Stopařka osudu 1

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

05.06.2011 [17:00], Morael, ze série Stopařka osudu, komentováno 34×, zobrazeno 4465×

Zjistila, že má dar. Dar najít to, co je jinému souzeno. Dovést ho k jeho osudu...

„Hej! Tebe znám!“ křikla jsem dolů na blonďáka. Nevšiml si mě, dokud jsem nepromluvila. Ještě jednou jsem si ho prohlídla, i když to nebylo třeba, a seskočila jsem ze hřbitovní zdi. Byl to on. Nebylo možné si ho s někým splést. Takový upír je jenom jeden... „Jsi to ty... Nesmrtelný mezi nesmrtelnými.“

„To se o mně říká?“ Promluvil slabě, smutně, bez zájmu. Komické. Ani jeden z nás se nechoval jako pořádný upír. Já byla bezstarostná, on... V koncích.

„Říká,“ přikývla jsem. „Jsi legenda.“

„A ty se mě nebojíš?“

„Ne tak docela...“ Na chvilku jsem se odmlčela. Celou dobu mě měl za zády, což nebylo u upírů zvykem, ale asi by mě hravě zabil, kdybych se o něco pokusila. Tak jsem to o něm aspoň slýchávala... Ne, neměla jsem důvod se bát, nezajímala jsem ho. Šel prostě dál a já za ním. „Něco tě trápí?“

„Něco mi chybí.“ V těch slovech bylo tolik utrpení. Tohle už jsem párkrát zažila.

„Srdce?“ ušklíbla jsem se. Mezi upíry to sice byla ironie, ale on nebyl první upír „bez srdce“, kterého jsem potkala.

„Přesně tak.“ Byl na něj žalostný pohled.

„Podej mi ruku,“ vybídla jsem ho. Teď se zastavil, ale neotáčel se. Nebyla jsem na to zvyklá. Opravdu vypadal jako snadný terč. Měl nekrytá záda, ale znala jsem příběhy o něm a prý byl jako blesk. Neměla bych šanci...

„Cože?“ otočil se ke mně. Konečně.

„Podej mi ruku,“ usmála jsem se a natáhla k němu svou dlaň.

„Nebojíš se, že o ni přijdeš?“ Nadzvedl obočí a v měsíčním světle se zaleskla jizva nad jeho levým okem.

„Měla bych?“ Pohled, jakým na mě hleděl, jsem také neviděla prvně. Všem to přišlo divné, ale každý nakonec podlehl. Sálala ze mě naděje.

Natáhl ke mně ruku a já ji uchopila. Stačilo zavřít oči a hledat. Pořád jsem nevěděla, jak to funguje, ale vždycky se to podařilo.

„Ona tě taky hledá.“

„Cože?“ vyhrkl překvapeně.

„Pomůžu ti ji najít...“

„Koho?“ nechápal.

„Tvé srdce,“ usmála jsem se. Netušila jsem, jak vypadá, jak se jmenuje, ani kde je, ale věděla jsem, že ji najdu. „Bude to dlouhá cesta...“ konstatovala jsem zamyšleně a pustila jeho dlaň.

„Jak se jmenuješ?“

„Livia,“ odpověděla jsem.

Cestovat s tímhle upírem bylo přinejmenším zvláštní. Tedy, alespoň ze začátku... Ale jak jsem řekla – byla to dlouhá cesta a za tu dobu jsme hranici cizinectví stihli překročit. Byl to už šestý upír, kterého jsem vedla za jeho osudem, ale tohle bylo jiné. Snad proto, že si ho osud hodlal najít sám. Nebo proto, že – jak se o mnoho let později ukázalo – byl spleten i s mým osudem.

Byl to právě on, kdo mě nazval Stopařkou osudu a dal mi tím slavné jméno na dlouhá staletí.

Byl to právě on, kdo se stal mým prvním skutečným přítelem.

A byl to právě on, kdo mě zachránil před osudem, kterému jsem přes veškerou snahu nedokázala utéct.

„Kam vlastně jdeme?“

„Já nevím. Jdu tam, kam mě to vede.“

„Co to?“

„Podívej. Je to jednoduché. Já jsem stopař. Najdu to, co je ti souzeno. Nevím jak to funguje, ale vím že to funguje. Můžeš mi věřit. Nejsi první, koho vedu za jeho srdcem...“

Často jsme mlčeli. Byli jsme cizí, neměli jsme si co říct, ale jak se zvětšovala vzdálenost od místa našeho prvního setkání, rostla důvěra mezi námi.

„Co chceš za to, že mě dovedeš... K ní?“

„Nic. Beztoho nemám co dělat. Probudila jsem se na hřbitově u hrobu svého bratra a bylo mi jasné, že jsem mrtvá – i když ne tak docela. A hodně brzo jsem také přišla na to, co se ze mě stalo. Nemám kam jít, žádný domov... Prostě nikoho nemám a jsem ráda, když můžu někomu pomoct tím, co umím.“

„A proč nehledáš svou vlastní cestu, ty Stopařko osudu?“ zasmál se. Asi tenkrát se vztah mezi námi přehoupl v důvěrnější.

„Tohle neumím... Hledám ty cizí, to je prozatím má cesta.“

Víc jsme o mé případné odměně nemluvili, dokud jsme se nevydali na lov. Lovili jsme každý jinde, bylo to jednodušší. Před východem slunce jsme se sešli na domluveném místě a pokračovali dál. A jednou...

Měla jsem na ni dobrý výhled. Držela se okraje lesa, ve stínu. Vzhledem k tomu, že vylezla oknem, určitě nechtěla, aby ji někdo viděl. Hm, smůla. Její parfém mě štípal v nose, určitě se chystala na schůzku. Chvíli jsem ji sledovala a čekala, až vítr ten smrad trochu odvane. Její přítel byl blízko, vůně toho mladíka mi přišla po větru, ale já chtěla ji. Kradla jsem se korunami stromů a tichounce vrčela. Ta dívka se zastavila a to byla moje chvíle. Jeden skok na zem, druhý k ní a už jsem měla rty přitisknuté kolem rány na jejím krku, odkud mi do celého těla proudila její horká krev. Sladká, vlhká... Pila jsem rychle, nezdržovala jsem se. Za chvíli bylo její tělo vyschlé, prázdné. Vzala jsem ji kousek do lesa, kde jsem vyrvala ohromný pařez a hodila ji pod něj. Úklid je nutnost.

Pak jsem uslyšela výkřik, mužský. Vůně krve toho mladíka, který na ni čekal teď byla silnější. Neměla jsem dost, chtěla jsem jít za ním, ale vítr se změnil a vzápětí jsem uslyšela vrčení. Byl to muž, stoprocentně větší a silnější než já. A vydal se za mnou hodně rychle. Nebyla jsem nejpomalejší, ale vůně čerstvé krve, kterou nesl vítr, mě rozptylovala. Ale já musela běžet, pokud jsem chtěla přežít. Ten za mnou vrčel čím dál silněji a nevypadalo to, že by měl v plánu nechat mě naživu. Napadlo mě, že kdybych byla člověk, ječela bych na celý les, ale to my neděláme. Je to hloupost, protože to ničemu nepomůže. Bála jsem se. Hodně jsem se bála a kroky doprovázené tím naštvaným hrdelním vrčením jsem slyšela blíž a blíž... Najednou nebyly blízko – nebyly vůbec. Neslyšela jsem své kroky ani cizí. Neznámý upír mě držel za zátylek ve vzduchu a stačilo by pár vteřin navíc, aby mě rozdrtil. Najednou jsem ale dostala větší strach. Strach tak nepřirozený a nepříjemný, že bych se nejraději stočila do klubíčka a dělala mrtvého brouka. A můj pronásledovatel, jehož sevření stále drtilo můj mladý krk, nejspíš pocítil stejnou vlnu strachu. Pustil mě a začal se rozhlížet kolem. Já se co nejrychleji natiskla zády na nejbližší kmen.

„Bojíš se?“ ozval se za mými zády ledový hlas. Znala jsem ho, ale nikdy jsem ho neslyšela v takovém rozpoložení. Upír, kterého jsem vyrušila při lovu a stala se tak jeho kořistí, se otočil za tím hlasem, a jakmile spatřil jeho majitele, couvl o dva kroky vzad.

„Tebe?“ opáčil pohrdavě, ale viděla jsem, že opravdu má strach.

„Mě...“ odpověděl můj společník hlasem jako břitva. Pak se rozpoutal boj, který bych vzhledem k mohutnosti neznámého čekala o něco delší, ale ukázalo se, že ani historky, které jsem několik let slýchala, nebyly dost trefné. Trvalo to velice krátce a rozhodně to nebyl vyrovnaný boj. Ten muž, hromotluk, co mě málem zabil, ležel za krátkou chvíli tři metry od místa, kde zůstala jeho hlava.

„Jsi v pořádku?“ otočil se ke mně, když tělo poraženého olizovaly plameny.

„Jsem,“ kývla jsem. „Páni... Tys ho zabil,“ konstatovala jsem fascinovaně – ne tím, že bych o jeho vítězství pochybovala, fascinovalo mě provedení.

„Nikdo nebude ohrožovat mé přátele,“ řekl se staženým obočím. Pak se otočil ke mně a usmál se.

„Děkuju...“

„Vždycky utíkáš?“

„Většinou,“ pokrčila jsem rameny.

„To není nejlepší...“

„Tobě se to říká,“ zasmála jsem se.

„Naučím tě to.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 »

34) Kristiana (09.06.2011 18:51)

Zajímavý začátek.
Livia? Nic mi to neříká. Ta upírka asi nebude nikdo známý?

33) Morael (07.06.2011 14:01)

Však už ho tu máš

32) Bosorka (07.06.2011 13:54)

Já chci další díl

31) Twilly (06.06.2011 16:34)

Hele hele, ty vzpurné děťátko... já se OCHOTNĚ přidávám k prudilkám. Jsem si ten tvůj zázrak přečetla a.... čéče, je to dobrý. Tvůj styl má šmrnc a je správňáckej. Tohle prostě musíš dát, holka. Máš smůlu . Takže hezky piš, co to dá, jo?