a každé slovo ho bolelo. „Dokonce jí ten chlap nabídl práci u své sestry i s ubytováním, jen aby nemusela být u nás. Chtěl jí dát možnost začít znovu někde jinde…“ Edward zavřel oči a naslouchal jen hlasu moře. „Měl bych odejít,“ vydechl po chvíli, i když to bylo to poslední, co opravdu chtěl.

„Opustíš ji znovu? Dáš jí další důvod myslet si, že ji nechceš ani jako upírku?“

„Tak to přeci není, Jazzi, a ty to víš!!!“ Edward se neudržel a vycenil a na svého bratra zuby. Věděl, že on ví a připadal si před ním jako nahý.

„Já to možná vím, ale co Bella?“ zeptal se Jasper a odpovědí mu byl jen povzdech.

„Když jsem tu nebyl, zvládala to líp…“

„Ne, Edwarde, jen to nebylo tolik vidět.“ Edward zavřel oči. Tohle nebylo to, co chtěl slyšet.

„Já jen…“

„A jak vlastně chceš, aby se chovala, Edwarde?“ syčel na něho Jasper. „Jasně, Edwarde, posledních sedm let se Bella cítila jako milovaná žena, matka, paní domu, jedna z nás. Proč by se najednou měla měnit?“ Bezradně a lidsky rozhodil rukama a vůbec si to neuvědomoval. „A to si čekal, Edwarde, že ti skočí kolem krku?“

„Ne,“ vydechl tiše Edward. „Nečekal jsem vůbec nic, ale nechci, aby to měla kvůli mně ještě těžší. Už to, že mě strpíte vedle sebe…“

Jasper ignoroval narážku na vztah s bratrem, ale k Belle měl potřebu se vyjádřit.

„Edwarde, uvědomuješ si vůbec, že ona je jen pár měsíců po přeměně? Esme jste hlídali s Carlislem celých osm měsíců, než přestala vrčet a cenit zuby. Utíkala vám, kdykoli ucítila krev.“ Jasper naklonil hlavu trochu na stranu a přimhouřil oči. „A pokud vím, tobě to netrvalo o nic kratší dobu.“

„Já jsem si toho vědom…“

„Ne, to sakra nejsi!“ Jasper nenechal svého bratra ani domluvit. „Očekáváš od ní chování a rozhodování zralého upíra, ale ona je v našem světě jen slabé a zranitelné dítě. Normálně bychom ji měli touhle dobou jen hlídat a čekat na první náznaky probouzejícího se svědomí a na místo toho si stojíme pod jejím štítem a smějeme se Arovi do očí.“

„Já vím.“

„Nic nevíš! První Belina slova, její první myšlenka po probuzení, když uviděla Esme, patřila jen tobě a provázel ji obyčejný syrový strach. Dřív než si vůbec uvědomila, čím se stala, rozhlížela se po místnosti a chvějícím se hlasem prosila Esme, ať ji honem vrátí do toho domu. Bála se tvého hněvu. Tvoje žena se tě BÁLA, Edwarde!“ Edward nic neřekl, ale Jasper moc dobře věděl, jak ho jeho slova zasáhla. Raději pokračoval ve smířlivějším tónu: „Ona potřebuje jen hodně času. Zůstalo v ní něco z lidského života, ale i hořká pachuť tvojí zrady. Mohl jsi jí tenkrát alespoň trochu lhát a třeba říct, že když to půjde, že se vrátíš.“ Edward jen zavřel oči a nepatrně zakroutil hlavou.

„Chtěl jsem, aby začala znovu jako člověk.“

„Příliš tě milovala.“

„Tehdy.“ Ta slova Edward skoro zašeptal a Jasper s údivem pozoroval smutek v jeho tváři a bránil se chladu, který začal prostupovat jeho tělem.

„Ano. Teď už si uvědomuje, že tě tenkrát vlastně vůbec neznala. Dej jí šanci zjistit, jaký jsi. Kdo vlastně jsi.“

„Příliš jsem jí ublížil, ale o Niky, o svou dceru, jsem se staral…,“ řekl tiše, jako by to měla být nějaká polehčující okolnost.

„Svou dceru,“ zavrčel Jasper a ukázal zuby. „Tys tehdy jen ukojil svou zvědavost, zjistil jsi, jaké to je s lidskou holkou. Pak už to všechno zůstalo na ní. Esme s ní strávila víc jejího lidského času než ty. To Bella si Niky vyvzdorovala. Je to hlavně její dcera. Málem zemřela a nedostala ani šanci pochovat si ji v náruči.“ Zhluboka se nadechl, než pokračoval: „Tys jí, Edwarde, ukradl její dítě a dal ho jiné ženě. Uvědomuješ si vůbec, co jsi spáchal?“ Edward na něho hleděl s vytřeštěnýma temnýma očima. „A víš, co na tom bylo nejstrašnější? Cítit a pamatovat si tu důvěru, kterou v tebe měla, když si tě brala. Důvěru, lásku, naprostou a bezvýhradnou odevzdanost, protože věřila, že uděláš maximum pro vaše dítě, ale i pro ni. A ona není hloupá, Edwarde, aby si nyní neuvědomovala, co pro tebe jako člověk mohla znamenat. Třeba jen bolest v hrdle a experiment...“

„Nejsem teď s Arem jenom proto, že to Niky nechtěla…“ hlesl tiše Edward a sevřela ho lítost.

„Možná. To už se nikdy nedozvíš. A ano, Edvarde, máte s Bellou dceru a tvá žena se zatím nerozhodla tě zabít.“

„Zatím,“ vydechl Edward, ale v hrudi mu rezonovala slova tvá žena, TVÁ žena. Vnímal hlavně tu samozřejmost, s jakou je Jasper mimoděk vyslovil. Jak krásně to znělo.

„No, být tebou, bál bych se jí rozčílit. Je to már měsíců starý novorozenec. Potřebuje trpělivost, toleranci, oporu a zázemí.“

„Nevěří mi, Jaspere.“

„Ne, to od ní opravu chtít nemůžeš,“ řekl Jasper, ale v jeho hlavě běžely vzpomínky na Bellu. V očích měla něhu a starost a dívala se na někoho, kdo odmítal lovit. Chvíli Edwardovi trvalo, než poznal sám sebe, a ještě déle, než se trhaně nadechl a našel svůj hlas.

„Jazzi, ty si myslíš, že mám ještě nějakou šanci?“

„Kdybych si to nemyslel, nedovolil bych ti, aby ses k ní vůbec přiblížil.“

Oba pozorovali rozbouřené moře pod nimi, každý zaměstnán svými vlastními myšlenkami. Edward se snažil neuvažovat nad tím, že jeho bratr měl na mysli úplně jinou šanci než on. Edward doufal, že nebudou žít jen pod jednou střechou a nebude je spojovat jen jejich dcera a časem i možná nějaký druh přátelství a respektu. Toužil po něčem víc. V její přítomnosti to až bolestně cítil ve svých slabinách. Věděl, že on už nikdy žádnou jinou chtít nebude. Na tyto myšlenky si však v přítomnosti Jaspera a jeho daru vůbec nedovolil pomyslet.

Jasper jako první přerušil jejich tichou chvilku. „Edwarde, neřekl jsem ti tenkrát pravdu. To, proč jsem odešel s Alicí od rodiny, když se narodila Niky.“

„Proč mi to chceš říct teď?“

„Chci, abys to věděl ode mě, Esme to už ví. Tenkrát jsi mě zblbnul, nepoznal jsem, že lžeš. Jen mi něco nesedělo… a vlastně jsme si v tomhle kvit.“ Jasper pokýval hlavou. „Utajil jsem před tebou tehdy své myšlenky. Nikdy nešlo o krev tvé dcery.“

„Proč jsi tedy odešel?“ Edwarda to opravdu začalo zajímat.

„Cítil jsem stesk Niky po matce a bolest z její ztráty… Nedalo se to snést. Bylo to strašné.“ Edward zaskřípal zuby a zatnul pěsti, když mu Jasper ochotně přenechal pár vzpomínek. „Nechtěl jsem ti to ztěžovat, Edwarde. Myslel jsem, že je Bella opravdu mrtvá.“

Nastalo ticho, ve kterém bylo slyšet jen sílu moře a vlny narážející do útesů. Nedalo se vzít zpět nic z toho, co se stalo.

„Jazzi, už to, že žije, je víc než v co jsem si dovolil doufat. A ona je teď jako já. Je s námi. Je to jako sen, když ty dvě vidím spolu.“ Další slova byla zbytečná, protože Jasper moc dobře věděl, jak to Edward cítí.

„Bella je výjimečná, Edwarde.“

„Já vím a není šťastná, Jazzi. Připomínám jí minulost. Možná bych opravdu měl jít.“ Jasper neřekl ani slovo, ale nechtěně poskytl svému bratrovi kompletní průřez obdobím, které s nimi strávila Bella jako člověk. Edward svěsil ramena. „Moje žena…,“ zašeptal až příliš tiše a zakroutil hlavou. Poprvé od své svatby měl potřebu sundat ten zlatý prstýnek ze své ruky. Ne proto, co symbolizoval pro něho, ale pro to pouto, které ji spojovalo s ním. Rád by ji toho závazku zprostil. Nezasloužil si ji. Po tom všem, co jí provedl, se ho stále snažila ctít a respektovat a jemu se svíral celý hrudník. Byl by snad raději, kdyby se ho pokusila zbít. Rád by odčinil, co provedl, a dal jí, cokoli by chtěla. Třeba i novou šanci začít opravdu znovu, aby si mohla najít někoho… Ano on by jí to dopřál, i když toužil po něčem úplně jiném. Jen kdyby věděl, že bude šťastná. Z myšlenek ho vytrhl Jasper.

„Když zmiňuješ tu minulost… Naše mírumilovná a klidná Esmé vzteky rozštípala svůj starý příborník na třísky a Emmettovi málem utrhla hlavu. Tvoje křídlo před ní zachránila Bella. Ona jediná měla odvahu se jí postavit do cesty. Esme vypakovala za doprovodu Belly všechny dovezené věci ze společných prostor domu během pár vteřin. Ty dvě byly jak tornádo. Bál se jich i Carlisle. Esme normálně cenila zuby a vrčela.“ Představa zuřící Esme přeci jen vykouzlila na Edwardových rtech náznak úsměvu, ale strach o to, jak se po tom všem cítí Bella, ho neopustil. „Jestli se jí bojíš, tak to pochopím…“ Edward slyšel ta slova, ale hlavně jeho myšlenky. Nechápal, jak si jeho bratr může něco takového myslet.

„Jazzi, nebojím se o sebe. Myslím na ni.“ Údiv v hlase už nedokázal skrýt, stejně jako se nedokázal nezeptat: „Jazzi, proč jsi začal teď myslet na Jane?“

„Protože její dar je ve své podstatě jen neškodná iluze,“ vydechl tázaný s jistou obavou v hlase. Edward pochopil.

„Zkoušeli jste to?“ Na tuhle otázku Jasper jen zamítavě zakroutil hlavou.

„To je dobře, Jazzi. Možná by se pak bála vlastní síly. Děkuju, že jsi tu pro ni byl.“

„Mám ji rád, Edwarde. Moc rád.“

„Já vím. Jen si nejsem jistý, co mám dělat, abych jí to ulehčil…“

„Nic. Vyrovnat se s tím musí Bella sama, ale když se ptáš… tvůj návrat domů by tomu dost pomohl,“ řekl Jasper s náznakem úsměvu na rtech a chráníc si myšlenky. Edward se na něho díval s přimhouřenýma očima dost nevěřícně a Jasper pokračoval: „Protože navzdory tomu zmatku, co Bella cítí, na tebe čeká. Snaží se respektovat tvou přítomnost v domě. Slíbila to Niky. Tak jí to nestěžuj a dej jí šanci, aby si zvykla.“

Edwardovi bylo jasné, že ze svého bratra už víc informací nedostane, a tak jen kývnul a společně se rozběhli domů. Edwarda těšilo a hřálo, že se ho Bella opravdu snažila přijmout. Slova jeho bratra přinášela světlo a naději. Bella ho stále považovala za součást rodiny. Čekala na něho. Edwardovi by bylo v tu chvíli fuk, kdyby na něho teď čekala jen proto, aby mu mohla osobně utrhnout hlavu. Přijal by to. Vlastně si nic jiného ani nezasloužil.

Opravdu ji krátce spatřil na prahu jejich domu, jak hleděla směrem k lesu. Jasper mu na jeho tázavý pohled odpověděl kývnutím. Opravdu čekala. Tetelil se blahem, když na svém starém křídle našel i nějaké noty a podle vůně poznal, že je tam položila ona.

 

Chtěl doufat, že měl Jasper pravdu. Snažil se přesvědčit sám sebe, že to chce jen čas… Ale jak dlouhý čas? Až skončí její novorozenost? On ji opustil a nechal samotnou celých sedm let. Najednou mu ten relativně krátký čas připadal jako věčnost. Kolik času bude potřebovat, aby odpustila, aby mu znovu uvěřila? Nechtěl se vzdát té naděje, i když tušil, že Esme mu to úplně neodpustí nikdy.

Nejvíc ho ale děsilo, že se ho nikdo už na nic neptal a nežádal vysvětlení. Nikdo se nesnažil o pochopení. Všichni jen zavírali oči před minulostí a pokoušeli se začít znovu.

Nebyl malý chlapec, aby si myslel, že takhle to půjde stále. Jednou to prostně praskne a málo věcí věděl tak jistě jako tohle. Otázku zůstávalo, kdy se to stane a kdo první promluví…

 

 

---

 

Děkuji za čas, který jste mi věnovali.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!