11.07.2011 [15:00], Morael, ze série Stopařka osudu, komentováno 10×, zobrazeno 2231×

Změna je život. Ale co když o něj už nestojím?

Vytřeštila jsem oči a málem se neubránila roztrhat ho na kusy, když mě najednou objal, ale něco mi říkalo, že mi neublíží. Přesto se ve mně instinkty praly s pocity, které snad ani nebyly neznámé.

„Znáte se?“ ptala se Kailer obezřetně, ale z mého výrazu jí musela odpověď být jasná. Jenže i já jsem se tak nějak spletla.

„Známe...“ přikývl ten neznámý upír. „Ale Liv si to zřejmě nepamatuje...“ zahleděl se mi do očí. Jsem blázen nebo jsem v jeho tváři na okamžik zahlédla hnědé oči? Pochopitelně je měl sytě rudé, ale já bych přísahala, že jsem tu hnědou viděla. Byl o malý kousek vyšší než já, hleděl na mě s takovým skoro až připitomělým úsměvem a nic neříkal. Nehla jsem se. Byla jsem zmatená.

„Jste si...“ Nedořekla to, jen úžasem vydechla.

„Podobní...“ dokončila jsem její myšlenku s neskrývaným údivem. V hlavě mě jako jehla bodla vzpomínka. Jen jedna jediná. Udeřila mě do očí až jsem skoro ucukla. Já, déšť hřbitov, hrob mého bratra a fotka na náhrobku. „Olivere!“ svitlo mi a tentokrát jsem jej objala já.

„Jo. A ten hrob tam byl jen tak pro okrasu, aby si tvoje sestřičky vyplakaly oči, viď?“

„Vždyť jsi tam chodila sama...“

„Já to ale pořád nechápu... Rodger přece říkal-“

„Rodger neměl všechny informace. Řekl vám to, co věděl, z jeho pohledu tedy pravdu.“ Vstala jsem a šla kousek dál, abych viděla na západ slunce...

„Dost na něj křičela...“ slyšela jsem Kailer odpovídat Oliverovi na otázku.

„Liv...“ oslovil mě tiše, stoupl si za mě a ruce mi položil na ramena. „Vždyť už je to pryč... Je to dobré, jsme naživu a spolu.“ V něčem to snad bylo dobré...

„Nevěděla jsem to. Nic z toho. Ani o tobě, ani o tátovi... Ale vysvětluje to i Sebastianovu smrt, je to tak? Zabili ho... Že? Proč jste se do toho lovu museli pouštět... Vždyť jste byli ještě kluci...“

„Já možná, on už ne. Vždyť byl přece starší než my, vzpomínáš?“

„Ale stejně! Nemusel umřít! Mohl tu být! Být pro mě! Se mnou! Ale ani to, že jsem ho milovala nic nezměnilo... Nechal se zabít kvůli slepému poslání. Kdyby žil, zabíjel by nás. Zabil by i mě...“ S Oliverem bylo snadnější si vybavit nezřetelné vzpomínky na můj lidský život, přestože byly rozmazané.

„Nezabil... To by nedokázal. I když tomu všemu věřil, tohle by nedokázal... Taky tě miloval.“ A tohle mě zasáhlo. Miloval mě a stejně se nechal zabít. Nechtěla jsem na to myslet... Zvolila jsem jiné téma.

„Co Valerie?“ Pozdě jsem si uvědomila, že to téma není o nic lepší.

„Já nevím... Podle mě se jí nic nestalo.“

„Aspoň ona měla štěstí... Ne jako my... Nebo on...“

„Netrap se tím. Budeme tu věčně. Uvidíme věci, o kterých lidé sní. Velikou budoucnost. Copak tě to neláká? Chceš se jen utápět v bolesti z minulosti?“

„Má pravdu, poslechni ho,“ vložila se do toho Kailer. „Jsi tak výjimečná. Máš poslání. Ještě spoustě takových, jako jsem já, zachráníš život. Přivedeš je k jejich cíli, k jejich osudu. Vím, co si myslíš, ale nejsi zatracená. Koukej dopředu, jen si představ co tě čeká.“

„Visionáři,“ zasmála jsem se po několika minutách ticha.

Teď s námi šel i Oliver. S ním byla ta hrůza, kterou mi Rodger popsal o kousek jasnější a o dost snesitelnější, protože se pár věcí ukázalo v pravém světle – například Oliverova smrt. Nebyl mrtvý. A k mému štěstí je teď se mnou.

„Kam jdeme?“ vyzvídal.

„Pokud se jistá osoba zdrží tam, kde právě je, tuším, že máme namířeno do Austrálie...“

„Co tam budu dělat?“ podivila se Kailer s úsměvem.

„To se nedozvíš, pokud tam nedojdeš.“ Šťouchla jsem do ní a dala se do běhu.

„Tady to končí? Zůstaň...“ prosila mě, když jsem ji směrovala k jejímu cíli. „Pojď se mnou... Aspoň se pojď podívat,“ tahala mě za ruku.

„Ne. Tohle už je tvoje cesta. Tvůj cíl. My sem nepatříme. Půjdeme jinam.“

„Správně. Hodně štěstí, Kailer,“ objal ji Oliver na rozloučenou a pak jsem totéž udělala já.

„Budete mi chybět. Slibte mi, že se nevidíme naposled.“

„Já si tě jednou zase najdu, neboj,“ mrkla jsem na ni a tím to skončilo.

Není to tak dávno, co jsem o Kailer měla po tolika letech nějakou zpárvu. Těžko říct, zda bylo to, co jsem se doslechla dobré nebo špatné. Já už teď sama nerozeznám zlé od dobrého... I já teď v určitém světle platím za tu zlou. Ale nic a nikdo není jen zlý nebo jen dobrý. Copak jsem ji mohla nechat zemřít? Nikdy bych si to neodpustila a tak jsem se rozhodla. Jenže mou volbu mi nikdy neodpustí jiní... I Kailer se ke mně může otočit zády, jestli se mi ji podaří najít. Pokud jsou zprávy o ní pravdivé, ona jediná mi teď může pomoct...

Na cestě z Austrálie do Evropy jsem zjistila, že se Oliver změnil. Já byla taky o dost jiná. Mohli jsme díky proměně v zabijáky dospět? Kde je ta bezstarostnost, která nás provázela celým lidským životem? Zmizela s první prolitou krví? S prvním strachem o vlastní život? Kam se to všechno podělo? Neustále jsem o tom nejen přemýšlela, ale i mluvila. Kailer byla přesvědčená, že můj dar je posláním. Jenže když jsem uviděla, jak jsme se změnili, netoužila jsem tak dál existovat. Možná mě těšilo pomáhat ostatním... Dovést je k jejich cíli, ale cena za tenhle život byla vysoká a já si to uvědomila příliš pozdě. Olivera ničily moje nálady i směr mých myšlenek, které jsem někdy nedokázala nosit jen v hlavě.

„Jsme prázdní?“ vypadlo ze mě jednoho rána.

„Prázdní?“ zopakoval po mně Oliver a tvářil se nechápavě, přestože určitě tušil, co mám na mysli.

„Prázdní,“ přikývla jsem. „Nic lidského v nás není. Žádné srdce, které tluče. Nebo by tlouklo pro něco, pro někoho...“ Najednou se ta původní abstraktní myšlenka zformovala do jediného jasného obličeje. A to zabolelo. „Jako člověk jsem milovala Sebastiana a n zemřel. Srdce mi krvácelo žalem. Pak jsem oplakávala i tebe. A teď? Jsem prázdná schránka bez trochy citu? Vždyť jsem si na něj od proměny ani nevzpoměla...“

„Za to nemůžeš... A vůbec, nemůžeš to takhle brát. Copak se ti po Kailer nestýská?“

„To ano, ale svůj k svému. Třeba nás spojuje ta prázdnota...“

„Ne. Ty nejsi prázdná. Nosíš v sobě dobro a spoustu citu. Co se stalo, žes najednou tak obrátila?“ Co se stalo...

„Neuvědomovala jsem si, jak moc jsem jiná, dokud jsem tě znovu nenašla. A když vidím, jak jsi se změnil, vidím to i na sobě... Tak moc jsem se změnila... Tak strašně moc! Nedokázala jsem zašlápnout mravence a teď bez výčitek zabíjím lidi! Copak to není dost?“ Bez výčitek... Přestože jsem si to všechno uvědomovala, výčitky nepřicházely... Byla jsem zatracená.

„Jsi lovec, Livie. Nemůžeš za to. Lidé se zabíjejí i mezi sebou a to bezdůvodně. My lovíme, abychom přežili.“ Chvíli bylo ticho. Věděla jsem, že má pravdu. Taky jsem to tak brala, ale bylo to zvláštní. Bylo mi devatenáct, když se ze mě stal vrah... A tak to zůstane jen proto, abych přežila.

„Abychom přežili... Představ si, že bych jako prvního zabila Sebastiana, kdyby žil. Myslíš, že by to viděl stejně?!“ prskla jsem zlostně. Nevím, na koho jsem se zlobila, ale muselo to ven. A po několika hodinách běhu a ticha pronesl Oliver dvě osudná slova.

„Sebastian žije...“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Morael (05.08.2011 15:34)

Mail v profilu mám, klidně napiš, budu jenom ráda.

8)  Morael (02.08.2011 12:49)

Já právě potřebovala zvolnit. Moje povídky mi totiž docela záhadným způsobem zasahují do života a mám z toho nepěknou migrénu. Teď bohužel asi následuje taková trošku nezajímavá část, ale tu jsem našla i v originálním Stmívání - já tomu říkám nutné zlo.

6)  Kristiana (15.07.2011 15:01)

Stydím se, že mi šestá kapitolka unikla. Vůbec jsem si nevšimla, že přibyla.
Kailer se vydala vlastní cestou. Ale co se s ní stalo? Ona jediná jí teď může pomoct? Co se stalo?
Mám pocit, že všichni okolo využívali, že si Liv na svou minulost nevzpomíná a lhali jí nebo zatajovali důležité skutečnosti. Třeba ten konec!
Sebastian žije... Je upír?
Bude ho hledat? Budou spolu?

3)  Kamci (11.07.2011 19:57)

O OU!!!??? páni, to je strašně napínavý, to jí všichni pořád jen lhali?

1)  Morael (11.07.2011 17:01)

Já vím... Trvalo to, ale byla jsem pryč a už pracuju na další.

1