27.05.2015 [18:00], kala, ze série Strážkyně rodinného krbu, komentováno 9×, zobrazeno 2094×

„Nebudu ti lhát. Ztracenou důvěru si nezískáš ze dne na den, ale doufám, že časem…“ Chtěla jsem Edwardovi říct, že to bude dobré, ale já to nevěděla. (Esme)

Esme

Všichni byli někde na lovu nebo za zábavou, ale on jen zcela lidsky seděl u našeho poradního stolu. Působil klidně a svým způsobem spokojeně, s výrazem toho, kdo prošel svým osobním peklem a ví.

Obsadil jednu ze tří volných židlí, které tam byly. Taková změna. Dřív bylo jeho místo vždy v čele hned vedle Carlislea a nyní seděl skoro na opačném konci. V čele jsem stále seděla já s Bellou. Jasper se posunul, aby vytvořil místo vedle mě pro mého manžela. Edward tehdy na žádnou výzvu nečekal a usadil se sám. Trochu mě bolelo, že se snažil být co nejdál od nás všech, ale při pohledu na Bellu jsem to pochopila. Nejistota z ní přímo sálala.

Dnes seděl tiše na svém novém místě ponořen do vlastních myšlenek. Přitáhl si k sobě vázu s květinami, kterou jsem včera postavila na stůl, a jemně se dotýkal jejich okvětních plátků. Oči měl temné a ruka se mu nepatrně chvěla. Byl tak neskutečně opatrný a něžný. Pozorovala jsem ho z kuchyně. Nechápala jsem, proč to dělá. Nebyla jsem u něho na něco takového zvyklá. Měl na sobě džíny a přiléhavé tričko, co mu koupila Alice a které dávalo vyniknout jeho mužné postavě. Usedlý béžový svetr a kalhoty od obleku, ve kterých přišel na setkání s Voltruiovými, zmizely bůh ví kam. Vlasy si upravil do rozcuchu, který nosíval do školy. Jako by se alespoň vzhledem snažil přiblížit tomu chlapci, kterým býval ve Forks… ale stalo se toho příliš. Už to nebyl on. Jeho pohyby postrádaly tu živost, lehkost a bezstarostnost. Pohledu chyběla nadřazenost, kterou dával dřív všem okolo pocítit, jak moc je nad věcí a všechno slyší a ví. Někam zmizela. Nenávratně.

Dívala jsem se na něho. Mohl si na sebe vzít cokoli a učesat se jak chtěl, ale změnu, kterou prošel, nešlo schovat. Slyšel mé myšlenky a podíval se na mě. Víc než kdy dřív mi připomínal někoho, kdo potřebuje obejmout a pohladit. Stále byl mým synem a já ho chtěla ujistit, že to bude všechno jednou dobré, ale možná to bylo spíš jen mé velké přání. Nechtěla jsem mu lhát. Nedokázala jsem nemyslet na to, co Belle a Niky udělal. Vlastně nám všem. Přesto jsem ho šla mateřsky pohladit po vlasech. Díval se na mě tak zvláštně, že jsem si to nakonec rozmyslela. Sedla jsem si na volnou židli proti němu a dotkla se jen jeho ruky, kterou měl položenou na stole. Usmál se na mě. Smutně.

„Esme, jsem šťastný, že tu smím být. Víš, že v našem starém domě se tvé vázy na stole nikdo nedotkl? Zůstala tam stát i s květinami, které jsi do ní dala.“ Nechápala jsem. „Zvadly, částečně opadaly a časem uschly, ale já je nemohl vyhodit. Ani Carlisle to nedokázal. Byl to symbol domova. Místo, které sdílíme s těmi, které máme rádi… Carlisle nikdy nepřestal doufat, že se jednoho dne vrátíš, abys je vyměnila za čerstvé.“ Oči mu vlhly a já pevněji sevřela jeho ruku. Stisk mi jemně opětoval. „Zničil jsem toho příliš.“

„Nebudu ti lhát. Ztracenou důvěru si nezískáš ze dne na den, ale doufám, že časem…“ Chtěla jsem mu říct, že to bude dobré, ale já to nevěděla.

„Vím, jen…“ Nedopověděl a zakroutil hlavou. „Prosím, nezlob se na Carlislea. Donutil jsem ho.“ Díval se mi do očí a já věděla, že to myslí vážně. Žádná přetvářka ani klam. Ale poznala bych to vůbec? Zavřel oči nad mou nevyslovenou pochybností a nepatrně se zachvěl.

„Edwarde, on není malý chlapec.“ Chtěla jsem pokračovat, ale hlavou mi běželo všechno to povídání, co měla na houpačce Bella s Niky, když jí vysvětlovala, co to znamená být někomu druhem a proč musí Jacobovi říct o Volturiových. Nedokázala jsem to potlačit. Byla to příliš velká lekce, kterou mi Bella i jako novorozená dokázala dát.

Nechtěla jsem to Edwardovi ukázat a trápit ho, ale stalo se. Přestal hladit květy a já slyšela praskot jeho prstů, když sevřel ruku do pěsti a sklonil hlavu k desce stolu.

„Esme, možná by bylo lepší… pro ni lepší… kdybych odešel.“ Zavrtěla jsem rázně hlavou a měla jsem pocit, že určitě nejsem první, které se ten špatný nápad snažil vnutit. Kývl a mě jeho přiznání potěšilo.

„Edwarde, Bella souhlasila, abys tu byl, a Aro určitě pošle svoje zvědy.“ Nadechla jsem se, abych mohla pokračovat. „Dej jí čas. Je příliš mladá. Později si promluvíte. Niky vás potřebuje oba. Tebe i Bellu. Určitě se nějak dohodnete.“

Pokýval hlavou, že rozumí, ale v mé hlavě si určitě přečetl i mé pochyby. Věřila jsem, že jednou budou schopni normální komunikace, ale co se jejich manželství týkalo, už jsem takový optimista nebyla. Tohle téma neměl nikdo odvahu otevřít, a tak se o tom mlčelo. Vlastně se nemluvilo o spoustě dalších věcí, ale nějak jsem doufala, že to zvládneme i bez toho. Edward musel slyšet mé myšlenky, protože si jen rezignovaně povzdechl.

Raději jsem ho ještě jednou poplácala povzbudivě po ruce a vydala se zpět do kuchyně, kde jsem vařila pro Niky a Jacoba.

Přemýšlela jsem nad tím, že ani s Carlislem jsme se o období našeho odloučení zatím nebavili. Když se o to pokusil, zastavila jsem ho prstem položeným na jeho rty. Neměla jsem na to. Zoufale jsem potřebovala chvíli klidu a odstup.

„Nechci se o tom zatím bavit, Carlisle, prosím. Probereme to někdy později.“ Můj hlas zněl tehdy skoro kňouravě. „Připadám si tak strašně unavená. Chci si jen užívat těch chvil, co máme. O tom ostatním si promluvíme pak.“ Pozorovala jsem potom tu tíhu, která padala z jeho ramen. Oba jsme věděli, že to nebude snadné, ale chtěli jsme to zvládnout. Chtěli jsme být spolu. S tím ostatním jsme se prostě jen museli vyrovnat. Časem. Poučit se z chyb, kterých jsme se dopustili, a jít dál.

I Edward se poučil. Občas jsem měla pocit, že za své chyby už zaplatil, ale když jsem viděla Bellu a stříbrné nitky v jejích vlasech, něco v hrudi se mi svíralo. Nebyla jsem objektivní. Kdysi dávno mi zemřel můj malý syn, ale nikdo za to nemohl. Bella přišla o celé dětství své dcery a ten, kdo tak rozhodl, měl jméno. Edward.

Stal se z něho jiný muž. Zestárnul. Už dávno mi nepřipadal jako teenager školou povinný. Chodil kolem Belly s posvátnou úctou a hlubokým respektem. Snažil se nenarušovat její osobní prostor, ale stejně jsem měla pocit, že netouží po ničem víc, než ji obejmout a schovat ve své náruči. Bella však chvílemi působila jako malé ustrašené ptáče, které se snaží skrýt před dravcem. Jako by čekala, z které strany od něho dostane další úder. Ne ten fyzický, s tím by si pravděpodobně hravě poradila, ale ten psychický. Byla tak zranitelná. Neřekla to nahlas, ale já to cítila. Svým způsobem se ho bála. Nevěřila mu, přesto tvrdošíjně trvala na jeho přítomnosti v domě a nepřipouštěla jinou možnost. Nevěděla jsem, do jaké míry ho tu opravdu chtěla, za co mohla hrozba Arova hněvu a co dělala pro Niky nebo pro mě. Bella si byla vědoma nebezpečí, které nám hrozilo bez její ochrany.

Možná bych byla daleko klidnější, kdyby Bella vrčela a žádala vysvětlení. Její pokus o pokojné přijetí křivd ve mně budil strach. Bála jsem se, s čím vším se má dcera tiše pere. Možná by bylo bývalo lepší si o tom s ní pohovořit, ale… to měl přeci hlavně on. Byla jsem zbabělá. Možná i proto, že na spoustu otázek jsem ani já sama neměla žádnou odpověď. Uklidňoval mě jen Jasper, který se občas při pohledu na Bellu tajemně usmíval. Možná by stačilo ty dva trochu… Když jsem na to myslela poprvé, Alice se na mě hrozivě zamračila. Bylo zvláštní vidět, že Edward byl tak pohlcen pozorováním své ženy, že občas ani nevnímal naše myšlenky.

Byl vděčný už jen za její přítomnost. Možnost ji vidět. Edward byl pozorný jemný a trpělivý. Znovu jsem poznávala svého syna. Občas jsem přemýšlela, kam se poděla jeho arogance, které míval na rozdávání. Bella si stále držela odstup, ale zvykala si na něho. Byly to pohledy a drobná gesta. Když ho poprvé oslovila jménem, jedinou jeho reakcí bylo chvění očních víček a nepřítomný výraz ve tváři. Musela tehdy svou otázku na něho zopakovat a Emmetův smích zněl dlouho naším domem. Ten, kdo ho umlčel, byla k mému překvapení sama Bella. Stačilo jen lehké zavrčení.

„Já nespím, Emmette. Co bys tomu řekl, kdybych si dnes v noci nečetla a trochu pocvičila svůj dar?“ Odpovědí jí bylo jen jeho zalapání po dechu a Rosaliin zvonivý smích.

„To bys mi přeci neudělala? To není hezké mi takhle vyhrožovat. Já to na tebe povím Esme. Jsi ošklivá na svého krásného bratříčka a ani trochu té neškodné zábavy mu nedopřeješ.“ Edwardovi zacukaly koutky úst a bylo mi jasné, co může v Emmettových myšlenkách vidět. Věčně nadrženého Emmetta a jeho noc bez sexu, protože Rosalie bude sedět na gauči pod Belliným štítem a klidně si prohlížet časopisy.

„Když se Edwardovi omluvíš za své nevhodné chování, tak si to možná rozmyslím.“ Brada padla nejen Edwardovi, ale i mně. Postavila se za něho a bránila ho. Zavřela jsem na několik vteřin oči. To se mi muselo zdát. Příliš krásná představa.

„Dobře. Edwarde, omlouvám se,“ lezlo z Emmetta pod tlakem, ale jasně a zřetelně. „Když teda jinak nedáš, ale počkej, máš to u mě.“ To druhé už patřilo Belle a hlasem daleko tišším a plným respektu.

Edward ještě chvíli pozoroval Bellu, která se začala věnovat svému, a pak se v tichosti vytratil z domu. Potřeboval samotu a ticho, které nerušily myšlenky jiných, a možná i další lov. Do lesa vlastně chodil Edward dost často a i já tušila, že se tak snaží poskytnut Belle více prostoru.

Jednou, když odešla na lov ona, usedl ke klavíru a hrál. Překvapilo mě, když se vrátila. Potichu přišla a usadila se vedle mě na pohovku a poslouchala. Ruce si složila do klína a zahleděla se na svůj snubní prsten. Stále ho nosila. Dala bych nevím co, abych mohla vědět, na co myslí. Byla jeho ženou… I když si od něho stále držela odstup, byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že by chtěla i víc, jen prostě nemohla.

Vypravěč

Edward byl s rodinou v domě, ale přesto zůstával sám. Možná to tak bylo vždy, ale až nyní si to uvědomoval. Nikdo ho nevyhledával. Každý si chránil své myšlenky přemítáním o naprosto nedůležitých věcech. Jasper myslel na nákupy…

Když mu zazvonil telefon, doslova se k němu vrhnul. Niky. Nevolala často a on se o ni stále bál. Věděl, že Jacob by nedovolil, aby se jí cokoli stalo, ale stejně to byla stále jeho holčička a on o ni měl strach.

Vlastně se zatnutými zuby překročil svůj vlastní stín, když zahlédl v mysli toho vlka, čím se mu jeho dcera stala. Padlo pár stromů a stádo zvěře než vychladl. Jeho malá dcera… Musel ale uznat, že by pro ni těžko hledal lepšího. Jacob nebyl omezen lidským věkem a netížila ho závislost na krvi. Otisk, tak typický pro jeho druh, pak zaručoval trvalost jeho citů. Jacob se do Niky otiskl a velmi rád měl i Bellu.

„Tati, chtěla bych zajít na lov. Nešel bys se mnou?“ Edward se pro sebe usmál. Byl to její způsob, jak mu říct, že by něco ráda probrala v soukromí.

„A raději pumu, nebo pizzu?“ Neviděl ji, ale podle uvolněného nádechu poznal, že se usmívá.

„Koláč a dobrý kafe, ale slib mi, že nebudeš startovat po každym klukovi, který se na mě podívá.“

„Kdyby se jenom dívali,“ povzdechl si. „Nezapomeň, Niky, že já vidím, jak si tě představují.“

„No jo, taťko, nemáš to lehký.“ Niky se smála a Edward si tu chvilku užíval. Miloval její smích.

„Můžu alespoň tiše vrčet?“

„No tak jo, vrčet můžeš. Ale potichu.“

„Jo, a slušně se obleč, Niky,“ připomínal jí Edward.

„Slušně?!“ Skoro vypískla. „To u tebe znamená pytel od brambor nebo hábit řeholnice.“

„Víš, jak je to pro mě těžký. Jsi krásná žena.“ Niky se chtěla zasmát, ale najednou si uvědomila, že už jí neříká: Má malá holčička, jak to dělal dřív. Oba se někam posunuli a ona si uvědomila, že to opravdu asi nemá snadný. Jakob se také na zábavách pokaždé málem serval a to viděl jen jejich pohledy…

„Dobře, tati, půjčím si něco od Esme,“ pronesla rezignovaně.

„Něco usedlejšího, prosím.“ Edward se upřímně rozesmál a Niky byla ráda, že slyší jeho smích. Byl teď tak vzácný.

Usmívala se i Bella na druhém konci domu, ale to Edward nevěděl. Byla ráda, že se mu Niky ozvala a chce s ním někam jít. Edward byl pro Niky dlouhou domu zázemím a Bella se bála, že všechny ty události poškodí jejich vztahy. Dobře si pamatovala nenávist Niky vůči Edwardovi, když jim bylo konečně dovoleno se setkat. Zcela nesobecky ji těšilo, že si ti dva k sobě znovu hledají cestu.

…

Niky jedla už druhou porci koláče a pořád si nebyla jistá, jak začít. Edward seděl proti ní a jen ji se zájmem pozoroval. Byl rád už jen proto, že mu zavolala a opravdu se oblékla na svůj věk až usedle. Tedy, jestli se to tak dalo říct. Džíny, které příliš neobepínaly a neprůhledná bílá halenka, které ukryla její ženské tvary. Musel uznat, že dělala, co mohla, ale stejně byla nádherná a od kolemjdoucích, věčně nadržených mladíků, si už dávno vyslechl své. Držel se jen kvůli ní. Všiml si její nerozhodnosti.

„Tak povídej, Niky. Vím, že nešlo o koláč, ten peče Esme určitě lepší.“ Zvedla k němu nejisté oči.

„Co máma? Přijde mi smutná.“

„Nevím, není moc sdílná,“ povzdech si Edward tiše.

„Už jste si promluvili?“

„Zkusil jsem to, ale nemá zájem.“

„Má strach se ptát a něco možná ani vědět nechce.“ Pokývala Niky hlavou a ukrojila si další sousto koláče.

„Ty se taky nezeptáš?“ Edward zvedl zvědavě obočí a doufal, že řekne ano.

„Ne! Nezměním, co se stalo!“ Lžička v jeho kávě překvapivě silně narazila na okraj šálku. Hra na člověka mu přestávala jít. Dal ji raději na podšálek a ruce si položil na desku stolu.

„Někdy je dobré vědět, proč to tak bylo.“ Nevzdával to, chtěl opravu začít znovu, alespoň s ní.

„Bojím se přijít o iluze, chci si myslet, že to mělo svůj důvod. Nechci znát pravdu. Jsem zbabělá. Promiň, táto.“ Díval se na svou dceru a možná až teď začínal některé věci více chápat. Tušil, že Bella možná nechtěla nic vědět jen proto, aby pak nemusela odolávat touze ho zabít. Tvářit se, že se nic špatného nestalo, bylo pro ni možná jediným řešením. Edward sklonil hlavu. Ano. Měli dceru. Nebýt Niky, přál by si, aby ho Bella zabila, když už ho nedokázala přijmout. Připadalo mu, že tahle situace pro něho nemá řešení.

Niky ho neponechala příliš dlouho na pospas jeho myšlenkám. Přeci jen měla ještě otázky, které mu chtěla položit.

„Edwarde, co Tanya? Kdyby se to dozvěděla, určitě by se jí to nelíbilo. Je majetnická a žárlivá,“ ptala se na ni a jemu bylo divné, proč to dělá. Považoval ji za zcela uzavřenou minulost.

„Nic o ní nevím. Snad jen, že prý si někoho našla. Proč se ptáš, Niky?“

„No. Co bys řekl mámě, kdyby se vrátila?“ Díval se na ni s naprostým nepochopením.

„Toho se nebojím. To už je pryč. Odešla ve zlém. Nemá důvod se vracet.“ Byl si jistý, ale jeho dcera ne. Nedokázala však na něho tlačit.

„Niky, uvěříš mi, když řeknu, že i mně se jejím odchodem ulevilo?“ Doufal, že kývne, ale jeho dcera na něho hleděla s podezřením a jen pokrčila rameny.

„Nevysvětluj! Nelži!“ štěkla. Krátce se nadechla, aby mohla s razancí sobě vlastní pokračovat: „Nechal jsi ji příliš dlouho, aby si hrála na mou matku a paní domu.“ Její slova mrazila a z přimhouřených očí plálo obvinění.

„Niky, já…“ nemohl najít slova.

„Ano. Ty, táto! Raději nic neříkej, protože čím víc se v tom budeš šťourat, tím víc to bude páchnout! Jen si dej pozor, až se vrátí Tanya, abys jí dost jasně vysvětlil, že u nás doma není vítána!“ zarazila se, jen co to dořekla. Nechtěla otci mluvit do toho, co má a co nemá, ale Tanyu by tu prostě nesnesla. „Jestli chceš být s ní… Držet tě tu nebudu!“

„Já… raději bych byl s tvou matkou, kdyby to dovolila.“

„Až tak? Proč tak najednou? Ne! Počkej! Nechci nic slyšet!“ Niky si demonstrativně na chvilku zakryla rukama uši, než pokračovala: „Je to jen na ní, jestli tě k sobě pustí tak blízko, a po pravdě… já bych tě zpátky nechtěla!!!“ Vzdor a odpor vycházel z každého jejího gesta a Edward ho cítil.

„Proč si mě tedy nenechala Arovi?“ řekl prostě a nedokázal skrýt smutek. Oči jeho dcery se naplnily slzami a ze vzteku přešla do lítosti.

„Jak se můžeš ptát, táto?“ Vzlykla a hřbetem ruky setřela slzy, které jí začaly stékat po tvářích. „Mám tě ráda a po tvém sexuálním životě mi nic není. Bylo ode mě sobecké chtít, abys s námi zůstal. Víš, že já ani nevím, zda o to opravdu stojíš?“ Překvapeně hleděl na svou dceru. Kdyby ho uhodila, stěží by ho šokovala víc.

„Vychoval jsem tě a ty nevíš?“

„Ne, táto. Dřív bych přísahala na svůj život, že jsou věci, které bys nikdy neudělal a… spletla jsem se… Neznám tě tak dobře, jak jsem si myslela. Možná tě neznám vůbec.“ Její slova ho donutila zavřít oči. Nechtěl si připustit, že byly vlhké. Směl zůstat vedle nich, ale už k nim vlastně nepatřil. Dostal, co si zasloužil.

„Tak proč tu vlastně teď jsme, Niky?“

„Každý si zaslouží druhou šanci.“ Myslela to vážně. Její oči byly až příliš bezelstné.

„Vždycky jsem tě měl rád,“ Edward se zmohl jen na tiché zašeptání a hlas se mu chvěl.

„Já vím, tati, jen… Tanya mě nikdy ráda neměla.“ Edward znovu zavřel oči a než stihl cokoli říct, Niky pokračovala: „Táto, ty moc dobře víš, co jsi nám s mamkou vzal, a já nechci vědět, proč jsi to udělal. Mně, jí, celé rodině…“ Pomalu se nadechla, aby pak až příliš rychle řekla: „Zkusíme začít znovu, ano?“ Jen kývl hlavou, aby nemusel nic říkat.

„Změnil jsem se, Niky. Když ses narodila, a teď během těch posledních měsíců zas. To, co jsem tenkrát udělal, bych dnes...“

„Neříkej nic, Edwarde! Prostě to jen zkusíme znovu, ano?“

„Myslíš, že to má takhle smysl? Nechceš pravdu, Niky?“

„Ty to nechceš zkusit, táto?“ odpověděla mu otázkou.

„Chci, jen mám pocit, že pravda je důležitá.“

„A může zničit i to málo, co nám zůstalo. Třeba ti časem zase budu věřit, a pak mi řekneš celou verzi té tvé pravdy.“ Jakoby existovala nějaká JEHO pravda.

„Nevěřila jsi mi na té louce?“

„Ano, to ano, ale neptala jsem se tam na tvé důvody.“ Edward tušil, že se bojí, ale nevěděl jak moc. Děsilo ho to. Ať byla Tanya jaká chtěla, byla krásná a žádný nezadaný chlap by její přízeň neodmítl a i on bral plnými hrstmi, co nabízela. Jak vysvětlit, že to bylo jen tělo a chtíč? Nic, co ho citově vázalo, a že ona to měla hodně podobné. Jen touha vlastnit, ovládat a mít dobrý sex, ji u něho držela tak dlouho.

Niky pozorně sledovala jeho ztuhlou tvář skrývající emoce i jeho ruku zatnutou v pěst, kterou měl položenou na desce stolku. Jemně ho po ní pohladila. Pevně uvěznil její ruku ve své dlani a ona si uvědomila ten rozdíl proti dřívějšku. Doteky, obyčejné doteky. Bydleli sice nyní v jenom domě, ale nechovali se k sobě jako dřív. K jejímu otci se nyní nikdo příliš nepřibližoval. Pamatovala si, že jejich rodinná setkání bývala vždy plná doteků, pošťuchování a vzájemných objetí. Všichni si tak láskyplně trénovali svou hru na lidi. Jediný, kdo se k němu po návratu do domu přiblížil, byla Esme, ale ani v jejím případě si Niky nepamatovala, že by ho pohladila. Když byla malá, dělávala to Esme běžně. Cuchala mu jeho bronzové vlasy, které pak trčely na všechny strany, a Niky většinou běžela pro hřeben, aby ho mohla učesat. Muselo mu to chybět. Opětovala jeho stisk. Začala si uvědomovat, jak těžké to pro něho musí v domě být. Přesto si nestěžoval a ona mu za to byla najednou vděčná. Netušila, co by mu na to řekla. Nechtěla, aby odešel. Po dlouhé době si zase připadala jako nejisté dítě, které si neví rady ve světě dospělých. Byla tak ráda za svou zděděnou schopnost. Táta jí neviděl do hlavy a ona se mohla tvářit, že to zvládá.

Jasper se seděl v lese a opíral se o mohutný strom. Na klíně měl Alici a užíval si mimořádné chvíle klidu. Čas mimo dům a stranou ostatních byl teď pro něho příliš vzácný. Hlídal Bellu i Edwarda a snažil se tlumit výkyvy emocí všech. Dovolil si odejít, protože Edward odjel s Niky nakupovat do města a Bella pomáhala Esme s pracemi kolem domu. Ty dvě plánovaly přistavět malý domek pro Niky a Jacoba. Jacob nikdy nic neřekl, ale pach tolika upírů mu rozhodně nemohl být příjemný. Možnost jejich přespání v domě před ním Niky ani nezmínila.

Jasper hladil Alici po zádech a ona se probírala svými vizemi možných budoucností. Neviděla mnoho. Vlci, Belliny sílící štíty, absence potřebných rozhodnutí…

„Alice,“ šeptal jí Jasper něžně do ouška. Mazlil se s jejím jménem a ona věděla, že by rád slyšel o vizích, ale všechno bylo tak neurčité.

„Jazzi, vždyť víš, že vidím jen rozhodnutí…“

„Ale když šlo o zavolání těm dvěma, měla jsi úplně jasno, miláčku.“ Skoro vrněl.

„Ano, ale jen proto, že jsem viděla Arovo rozhodnutí. Teď se pořádně nerozhodl ani Edward a ani Bella.“

„Jo, oba to nechávají na tom druhém. Možná jim prospěje se trochu víc poznat, než si to začnou vyjasňovat…“

„Co vlastně cítí?“

„Alice, to je soukromé!“ Jasper napomenul na oko pohoršeně svou ženu a ta jen hraně odfrkla.

„Moje vize jsou také soukromé.“

„Vždyť já vím.“ Tisknul se k ní Jasper a něžně oždiboval rty její ouško. Hraně ho plácla po ruce, i když jasně viděla, jak si její manžel představuje další chvíle a rozhodně nebyla proti. Něco takového nedělali v domě už hodně dlouho a opravdu jí to začínalo chybět.

„No dobrá,“ vrčel Jasper dotčený jejím malým odmítnutím.

„Nejistota vítězí, Alice. Zbytek je směs pocitů a u Belly si prostě nejsem jistý, že by nebyla schopná zaútočit. Kdyby byla starší, řekl bych, že je to dobré, ale ona je tak mladá. Všechno je pro ni nové a vyrovnávat se s tím vším ji stojí strašně moc sil. Tolik se snaží… Stejně se pořád bojím, že se jednou neovládne a dá pocitům volný průběh…“ Jasper se otřásl nad tou představou.

„Proč si o tom nepromluvíme nahlas?“ Alice nebyla stratég a měla ráda jasno.

„Nevěří nám. Chce nám věřit, ale je hluboko v ní… Prostě, teď když se Edward vrátil a je zpět v domě, ona začala pochybovat, že jsme opravdu nic nevěděli. Uvědomuje si, že vždy patřil do rodiny. Pochybuje skoro úplně o všem. Jen ne…“ Jasper najednou zmlkl a Alice by přísahala, že se schválně kousl do jazyka.

„Jen…“ Zopakovala se zvednutým obočím nedokončenou větu. Jasper se ošil, ale nakonec odpověděl.

„Edward jí není lhostejný. Chce ho jako chlapa, ale bojí se, že ji znovu zraní. Strašně jí to vadí.“

„Edward to neví, že?“

„Ne, nechci mu dávat nějakou zbytečnou naději.“

„Vždyť víš, že není zbytečná… Jak dlouho může popírat, co cítí?“

„Bella? Dost dlouho, to mi věř. Už nikdy nechce zažít pocit ponížení a zatracení. Raději zatne zuby a bude sama, než by ho pustila k sobě a riskovala, že jí znovu ublíží.“

„To by on ale neudělal. Vidím, jak se na ni dívá.“

„Jo, ale já se bojím, že by mu neuvěřila ani to, že je upír. Vidí přitažlivého charismatického muže, který ji činí neobyčejně zranitelnou… Připomíná jí, jak moc je slabá. Chce někoho, kdo jí ublížil. Ráda by byla odměřená, věcná a chladná, ale ona není. Čím víc se chvěje uvnitř, tím pevnější je její maska.“

„Jak dlouho, Jazzi?“ zeptala se a on její otázku chápal.

„Těžko říct. Jak dlouho trvá novorozenému, než se srovná se svou novou podstatou?“ odpověděl Jasper otázkou. Dívali se vzájemně do očí. Pamatovali si, jak dlouho čekala Alice na Jaspera, než byl připraven…

„Teď na to nechci myslet,“ zašeptala Alice a přitiskla své rty na jeho. Potřebovala alespoň na chvilku zapomenout. Oba to potřebovali.

Děkuji za přečtení. Kapitolka je kratší, ale snad to nevadí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  kala (27.06.2015 07:26)

BabčaS Děkuju
V polovině příštího týdne
Děkuju

7)  kala (12.06.2015 16:35)

Janebka
Ještě pár kapitolek to potrvá...
Láska je jedna věc, ale důvěra jiná...

A někdo má s Edwardem nevyřízené účty...

Děkuju

6)  Janebka (10.06.2015 22:54)

Mylá kalo, líbí se mi to! Zajímavý nápad, zápletka, odchod, vina...... láska je silnější než nenávist a strach.... dá se pochopit, odpuštění nebo odpouštění může být ještě napínavé. Mají na to celou věčnost. Hlavní je, že to všechno ustáli. Povedlo se ti to!
Děkuji!!!

5)  kala (31.05.2015 21:40)

Děkuji za komentíky.
Já vím, že to není veselá povíka. O to víc si vážím toho, že jste ji přečetly a nechaly tu tak krásné komentáře. Děkuju

3)  wuzinka (28.05.2015 21:37)

1