09.05.2010 [12:00], Karolka, ze série Stmívání v Evropě, komentováno 51×, zobrazeno 7101×

Ať už se v minulosti stalo cokoli, zůstalo to minulostí. Ačkoli posledních šest měsíců mého života bylo obdobím největší bolesti, jakou jsem kdy zažila, bylo také obdobím absolutního štěstí, jakého se mnohým lidem nikdy nedostane.

Edward. Jméno mého osudu, mé životní cesty a mé lásky pro celou věčnost. Nikdy jsem nepochopila, čím jsem si ho zasloužila. Jak je možné, že právě já jsem získala jeho nehybné, ale oddané srdce.

Každý den, kdykoli na něj pohlédnu nebo i jen pomyslím, moje vlastní srdce tluče tak intenzivně, jakoby pracovalo za oba. Celou věčnost bych se dokázala dívat na jeho vlasy, jak tančí ve větru. Do jeho očí, které mě pokaždé hrozí pohltit do bezedné hlubiny okouz lení. Celou věčnost.

A budu ji mít.

Týden po Davidově odchodu jsme spolu odjeli do norského domu Cullenových. Stál téměř na samotě, obklopen desítkami kilometrů hustého lesa plného zvěře. Budu to potřebovat. Edward mi vysvětlil, co mě čeká v prvních měsících mého nového života.

Žízeň. Touha po krvi, která se stane nejsilnější potřebou mého těla. Budu mít obrovskou sílu a budu hrozbou pro lidi i pro upíry.

Norská vila byla nádherná. Obrovský vzdušný dům plný světla. Užasle jsem se před ním zastavila. Edward mě zezadu objal.

„Esmé je kouzelnice,“ konstatoval hrdě.

„To dělala ona? To je nádhera, Edwarde!“

„Pojď se podívat dovnitř.“

Vzal mě za ruku a táhl za sebou. Prohlídku domu jsem absolvovala s otevřenou pusou. Edward se tomu musel smát.

„Takže líbí?“ zeptal se, když jsme se ocitli v úplně nově zařízeném pokoji, který pro nás Esmé připravila. Byla to ložnice. Nejsem dobrá na odhadování vzdáleností, ale tahle místnost mohla mít tak sto dvacet metrů čtverečných. Uprostřed stála nádherná manželská postel s gotickými sloupky a průsvitnými šifónovými nebesy. Koberec měl tak vysoký vlas, že jsem se do něj bořila po kotníky. Na stěnách visely obrazy a plastiky s výjevy ze Shakespearových her. Bylo to naprosto úžasné.

„To je slabý výraz,“ vydechla jsem unešeně.

Přitáhl si mě k sobě a spojil své ruce za mými zády. Nosem se dotýkal mého čela. Moje srdce se rozbušilo.

„Tohle miluju,“ zavzdychal.

Šimrala jsem ho vzadu na krku.

„Edwarde,“ začala jsem otázku a nevěděla, jak ji přesně zformulovat.

Maličko se odtáhl, aby na mě viděl. Odkašlala jsem si.

„Nebude ti to chybět? Pořád říkáš, jak miluješ mou vůni a zvuk srdce a ruměnec... Prostě, nebudu pak úplně obyčejná?“ Zároveň jsem předvedla parádní červenání, kdyby náhodou nebylo jasné, o čem mluvím.

Zasmál se a přitáhl si mě na hruď.

„Ne, to opravdu nebudeš. Všechno, co tě dělá tou osobností, která mě fascinuje, se ještě prohloubí a zdůrazní. Vlastně – obávám se, že ti potom budu až do konce věčnosti ležet u nohou.“

Přihlouple jsem se usmála. Aspoň to bude vyrovnané, pomyslela jsem si.

„A ohledně tvé vůně...“ povzdychl si už vážně a zabořil nos do důlku u mé klíční kosti. „Svým způsobem budeš vonět stejně a ještě intenzivněji. Změna bude, že nebudu mít stále pocit, že mám v krku rozžhavený ingot.“ Jeho hlas teď zněl zastřeně.

Otřásla jsem se. „Je to tak zlé?“

„Už jsem si zvykl. Je to jen malá cena za to, že smím být s tebou.“

Strašně moc jsem ho v tu chvíli chtěla líbat. A tak jsem to udělala. A stejně jako pokaždé se v nás rozpoutala bouře. Na té krásné posteli s nebesy jsem ležela během patnácti vteřin. Nemohla jsem myslet. Jen jsem cítila, že nikdy nedokážu přestat. Potřebovala jsem se ho dotýkat a cítit jeho doteky na svém těle. Ta místa, kde mě líbal, pálila a ta ostatní zoufale volala, že to chtějí také.

Ale jako pokaždé, přišel okamžik, kdy jsem se náhle ocitla v pevném a nehybném Edwardově sevření. Leželi jsme tiše, dokud se moje srdce neuklidnilo.

Položil se na mou hruď a naslouchal.

„Nemusí to být dnes ani zítra. Můžeme tu být tak dlouho, jak chceme,“ navrhnul.

„To říkáš zrovna teď?“ řekla jsem nespokojeně.

Odpověděl mi smíchem.

„Já vím,“ zavrněl a přitulil se ke mně.

Byla mi trochu zima, a tak mě zabalil do deky. Pak mě znovu objal. Dlouho jsme nic neříkali. Bylo tak krásné být prostě spolu.

„Máš strach?“ zeptal se nakonec.

Nad tím jsem se musela zamyslet. Věděla jsem, jak proměna probíhá. Také mi vysvětlili, že je to velmi bolestivé. Ano, bála jsem se. Jenže nebylo nic, co bych neudělala, abychom mohli být spolu už navždycky, nejen do smrti. Mé smrti.

„Trochu ano,“ odpověděla jsem po chvíli.

„A nebude ti to chybět?“

Otočila jsem se k němu, stále zabalená v jeho náručí.

„Chybět?“

„No však víš. Spánek, sny, lidské jídlo...“

„A úrazy, bolesti hlavy, hrozící smrt?“ dopověděla jsem.

Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Dokud o svoje lidství nepřijdeš, nedokážeš ocenit, co vlastně máš.“

„Chceš mi to rozmlouvat?“ zeptala jsem se trochu poplašeně.

„Ne,“ vydechl a myslel to vážně. „Jen cítím... vinu. Za to všechno, o co tě připravím. Napadlo tě třeba, že bys jednou chtěla mít děti?“

Vystrčila jsem ruce z deky a položila mu dlaně na tváře.

„Není nic, co bych nevyměnila za věčnost s tebou. Nic.“ Do očí mi vstoupily slzy. Ani jsem nevěděla proč.

„Nezasloužím si tě,“ zašeptal a jednu po druhé je slíbal.

 

*****

 

Počkali jsme ještě jeden den. Už nebyl důvod to odkládat. Toho rána se Edward vydal na lov. Chtěl mít jistotu, že se ovládne a včas mě dokáže pustit. Snažila jsem se na to nemyslet. Chodila jsem po tom nádherném velkém domě a nedokázala se na nic soustředit. Kolem poledne přišla textovka od Alice a Jaspera. Psali, že mě milují, a že se nemám bát.

Usmála jsem se. Až bude po všem, měli jsme tu uvítat celou rodinu. Už teď jsem se moc těšila. Zároveň jsem se nedokázala ubránit nervozitě, jestli mě v mé nové podobě přijmou. Co když nezapadnu?

V podvečer se Edward vrátil. Jeho oči měly zase barvu světlých topazů. Objal mě.

„Byl to dlouhý den,“ vyslovil to, co jsme cítili oba.

Bylo to asi hloupé a zbytečné, ale šla jsem se ještě osprchovat. Nechala jsem horkou vodu konejšit moje, teď už roztřesené tělo. Když jsem se vrátila k Edwardovi, překvapilo mě, že jsem byla pryč přes půl hodiny. Oblékla jsem si světle růžové saténové pyžamo, jako kdybych šla spát.

„Budu tu celou dobu. Nehnu se od tebe ani na krok,“ sliboval a přitom mě držel v objetí. Musel cítit, jak se chvěju.

„Carlisle mi dal s sebou nějaká sedativa. Jestli se bojíš, nemusíš být při vědomí.“ V jeho hlase jsem slyšela stejnou úzkost, jakou jsem prožívala já.

Rozhodně jsem zavrtěla hlavou: „Ne. Chci o všem vědět.“

„Dobře.“

Vzal mě do náručí a odnesl na naši krásnou velkou postel.

„Tři dny?“ zeptala jsem se úplně zbytečně, protože jsme to probírali už mnohokrát.

„Tři dny,“ odpověděl mi.

Lehl si vedle mě. Moje srdce zběsile tlouklo. Najednou jsem se strašně bála.

„Polib mě, prosím.“ Můj hlas zněl vyděšeně a plačtivě.

Naklonil se nade mě a přitiskl své rty na moje. Líbal mě pomalu a něžně. Stále jsem se strašně třásla. Teď už mi málem cvakaly zuby.

„Prosím, už to neodkládejme.“

Přikývl a odešel na chvíli do koupelny. Vrátil se s malou lahvičkou a lékařským tamponem.

„To je lokální anestetikum,“ řekl, když viděl, jak jsem se zatvářila. „Kousnutí je samo o sobě dost bolestivé.“

Jen jsem přikývla a snažila se zhluboka dýchat.

Posadil se ke mně a už navlhčeným mulem mi potíral krk. Pak mě hladil po tváři a čekali jsme, až to zabere.

„Cítíš teď mojí ruku?“ zeptal se po nějaké době. Prsty se dotýkal toho potřeného místa.

„Ne...“ Polkla jsem.

Zhluboka se nadechl. Ve tváři měl napjatý výraz. Jeho oči byly vystrašené.

„Jsi připravená?“

Jen jsem přikývla.

Pomalým pohybem mi odhrnul vlasy stranou.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem, když jsem viděla jeho váhání.

„Miluji tě,“ odpověděl. Jeho hlas jsem skoro nepoznávala. Když jsem se podívala do jeho očí, viděla jsem, že začínají tmavnout.

„Ty to dokážeš,“ povzbuzovala jsem ho. Neměla jsem nejmenší představu, jak mu teď musí být. Najednou měl ochutnat moji krev. To bylo něco, po čem jedna jeho část vždycky toužila. Po žádné krvi nikdy netoužil tolik, jako po té mojí. Ale miloval mě, rozhodl se, že mi nikdy neublíží. Právě teď to musel mít strašně těžké.

Pomalu se ke mně naklonil. Byl tak  blízko, že jsem mohla cítit jeho dech. Voněl nádherně, jako vždycky. Zavřela jsem oči. Vzdychl.

 

*****

 

Těsně než ji kousl, vtiskl na to místo letmý polibek. Viděl, že zavřela oči a leží úplně klidně. Jen zrychlený tlukot srdce prozrazoval, že má strach. Jasně cítil i viděl to místo, které se lehce nadzvedávalo pravidelnými pulzy protékající krve. Ústa se mu začala plnit jedem. Povzdychl si a potom se jeho zuby prudce zakously do jejího krku. Celá se napjala a vykřikla.

Polknout tři doušky!

Celý den, když venku lovil, snažil se přesně tohle uložit do paměti.

Jen tři! Tři a potom ji pustíš!

Jeho mysl zahalila rudá mlha. Vnímal jen tu neskutečnou chuť v ústech a vůni čerstvé krve, její krve. Veškerou sílu upřel na tři slova, která se naučí už tříleté děti.

Jeden. Dva. Tři...

Slabý hlásek v jeho hlavě na něj začal křičet, aby přestal, ale tělo zůstávalo strnule ve stejné poloze.

V tom ucítil její ruku ve vlasech. Chabě zasténala.

Okamžitě se odtáhl.

Ještě olízl ránu a ta se působením upířího jedu začala zavírat.

Dokázal to.

 

*****

 

Ten okamžik, kdy se zakousl do mého krku, jsem skoro nepostřehla. Anestetikum fungovalo dobře. Na co, jsem ale nebyla připravená byl ten zvuk, který se z toho místa ozval. Nepopsatelný, odpudivý zvuk, když jeho zuby pronikaly do masa. A pak polykání.

Vykřikla jsem.

Cítila jsem jak je napjatý. Pohladila jsem ho a on se ve vteřině odtáhl. Jeho oči byly černé a tvář ztuhlá hrůzou.

„V pořádku...“ zašeptala jsem a natáhla k němu ruku. Strašně moc jsem mu chtěla říct, že se ho nebojím, ani mi není odporný, jenže v tu chvíli mě směrem od krku začalo zaplavovat pálení. Bylo to jiné, než když se třeba opaříte. Jednou jsem se polila rozpáleným olejem a ta bolest byla strašná. Horký olej ulpěl na mé kůži a trvalo nějakou dobu, než se mi ho povedlo odstranit. A ještě dva dny to místo na ruce pulzovalo a tepalo palčivou bolestí.

Tohle bylo mnohem horší.

Hleděla jsem na Edwarda a stále k němu natahovala ruku. Uchopil jí a políbil mě do dlaně. Necítila jsem to. Pak se moje vidění začalo rozostřovat a okraje se rozpouštěly v načervenalém světle. Vypadalo jako plameny. Rozšiřovaly se. Zdálo se, že pohlcují Edwarda. Natáhl ruku a pohladil mě, ale ani to jsem necítila. Jen to pálení, které nabíralo na intenzitě. Pak Edward zmizel v ohni a já už nic neviděla. Hořela jsem já.

 

*****

 

„Carlisle!“ křičel do telefonu a přecházel po místnosti. Tři metry od něj se Bela svíjela na posteli. Mlčky.

„Můžu něco udělat? Cokoli! Nějak jí ulevit!“

.....

„To nevadí. Zkusím to. A děkuju,“ řekl už tiše a odložil telefon na stolek.

Upíří rychlostí seběhl do kuchyně, vzal velký hrnec a otevřel obrovský mrazák. Byl plný krevních konzerv, ale také balíčků mražené vody. Cullenovi je používali při převozu krve, aby zůstala podchlazená.

Naplnil hrnec ledem a vyběhl zpátky do patra. Balíčky naházel do obrovské zapuštěné vany a běžel pro další. Celkem to udělal šestkrát. Vana byla do poloviny naplněná. Pak roztočil kohoutek a napustil do vany studenou vodu.

Za chvíli už přinášel Belu. Dívala se na něj nevidoucíma očima a něco mumlala. Její tělo zachvacovaly křeče.

Pomalu ji ponořil do ledové lázně. Zasténala. Po několika vteřinách zavřela oči. Rty měla úplně fialové.

„Bude to dobré, lásko. Tohle ti pomůže.“

 

*****

 

Ohnivé vlny přicházely jedna za druhou. Intervaly mezi nimi se zkracovaly. Vnímala jsem jen žár, nic jiného. Moje mysl, se ale zdála být nedotčená. Jakoby se toho všeho neúčastnila. Byla jsem rozhodnutá nekřičet. I tak prožije Edward nejstrašnější dny svého života. Ale bolest byla tak strašná, že se moje podvědomí začalo utíkat do snů. Před očima se mi rojily obrazy z minulosti, ale i situace, které se nikdy nestaly. Vždy tam byl Edward a já. A často také David.

Nová ohnivá zeď zaplavila moje tělo. Slyšela jsem jen dunivý tlukot svého srdce.

A pak jsem pocítila něco nového. Podivnou otupělost, která se šířila od nohou a zastavila se až na krku. Cítila jsem se malátná, jakoby ospalá. I moje srdce se nějak zklidnilo a zvolnilo tempo. A pak byla tma.

 

*****

 

Edward počítal v duchu do šedesáti a pak Belu rychle vytáhl z vody. Zabalil ji do osušky a odnesl zpátky do postele. Byla úplně studená a bezvládná. Už ji nerozechvívaly žádné křeče a nevydávala žádné zvuky.

V ložnici ji svlékl mokré pyžamo a pečlivě ji osušil. Byla tak ledová! Srdce ale slyšel, tlouklo pomalu, ale pravidelně. Dech se hodně zpomalil. Úlevně vydechl. Zabalil ji do deky a přitiskl se k ní. Položil se na její hruď a poslouchal pomalu se měnící tlukot jejího srdce. Zůstal tak a čekal. Tři dny.

 

*****

 

Temnota pomalu ustupovala, jako bych se probouzela. Moje oči ale byly zavřené. Volal a vábil mě zvláštní zvuk. Pravidelné, dunivé a zběsilé bouchání. Zkoumala jsem, co by to mohlo být a vzápětí jsem nečekaně ucítila novou vlnu palčivé bolesti. Tentokrát, ale jen v hrudi. V srdci. Ty rány, které mě přivolaly k vědomí, byly zvuky mého vlastního srdce.

Tlouklo neskutečně rychle. Systola a diastola splývaly v jediný zvuk.

Začala jsem vnímat sama sebe. Mé tělo leželo nehybně na něčem jemném a měkkém. V místnosti bylo téměř ticho, ale z venku jsem slyšela snad třicet různých zvuků. Můj mozek je dokázal zařadit a pojmenovat.

Já slyším zvířata v lese?!

Soustředila jsem se dál. Ucítila jsem známou vůni. Hned v mé těsné blízkosti.

Edward!

Zapípal telefon. Ovanul mě proud chladného vzduchu a vůně se vzdálila asi o dva metry.

„Ano, já vím. Už brzy.“ Mluvil tiše, ale já ho slyšela naprosto zřetelně. Také jsem rozpoznala napětí, únavu a vzrušení v jeho tónu.

Moje srdce zaškobrtlo, ale vzápětí odhodlaně pokračovalo. Teď tlouklo tak silně, že jsem ho i cítila, jak se ve mně pohybuje.

Musel to také slyšet, protože byl hned u mě.

„Belo? Miláčku?“

Nové zaškobrtnutí a pár váhavých tepů. Ťuk, ťuk. Ticho. Ťuk. Ticho.

Ticho!

Otevřela jsem oči.

 

*****

 

Stála jsem ve sprše a nechala horkou vodu konejšit moje rozechvělé tělo. I přes šumění vody jsem slyšela Carlisla, jak ve své pracovně předčítá Esmé Sokrata a zvuk televize zapnuté v přízemí. Emmet sledoval nějaký zápas. Dokonce jsem zachytila zvuk tření kovu o kov z garáže stojící deset metrů od domu. Rosalie opravovala auto.

Vypnula jsem vodu, osušila se a sáhla po županu. Zahleděla jsem se do zrcadla. Pořád si nemůžu zvyknout na tu novou tvář. Jako bych to byla a zároveň nebyla já. A ty oči. Teď byly okrové, ale za pár týdnů už budou mít stejnou barvu, jakou má...

Otevřely se dveře a vešel Edward. Objal mě zezadu a položil si bradu na mé rameno. Naše tváře se dotýkaly. Z mých mlhavých lidských vzpomínek se vynořila jedna podobná. Zdálo se to tak dávno.

„Necháváš mě čekat?“ zašeptal škádlivě.

„Na někoho, kdo má před sebou celou věčnost, jsi dost netrpělivý,“ dobírala jsem si ho.

„Jen pokud jde o tebe,“ zamručel a upíří rychlostí mě nesl do naší ložnice.

 

K O N E C

***Dáreček***

 

---

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

1 2 3   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!