23.04.2010 [12:00], Karolka, ze série Stmívání v Evropě, komentováno 18×, zobrazeno 3426×

Nehoda

Během následujícího měsíce jsem ke Kalenovým jezdila pravidelně třikrát týdně. Zapracovala jsem se docela rychle. Korektury k cestopisům, které vydávali, pro mě byly spíš zábavou než prací. Snila jsem, že jednou navštívím všechna ta úžasná místa, o kterých jsem četla: Norsko, Aljašku, Jižní Ameriku nebo Irsko. I spolupráce s tiskárnou byla nakonec k mému překvapení moc zajímavá. Alice mě dokonce několikrát nechala rozhodovat o podobě knižních přebalů. Mým služebním autem se stalo stříbrné Volvo jejího bratra. Občas, když jsem se v Liškově příliš zdržela, mi ho dokonce půjčovali na cestu domů. S Alicí jsme se velmi sblížily.

Eduarda jsem ale skoro nevídala. Došla jsem k závěru, že se mi vyhýbá. Pokud byl během mé návštěvy náhodou doma, brával si práci do svého pokoje, nebo se prostě zavřel v pracovně a celý den nevycházel. Mluvila jsem s ním všeho všudy dvakrát. Vždy byl velmi zdvořilý a... stručný. I když už nebyl hrubý ani sarkastický, stále to vypadalo, že mu na mně něco vadí.

I když jsem na sebe byla naštvaná, část mé mysli se jím neustále zabývala. Pořád jsem doufala, že na něj znovu narazím a on mi projeví trošku víc citu než věšáku na kabáty. Alespoň, že konečně přišel podzim - moje nejoblíbenější roční období. Stromy se nádherně zbarvily a slunce hřálo tak akorát.

Když končil první listopadový týden, vracela jsem se ze své pravidelné páteční jízdy do tiskárny. Projížděla jsem mezi zoranými poli a pestrými lesy a kochala se výhledem. Idyla ale měla brzy vzít za své. Dosud spokojeně předoucí autíčko náhle párkrát poskočilo, zakuckalo se a zůstalo stát.

„Doprčic!“ sykla jsem rozladěně a zkoušela znovu nastartovat. Pak jsem si všimla, že ukazatel stavu benzínu je na nule. Ach jo! Chtěla jsem vzít benzín už cestou do tiskárny, ale samozřejmě jsem na to zapomněla.

Vylezla jsem z auta a šla se podívat do kufru, jestli tam náhodou nenajdu kanistr. V kufru ale kromě lékárničky a sady nářadí nebylo nic. Naštvaně jsem se rozhlédla kolem sebe. Auto se zastavilo uprostřed lesa a pokud si dobře vzpomínám, nejbližší civilizace je odsud nejmíň deset kilometrů. Pozdě jsem zalitovala, že jsem neposlechla Alici a nenechala si od ní koupit služební mobil.

Smířená se situací jsem z kufru vytáhla výstražný trojúhelník. Pak jsem se nasoukala do bundy a hodila na záda svůj batůžek. Marně jsem se snažila vzpomenout, jak daleko od auta má trojúhelník stát, ale pak jsem s pokrčením ramen odpočítala sto kroků a tu věc postavila na zem. Než se vrátím, pravděpodobně ho někdo ukradne. Nedivila bych se, kdyby zmizelo i Volvo.Vrátila jsem se k autu a zamkla ho.

Byla jsem na cestě sotva pět minut, když jsem uslyšela někoho přijíždět. Srdce mi poskočilo nadějí. Ohlédla jsem se a zvedla palec. Černá nablýskaná Toyota zastavila přímo u mě. Kouřová skla se spustila a do tváře mi zavanul nikotinový zápach. Uvnitř seděl chlápek v obleku, ověšený zlatými řetězy. Do očí jsem mu neviděla, protože měl sluneční brýle. Z repráků v autě vyřvávala nějaká metalová kapela.

„Nějaký problém, slečno?“ zeptal se a mně z nějakého důvodu přeběhl mráz po zádech. Vzhledem k situaci jsem se ale rozhodla ten pocit ignorovat.

„Došel mi benzín. Nemáte u sebe mobil? Zavolala bych si odvoz.“

Zazubil se na mě. „Já vás rád svezu.“

„To vážně není potřeba. Jenom si zavolám,“ protestovala jsem.

Na chvíli se zarazil, posunul si brýle ke kořeni nosu a řekl: „Já ale mobil nemám. Tak si nasedněte. Za pět minut budeme u benzínky.“ Zase se zubil.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, jako bych mohla honem najít nějaké jiné řešení.

„Tak jo, díky,“ souhlasila jsem nakonec a sedla si do Toyoty.

Sotva jsem dosedla a zapnula si pásy, už vyrazil. Naštěstí ztlumil tu příšernou muziku. Chvíli jsme jeli beze slova. Ještě tak tři kilometry a vyjedeme z lesa.

„Jestli chceš kouřit, nabídni si.“ Kývnul hlavou k přihrádce přede mnou. Přechod na tykání mě trochu zarazil.

„Ne, díky. Já nekouřím.“

Pokrčil rameny a zase se věnoval řízení. Přemýšlela jsem, jestli bych měla u pumpy zavolat Alici a poprosit jí, aby přijela s kanistrem, nebo radši koupit benzín, a pak se nějak dopravit zpátky k autu. První varianta vypadala rozumněji, i když mě štvalo, že budu muset Alici tahat od práce. Jak jí ale znám, nebude se zlobit. Určitě zneužije situace a „unese“ mě někam na nákupy.

Auto najednou odbočilo prudce doprava. Místo po silnici jsme ujížděli po široké lesní cestě. Vůz nadskakoval a házel s námi do všech stran.

„Co to děláte? Kam to jedeme?“ vykřikla jsem vyděšeně a hned se mi vybavily spousty strašidelných příběhů o zavražděných stopařkách.

„Klid, miláčku, nebudeme tu dlouho,“ řekl chlápek vedle mě a pohladil mě po stehně.

Zhnuseně jsem ho praštila přes ruku a začala zápasit s bezpečnostním pásem.

„Zastavte! Slyšíte? Okamžitě zastavte!“

„Ještě kousek, srdíčko,“ reagoval úplně klidně a sledoval cestu. Kvůli nerovnému terénu jsme teď jeli o něco pomaleji.

Pás konečně povolil a já se vrhla na dveře, abych je otevřela. Ruka toho muže však bleskově vystřelila a zasáhla mě do spánku. Naštěstí nemohl pořádně mířit, takže rána neměla takový efekt. Před očima se mi ale setmělo a já na chvíli ztratila vládu nad tělem.

„Tohle už radši nedělej, jinak se ti stane něco horšího, pusinko.“ V jeho hlase se tentokrát ozvalo podráždění.

Ochromená hrůzou jsem horečnatě přemýšlela, co dělat. Vzpomněla jsem si, že v jednom filmu někdo vytáhl z palubní desky elektrický zapalovač a útočníka popálil. Jen co se mi rozptýlila mlha před očima, pátrala jsem pohledem po zapalovači. Žádný tam neměl. Místo něj byla do díry zastrčená nabíječka na mobil. Šňůra vedla do přihrádky přede mnou. Já jsem tak pitomá! Na konci šňůry byl samozřejmě zapojený telefon.

Auto se najednou prudce otřáslo. Zároveň jsem nad hlavou slyšela hlasité bouchnutí. Ve stropě se objevily dvě výrazné boule. Chlápek s nevěřícným výrazem pohlédl vzhůru. To, co se stalo pak, můj mozek odmítal přijmout jako skutečnost. Střechou prorazily dovnitř dvě zářivě bílé paže. Jediným pohybem roztrhly plech nad hlavou řidiče, uchopily mého únosce a ten v zápětí s řevem zmizel. Na jeho místo dopadl jen cár bezpečnostního pásu a sklíčko ze slunečních brýlí.

O dvě vteřiny později auto vrazilo do stromu. Nebyla jsem připoutaná a moje hlava prudce narazila do palubní desky. Než jsem upadla do milosrdné temnoty, zdálo se mi, že vidím Eda, jak holýma rukama doslova trhá vzpříčené dveře na mé straně vozu.

*****

Stála jsem uprostřed barevného víru. Točil se kolem mě a všude vybuchovaly ohňostroje světel. Strašně mě z toho bolela hlava. Náhle se přede mnou objevil Eduard a položil mi na čelo své ledové ruce. Okamžitě se mi ulevilo. Zavřela jsem oči a vdechovala jeho omamnou vůni.

„Já jsem jí říkala, že nesmí jezdit stopem,“ ozval se náhle povědomý dívčí hlas.

Otevřela jsem oči a zjistila, že barevný vír zmizel. Místo něj jsem hleděla do nejkrásnější tváře, co znám. Ed se nade mnou skláněl a jeho pohled byl plný úzkosti. Ruku měl opravdu položenou na mém zafačovaném čele. Úžasně chladila i přes obvaz. Překvapeně jsem zamrkala a snažila se vzpomenout, co se vlastně stalo. Špatně to pochopil a odtáhl se, ale hned vzápětí se vrátila tepající bolest. Zřejmě to na mně bylo vidět, takže svou ruku vrátil zpět. Úlevně jsem vydechla.

„Kde to jsem?“

„Jsi v nemocnici, Belo. Měla jsi nehodu. Ale už jsi mimo nebezpečí.“ To byla Alice. Vedle Eduarda se objevila její tvář. Neusmívala se. Spíš se mi zdálo, že se dívá trochu vystrašeně a vyčítavě. Najednou se mi vybavila černá Toyota a cizí ruka na mém stehně. Ta vzpomínka mě roztřásla a přístroje sledující můj stav zaznamenaly zrychlený puls.

„Už jsi v bezpečí, Belo. Neboj se,“ uklidňoval mě svým medovým hlasem.

„Jak jsem... jak se... Ty jsi mě zachránil!“ vykřikla jsem náhle, když se mi v hlavě vynořil obraz Eduarda drtícího promáčklé dveře.

„Mýlíš se, Belo, vůbec jsem tam nebyl,“ řekl skoro šeptem. Jeho oči se opíraly do mých a nedávaly mi žádný prostor k odporu. Odvrátila jsem se od něj a pohled mi padl na jehlu zabodnutou do mé ruky. Ztěžka jsem polkla a podívala se zpět na něj. Nezodpovězené otázky mi nedávaly pokoj.

„Co se tedy stalo?“

„Ten chlap prudce narazil do stromu a proletěl předním sklem. Byl na místě mrtvý. Ty jsi měla větší štěstí. Vyvázla jsi s otřesem mozku.“

Náhle se na mě zamračil: „Můžeš mi říct, proč nejezdíš připoutaná? Nemuselo se ti stát vůbec nic.“

„Nejezdím bez pásů, nejsem přece pitomá,“ rozčílila jsem se. „Těsně před tím nárazem jsem ho rozepnula, abych mohla vyskočit z auta.“

Na jeho tváří se objevil šokovaný výraz. Pak se zamračil a sám pro sebe zamumlal: „To jsem nemohl tušit.“

Alice mu položila ruku na rameno.

„To nic. Hlavně, že všechno dobře dopadlo.“

Mou částečně ochromenou myslí náhle prolétla mlhavá vzpomínka. Přístroje znovu zaznamenaly zvýšenou srdeční aktivitu.

„Já jsem tě tam viděla! Vytrhnul jsi dveře, abys mě dostal ven!“ vyhrkla jsem.

„Poslouchej se, co říkáš, Belo. To je přece nesmysl! Vůbec jsem tam nebyl.“

Jeho tvář, skloněná blízko nade mnou, sálala intenzivním přáním, abych přestala naléhat a spokojila se s jeho verzí. Hloubka jeho topazových očí mě omamovala a otupovala mé protesty.

„Kdo mě našel? Jak jsem se dostala do nemocnice?“ zeptala jsem se nešťastně.

„Prý jim zavolal nějaký anonym,“ odpověděl neochotně. Krátce se odmlčel, a pak promluvil autoritativním tónem: „Jsi unavená. Myslím, že si potřebuješ odpočinout.“

Ohlédl se na svou sestru.

„Alice, pojď mě, prosím, vystřídat. Musím na chvíli na vzduch.“

Odtáhl ode mě ruku, ale ještě než odešel, pohladil mě po tváři. Plaše se usmál a moje srdce reagovalo drobným kotrmelcem.

„Zkus se trochu vyspat, potřebuješ nabrat sílu.“ Jeho oči byly plné něhy.

Když odešel, Alice se posadila vedle mé postele a vložila svou malou dlaň na mé převázané čelo, které už zase zaplavila bolest. Tím dotykem se snížila na snesitelnou mez.

„Jak to, že máte tak studené ruce?“ zeptala jsem se jí a pátravě zkoumala tu krásnou bílou tvář.

„Máme strašně nízký tlak. Je to dědičné,“ odpověděla se smíchem a tvářila se, jakoby věděla, že jí to ani na chvíli nebudu věřit.

„Ed má pravdu. Teď bys měla odpočívat. Na hledání odpovědí bude dost času.“

„Slibuješ?“ zeptala jsem se s nadějí.

S úsměvem přikývla.

„Abych nezapomněla, byl tu nějaký policista. Chtějí s tebou sepsat protokol. A doktor se ptal, jestli máš nějaké příbuzné, které by měl kontaktovat.“

Unaveně jsem si povzdychla. Na setkání s policií jsem se opravdu netěšila. Obzvlášť, když vlastně ani nevím, co bych jim měla říct. Teď jsem na to ale opravdu nechtěla myslet.

„Žiju s tátou. Ten je teď ale na stáži v Americe. Nebudu mu volat, zbytečně by se o mě bál. A máma je zrovna na svatební cestě v Itálii. Ta se to vůbec nesmí dozvědět! Šílela by.“

Alice jen přikývla. Pak se jí ve tváři objevil podivně rozostřený výraz. Uvědomila jsem si, za jakých okolností jsem ho viděla poprvé. Tehdy byla rozčílená a říkala, že nesmím stopovat. Zamrazilo mě.

„Zavolám sestru, aby ti dala něco na bolest. Já a Edvard teď budeme muset odejít. Ale neboj se, zítra zase přijdu,“ dodala, když viděla, že se chystám protestovat.

Sestra napíchla do kapačky nějakou lahvičku a mně se do žil vlévala malátnost. Alice a Ed se přišli rozloučit. Zdálo se, že najednou mají nějak naspěch. Pár minut potom, co odešli, zazářilo do nemocničního pokoje podzimní slunce.

Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  KalamityJane (09.10.2011 10:50)

No teda! A vážně na konci Alice řekla "Já a Edvard"?

17)  Paike (10.04.2011 19:36)

Vždy na mě působily velká gesta a chrabré záchrany. A tak mě ani záchrana Beliného života nenechala chladnou. Už poté, co se z otevřeného okénka vyvalil nikotinový kouř, jsem věděla, že tohle nebude jeden z Beliných nejlepších dnů. Proč jen, proboha, do toho auta nastupovala?
Její probuzení, jeho ruka na jejím čele, její bolest, jeho starosti, její uvědomování si skutečnosti, jeho zapírání. Z tolika vět, které mě zahřály, si pamatuji jen pár útržků, protože vše se slilo do jednoho radostného výkřiku. Už pro něj není věšák na kabáty!
Celá povídka v sobě nese zvláštní kouzlo, které si mě naprosto podmanilo. A Eduard. Kdyby neměl tak směšné jméno, bylo by to ještě lepší. Asi mu začnu říkat Ed.

16)  kytka (22.01.2011 22:11)

15)  Janeba (18.01.2011 07:35)

Ano, zatím jsem s manželem vlastníkem jedné Isabely!

14)  Karolka (18.01.2011 07:22)

ambra:
Janeba: Ale žádnej ničitel. A ty máš doma Belu?

13)  Janeba (18.01.2011 07:06)

Ambřičko, už mi to taky došlo! Myslíš, že mi bude moci být odpuštěno?
Karolko, vždyť mě znáš, věčný ničitel jména! Omlouvám se! Ach jo!
A to jednu Belu mám doma!

12)  ambra (18.01.2011 00:14)

Janebko, my znalci ( ) trváme u SvE na Bela

11)  Janeba (18.01.2011 00:07)

Oou, já to věděla, Alice říkala nestopovat, Bella neposlechla, Ed hledat a najít a Bellinku zachránit! No co tak ještě mohlo zůstat z toho řidiče? Karolko, Ty příběhová kouzelnice .... je to moc pěkné! Jupí, krása!!
Děkuji!!

10)  ScRiBbLe (28.11.2010 18:13)

Já jsem to věděla! Hned, jak jí vyfluslo auto, jsem věděla, že se něco stane. „Klid, miláčku, nebudeme tu dlouho,“ řekl chlápek vedle mě a pohladil mě po stehně. Po téhle větě jsem měla sto chutí rozsekat noťas na padrť! Ten odporný slizoun! Právě jsi mě vyléčila z toho, že bych někdy stopovala, a nebo nastoupila k někomu do auta. A pak se na scéně objevil zachránce Eda, který v zápalu vzteku zabil toho slizáka, wau! Bela si je vědoma toho, co viděla a neoblomný Ed, který se jí snaží namluvit, že je jen zmatená a unavená, ji neobalamutí. Úžasný!!!

9)  Carlie (28.10.2010 12:56)

Ou , uf, dobře to dopadlo
Ještě je ve zkušebce a už na neschopence, ti z ní musejí mít radost (jen vtipkuju, samo), super napínavé
Když jezdila tím Edovým Volvem, bylo to tak ah , sdílet s ním jeho auto , moci fetovat jeho vůni... , jen nevím, půjčovali si ho? Pak i on si tak pomalu zvykal na její vůni?

8)  Gassie (24.10.2010 21:24)

Zachránil ji
Eda je naprosto

6)  Alrobell (13.06.2010 21:56)

Scéna jak vystřižená ze Smrti stopařek ovšem s rozdílem záchrany se divím, že ho Eda nerozcupoval na pidimidi kousíčky... Líbí se mi celý tvůj popis a Bela je vtipná, takže jsu čítat dál!

5)  Karolka (12.06.2010 18:37)

Juchůůů! Jodie! Mám komentáře od Jodie!!!

4)  Jodie (12.06.2010 18:29)

Opět úžasná romantika, až na toho slizskýho chlapa. ale je fakt, že bez něj by se Edward nerozhoupal...

3)  Bye (27.05.2010 22:45)

Padouchové Ti jdou opravdu moc dobře. Slizoun jeden upocenej. Úplně ho vidím.
Strašně se mi líbolo, jak jsi vzala scénu "tagické autonehody" z originálu a napasovala ji na "tragický únos". Bouchnutí do hlavy, přesvědčování: "Já tě viděla! X Nic jsi neviděla!" Stejný a přece jiný.

2)  ambra (27.05.2010 19:21)

ááááááááááááách!!!! Joooooooooooo!!!! Já ho miluju, Edu jednoho!!!! Stále přihlouplý úsměv na tváři, hltám každé slůvko!!! No, v tom lese mi bylo ouzko, ale když z něj zbylo jen to sklíčko... Tahle povídka má nějaké naprosto originální a specifické kouzlo, které se mi zatím nedaří popsat, ale to mi nebrání, abych si ji tak krásně neužívala!!!

1)  sakraprace (21.04.2010 21:24)

Hustý však ona dobře ví, co viděla. Moc hezký, musím jít na další

1