20.11.2011 [07:30], Rosalie7, ze série Starší než já, komentováno 13×, zobrazeno 2770×

Poslední kapitolka, tak si ji užijte. Poté už jen epilog...

30. kapitola - Být či nebýt?

„Esmé?“ zašeptal jsem překvapeně.

„Promiň, zlatíčko, nemůžu tě tam pustit,“ omlouvala se. Pohladila mě po vlasech a její sevření povolilo. Tohle mohla být jediná příležitost, a já na nic jiného nčekal. Vymrštil jsem se a chtěl vyrazit k domu, ale na poslední chvíli mě strhla. Tentokrát jsem přistál na ní. „Už jsem řekla, nemůžu tě tam pusit.“ Se zavrčením jsem jí sevřel hlavu.

„Pust mě, nebo ti ublížím. A to bych nerad,“ zavrčel jsem a nemohl uvěřit, co říkám. Vyhrožuji vlastní matce. Ale vzhledem k tomu, že narozdíl od Esmé mohla teď Bella opravdu umřít, mi to bylo jedno.

„Edwarde, jsem tvá matka,“ namítla tiše.

„A ona je moje žena.“ Esmé mi chvíli hleděla do očí. Pak kývla. Když jsem znovu vyrazil k domu, už se mě nepokoušela zastavit. Jenže uvnitř domu byl další upír, kterého bylo třeba zlikvidovat. Našel jsem ho v koupelně. Skláněl se nad vanou plnou ledu a krve. Belliny krve. Nestačil se ani otočit a už jsem ho tiskl ke zdi.

„Cos to udělal?! Cos jí to udělal, Carlisle, cos to sakra udělal?!“

„Edwarde, zkus se uklidnit, tímhle nic nevyřešíš.“ Ohlédl jsem se k vaně, ve které leželo její tělo. Její srdce nebilo. Ale srdce malého jsem slyšel. Tlukot byl tichý a pomalý, ale byl tam. Pustil jsem Carlisea a klekl si k Bellinu tělu.

„Můžeš ji zachránit? Můžeš je zachránit?“ zeptal jsem se.

„Ano.“

„Tak na co ještě čekáš!“ zařval jsem. Carlisle nic neříkal. Když jsem se na něj otočil, jeho oči sledovaly stopky nad přístroji, které kontrolovali životní funkce Belly a dítěte. Ukazovaly čtyři minuty a tři sekundy, a stále odpočítávaly.

„Potřebuje víc času. Ještě nemůžu nic dělat.“

„Zachraň ji. A potom mi vysvětlíš, co se to tady sakra děje.“ Carlisle zakroutil hlavou. Když jsem ponořil ruce do ledové vody, abych ji vytáhl, položil mi ruku na rameno. „To bych být tebou nedělal. Ten led zpomaluje tok krve a já doufám, že zabrání veškerým poškozením mozku.“

„Proč?“

„Potřebuje se dostat na druhou stranu. Tohle byl jediný způsob. Nemohla spolikat prášky, aniž by se to dostalo do systému dítěte a nějak ho to poškodilo. O střílení, věšení se či skákání z mostu už vůbec nemluvím. Tohle je jediná cesta na druhý břeh, ale máme jen málo času. Snažil jsem se zpomalit tok její krve, aby se dostala do bezvědomí, ale neumřela ihned. Doufali jsme, že tím získá nějaký ten čas navíc. Poté, co dojde ke skutečné smrti, máme jen necelých osm minut,“ vysvětloval klidným a profesionálním tónem.

„Co se stane po osmi minutách?“ zeptal jsem se hloupě. Jako bych to nevěděl.

„Jestli se mi nepodaří obnovit tlukot jejího srdce, dítě zemře.“

„Kolik máme času?“ zeptal jsem se. Carlisle ukázal na stopky. Zbývaly tři minuty. „Jseš si jistý, že to dokážeš? Bez použití elektrošoků?“

„Ne, když bude takhle zmrzlá. Musíme jí zahřát, a taky dát krevní konzervu. Pro jistotu, přeci jen ztratila dost krve.“

„Tak na co čekáš?“ vyhrkl jsem. Carlisle zakroutil hlavou.

„Potřebuje víc času,“ stál si za svým.

„Je mi jedno, kolik času potřebuje. Nehodlám riskovat, že mi tu oba umřou,“ řekl jsem. Carlisle mě chvíli mlčky sledoval. Pak zavolal Esmé.

„Dobrá, pomůžete mi ji dostat z té vany. Položte ji sem,“ ukázal na matraci plnou zahřátých gelových polštářků obklopenou ohřívači vzduchu. Položili jsme ji, a zatímco jí Esmé svlékala promoklou košilku a balila ji do deky, já zapnul topení na nejvyšší stupeň. Carlisle jí mezitím zavedl krevní transfuzi. A pak čekal.

„Carlisle, začni s masáží!“ vybídl jsem ho netrpělivě. Čas nám utíkal a on byl přesto tak ledově klidný, přestože se jednalo o život jeho snachy a vnoučete. Jen sledoval ubíhající vteřiny. Když už se odpočet blížil jedné minutě, konečně začal s masáží srdce.

Připadalo mi, že čas zrychlil i zpomalil zároveň. Vnímal jsem každý Carlisleův pohyb zpomaleně, a přitom se mi zdálo, že hodiny odpočítávají rychleji, než by měly. Když uběhlo třicet vteřin a Bella stále nereagovala, dostal jsem strach. Chytil jsem ji za ruku a tiše se modlil, prosil jsem ji, ať se ke mně vrátí. Na rameni jsem ucítil Esméinu ruku.

„Mrzí mě to,“ zašeptal jsem. Stiskla mi rameno.

„To je v pořádku, zlatíčko, nezlobím se na tebe.“ Patnáct sekund. „Myslíš, že měla dostatek času? Že tam byla déle než osm minut?“ zeptala se.

„Jsem si jistý. Její štít přestal fungovat, když upadla do bezvědomí. Musela se dostat na druhou stranu už tehdy.“

„Tak proč se nevrací?“ zašeptala Esmé. Čas na stopkách se vynuloval a místností projel pronikavý pískot. Carlisle vzhlédl.

„Já nevím.“ Pokračoval v masáži, zatímco já nevěřícně sledoval řadu nul na hodinách. Přesto jsem pořád slyšel slabou ozvěnu jeho srdce. Frekvence začala klesat. Sklonil jsem se nad její tvář.

„Prosím, vrať se mi,“ zašeptal jsem a pak jí zlehka políbil.

Prudce se nadechla a oba monitory se rázem zbláznily, když Krajinčin tep vylétl. Spolu s ním se tep malého ustálil.

„Bello,“ vydechl jsem. S povzdechem se mi vrhla do náručí. Pevně jsem si ji k sobě přitiskl a zabořil jí tvář do vlasů. „Tohle si ještě vyřídíme,“ zašeptal jsem výhružně. Vůbec si toho nevšímala.

„Miluju tě. Ani nevíš, jak je skvělé, mít možnost ti to říct.“

„Co má tohle znamenat?“ ozvalo se ode dveří. Vzhlédli jsme. Zbytek rodiny se mačkal mezi zárubněmi a každý chtěl vidět, co se děje. Bella na mě pohlédla a přimhouřila oči.

„To bych se měla ptát já. Co tady vůbec děláte?! Poslala jsem vás pryč...“

„Ty jsi nás poslala?“ zakroutil jsem nechápavě hlavou. Pak mi to došlo. Ona nás opravdu poslala. Doslova vyhostila z domu. Nechtěla nás tu mít, abychom jí nebránili v jejím sebevražedném plánu

„Promiň, Edwarde, byla to jediná šance. Dítě by to nepřežilo a ty bys mi to nikdy nedovolil.“

„To si piš, že bych ti to nedovolil. Jak jsi to mohl udělat, Carlisle? Mohl jsi je oba zabít.“ Hádám, že když už byli oba v bezpečí, vzbudil se ve mě potlačovaný vztek.

„Carlisle za to nemohl, donutila jsem ho.“ Všichni jsme se podívali na Carlislea.

„Jak tě mohla donutit? Jsi silnější,“ vyhrkl Emmett.

„Řekněme, že mě spíš přesvědčila. Je velmi dobrá v argumentaci, a po pravdě, jenom mi potvrdila mé obavy,“ pokrčil rameny.

„Mohls´mi to dát vědět v myšlenkách,“ vyčítal jsem mu.

„Carlisle to nevěděl. Bylo mi jasné, že by ti ukázal mé plány, a ty bys to nikdy nedovolil. Řekla jsem to jemu i Esmé až dnes. Proto jsem vás poslala tak daleko. Tušila jsem, že vám to dojde ve vteřině, se se mnou začne něco dít. Proto jste museli být dostatečně daleko, abyste nestihli doběhnout zpátky, až se vám obnoví schopnosti, a Carlisle tak měl dost času na vymyšlení bezpečného plánu,“ pohlédla na všechny v místnosti, „tak proč jste sakra tady?“ Všechny pohledy se stočily na Al, která se nevinně usmála.

„Dostala jsem tak trochu chuť nakupovat...“ Bella protočila očima a usmála se. Musela jí být zima, a tak jsem si sundal sako a přehodil jí ho přes ramena. Znovu chytila mou ruku a pevně ji stiskla.

„A co Tony?“ vyhrkl jsem.

„Tony?“ usmála se tázavě. Pokrčil jsem rameny. Ani nevím, jak mě to napadlo. „Co když to bude holka?“

„Ta bude taky Tony. Antonie,“ rozhodl jsem. „Co s ní bude?“ zeptal jsem se opatrně. Bella se podívala na Carlislea a znovu na mě.

„Měla jsem pravdu. Mohly za to moje záchvaty mládí. Dítě by je nepřežilo. Dalo mi tu hodně přemlouvání, ale vypne je. Přestanu mládnout a dítě bude v pořádku,“ usmála se na mě.

„A v čem je problém?“ zašeptala Nessie.

„Jsi moc chytrá, holčičko,“ Krajinka se smutně usmála. „Problém je v tom, že už tu nemám být. Moje tělo je prakticky mrtvé, a bez omlazování to nezvládnu. Ne dalších osm měsíců. Proto musí růst rychleji, což mě bude stát další energii. Je to jediná cesta.“

„Ale nebudeš mít dost síly na to, abys přežila porod,“ konstatovala Ness. „Jak dlouho?“

„Tři měsíce,“ řekla Bella. Najednou jako by na mě dopadla veškerá tíha. Myslel jsem, že když šla jednat, prosila o život malého. Ale Ness to všechno došlo. Ona ho vyměnila za svůj. A já měl jen poslední tři měsíce, než zemře.

„To znamená, že ani neuvidíš své vnouče,“ zšeptala Nessie.

„Zlatíčko, já -“

„Ne, to je v pohodě. Vždycky jsi chtěla umřít, tak teď se ti to splní.“ S těmito slovy Ness odešla z místnosti.

„Nessie,“ zašeptala Bella. Jake slíbil, že se o to postará a odešel za ní. Krajinka se na mě se slzami v očích podívala. „Nechci umřít, víš to, že?“ Objal jsem ji a ona se mi zhroutila do náruče.

„Já vím, miláčku,“ uklidňoval jsem ji. Ostatním v místnosti jsem naznačil, že by nás mohli nechat o samotě.

„Nechci umřít, ale nechci ani žít takhle a pomalu umírat. A bojím se být upírkou. Ty mě chápeš, že ano?“ ptala se mezi vzlyky.

„Chápu, miláčku,“ uklidňoval jsem ji, přestože jsem si nebyl jistý pravdivostí své odpovědi. „Taky nechci, abys byla upírem.“ V tomhle jsem si jistý byl.

„Zasloužíš si někoho lepšího, než já. Jednou si najdeš dokonalou upírku.“ Zasmál jsem se. Co bych dělal s upírkou? Chtěl jsem jen ji, ale nechtěl jsem ji ještě víc rozhodit nevhodnými slovy. „Myslím to vážně. Nikdo by neměl zůstat sám.“

„Ale já mám tebe. Navždycky budu,“ ujistil jsem ji. Spustil jsem tím další vlnu pláče. Hladil jsem jí a kolébal v náručí, dokud neusnula, a potom jí donesl do našeho domu.

„Edwarde,“ zamumlala předtím, než usnula, „můžeme letos oslavit Vánoce trochu dřív?“

„To víš, že můžeme,“ slíbil jsem jí. Co jiného jsem měl dělat? Naše první a poslední Vánoce bychom měli oslavit. A kdo ví, co bude v prosinci?

Pomalu jsem začínal odpočítávat noci, které mi s ní zbývají.

Člověk by řekl, že si poslední chvíle se svojí milovanou užije, jak nejlépe umí. Obzvlášť když ví kdy zemře. Jenže věci nejsou vždycky tak, jak bychom chtěli. Bella měla pravdu, když nás varovala, že to bude těžké. S každým dnem ztrácela víc a víc energie. Jako by z ní malé vysávalo energii. Což ve skutečnosti dělalo.

Rostlo tak rychle, že už za několik týdnů bylo zřetelně vidět bříško. Carlisleovi se vývoj situace vůbec nezamlouval. Zkoušel Bellu krmit krví. Lidskou. Ze začátku se tomu bránila a chtěla zvířecí. Carlisle ji ale přemluvil. Dítěti evidentně prospívala, a Belle dokonce chutnala - což ji děsilo ze všeho nejvíc.

Jenže ani krev nemohla nahradit zázračný proces mládnutí, kterým si Bella každý měsíc procházela. Teď by ho potřebovala dvakrát tolik, a jako naschvál právě to nemohla. A tak ze dne na den chřadla, zatímco já jen nečinně přihlížel.

Byla to muka. Přál bych si říct nekončící, ale s každou uplynulou nocí jsem zřetelněji vnímal, jak nám čas klouže mezi prsty. Měl jsem pocit, že nikdy neutíkal rychleji.

Tři měsíce. Skoro tři měsíce jsem pozoroval, jak v Krajince roste život, zatímco ten její uvadá. Věděl jsem, že nemáme moc času. Podle Carlislea zhruba týden.

Nessie byla u Belly v pokoji. Veškeré svoje stížnosti a protesty dávno odložila stranou, protože věděla, že teď už nemůžeme nic dělat.

Mluvily o malém. Ještě pořád se neshodly na tom, jestli to bude holka, nebo kluk.

„Ness, uděláš pro mě něco?“ zašeptala Bella.

„Cokoliv,“ slíbila Ness bez zaváhání.

„Dohlídni na něj.“

„Mami,“ povzdechla si naše dcera poraženě, „ještě se neloučíme. A navíc, je dospělej, postará se o sebe sám.“ Usmál jsem se. Bella musela nasadit buď pohoršený výraz, nebo hodně účinné psí oči, protože Ness s povzdechem souhlasila: „Dobře, dohlídnu na něj.“

„Nemyslím si, že to bude potřeba,“ ozval jsem se ode dveří. „Nessie má pravdu, jsem velkej.“ Bella se pokusila vykouzlit úsměv. Ness kolem mě tiše proklouzla a zamířila do kuchyně, kde už na ni věrně čekala lednička.

Sedl jsem si na okraj Belliny postele a chytil ji za ruku. „Ty víš, že to myslím dobře,“ řekla. Podařilo se mi pro ní na tváři vytvořit něco jako pousmání. Sehnul jsem se a políbil ji. A pak jsme znovu jen tiše seděli, jako každý den v uplynulých měsících. Dívali jsme se jeden druhému do očí, a já jí četl beze slov.

„Dneska jsem ti ještě neřekl, že tě miluju,“ zašeptal jsem. Obvykle se zasmála, nebo utrousila nějakou poznámku. Dnes vytřeštila oči a pevně sevřela mou ruku. „Co je, co se děje?“ zeptal jsem se vyděšeně.

„Myslím, že mi právě praskla voda.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  Kristiana (21.11.2011 20:54)

Konečně jsem si taky našla chvilku na přečtení! A líbí se mi to. Myslím, že z těch verzí, jakými jsi to chtěla dokončit, jsi vykouzlila tu nejlepší možnou.
Jsem zvědavá na epilog.

12)  Rosalie7 (21.11.2011 16:38)

rosalindo, máš to marný, výhružky na mě neplatí. Navíc jsem kdysi měla nějaký pletky s Jamesem Bondem, takže jsem momentálně pod ochranou MI6 Jediné, v co můžeš doufat, je přízeň osudu...
Bye: To víš, já se s tím nemazlím A bud si jistá, že Edward je už tak rozedranej, že už to s ním skoro sekne. Končíméééééé!
Zítra

10)  Bye (21.11.2011 09:31)

No to se mi ulevilo, že se Esme nezbláznila! Napadlo mě, že to bude obrana.
Ale pořád jsem si říkala, co se stalo. Na porod brzy a Bella v krvavé lázni?!
Tyjo, návštěva druhého břehu. To mě fakt nenapadlo
Jen se mohla vrátit s uspokojivějšíma zprávama... Pořád před sebou vidím tu scénu z filmu - jak Edward konečně miminko v Belle přijal a pak tam seděli a tiše si něco šuškali. Taková malinká, ukradená chvilka štěstí v tý šílený beznaději. Teď to musí Edwarda rvát na kusy!
Ne, Ty mě nenecháš v klidu se drásat žalem. Rodíméééééééé
Zítra!

9)  Rosalie7 (20.11.2011 22:25)

Děvčata moje, děkuji za všechny vaše poznámky, ohlasy a připomínky. Epilog si ale dáme zítra, ano? Ted jsem byla na Rozbřesku a musím znovu vstřebat dojmy

A ještě jedna prosba. Mollynkasko, zlatíčko, opravdu mi nemusíš vykat! Tak stará zase nejsem, ale pro příště by to se mnou možná i mohlo seknout

8)  Lenka326 (20.11.2011 22:11)

Wow, Bella riskovala, aby zachránila dítě a sama umírá. Je to strašné. Tak moc by si zasloužili být spolu, vychovávat společně své druhé dítě, když už Edward o Nessiino dětství příšel a konečně být naplno a bezpodmínečně šťastní. Proč se tak Bella bojí být upírkou? Moc bych si přála, aby změnila názor, kvůli miminku, Edwardovi, Nessii i Jacobovi i tomu jejich malému. I kvůli všem Cullenům a kvůli nám. Prožili tolik bolesti a smutku, zasloužili by si HE.

6)  semiska (20.11.2011 16:08)

Zajímavá povídka. Dneska jsem se na ní vrhla a musim říci, že mě docela pohltila. Hezky promyšlené, odchod Edwarda jsem držela zuby nehty, shhledání zase opět obrečela... Mám o ní a o malé strach, držím pěsti, aby to oba přežili a ona se nechala proměnit.

4)  Kamci (20.11.2011 14:13)

já se o ně- o ní- tak srašně bojím je to děsně napínavý

3)  Michangela (20.11.2011 11:49)

Tak doufám v něco, co by tu situaci vyřešilo, jen nevím, co by to mělo být. Já totiž ráda šťastné konce. Ale teď napjatě čekám na další díííl!

2)  SarkaS (20.11.2011 11:49)

No tedy, to je děsný... Ona to usmlouvala aby dítě mělo šanci, jenže ona ne. No doufejme, že ji nakonec přece jen kousne. Však ona by mu to časem odpustila...

1