17.11.2011 [21:30], Rosalie7, ze série Starší než já, komentováno 12×, zobrazeno 2485×

V této kapitole ukázkový obchod se ženami...

28. kapitola - Krev se k těm šatům nehodí...

Bella seděla na zemi, v ruce šroubovák, a montovala světlou postýlku pro děti. Jakmile jsme vešli, vyskočila na nohy a radostně zvolala:

„Překvapení!“ Já s Jakem jsme ji jen nechápavě sledovali, zatímco Nessie tiše vydechla:

„Jak to víš?“ Bella se na ni šokovaně podívala a Ness zděšeně dodala: „Nevíš!“

Bella s Ness na sebe chvíli koukaly, než začaly poskakovat a ječet jako šílené puberťačky. Je dost možné, že do toho i mluvily, ale jejich hlasy se pohybovaly v tak vysokých frekvencích, že jsem jim ani já nerozuměl. Jake střídavě pozoroval je a postýlku. Pak se s tázavým výrazem podíval na mě. Nevím, jak jsem v tu chvíli vypadal, ale něco v mém výrazu ho zřejmě donutilo ucuknout pohledem. Po chvíli váhání se zeptal:

„To jako...?“

Přikývl jsem. Nějak jsem nemohl najít řeč. V hlavě mi znělo jen jedno hlasité „Doprdele!“, a je dost možné, že jsem ho i vyslovil nahlas, protože Bella po mně hodila velmi pohoršený pohled.

„Chci říct... Fajn!“ opravil jsem se. Bella se usmála a čapla mě za ruku.

„Tohle je ale něco. Musím hned zavolat Alici! Není to skvělý? Pojď, necháme jim trochu soukromí,“ ševelila, zatímco mě táhla do patra. Na schodech jsem se ještě stihl otočit, abych pohledem našel Jakea. Namířil jsem na něj ukazováček a potom si jím s výhružně přimhouřenýma očima pomalu přejel po hrdle. Jake jen hlasitě polkl a pak mi zmizel z dohledu. To si ještě vypije...

Bella se ke mně před dveřmi otočila a podle jejího výrazu čekala na nějakou odpověď. „To víš, že jsem rád, miláčku,“ zkusil jsem to a navrch přidal jeden okouzlující úsměv. Jen zakroutila hlavou s tím svým propalujícím pohledem a pak mi zabouchla dveře přímo před nosem.

„No tak, Bello!“ Zabušil jsem pěstí na dveře.

„Nejsou zamčený, proboha!“ povzdechla si rezignovaně. Aha...

Když jsem vešel, seděla na posteli a v ruce držela mobil. Otáčela jím v prstech a sledovala své ruce v klíně. Klekl jsem si před ní a uchopil její drobné dlaně do svých. „Promiň.“

„Možná jsem opravdu čekala, že projevíš aspoň trochu radosti. To nejsi rád?“ Nevěřícně jsem na ni koukal. To vážně vypadám, že nejsem rád? Protože já byl. Víc než to. Nemohl jsem se dočkat, až bude uvnitř Belly růst nový život a já budu u toho. Že s ní budu trávit každý den. Že budu kroutit očima, až spolu s Alice budou vybírat oblečky a jména. Zařídíme spolu dětský pokojík a taky si koupím nějaké rodinné auto, bezpečné a velké.

Neopustím ji jako před dvaceti lety. To všechno mi bylo jasné ve chvíli, kdy mi její slova došla. Jen jsem všechno odsunul na vedlejší kolej. Kvůli Nessie.

„Já jsem rád, Krajinko. Ani nevíš jak. Jenom momentálně bojuju s touhou zabít Jacoba,“ přiznal jsem se s kajícným pohledem. Bella se rozesmála.

„Promiň, ale kdyby ses teď viděl,“ pronesla a sklonila se ke mně, aby mi vtiskla polibek. „Proč myslíš, že jsem tě odtud odvedla?“ zvedla laškovně obočí. Usmál jsem se a musel v duchu přiznat svoji porážku. „A teď mě už vážně poslouchej, protože ti to nebudu opakovat potřetí. Chceš jim zavolat ty, nebo to mám udělat já?“ zamávala mi před obličejem svým telefonem. Slyšet Alicin nadšený jekot jsem opravdu nepotřeboval. Belle to naopak udělá radost, tak jsem jí tuto příjemnou povinnost přenechal.

Ještě předtím, než začal telefon vyzvánět, jsem ji přesunul doprostřed postele a ona si lehla na záda. Vyhrnul jsem jí tričko a pomalu prstem přejížděl po jejím bříšku. Když jsem k němu přitiskl ucho, Bella se zasmála:

„Na to je ještě brzo, lásko,“ poučila mě. V tu chvíli se na druhém konci ozval i hlásek mé sestry.

„Na co je moc brzo, lásko?“ vyzvídala poťouchle Al. Bella jen zakroutila hlavou a vjela mi volnou rukou do vlasů. Zatímco Alici vysvětlovala, že se jen dohadujeme, jak pro ni připravit skvělé překvapení, líbal jsem ji na bříško.

„Vlastně není proč spěchat, Alice,“ řekla Krajinka lehce zastřeným hlasem, „stejně ho ještě nemáme připravené. Proč nepříjdete radši za chvíli. Třeba za půl hodiny?“ navrhla. Přestal jsem ožužlávat dočasný domov našeho syna - že je to kluk mi nikdo nevymluví - a zamračeně vzhlédl. „Nebo tři čtvrtě?“ zkusila to Bella. Spokojeně jsem se usmál a vrátil se k náplni své práce.

Byla to moc příjemně strávená chvilka.

Bohužel všechno krásné musí jednou skončit. Alice nezklamala a dorazila přesně načas i se zbytkem rodiny. Že jsem měl jejich reakci na dvojté překvapení v podobě Krajinčina a Nessiina těhotenství pravděpodobně natočit mi došlo příliš pozdě. Přesto jsem si ji pořádně užil, dokonce i gratulace k dědečkovství.

Už jsem Jacoba nechtěl roztrhnout. Krajinka mi připomněla, že by pak Nessie zůstala svobodnou matkou, což je sice trend posledního století, sama ale věděla, že to zas tak fajn není. A na její slova já dal, zvlášť, když se jednalo o tohle.

Navíc jsem Jacoba potřeboval živého a to na mé straně. Malá krabička s prstenem po mé matce v levé kapse mi to neustále připomínala. On o ní ani o mých úmyslech nevěděl, a proto se tvářil více než vyděšeně, když jsem ho uprostřed bujarého veselí vytáhl do lesíka za domem.

„Hele, Edwarde, já fakt netušil -“ začal Jake s omluvou, já ho ale umlčel mávnutím ruky. Vytáhl jsem prstýnek a beze slova mu ho ukázal. „Proboha,“ vydechl Jacob a dlouho si šperk tiše prohlížel. Pak spustil: „Tohle fakt nejde, Edwarde. Víš, já mám Nessie fakt rád, budeme mít dítě a tohle by jí i Belle strašně ublížilo...“

„Pitomče,“ ulevil jsem si, když jsem přes veškerou snahu zahlédl v jeho očích pobavení. „Chtěl jsem tě jako jedinýho dalšího mužskýho v rodině požádat o Bellinu ruku, ale vidím, že budu muset zajít za Ness, aby mi to schválila.“

Jacob okamžitě zvážněl, začal se mi omlouvat a neustále opakoval, ať za Ness v žádném případě nechodím. Což bylo přesně to, čeho jsem chtěl dosáhnout.

„Dobře. Tak se zeptám tebe,“ zarazil jsem. „I když jsem to nikdy nedělal a ve filmech se vždycky žádají otcové.“ Jacob přikývl a chvíli jsme na sebe jen v tichosti koukali. Když jsem stále nemohl na nic přijít a Jacobovi už viditelně docházela trpělivost, vyhrkl jsem: „Máš něco proti tomu, abych si vzal Bellu?“

Jake se usmál a pokrčil rameny. „Nemám... Pokud ty nemáš nic proti tomu, abych si vzal Nessie.“

„Chytré,“ uznal jsem. Po chvíli váhání jsem přikývl. „Ale nesmíš ji požádat dneska, bylo by toho moc najednou.“ Jake přikývl.

„Tak v neděli.“

„To je zítra,“ namítl jsem. Jake se široce usmál a zvedl obočí. „Ani náhodou. Další neděli.“

„Tohle pondělí.“

„V sobotu.“

„V úterý.“

„Víš, že takhle stejně dospějeme ke čtvrtku?“ zeptal jsem se.

„Čtvrtek se mi nelíbí.“

„Tak v pátek?“ zkusil jsem to.

„Čtvrtek je fajn,“ naznal Jacob.

Když jsme se vrátili do domu, Emmett byl zrovna v ráži a radoval se, že bude konečně strejdou.

„To jsem si vždycky přál!“ nechal se slyšet.

„Ty už jsi strejda, Emmette,“ pronesla suše Rose. Emm zaraženě přejel pohledem po všech členech rodiny. Ness měla významně zdvižené obočí a tvářila se dostatečně dotčeně na to, aby to došlo i někomu jako on.

„Oh... Promiň, Ness. Já... Chtěl jsem říct, že jsem vždycky chtěl bejt prastrejdou,“ koktal zaraženě. Ness se dramaticky nadechla, ale pak jen pokrčila rameny:

„Odpuštěno.“ Emm se zazubil. Atmosféra, která mezi námi panovala, mě jen utvrdila ve správnosti mého rozhodnutí. Proto jsem si po chvíli stoupnul za její křeslo a položil ruce na opěrky. Sklonil jsem se, abych ji mohl políbit do vlasů, a pak ještě trochu, aby se mé rty nacházely u jejího ucha a ona za žádnou cenu nepřeslechla jediné slovo z těch, které jsem se právě chystal pronést.

„Krajinko, já vím, že jsem o tom už párkrát mluvil, ale nikdy jsem se tě oficiálně nezeptal. Dlouho jsem přemýšlel, jak a kde to udělat, ale dneska mi došlo, že jediné správné místo je tady. Doma. Mezi lidmi, kteří tě mají rádi. A na čase vlastně nikdy nezáleželo.“ Stoupl jsem si a ignoroval její zmatený pohled, stejně jako tiše a napjatě přihlížející obecenstvo. Pomalu jsem přešel před ní, krabičku pevně sevřenou v ruce. Bells šokovaně pootevřela ústa a nevěřícně pozorovala, jak si před ní klekám. Rozevřel jsem krabičku a zvedl k ní prsten jako něco posvátného. „Vezmeš si mě?“

Zprvu jen seděla, pohledem kmitala ze mě na prsten a zase zpátky. Pak si přitiskla jednu ruku na ústa a v očích se jí objevily slzy. V příští chvíli už mě líbala, klekala si ke mně a já se musel posunout o kousek dozadu, aby se mezi mě a křeslo vůbec vešla.

„Budu to brát jako ano.“

„Ano. Ano, ano, ano...“ mumlala mi mezi polibky do úst. Pousmál jsem se a dál ji líbal. Když jsem se odtáhl, zrychleně dýchala a s úsměvem mi hleděla do očí.

Uchopil jsem její ruku a zvedl ji k sobě. Nasadil jsem jí prstýnek a políbil ji na hřbet ruky. Později se nechala slyšet, že ten malý kroužek byl jediný důvod, proč řekla ano. Samosebou jsem ji za to patřičně potrestal.

Jako bychom si teprve teď uvědomili všeobecné veselí, které v místnosti panovalo. Bella přošla všemi náručemi a Ness se jí vybrečela na rameni. Na Alici však neměla, protože ta už nahlas plánovala všemožné detaily svatby, a podařilo se jí nás pořádně vylekat, když znenadání vykřikla:

„Panebože, ty jsi těhotná.“ Dokonale si tím získala pozornost všech. Emmett už se chystal utrousit něcou o blesku, když dodala. „Vždyť se nevejdeš do šatů!“ Bella ji jen ujistila, že se nemusí bát. Klidně se prý můžeme vzít co nejdřív, aby bříško ještě nebylo vidět, jestli jí to udělá radost. A kdyby si to rozmyslela, můžeme to taky nechat těsně před porodem, až bude vypadat jako vorvaň. Aspoň tak získají opravdu srandovní fotky. Nakonec si šplhla tím, že jí dovolila vše zařídit.

V noci jsem jí nepřestával opakovat, že ji miluju. Byla naprosto úžasná. A brzy i oficiálně moje.

Byl jsem si jistý, že svých slov velmi litovala. Uběhl týden od našeho zasnoubení a byla zase sobota. Bella sklesle seděla v Esmeině kuchyni u pultu. Pohled upírala na padající listí za okny a řekl bych, že byla duchem mimo. Fakt, že už asi pět minut leštila jablko mi mou domněnku jen potvrzoval.

„Lesklejší už nebude,“ upozornil jsem ji. Polekaně ke mně vzhlédla a smutně se pousmála. Pak vzala do rukou nůž a jedním tahem ukrojila kus jablka. Strčila si ho do úst a líně přežvykovala. „Čekal jsem víc nadšení,“ přiznal jsem.

„To není tím,“ řekla prostě. Věděl jsem, že se zase ztratila ve svých myšlenkách, a byl jsem vcelku rád, že je nemůžu číst. Nerad bych věděl, kolik času nám spolu ještě zbývá. Nebo podle čeho si vybere datum svého odchodu. Poznala na mě, že se mé myšlenky pohybují na ostré hraně. Věnovala mi úsměv a řekla: „I když jsem nečekala, že to bude mít tak rychle.“

„Znáš ji dost dobře, abys věděla, že je toho schopná,“ usmál jsem se. Úsměv mě rychle přešel. Při dalším tahu jí nůž přejel po kůži palce trochu silněji, než její tenká kůže zvládla. Řízla se jen lehce, přesto do krve. Jakmile si to uvědomila, vyděšeně vzhlédla od malé kapky krve, která se jí mezitím vytvořila na prstě, a setkala se s mýma tmavýma očima. Když jsem vykročil, křečovitě zavřela oči a zašeptala, ať je to rychle.

Netrvalo mi to ani dvě vteřiny a už jsem jí na ranku přikládal polštářkovou náplast. Zkusmo otevřela jedno oko, a když mě viděla, jak pomalu kroutím hlavou s mírným úsměvem na tváři, už zcela beze strachu otevřela i to druhé.

„Jaks´ to...?“ nechala vyznít otázku.

„Myslím, že krev se k těm šatům moc nehodí,“ odpověděl jsem vyhýbavě. Možná proto, abych jí nemusel vysvětlovat, že je to pro mě ve skutečnosti obtížnější, než se zdá. Přesto jsem se musel usmát, protože jsem si byl jistý, že jsem tím zachránil dva životy. Vlastně tři. „Alice by nás zabila, kdyby se jim něco stalo,“ konstatoval jsem. Pohledem sjela bílou látku šatů a zběžně kontrolovala její stav. Když nenašla žádné stopy po poškození, úlevně vydechla.

„To jo. Stačí, že tě sepse za to, že tu se mnou jsi. Víš, že bys mě správně neměl vidět?“ ujišťovala se. Políbil jsem ji na krk a zašeptal:

„Když mě se nějak nechce čekat.“ S úsměvem se otočila a jako odměnu za moje sebeovládání mi dala mlaskavou pusu. Byl jsem na sebe právoplatně pyšný. Ale ne proto, že jsem odolal její krvi.

Dokázal jsem ji na tváři vytvořit úsměv, a to pro mě bylo nejdůležitější.

„Komando se blíží,“ upozornil jsem na katastrofu v podobě mé sestry. Bella ryhle zkontrolovala, jestli se šaty opravdu nezamazaly.

„Možná bys měl jít. Nebo spíš běžet,“ navrhla. Zamál jsem se a ona se zamračila. „Myslím to vážně. Ty můžeš, tak utíkej!“

„Nedej se.“ Naposledy jsem ji políbil. „Uvidíme se na svatbě. Já budu ten u oltáře,“ připoměl jsem ji.

„Já ta bílá šmouha na útěku,“ mrkla na mě.

Než jsem zmizel z doslechu, slyšel jsem, jak si Alice stěžuje, že jí ten pitomec schoval všechny kytky.

„Já si toho pitomce beru, Alice,“ namítla Bella.

„Doufám, že tě neviděl v těch šatech!“ vyjekla Al.

„Né,“ protáhla Bella okamžitě. Pak dodala: „Dělali jsme to se zavázanýma očima.“

Musel jsem se smát. Dokázal jsem si představit Alicin naštvaný výraz. Pořád jsem nechápal, jak stihla vše zařídit během jediného týdne. Možná proto neměla vše ukázkově vychytané a já tak mohl najít něco, čím jí odlákám do našeho domu. Tam se všechno odehrávalo. Proto Bellu zavřeli do domu Esmé a Carlislea, kde se na ní Alice i Rose pořádně vyřádily. Musel jsem uznat, že se jim to moc povedlo.

Teď už všichni dokončovali přípravy. Přestože bylo sychravo, Bella chtěla svatbu venku a Alice jí vyhověla. Dokonce se dokázala krotit a zařídia vše v jednoduchém stylu. Jelikož se obřad konal v kruhu rodinném a Ness s Jakem nám byli za svědky, potřebovala jen tři židle pro upíry a tři pro upírky. Mezi nimi se táhla dlouhá ulička ze sametového koberce. Vedla od domu až k houpačce a lemovaly ji rudé plátky růží. Ty Alice nasypala i kolem houpačky, do které jakýmsi zázrakem vpletla další růže a zelené šlahouny. V konečném efektu tak vypadaly jako kvetoucí liany.

Když jsem znovu viděl Bellinu svatební kytici, kterou také tvořily rudé a bílé růže, došlo mi, že jsem se s tou krví a šaty mýlil. Byla to skvělá kombinace.

A abych čestně dostál naší dohodě, čekal jsem u oltáře. Bella však na svou část zřejmě kašlala, protože místo zběsilého úprku kráčela pomalými krůčky směrem ke mně. V jednu chvíli sice s poťouchlým úsměvem o krok ucouvla, čímž mě rozesmála, ale to bylo ze slibované mizející šmouhy všechno.

Ani trochu jsem si nestěžoval. Její ano bylo tou nejkrásnější věcí, kterou jsem kdy slyšel.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Rosalie7 (21.11.2011 16:31)

jasně ted to jdu zabít tím epilogem

11)  Bye (21.11.2011 09:22)

Chceš říct, že se s tím moc nemazlíš?

10)  Rosalie7 (21.11.2011 09:10)

děkuju moc, holky!
Bye, opravdu, vymazlený? ted nevím, jestli to mám brát jako kompliment, nebo uřážku

9)  Bye (21.11.2011 00:17)

Ježkovy oči! Po takové době si zase naplno vychutnávat ten Tvůj vymazlený styl, to je krása!
Miluju ty Edwardovy vtipný dovětky:
"A na její slova já dal, zvlášť, když se jednalo o tohle."

Já budu ten u oltáře,“ připoměl jsem ji.
„Já ta bílá šmouha na útěku,“ mrkla na mě.
To je skorocitace...

Ten lesní handl s Jacobem
A prastrýc Emmett
A to neustávající jiskření mezi Krajinkou a Edwardem
Skvělý!

8)  Michangela (19.11.2011 12:31)

7)  Lenka326 (18.11.2011 20:32)

To se nám to pěkně zamotalo. Miminka, svatby, tolik štěstí, jen pořád čekám na nějaký zázrak s Krajinkou, že to vezme zpět nebo aspoň odloží.
Jsem ráda, že ses vrátila k povídce

4)  Nosska (17.11.2011 22:44)

Hezkej dílek. Málem jsem na tu povídku už zapomněla

3)  Kamci (17.11.2011 22:36)

2)  Rosalie7 (17.11.2011 22:18)

Ups... Bože, tohle mi fakt ujelo
Díky, Šárko, jsem ráda, že si to vůbec někdo přečetl

1)  SarkaS (17.11.2011 21:53)

Šatami? No brr... Šaty, když už Ty dlouhé pauzy nic moc, ale chápu, že to prostě pořád nejde. Kapitola byla prima, dohadování mezi Jakem a Edwardem o dni, kdy může požádat Ness, bylo bezkonkurenční

1