29.08.2014 [20:30], kala, ze série Strážkyně rodinného krbu, komentováno 15×, zobrazeno 2857×

Esme: „Renesmee… Carlisle, Renesmee - to bylo to jméno, které vybrala Bella pro svou dceru, kterou jste jí ani neukázali.“ Ve smířlivém gestu se ke mně můj muž pokusil natáhnout své ruce. Najednou se mi hnusila i představa jeho dotyku.

Esme

Zvedla jsem dlouho zvonící pevnou linku našeho telefonu. Přežitek, ale mi ho vždy měli.

„Rezidence Cullenů, u telefonu Esme Cullenová.“

„Tady André Simons, volám z pečovatelského domu V Zátiší…“ Hlas toho muže se chvěl a nebyl skoro schopen slova. Tak vyděšeného člověka jsem dlouho neslyšela.

„Čím vám mohu pomoci?“ Jako by se vzpamatoval.

„Potřebuji hovořit s Edwardem Cullenem. Je to naprosto neodkladné a nebere mi mobilní telefon…“

„Bohužel je mimo rezidenci. Mohu něco vyřídit?“

„Prosím tedy pana doktora Carlislea Cullena.“

„Je mi to velmi líto, ani on tu není. Jsem manželka Carlislea Cullena a matka Edwarda Cullena. Mohu vám nějak pomoci?“ Chvíli váhal, ale pak to přeci jen vyslovil.

„Jde o manželku vašeho syna Edwarda, Isabellu.“ Přestala jsem dýchat a ruce se mi klepaly. Sedm let, dlouhých sedm let. Nezapomněla jsem a vím, že na to nezapomenu nikdy. Muž na druhém konci drátu nemilosrdně pokračoval. „Isabella se pokusila po včerejší návštěvě vašeho syna o sebevraždu a v její složce je pro tento případ uvedena doložka, že nemá dojít k resuscitaci, ale bohužel datum podpisu je příliš starý… Potřeboval bych…“

„Resuscitujte!!! Jsem na cestě k vám.“ Skoro jsem křičela. Nepoznávala jsem svůj hlas, který byl najednou podbarven rozhodností a nepostrádal ani tu pověstnou autoritu upíra, které nelze odporovat.

„Děkuji, paní Cullenová. Budeme vás očekávat. Mám dnes i noční. Ptejte se po mně, prosím.“ V hlase toho muže byla úleva a vděčnost. Rozhodl někdo jiný a v souladu s jeho svědomím. Ani on nechtěl nechat Bellu zemřít, aniž by se pokusil o její záchranu.

Před očima jsem měla celé naše rodinné soužití za posledních pár let. Doteď jsem si myslela, že se všechno začalo hroutit, když otěhotněla, ale ona nebyla příčinou. To špatné se dalo do pohybu, až když naši rodinu opustila. Nikdy jsem nezapomněla na její poslední slova před porodem: „Esme, prosím, postarej se o mé dítě, až umřu.“ Carlisle tehdy upustil něco na zem a Edward vzteklým úderem prorazil zeď do vedlejšího pokoje. Pár minut na to už překotně rodila a nebyl čas vůbec na nic. Edward i Carlisle se mohli přetrhnout, jen aby to přežila jako člověk. Edward za poslední týdny přečetl o chirurgických porodech snad úplně všechno. V Bellině břiše zdatně pracovaly v dokonalé souhře čtyři ruce a upíří rychlostí sešívaly všechna ta zranění a stavěly krvácení. Křehoučká Bella to nakonec přežila, ale její stav byl hodně vážný. Rozhodli jsme se tenkrát pro nemocnici. Jednu z nejlepších ve státech. Stejně to nestačilo. Edward to pak označil za zcela náhlé úmrtí a odmítl se o tom bavit. Carlisle se vždy při vyslovení Bellina jména snažil skrýt provinilý výraz, ale já tomu tehdy přisuzovala jiný důvod.

V posledních letech se Niky stále více podobala své matce a Carlisle začal být zamlklý a uzavřený. S Edwardem se vzájemně trochu vyhýbali. Tížilo je společné hrůzné tajemství. Ty štědré platby do domu V Zátiší nebyly sponzorskými dary naší rodiny… Jak jí to jen mohli udělat?

Dojela jsem tam až za hluboké noci, ale přesto mě k ní pustili. Ten lékař cítil odpovědnost a vinu. Stručně mě informoval o tom, že Isabella byla vzornou pacientkou. Jen ze smrti svého dítěte se nikdy nedostala. Několikrát se prý pokoušeli kontaktovat jejího muže, zda by si ji nechtěl vzít na zkoušku domů, ale on prý vždy odmítl. Přijel až zcela nečekaně včera a o možnosti vzít si ji s sebou se opět odmítl bavit. Isabella se s ním prý však zcela normálně přivítala. Po jeho odjezdu byla klidná a jako obvykle odešla psát dopis pro svou mrtvou dceru.

Ukázal mi smutně její malý pokojík, kde žila. Několik ručně vyrobených hraček. Obrázků. Skládaček z papíru. Zaujal mě portrét malé holčičky nad jejím stolem kreslený obyčejnou tužkou. Měla culíčky a byla tolik podobná Edwardovi. Lékař si všiml mého pohledu. „To je její Renesmee…“ Řekl to s takovou láskou, že se něco v mé hrudi zlomilo. Chlad se šířil celým mým tělem.

Na stole ležela i krabička s dopisy. Úhledně složené obálky s daty v levém horním rohu. Ten lékař nemilosrdně pokračoval. „Psávala své Renesmee každý týden. Stále doufala, že si to její dcera někdy přečte. Je prý naprosto výjimečná a určitě i krásná po tatínkovi…“ Tatínkovi. Nemohla jsem dýchat. Poprvé za svou existenci jsem se do morku svých kostí styděla za to, že jsem Cullenová, že jsem o tom nevěděla, že jsem tomu nedokázala zabránit. Tiše jsem vzlykala a ten doktor mě objal kolem ramen.

„Paní Bella byla ke všem tady laskavá a milá. Jen v noci křičela ze snů a plakala. Volala stále svou dceru. Tišili jsme ji injekcemi, ale když požádala před pár měsíci o prášky, bylo jí vyhověno. Nikdo si nevšiml, že je nebere každý den. Za pár měsíců tak shromáždila víc léků, než její slabé tělo mohlo najednou zvládnout. Nechtěla bez své dcery žít.“

Dovedl mě k ní. Vždycky byla křehká a zranitelná, ale dnes to bylo ještě výraznější. Ležela na bílé posteli napojena na spousty přístrojů a tep jejího srdce byl sotva slyšitelný, ale byla to stále ona. Její tvář byla bledá a strhaná. Hnědými vlasy prosvítalo i pár šedivých, které k jejímu lidskému věku vůbec nepatřily. V mém srdci sílila bolest a nenávist. Celý můj nový život se zhroutil jako domeček z karet. Zrada muže, kterého jsem milovala, ze mě dělala živoucí mrtvolu a já se doslova rozpadala v prach. Kolik manželských slibů jsme si za ty roky stihli dát? V jeho očích jsem vždy viděla jen lásku a oddanost, ale to bylo jen pozlátko. On byl netvor. Skutečné sadistické zvíře. Stejně jako můj syn, kterého jsem tolikrát držela v náručí a hladila po vlasech. Monstra, která odebrala novorozené dítě jeho milující matce… Chtěla jsem umřít a nebýt, ale pohled do tváře Belly mě přikoval na místě. Konečky jejích prstů se lehce chvěly, když hladila přikrývku pod nimi a šeptala sotva slyšitelně i pro mé upíří uši: „Renesmee, moje malá Renesmee.“

Uctivý, tiše bolestný šepot narušil tu atmosféru pomalu přicházející smrti u jejího lůžka.

„Odchází nám. Vzala si toho příliš… Zavolejte svému synovi, je to otázka maximálně pár dní. Je nám to líto. Měli jsme ji tu všichni rádi. Bohužel se se smrtí své malé dcery nikdy nesmířila. Ale teď už budou možná spolu. Bůh nemůže být tak krutý…“ Podal mi z hadříků ušitou malou panenku a po jeho tváři stekla jedna jediná slza, které se k němu vůbec nehodila.

Nevím, jak se mi ze sebe podařilo dostat ta slova. „Přijdu zítra ráno…“ A ten plačící muž jen smutně přikývl. Měl ji rád. Tu, pro něho cizí ženu, která kreslila portrét své holčičky, kterou jí nebylo nikdy dovoleno spatřit. Tatínek. Tatínek její dcery byl zrůda bez špetky lidskosti a jeho potřeba krve s tím neměla co dělat!

Věděla jsem, co musím. Co jí dlužím. Co dlužím sama sobě, abych se ještě někdy mohla podívat na svůj obraz do zrcadla. Dlužím to i Renesmee. To, co jí bylo odepřeno. Měla jsem být pozornější, měla jsem to vědět.

Vrátila jsem se za pár hodin, které jsem strávila intenzivním lovem a šla raději pootevřeným oknem. Bellu jsem jen prostě políbila na čelo a ona se jemně usmála při mém chladném doteku. Najednou jsem nepochybovala, že to dokážu. Hnalo mě špatné svědomí. Bolest s nenávistí. Dluh, který jsem vůči ní měla. Touha vrátit dceru své matce a dceři milující matku. Ani jsem nevnímala chuť její krve, když jsem prokousla její krční tepnu. Měla jsem před očima jen celé ty roky její dcery, která musela být bez své matky, protože ti netvoři to tak rozhodli. Bolestně jsem sevřela oči, když jsem si uvědomila, jak příliš toho nelidského krutého tvora miluji. Je tak moc mojí součástí, že jsem se cítila vinna za jeho nelidské činy, které jsem nikdy nespáchala.

V uších mi stále zněl můj slib. Do konce naší věčnosti. A na prstu jsem měla prsten, který mě k němu poutal a nyní měl tíhu okovů.

Odpojila jsem ji od přístrojů a s ní v náručí vyskočila z okna nízké budovy. Zamířila jsem k nedalekému lesu. Pořádně jsem ani nevěděla, kam půjdeme. Ze stínu stromů ale vystoupila Alice s Jasperem, který okamžitě natáhl své ruce pro Bellu. Předala jsem mu ji a rozvzlykala se, když si ji něžně a s láskou přivinul na svou hruď. Teprve nyní jsem dala průchod své bolesti. Jak bez duše jsem je následovala k malému lesnímu srubu hluboko v lesích, daleko od lidí.

Bylo zvláštní vidět Alici v obyčejných neznačkových šatech a evidentně starých sportovních botách. V očích měla smutek stejně jako já. Něžně pohladila Bellu po jejích prošedivělých vlasech. Nepotřebovali jsme slov. Jasper měl nejvíce zkušeností s novorozenými a automaticky převzal starost o Bellu na sebe. Nikdy jim nebudu moci dost poděkovat. Neptala jsem se na nic. Chyběli mi celou dobu, ale až teď jsem nutně potřebovala pomoc a oni přišli. Nemusela jsem jim ani volat. Sami si mě našli. Stále byli mými milovanými, které jsem měla potřebu chránit. Paradoxně však oni teď pomáhali mně. Všechno to zvládneme. Musíme.

To nejtěžší mě ale ještě čekalo…

Ráno jsem došla do nemocnice ještě před svítáním. Uvítal mě rozespalý lékař, který při pohledu na vypnuté přístroje a prázdné lůžko Isabelly málem zkolaboval. Musela jsem jej podepřít a odvést k posteli. Dusil se a nemohl dýchat. Uklidnil se až po několika dlouhých minutách.

„Omlouvám se, nechápu to. Musíme zavolat policii.“ Tvářila jsem se nahněvaně, ale vlastně jsem ho velmi litovala. Za všechno ošklivé, co se mu teď dělo, jsem mohla jenom já.

„Nikdo z mé rodiny neví, že jste mi volal. Máte ve smlouvě nějakou doložku pro případ jejího náhlého úmrtí?“

„Ano. Okamžitou kremaci a rozptyl na naší květinové loučce na kraji lesa.“ Lámal se mu hlas. Vinou i bolestí. V ruce svíral tu panenku, kterou ušila, a nedokázal ji pustit.

„Umírala. Včera jsem ji viděla. Postupujte podle té doložky a následně informujte pana Cullena, že rozptyl byl v souladu se smlouvou proveden.“ Jeho oči se rozšířily a srdce mu vynechalo několik úderů.

„Nebylo by to správné… To nemohu… Isabella… Třeba…“

„Nic z toho už Isabelle nepomůže. Pochybuji, že by sem pan Cullen ještě někdy vážil cestu.“ Lékař jen smutně pokýval hlavou. Stále byl v šoku.

„Ano, za celou dobu ji navštívil jen dvakrát a mluvil s ní vlastně jen včera. Prý doufal, že na něho zapomene, stejně jako na svou mrtvou dceru. Pfff…“ Odfrkl si pohrdavě s jistotou toho, kdo ví. „Nezapomněla! I po letech plakala a ze spaní volala její jméno. Volala i svého muže. Prosila jej, aby jí dceru alespoň ukázal.“ Pevně jsem tiskla svá oční víčka k sobě, aby nemohl vidět mé černé oči a vzlykala bez slz na ramenou člověka, který ji dokázal milovat víc než muž, kterému riskujíce svůj život porodila dceru.

Rozloučila jsem se po několika hodinách, kdy jsem se ujistila, že vše proběhne podle plánu a na jeho stole stála nádobka s popelem připravená k večernímu rozptylu.

Darem jsem dostala balíček Belliných dopisů pro její dceru. Doktor mi je dal se slovy: „Vím, že vy jste nic nevěděla. Vy byste ji nikdy neopustila. Máte srdce. Nejste tak bezcitná jako on. Ty dopisy měly být spáleny, ale já to nedokázal. Vezměte si je, prosím.“

Nikomu jsem nevolala. Alice musela vidět mé rozhodnutí a Niky zavolám později. Vlastně Renesmee… Ale já se styděla použít to jméno. Nezasloužila jsem si, aby se má úžasná vnučka jmenovala z části po mně. Ačkoli upírka, nedokázala jsem ochránit její matku. Byla jsem vinna. Věřila jsem netvorům bez srdce, kteří Belle sebrali dceru, udělali z ní blázna a uvrhli ji do samoty. Byla má vinna menší, když jsem si myslela, že dávno nežije? Byla menší, když jsem ty netvory milovala?

Dojela jsem k domu svým vozem. Byl tu jen muž, kterého jsem desetiletí nazývala láskyplně svým manželem a já byla ráda, že je sám. Nepotřebovala jsem svědky. Niky byla s Tanyou na návštěvě v Denali a Edward bůh ví kde.

Vešla jsem tiše do jeho pracovny a on se automaticky postavil. Stačil mu jediný pohled na mě a v jeho očích jsem viděla bolest a strach. Dřív bych se chvěla, ale já už nedokázala cítit vůbec nic. Svým činem mi vzal víru úplně ve vše. Zničil můj svět. Domov. Lásku. Důvěru. Budoucnost. Ani jeho případná nevěra nebo jeho přechod na lidskou krev mě nemohl zdrtit víc. Bez jediného slova jsem položila svůj snubní prsten, který jsem nosila celé století, na desku jeho pracovního stolu. Překvapeně s hrůzou v očích ustoupil o krok vzad a opřel se zády o stěnu.

„Co se stalo, drahá?“ Opravdu se měl odvahu ještě zeptat?! Jen na malý okamžik, jsem doufala, že on o tom třeba nic nevěděl. Jen tu malou chvilku, než jsem naznačila svými rty její jméno. „Bella.“ Svěsil svá ramena a rukou si v lidském gestu unaveně přejel po obličeji, než tiše s proviněním v hlase odpověděl: „Edward říkal, že ona je jen člověk. Lidské city blednou. Zapomene a bude žít dál. Bohužel se to nevyvíjí, jak jsme se domnívali. Je mi to tak líto.“ Vycenila jsem na něho zuby a nepodařilo se mi potlačit krátké zavrčení.

„Vzal jsi novorozené dítě jeho matce!“ A on jen překvapeně zamrkal, jako by nad tím takto ani nepřemýšlel, jako by mu až teď došlo, co opravdu Belle udělal. Přesto měl odvahu mluvit dál. Jeho slova však už nemohla změnit jeho činy.

„Vyndal jsem poloupíra z těla lidské ženy dřív, než ji to dítě roztrhalo. Dal jsem jí šanci na normální lidský život. Bohužel se zatím nedokázala začlenit…“

„Umřela by pro své dítě! Carlisle, ty jsi to věděl! Fixoval jsi její zlomená žebra a sháněl pro ni kyslík, když už nemohla dýchat. Věřila ti. A když se to dítě narodilo, tak jsi jí ho prostě vzal!“

„Zůstalo se svým otcem a Edward má Niky rád.“ Stále se ještě pokoušel tichým hlasem bránit. Možná, být to příběh někoho jiného. Pak možná… Ale já s Bellou strávila poslední dny jejího náročného těhotenství. Viděla jsem, co jí to dítě dělá. Ona moc dobře věděla, že to pravděpodobně nepřežije, ale jediná její starost byla o její nenarozenou dceru. To já jí slíbila, že se o její dítě postarám. Chudák Bella si do poslední chvíle myslela, že ji má Edward rád. Ona mu věřila.

„Renesmee… Carlisle, Renesmee - to bylo to jméno, které vybrala Bella pro svou dceru, kterou jste jí ani neukázali…“ Ve smířlivém gestu se ke mně můj muž pokusil natáhnout ruce. Najednou se mi hnusila i představa jeho dotyku.

„Lhal jsi mi! Já už ti nevěřím!!!“ Nechala jsem ho tam napospas myšlenkám. Ani nenašel odvahu se mě zeptat, jak o ní vím.

Procházela jsem do našeho společného pokoje sbalit si pár osobních věcí, když Edwardovi, který právě vešel do haly, zazvonil telefon. „Dobrý den. Tady doktor Simons, pečovatelský dům V Zátiší. Vím, že máme volat jen v mimořádných situacích...“ Ten hlas jsem znala a byl překvapivě jistý. Navzdory prázdnotě, kterou jsem cítila, jsem se neubránila malému úsměvu. „Bohužel vám musím, pane Cullene, oznámit, že vaše žena náhle zemřela. Postupovali jsme podle speciální doložky, kterou jste uzavřel ke smlouvě o její péči. Kremace byla provedena a její popel byl v souladu se smlouvou okamžitě rozprášen. Zrušte si prosím trvalý příkaz k úhradě. Její osobní věci byly na vaši žádost spáleny a úmrtní list vám byl již odeslán na adresu uvedenou ve smlouvě. Máte, prosím, nějaké otázky?“

Edwardovi zčernaly oči a svůj telefon rozdrtil v dlani. Dlaždice v hale popraskaly, když padl na kolena. Nikdy jsem ho neviděla klečet. Nechtěla jsem přemýšlet nad jeho stavem. Přemýšlela jsem spíš sama nad sebou. Poslední roky v tomto domě s Niky mi zase běžely hlavou. V tuhle chvíli jsem byla jen já a chtěla jsem co nejdříve opustit tento proklatý dům. Dům, který jsem navrhovala pro svou rodinu a který mi tvořil po mnoho let iluzi domova. Přetvářka a klam. Proto Jasper musel odejít. S krví Renesmee to možná vůbec nesouviselo… On nic nevěděl, ale určitě to cítil. Rosalie se zas nesnesla s Tanyou, která si přišla hrát na matku Niky a s Emmettem odešli také. Přišla jsem skoro o všechny své děti a držela mě nad vodou jen malá Niky, holčička s culíčky a bezelstnýma očima. V poslední době se čím dál víc však podobala své skutečné matce…

Vzala jsem si opravdu jen to nejnutnější a fotky malé Niky. Už za pár minut jsem byla na cestě z toho bohem zapomenutého místa a mířila do malého lesního srubu, kde se už za pár hodin měla probudit Bella do svého druhého života.

Pálila jsem za sebou mosty. Vyzvedla velkou hotovost v bance. Své auto odstavila na krajnici a koupila jiné. Starou SIM kartu a telefon jsem rozdrtila na prach… Začínala jsem znovu. Jako Esme. Sama a s bolavou duší, ale rozhodnuta napravit křivdy, které se staly…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Janebka (01.06.2015 15:58)

Ach... mylá kalo, bála jsem se, že Bella porod nepřežila, ale tohle "řešení" mě nenapadlo. Je jasné, že Edwardovi nepřišlo na mysl, jak špatné jeho rozhodnutí je. Stále je to "jenom" chlap a jeho sebemrskačské pocity viny v tom možná hrály taky svoji roli. Esme je skvělá! Je to rozená matka ochránkyně. Vyřešila jsi to nápaditě a těším se na jejich další život.
Děkuji!!!

14)  emam (26.09.2014 20:31)

Hodně silných momentů, až z nich mrazí

13)  wuzinka (09.09.2014 12:16)

woooow ted jsem si to přečetla a je to bomba

11)  kala (31.08.2014 22:18)

Kate, ale jo, trefila jsi to. Proč to nepřiznat…
Kapitoly jsou zatím jen z pohledu Esme nebo vypravěče. Jestli se k tomu dopracuji, tak samostatný bonus na závěr bude zpětný pohled Edwarda s jeho darem čtení myšlenek... Ale to je ještě moc moc daleko.

Příští kapitola už je vypravěč. Esme u toho nebyla, tak mi nic jiného nezbylo.

10)  Kate (31.08.2014 21:55)

Kalo, že odhalila? Tak to jsem si vůbec nemyslela, že bych mohla, jen jsem se v nadšení z povídky tak nějak rozepsala a přemýšlela o dalším vývoji. Těším se! Btw. Jak plánuješ psát kapitoly? Jen z pohledu Esme?

9)  kala (31.08.2014 21:25)

Chtěla bych velmi poděkovat za vaše nádherné komentáře. Vážím si to. Slibuji další kapitolu.

Kate , odhalila jsi mě…
Ještě nemám dopsáno. Takže číst jsi to určitě nemohla, ale tak nějak to celé bude. Možná, ale…
Edward jí sebral dceru. Žil s Tanyou – má ho po tom všem nechat žít?

Ještě jednou všem moc děkuji

7)  Kate (30.08.2014 22:58)

Wow! Ten pohled Esme byl úžasný! Nedivím se, že se Esme na Carlislea a Edwarda zlobí, taky bych jim to neodpustila. I když... Ona jim to časem určitě odpustí, znám ji. Nedokáže bez svého manžela a syna žít, i přes to, co Belle udělali. A oni budou prožívat vlastní peklo...
Nelíbí se mi, jak to provedli. Odklidili Bellu do pečovatelského domu a tajili to, vzali jí dítě. Jsem ráda, že hlavou téhle nové rodiny bude Esme. Ona s novorozenou Bellou a Alicí s Jasperem snad dokáží napravit, co Edward s Carlislem pokazili. A teda dostalo mě, že Tanya přijela dělat Niky-Renesmee matku!
Jsem velmi zvědavá, jak se děj bude vyvíjet dál a co sis na své hrdiny připravila dál.
Vypadá to na dost silný příběh. Nechápu, jak jí to Edward mohl udělat. Určitě zase chtěl pro ni to nejlepší, celý on. A Carlislea přesvědčil, takže si vlastně oba mysleli, že dělají něco dobrého, ale copak je lepší nechat matce její život(lidský) a vzít jí dítě? Rozhodně ně! Z Belly mohli udělat upírku, ale to by tenhle příběh skončil dřív, než začal.
Děkuju!

5)  NatCullen (30.08.2014 02:00)

Uplne kráása...
Chudák Bells... A Niky že nevie o svojej skutočnej mame
Ale.. NEspoznávam Carlislea... To ma trápi najviac... Už to nie je ten milujuci doktor so svojou užasnou manželkou.. Je to idiot ktorý ublížil Bells.. A vlastne spoôsobil jej úmrtie...
A Esme ... Tá je vždy starostlivá a milá... naša mamička.... A ten koniec že vlastne odišla od manžela... WOW... Som rada že sa rozhodla pre nový život.. Nájsť v sebe tú starú dobrú Esme..
A to čo Es si myslela že sa jej už zhnusila predstava o Carlislovich dotykoch To som vôbec nečakala ... Myslela som že mus padne do lásky plného objatia... Ale no.. už to nie je ten náš perfektný párik.. Som zvedavá ako bude pokračovať táto skvelá poviedka...

teším sa Kali

1