23.07.2010 [09:30], Rosalie7, ze série Starší než já, komentováno 16×, zobrazeno 2920×

Asi se stal zázrak, ale přináším Vám další dílek, protože ty Vaše komentáře jsou fakt úžasný! Jen se to možná podepsalo na délce, tak se moc omlouvám! Snad nikdy jsem nevydala něco tak krátkého.

Někteří jste pochybovali o tom, že je Bella člověk. Jiní se ptali, jak je možné unést jasnovidnou upírku. Takže, kde jsme to minule skončili? Pohodlně se usaďte, přichází jedna z klíčových kapitol...

5. kapitola - Vědět je hrozné

„Mám vaši sestru. Jestli ji chcete ještě někdy vidět, přineste mi dvě balení paralenu nebo nějaký aspirin. A čínou bych taky nepohrdla, už je mi z toho popcornu blbě,“ z překrásného hlasu byl patrný úsměv a v pozadí jsem slyšel protestující Alici.

„Dobrá. Kde a kdy dojde k předání?“ přistoupil jsem na její hru.

„Za půl hodiny. K Street 218. Přijď sám, hlavně žádnou policii!“ pronesla výhružně a zavěsila.

Okamžitě jsem si sbalil požadované výkupné a vyrazil. Nevšímal jsem si Emmettova nechápavého pohledu, Jazzova nevěřícného kroucení hlavou ani Roseiných ukřivděných myšlenek. Musel jsem ještě zajet do Golden Gate pro objednané jídlo.

Přesně za půl hodiny jsem stál u jejích dveří. Ve chvíli, kdy jsem chtěl zazvonit, se dveře otevřely. Alice, stačil jsem si ještě uvědomit, než jsem ztuhnul. Tohle jsem za žádnou cenu nečekal. Kdyby mi ještě bilo srdce, určitě by teď přestalo. Nebo by se rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí...

Krajinka stála ve dveřích jenom v modré pánské košili a já se nemohl nabažit pohledu na její štíhlé nohy. Alice mě okamžitě okřikla v myšlenkách a já se rychle otočil.

„Já počkám,“ vyhrknul jsem. Bells se sladce rozesmála.

„Klidně čekej, když mi dáš výkupné. Ale jestli chceš jít dál...“ nabídla mi. Nemohl jsem odmítnout. Nechtěl jsem. Rychle jsem se kolem ní protáhl, abych neriskoval další zkrat. Stejně jsem si stihl všimnout, že má mokré vlasy.

Voněly po jahodách.

„Jsi nebezpečný protivník, víš to? Takhle člověka odzbrojit,“ narážel jsem na její oblečení. Jen se zasmála a její tváře znovu nabraly růžový nádech. „Ach, dvojtý útok,“ nemohl jsem si pomoct.

„Nech toho!“ napomínala mě a zrudla ještě víc.

Odlož si, Edwarde. Má tu teplo, topí kvůli mně. Je sladká, rozplývala se Alice. Toho bych si nevšiml, odpověďel jsem sarkasticky. Jen se zasmála své vizi. Sundal jsem si bundu a pokračoval do domu.

„Páni, máš to tady hezký,“ vydechl jsem. Přestože měla velmi malý domek, byl vybavený vcelku moderně. Vínová chodba zdobená fotkami neznámých tváří. Malá kuchyň do žluta a kulatý stůl se třemi židlemi a futuristickou lavicí. Vedle nich klenba do prostorné obývací místnosti s oranžovou pohovkou ve tvaru písmene ´L´ a zeleným koberečkem před ní. Na koberečku trůnil prosklený konferenční stolek a na gauči Alice. Celá místnost ladila do těchto dvou barev a já okamžitě věděl, proč si Alice brala ráno stejně zbarvené oblečení. Je s tím vážně děsná. Jen jsem nechápal, proč nám nic neřekla. Asi nechtěla kazit překvapení.

„Díky, ale není to má práce. Takhle to už bylo. Posaď se,“ vybídla mě Krajinka, která se právě uvelebovala na gauči vedle Alice. Ta ležela na prodloužené části zakrytá dekou. Zvedl jsem nechápavě obočí a ona mi umožnila nahlédnout do její mysli.

„Dobře, tak v neděli. Musím končit, pa. Dále,“ ozval se Bellin hlas z kabinetu, když Alice zaklepala. Vešla a usmála se na ni. Bella jí úsměv oplatila.

„Ahoj, Bells. Proč nejdeš na oběd? Stalo se něco?“ chrlila ze sebe Alice. Všechno věděla.

„Ne, co by se mělo dít,“ ošívala se Bells.

„Nelži mi. Vím, že jsi zmatená z toho incidentu na chodbě, ale nemusíš si s tím dělat hlavu. Vždyť na konec k ničemu nedošlo. Neblázni a pojď za námi,“ přemlouvala ji Alice. Bella ji zaraženě pozorovala a zpracovávala informace.

„Co? Alice, jak to víš?“ vyjekla zmateně.

„Já vím všechno,“ objasnila jí Alice. Bells jen zaraženě kývla. „Tak a teď pojď,“ tahala ji ze židle. Bella ucukla před jejím ledovým dotekem.

„Proboha, vždyť jsi strašně zmrzlá, Alice. To máš nějakou zimnici? Už včera jsem si toho všimla. Ukaž, nemáš teplotu?“ starala se Bells. Položila jí ruku na čelo. Alice kupodivu neprotestovala. Měla vizi a chtěla, aby se splnila.

„Jsi strašně ledová,“ vzdechla Bells. „Vaši nejsou doma, musím tě odvést do nemocnice. Tohle není normální,“ konstatovala.

„Ne!“ vyjekla Alice zděšeně. „Mám fobii z nemocnic. Mám štěstí, že mám doma Carlislea,“ lhala. Bella se na ní poraženecky dívala.

„Nemůžu tě nechat jít domů. Děcka se o tebe nepostarají,“ přemýšlela nahlas. Alice potlačila protočení očí a poznámku o našem věku radši spolkla. „Nevadilo by ti, kdybys byla pár dní u mě? Zkusíš to vyležet. Doktorů se nebojíš?“ ptala se jí. Alice věděla, že by ho zavolala.

„Kromě Carlislea všech,“ povzdechla si.

„Nevadí. Mám známého poblíž v rezervaci, zavolám mu a poprosím ho o radu. Bylinkové čaje ti snad nevadí,“ ujišťovala se. Když viděla Alicin zhnusený výraz, povzdechla si. „Pro jednou to budeš muset vydržet,“ oznámila jí a Alice jen poraženecky svěsila ramena.

Vize trvala jen zlomek vteřiny. Herečko!, poslal jsem jí a posadil se vedle Krajinky. Pohovka byla neuvěřitelně měkká a obrovská.

„Chceš tu čínu?“ zeptal jsem se. Krajince se rozsvítily oči.

„Jsi zlatej, víš to?“ vydechla a otvírala nabízenou krabičku. Přičichla si a zavřela oči. Musel jsem se usmát. Byla tak roztomilá.

„Tak co dělá náš marod?“ optal jsem se po chvíli.

„Odmítá pít čaje. Máš ty prášky? Potřebuje nějaký všelék. Vůbec netuším, co s ní je,“ povzdechla si Krajinka. Ruku měla přitom položenou na Alicině čele a upírala na ní starostlivý mateřský pohled. Vyndal jsem i přášky.

„Jsem v pořádku,“ ujišťovala ji Alice. „Přešla bych to.“ Bella jen zakroutila hlavou. „Můžem`?“ zeptala se Alice.

„Až to spolkneš“ podávala jí hned dvě tabletky a hrnek s odporně páchnoucí tekutinou. Bylinky. Oklepal jsem se.

Alice statečně zapila oba prášky a už se sápala po ovladači. Měly tam nějaký romantický film.

„Nevěděl jsem, že sis tu koupila dům.“

„Pšt!“ okřikly mě unisono. Protočil jsem oči.

„Nekoupila. Je jen pronajatý,“ zašeptala Krajinka, když si hlavní hrdinové vyznali lásku a na obrazovce se rozeběhly titulky. Projelo mnou obrovské zklamání. Tolikrát říkala, že nikde nevydrží. A tady je jen na záskok. Představa, že by mohla odejít, mě zabíjela.

„Vy nebudete?“ ukázala Krajinka na krabičky s jídlem.

„Už jsem jedl,“ vyhrknul jsem. Alice se chtěla ohánět alergií na kari, ale její vize jí prozradila, že by jí Bella donutila sníst něco jiného. Nechtěla jí přidělávat práci a proto natáhla ruku po krabičce.

Zrádče!, osočila mě. Pousmál jsem se.

„Co teď? Navrhuju Barevný závoj, ale budu brečet,“ oznámila nám Krajinka a zvedala se. Neměli jsme nic proti a tak jen rychle vyměnila DVDčka.

Během půl hodiny se Alice stočila do klubíčka s hlavou na polštáři a "usnula", aby nám nechala alespoň trochu soukromí. Opakovala si čínskou abecedu. Odnesl jsem ji do postele. Bylo něco po desáté.

„Jak dlouho tu hodláš zůstat?“ zeptal jsem se jí, když jsem se vrátil. Krajinka se na mě překvapeně podívala.

„Nevím. Věci se mění ze dne na den.“

„Jak to myslíš?“ vyhrkl jsem trochu zděšeně. Nechtěl jsem ji vyplašit tím skoropolibkem. A napadala mě spousta jiných scénářů.

„Zatím mám pár důvodů tu zůstat, ale práci nemám jistou,“ vysvětlovala.

„Nechci, abys odjížděla,“ přiznal jsem.

„Já vím,“ vydechla a opřela se o mě. Objal jsem ji kolem ramen a ona kolem mě omotala svoji ruku. Sledovali jsme film a já si vychutnával její blízkost, stejně jako ona moji vůni, kterou nenápadně vdechovala. A já měl prostor k přemýšlení.

Snažil jsem se znovu najít všechny důvody, kterými jsem se kdy oháněl, abych přesvědčil sám sebe i okolí o tom, že s ní nemůžu být. Za žádnou cenu. Matně se mi vybavovalo nebezpečí, kterému bych ji neustále vystavoval. Její reakce na pravdu, kterou by se stejně musela jednou dozvědět. Neskutečně jsem se jí bál.

Ale ona byla moc blízko. Její vůně mě omamovala. Tlukot jejího srdce mě neuvěřitelně uklidňoval. Lhal mi a přesvědčoval mě o opaku. I teplo z jejího těla bylo proti mě. Její objetí mi vracelo krev do žil. A s každým jejím nádechem jsem měl pocit, že i já potřebuji dýchat.

Ona byla můj kyslík.

Znovu jsem nasál tu neuvěřitelnou vůni jahod s příměsí kakaa, jen abych mohl žít.

„Smrt je hrozná, nemyslíš?“ narušila to ticho mezi námi. Walter zrovna umíral. Jenom jsem souhlasně zamručel. Nevěděl jsem, kam tím míří.

„Zrovna když si získal její lásku, vezme jí ho,“ pokračovala. Hrál jsem si s pramínkem jejích vlasů.

„Tak to většinou bývá. Nikdy nevíš, kdy si pro tebe příjde,“ utěšoval jsem ji.

„Já to vím,“ vydechla tak tiše, že by to člověk nezaslechl. I já chvíli přemýšlel, jestli se mé smysly nemýlily.

„Co to říkáš,“ otočil jsem si jí k sobě. Na chvíli se mi zahleděla do očí. Viděl jsem v nich neskutečnou bolest a strach. Úplně mi zatrnulo. Není možné, aby něco takového věděla. Znovu mě objala a zabořila hlavu do mé hrudi. Hluboce se nadechla.

„Ty jsi nemocná?“ zašeptal jsem. Víc než všechno na světě jsem si přál slyšet její ne. Děkoval jsem Bohu, když splynulo z jejích překrásných rtů. Pod jejím pohledem jsem nepochyboval o jeho pravdivosti.

„Vyděsila jsi mě.“

„Omlouvám se,“ pohladila mě po tváři. Chvíli jsem se ztrácel v jejích očích. „Ale i přesto to vím na den přesně. Možná na hodinu,“ pokračovala v trhání mého srdce na tisíc kousků.

„Nikdo to neví,“ hádal jsem se dál.

„A co Alice? Ta ví všechno,“ pousmála se.

„Nesnaž se odlehčit situaci, Krajinko. Tohle není vtipné!“

„Jak jsi mi to řekl?“ vyzvídala.

„Nijak!“

„Zopakuj to!“ prosila tiše, ale naléhavě.

„Krajinko,“ vzdechl jsem poraženecky. „Někdy ti to vysvětlím,“ odpověděl jsem na němou otázku.

Znovu jsem ucítil horký dotek na tváři. Rozpouštějící se čokoláda v jejích očích mě uvěznila ve své moci. Cítil jsem, jak se pomalu rozpouštím s ní.

Vdechoval jsem sladkou vůni jejího dechu. Byla čím dál tím blíž. Naslouchal jsem splašenému tlukotu jejího srdce.

A pak jsem lehce spojil své rty s jejími. Bylo to spíš jen lehké pohlazení než polibek. A přesto uvnitř mě dokázalo zažehnout obrovský výbuch.

Znovu jsem ji políbil, tentorát opravdově. Vychutnával jsem si extázi, kterou mi přinášela její chuť.

I její rty byly jako čokoláda.

Než jsem si stačil cokoli uvědomit, seděla na mě obkročmo a prsty mi vjela do vlasů. Objal jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji co nejblíže to šlo. Měl jsem pocit, že stačí kousek a ona se do mě vsákne. Na chvíli jsem polibek prohloubil, než jsem začal ztrácet sebeovládání. Opřela se o mé čelo a lapala po dechu. Její srdce uhánělo neuvěřitelnou rychlostí.

Když se po chvíli uklidnila, znovu vyhledala mé rty. Políbila mě jen krátce. Něžně. A pak znova a znova. Vychutnával jsem si spalující doteky její hebké kůže na mých ledových rtech. Pomalu si od nich slíbávala cestičku přes čelist ke krku. Sedla si zpátky na pohovku, ale nohy nechala skrčené přese mě. Znovu se o mě opřela a vtiskla mi poslední polibek na hruď. Přikryl jsem jí dekou a dlouze políbil do vlasů.

„Není to zvláštní druh zimnice,“ konstatovala po chvíli.

„Ne, to opravdu není.“ Přitiskla se ke mě ještě víc a spokojeně vydechla.

„Neboj, já si tě zahřeju,“ zašeptala ještě, než upadla do říše snů.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Rosalie7 (24.11.2011 00:22)

Pochopila jsem Děkuju, gucci

15)  gucci (23.11.2011 23:32)

ten předchozí komentář patří sem!!! pardon!

13)  terezka666 (28.07.2010 16:37)

Krása!!!Nevím co jiného dodat*vlap*A já jsem u toho vypadala asi takhle a takhle

11)  ChrisTea (23.07.2010 21:15)

Opravdu dokonalá kapča!!! Strašně se těším na pokráčko!!!
ChrisTea

10)  Ewik (23.07.2010 19:30)

Nádherná kapitola

9)  Rosalie7 (23.07.2010 18:03)

Holky, tohle se nedělá! Já se teď samým blahem taky rozteču a kdo potom bude psát?! Jste úžasné, děkuju moc
Evelyn: Jsi zlatíčko, vážně! Jsem ráda, že to alespoň někoho nenapadlo, myslela jsem, že je to strašně průhledný
Dennniii: To samé platí i pro tebe!
Alicullen: já brečela taky... Původně jsem vám k tomu chtěla dát písničku, tak jsem si jí pořád pouštěla. Dívím se, že v průběhu dílu nikdo neumřel, radši ji nechám na jindy
Michangela: Ale jdi ty, přeci si nemyslíš, že ti to řeknu? Ale neboj, se smrtí má asi tolik zkušeností jako každý z nás...
Bye: Souhlasím, Alice je nutné zlo Bez ní by Bellu Jasper zakousl hned v jedničce Až se seberu z toho množství vaší chvály, snad ti to připomenu A za technickou dík, přidávala jsem to kolem půl pátý a byla jsem mrtvá, asi mi to vyklouzlo
Popoulinečko: No, já nevím, nejsem Bella. Ale mohlo to znamenat, že ví kdy... Rychle se zase steč, bez tvých komentářů by to nebylo ono
Maminečko: Tak já se moc omlouvám a taky se o tebe trochu strachuju(Bože, ty jsi prostě nečetla žádnou mou roztejkárnu, co? ) Neboj, potěšil a moc
Tak jo, holky. Jdu bojovat s houbičkou abych mohla přidat další, protože jste ve mě vzbudily psacího ducha ( )

8)  Karolka (23.07.2010 15:58)

Milovaná Rose! To se dělá, dělat z jedné ze svých matek (konkrétně mě) ROSOL?! ANO!!! DĚLÁ!!! JEŠTĚ!!!!!
Na holej pupek (teď se nedívej, není nic moc) přísahám, že takových polibků ve ff povídkách je jako šafránu a tenhle se dostal do mé soukromé TOP 5. To bylo ták UÁÁÁÁÁ!!! (Trochu se bojím, jestli tě takový koment vůbec může potěšit... Když já mám ale aktuálně velmi třepotavé srdíčko, gumová kolena a měkký mozek. ALE JE MI KRÁSNĚ!!!!!

7)  Bye (23.07.2010 14:01)

Rose, a jedna technická... Co to hodit do série?

6)  Popoles (23.07.2010 13:52)

Já tušila, že s tím únosem na nás šiješ nějakou kulišárnu
Alice jako dohazovačka nemá konkurenci
Ale to se smrtí mne vyděsilo – co je s ní? Co mělo znamenat, že stejně ví dky a kde?
A ten polibek… kap, kap, plesk, kap, žbluňk… roztékám se tu jako ta čokoláda na sluníčku.

Nádhera , Rose.
Jen mi ti vážně chybí další písmenka…

5)  Bye (23.07.2010 13:09)

Jako opožděný čtenář mám tu výhodu, že jsem se nemusela dlouho trápit pomyšlením, co se asi děje. Ještě žes nezvolila svou obvyklou frekvenci vkládání. To bych prožila několik týdnů smutku, že se vztah marně se vzpouzejícího Edwarda (který mimochodem oplývá smrtelnnou kombinací ironickýho humoru a nadhledu!) a čím dál tajemnější Krajinky, odsune do pozadí vlivem nějakýho "pohnojení".
Já to říkám pořád. Nebýt Alice, žádný Stmívání ani FF by se nekonalo!
Šíleně se mi líbí, jak kombinuješ Alicin a Edwardův dar a necháš je komunikovat úplně nonverbálně. Šikovná věcička!
Začínám být z toho tajemna kolem Krajinky mírně nervózní...
Ale podařilo se Ti odpoutat moji pozornost od tohoto problému velmi spolehlivým způsobem, jen co je pravda Opravdu nádherný polibek. Jsem z něj dost vláčná
Takže, všechno je tak, jak má být!
Ale asi ne napořád, co?
A mimochodem, za tu dobu už jsem skoro zapomněla, jak krásně píšeš, tak mi to co nejdřív zase připomeň!!!

4)  Michangela (23.07.2010 13:00)

Taky jsem si poplakala dojetím. Má krajinka nějakou zkušenost se smrtí??? Tluče jí srdce, troufá si zahřát upíra( kdyby to tak věděla), má známé v rezervaci... není ona něco jako vlci??? Nebo podobné mýtické stvoření? No upírky asi nezná. Ale idylka nádherná!!! Díky.

3)  Alicullen (23.07.2010 11:34)

Krása.Já se u toho rozbrečela.Vím že to nebylo nějak ostře smutný,ale já jsem prostě citlivka.Moc hezké

2)  Dennniii (23.07.2010 11:19)

ahhh nádhera, únos byl geniální a vůbec by mě to nenapadlo a Alice polykající přášky to byla hustá sranda A knec, ten byl překrásně dojemnej a romantickej a prostě dokonalej Ale co ty Belliny slova o smrti, to je trochu záhada, snad nám to brzo objasníš a moc se těším na příští kapču

1)  Evelyn (23.07.2010 09:05)

Rose, mám chuť radostí se dát do tance a zpěvu, což by byla katastrofa, protože zpívám tak příšerně, že mám od muže zákaz v budoucnu zpívat dětem ukolébavky, abych jim nepoškodila sluch Zaprvé jsem nadšená, žes přidala díl. Mohl být delší, jistě, ale asi žádná délka by se mi nezdála dostačující
Přiznám se, že únosce mě překvapil a skoro jsem se musela praštit do hlavy, že mě to ani nenapadlo. Geniální nápad, stejně jako Alice se zimnicí musící polykat paralen
A konec Nádhera...
Jenom mě děsí ta Bellina slova o vlastní smrti...
Nešla by další kapitola tak rychle jako tahle?

1