29.04.2010 [12:00], Karolka, ze série Stmívání v Evropě, komentováno 12×, zobrazeno 3227×

Alice měla pravdu. Druhý den ráno bylo zataženo a lilo jako z konve. Ležela jsem zabalená do deky, stočená do klubíčka. Edward byl těsně přitisknutý na moje záda, jeho tělo kopírovalo to moje. Podle rychlejšího dechu a tepu asi poznal, že jsem vzhůru, protože mi vzápětí odhrnul vlasy z obličeje a popřál krásné ráno.

Otočila jsem se k němu a políbila ho.

„Bude těžké probouzet se v prázdné posteli,“ zakňourala jsem.

Něžně se usmál a objal mě.

„A co si já počnu bez tvých snů?“

„Už zase?“ zaúpěla jsem.

„Tentokrát to bylo opravdu o mně,“ odpověděl  a já viděla, že mu cukají koutky.

„Mám se červenat?“ zeptala jsem se opatrně.

„Mě to potěšilo,“ zavrněl spokojeně.

Takže jsem zčervenala a zabořila obličej do prostěradla.

„Vážně to nic nebylo,“ uklidňoval mě se smíchem. Líbal mě na šíji, dokud jsem se k němu zase neotočila.

„Jsi hladová?“

Zamyslela jsem se a neochotně přiznala, že trochu ano.

„Co by sis dala? A neříkej mi, že zase to zrní.“

Zasmála jsem se. „Chtěla bych smažená vajíčka.“

Ještě jednou mě políbil a odešel.

Bylo zvláštní zůstat najednou sama. Po čtyřiadvaceti hodinách, kdy se ode mě Edward nehnul ani na krok, mě teď přepadl pocit osamělosti. V rychlosti jsem se převlékla a vyčistila si zuby. Do kuchyně jsem přišla za deset minut.

Alice s manželem tam už seděli a dělali Edwardovi společnost. Podívala jsem se na něj a nemohla se ubránit smíchu. Můj miláček poletoval kolem sporáku navlečený v kuchařské zástěře a statečně míchal moji snídani. Nos měl znechuceně nakrčený.

„Báječně to voní,“ pochválila jsem ho.

„Opravdu to budeš jíst?“ zeptala se Alice a tvářila se podobně jako její bratr.

„Já bych si vaši snídani taky odpustila,“ pokusila jsem se zavtipkovat. Obzvlášť Edwarda jsem ale moc nepobavila.

„Ani nebudeš muset,“ zabručel

To bylo špatné téma. Přemýšlela jsem, jak ho honem změnit. Napadla mě jen otázka na Jaspera, jak bylo v lese, což jsem radši hned spolkla.

Edward položil talíř s vajíčky na pult a k tomu servíroval chleba a kávu. Vypadalo to úžasně.

Zrovna jsem se pustila do jídla, když zazvonil telefon. Volal Carlisle. Tak snadno jsem včera zapomněla na všechno to strašidelné, co nás ohrožuje! Teď se mi sevřel žaludek a chuť na snídani mě úplně přešla.

Edward chvíli vypadal, že půjde telefonovat jinam, ale varovala jsem ho pohledem.

„Chci to vědět!“ prohlásila jsem nekompromisně.

Něco nesouhlasně zabručel, ale pak zapnul hlasitý odposlech.

„Jsme tu všichni, Carlisle, i Bela. Můžeš mluvit.“

„Omlouvám se, že volám až teď,“ ozvalo se z reproduktoru, „ale dřív to nešlo. Jane u nás zůstala několik dní. Odjela teprve před chvílí.“

Když zaznělo její jméno, jako bych ucítila ledový závan. Od Alice jsem věděla, jakou schopností tahle dívenka vládne.

„Tvrdila, že tu čeká, kdyby ses náhodou vrátil. Zdá se, že se chce Arovi zavděčit. Nebyla moc nadšená, že se vrací s prázdnou.“

„Jane byla vždycky hrozně ambiciózní,“ podotkl Edward.

„Zůstala by asi ještě déle, ale být pod jednou střechou z Emmettem a Rose jí strašně rozčilovalo,“ řekl Carlisle pobaveně.

„Oni jsou doma?“ zvolala Alice nadšeně.

„Dva dny po Edwardově odjezdu se vrátili ze svatební cesty.“

„Takže Jane se u vás nelíbilo?“ zeptal se vesele Jasper.

„Znáš Emmeta,“ povzdychl si Carlisle. „Nikoho nebere vážně. Pořád se s ní snažil vtipkovat. Občas jsem měl strach, že to Jane nevydrží a použije na Emma něco ze svého arzenálu.“

„To si umím živě představit,“ konstatoval Edward ponuře. „Hlavně, že už odjela. Myslím, že jsme získali několik měsíců, než se Aro odhodlá k nějakému dalšímu pátrání.“

„Máš asi pravdu,“ reagoval Carlisle váhavě. „On nikdy nikam nespěchá.“

„Jsem vám vděčný,“ řekl Ed. V jeho hlase jsem slyšela hlubokou lásku.

„Kdykoli Edwarde,“ odpověděl jeho otec. Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval.

„Je tu ještě něco. Možná to není důležité, ale...“

„O co jde?“

„Včera  v noci, když jsme byli na lovu, zmizela z mé ordinace celá zásoba krevních konzerv. Měl jsem tu malou rezervu. Nemocnice je odsud daleko a místní občas potřebují pomoc.“

„Jane?“ zeptal se Edward.

„Ne. Cítili bychom tam její pach. A ani by to nepotřebovala. Den před tím lovila.“ Bylo mi jasné, co tím myslí.

Všichni se tvářili zamyšleně.

„Jak říkám, nejspíš o nic nejde,“ zopakoval Carlisle.

„Kdyby bylo něco nového, dej nám vědět,“ požádal ho Edward.

„Samozřejmě.“

„Máte už představu, kam se budete stěhovat?“ zeptala se Alice.

„Zvažujeme dvě tři místa. Raději to nebudeme moc odkládat, kdyby Aro přeci jen reagoval rychleji než čekáme.“

„Budu ho sledovat,“ slíbila Alice.

„Děkuju, zlato. Chybíte nám,“ řekl trochu smutně. „A moc se těšíme, až konečně poznáme Belu. Esmé už se chtěla dvakrát sbalit a přijet za vámi.“

Edward se usmál. „Pozdravuj ji a novomanžele taky. Zkusíme to nějak vymyslet.“

Pak se rozloučili.

 

*****

 

Měla jsem v plánu jet vlakem, ale Edward trval na tom, že mě odveze až do Brna. Nakonec jsem byla strašně ráda. Získali jsme další čas být spolu. Když zastavil na sídlišti před naším domem, najednou jsem mělo stažené hrdlo a bála se, že budu fňukat jako malá holka.

Přitáhl si mě k sobě na klín a znovu nenasytně čichal moji vůni. Probírala jsem se jeho vlasy a přemýšlela, jak to bez něj vydržím.

„Kdy zase přijedeš?“ zeptal se tiše.

„V pátek. Musím odvézt nějaké hotové návrhy do tiskárny, volají mi třikrát denně. Alice mě minulý týden nepustila ani na krok.“

„Zůstaneš u nás na víkend?“

„Nevím, jak bych to vysvětlila tátovi. Nikdy nikam nechodím,“ odpověděla jsem zachmuřeně.

Zazubil se. „Tak mu o mně řekni.“

Zamyslela jsem se. Do pátku mám tři dny čas. To by snad šlo...

„Dobře, řeknu,“ slíbila jsem.

„Prima. V pátek pro tebe přijedu a seznámíš nás.“

Jednou to koneckonců udělat musím, tak proč to odkládat. Ostatně, byla jsem přesvědčená, že se Edward tátovi bude líbit.

„Nejspíš tě nechá prověřit,“ zasmála jsem se.

„Prověřit?“ zeptal se nechápavě.

„Šéfuje místní kriminálce.“

„To se asi mám na co těšit,“ řekl s hranou úzkostí.

Pohladila jsem ho. „Už musím. Je skoro večer a táta bude brzo doma.“

„Dobře,“ řekl neochotně a dlouze mě políbil.

 

*****

 

Edward zasedl k piánu, protáhl si prsty a jemně položil ruce na klávesy. Na chvíli zavřel oči, aby si nerušeně mohl vybavit její tvář. Lehce se usmál a začal hrát. Prsty něžně klouzaly po klaviatuře a dům naplnila nádherná romantická melodie. Byla plná radosti  i vášně. Pak se trochu ztišila a ozvaly se jemnější tóny.

Náhle, uprostřed krásné komplikované pasáže, Edward strnul. Jeho prsty zůstaly nehybné a poslední zahraný akord rezonoval do ztracena. Oči, teď už otevřené, měly překvapený výraz.

Pak se zachmuřil a rukama si začal ohmatávat čelo.

V ten moment se objevil Jasper s Alicí v těsném závěsu. Tvářil se frustrovaně.

„Co...?“ vypravil ze sebe Edward a vrásky na jeho čele se prohloubily

„Myslel jsem, že mi to řekneš ty,“ odpověděl Jasper nechápavě.

„Já...“ řekl Edward zvláštně zastřeným hlasem. Překvapeně pohlédl na oba příchozí. „Bolí mě hlava,“ hlesl užasle.

Alice se na moment zatvářila, jako když si z ní dělá legraci. Upíra přece nemůže bolet hlava! Možná jen v případě, že mu ji jiný upír utrhne. Z jeho výrazu ale pochopila, že to myslel vážně.

„Mám zvláštní pocit,“ řekl pomalu Jasper. Bylo vidět, že hledá slova. „Obezřetnost? Nervozita? Obavy?“ Tvářil se nespokojeně, protože nedokázal přesněji vyjádřit, co má na mysli. „Hned jsem šel za tebou, abych zjistil, co se ti stalo.“

„Já... Necítím nervozitu. Prostě jsem hrál na piáno. Myslel jsem na Belu.“ Prsty si masíroval spánky, jak to dělávají lidé. „Všechny moje emoce byly pozitivní.“

„Ano. To jsem cítil, ale těsně před tím, než jsi přestal hrát, se to změnilo.“

Alice se snažila v duchu zkontrolovat všechny blízké a pak vnitřním zrakem střelila i k Arovi.

Nic.

„Musím ven,“ zasténal Edward.

 

*****

 

V pátek ráno, přesně v osm hodin, zazvonil domovní zvonek. Táta si kvůli Edwardovi vzal půl dne volno. Byl zvědavý. Nikdy dřív – a to mi bylo už třiadvacet -  jsem s nikým nechodila.

Předchozí den jsem uklízela jako šílená. Představa Edwarda, jak si obouvá pantofle v naší minipředsíni, nebo jak si umývá ruce v umakartové koupelně, mi dost drásala nervy. Žila jsem tu celý život a nikdy jsem moc neřešila, jak to tady vypadá. Teď se mi ale vybavovala Edwardova vila a šly na mě mrákoty.

Když vešel, rázem jsem na všechny takové úvahy zapomněla. Neviděli jsme se tři dny a mně to připadalo jako věčnost.

Chtěla jsem se mu vrhnout kolem krku, ale něco v jeho výrazu mě zarazilo. Usmíval se a hladil mě očima, ale jako by si mě zároveň chtěl udržet od těla. Naklonil se ke mně a potichu, aby to táta, který zrovna přicházel, neslyšel, zašeptal:

„Opatrně, miláčku. Musím si na tebe zase trochu zvyknout.“ A políbil mě na tvář.

Táta mu podal ruku a pozdravili se celkem srdečně. Byla jsem na oba pyšná.

Jenže když jsme vešli do obýváku, začaly se o mě pokoušet mdloby. Na stolku stála láhev koňaku a dvě skleničky. Tak na tohle jsem zvědavá...

Táta jim nalil a nabídl Edwardovi tykání. Ten ani nemrknul a vypil to na jeden hlt. Se zatajeným dechem jsem podrobně studovala jeho tvář, ale vypadal úplně normálně.

„Bela to odřídí,“ zazubil se táta a chtěl nalévat podruhé.

„Já už si nedám, děkuji,“ vyhrkl rychle Edward. „Na mě je moc brzo."

„Tak příště,“ řekl táta trochu smutně. Koňak byl kromě extrémně vášnivé lásky k rybaření jeho jedinou neřestí.

Vzala jsem Edwarda za ruku, abych mu poskytla morální podporu. Vypít to pro něj muselo být příšerné.

„Už bychom měli vyrazit, tati. Na výpadovce nejspíš budou zácpy.“

Pokýval hlavou a chvíli upřeně sledoval Edwardovu tvář.

„Takže v neděli?“ zeptal se. Znělo to trochu znepokojeně. Přeci jen to bylo poprvé, kdy budu spát u nějakého muže.

„Osobně ji přivezu,“ odpověděl místo mě Ed.

V autě jsem se neudržela a zeptala se, jak mu to chutnalo.

„Příště udělám cokoli, abych se tomu vyhnul,“ zašklebil se. V tu chvíli vypadal na sedmnáct a já mu se smíchem vjela rukou do vlasů.

Přitiskl si mou dlaň k ústům. Zhluboka se nadechl.

„Ale za tohle to stálo.“

*****

 

Cesta rychle utekla. Až před jejich domem jsem si uvědomila, jak moc se mi stýskalo po Alici.

Jen co jsme zastavili, vyběhla před dům. Popadla mě do náruče a zatočila se se mnou, jako to s ní tehdy udělal Jasper. Zvonivě se mi smála do ucha.

„Chyběla´s mi!“

Když mě postavila, trochu zachmuřeně se podívala na Edwarda: „Jasper už má zase ten divný pocit.“

Tázavě jsem se dívala z jednoho na druhého.

Objala mě kolem ramen a vykročila k domu. „Uvnitř ti všechno řeknu.“

Prošli jsme do haly. Jasper seděl na divanu a tvářil se trochu zkroušeně. Dva metry za ním, v rohu místnosti, stál muž v tmavém obleku. Měl hnědé vlasy a bledou pleť. Zkoumavě nás pozoroval. Jeho oči byly rudé.

Vytřeštila jsem na něj oči a přidušeně vykřikla. Nechápala jsem, proč jsou ostatní úplně v klidu.

V té vteřině se stalo několik věcí najednou.

Edward vykřikl moje jméno a přiskočil ke mně. Ten muž udiveně otevřel pusu a instinktivně se zády přitiskl ke zdi. Nikdo si ho nevšímal. Všichni začali zjišťovat, co je se mnou.

Beze slova jsem ukazovala na cizince a čekala nějaké vysvětlení.

„Belo, co se děje?!“ ptal se Edward vyděšeně. Zmateně se ohlédl směrem, kterým jsem se dívala.

„Kdo.. je.. to?“ vykoktala jsem.

Teď se tím směrem podívali všichni.

„Kdo?“ zeptal se Ed skoro šeptem.

A i když byl můj mozek paralyzovaný strachem, najednou mi to došlo.

Edwardův otec.



---

Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!