07.12.2010 [12:00], Rosalie7, ze série Starší než já, komentováno 22×, zobrazeno 4831×

Tony a... Krajinka?

P.S.: Kdykoli to zvořu a napíšu Edward místo Tony, kamenujte mě, křičte; dejte mi to, prosím, jakkoli vědět.

Děkuji, R.

12. kapitola – Bella a ta druhá

Můj Bože...

Byla jí tak podobná. Ne, ona byla naprosto stejná; živoucí Bellina kopie, jen o mnoho let mladší.. Její obličej nesl stejné rysy, ale postrádal ty mírné vrásky od smíchu, které zdobily moji Krajinku. Pleť měla stejně čistou a světlou, jako ona. Tak, jako ta Bellina, nenesla ani její tvář známky líčení; jen slabě zvýrazněné řasy jí dodávaly ženskosti. Rty měla totožné; naprosto dokonalé. Nosík stejně droboučký, jako ten Bellin, nesl tu samou, bezchybně rovnou křivku. I tvar obličeje byl tak nezvykle srdcovitý. A vlasy, vlasy měla delší; stáčely se v umně namotaných prstýncích do půli zad, takže rovné musely sahat až po bedra. Ale ten odstín...

Můj Bože...

Ani ta nesmírně vábivá krev jí nechyběla. Moje utrpení se ztrácelo v radostné euforii. Nejkrásnější vůně na světě, moje symfonie pokušení. Naprosto totožná krev podbarvená mládím a novou životní energií.

I oči mě znovu polapily. Její nesmírně hluboké oči; utvrzovaly mě v tom, že jsem jediný upír na světě, který miluje čokoládu. Ale ty její byly na rozdíl od Krajinčiných prázdné; nesly v sobě známky bolesti a starostí, postrádaly jiskru života. Alespoň do té chvíle, než je ke mně zvedla.

Můj Bože...

Upírala na mě své vyděšené oči a já měl pocit, že snad přestala dýchat a její srdce vynechalo pár úderů. Nebo jsem to byl já, kdo nedýchal, a mé srdce se znovu rozeběhlo, aby mohlo znovu zkolabovat; ještě jednou, podruhé v mém životě se zastavit a proměnit v pouhopouhý kus ledu?

„To není možné!“ pronesla šeptem a dál mě rentgenovala svým čokoládovým pohledem. Nedokázal jsem se od něj odtrhnout. Měl nade mnou stále stejnou moc. Hypnotizoval mě, lákal. Mé tělo se automaticky vydalo jejím směrem.

„To není možné,“ opakovala sotva slyšitelně a nespouštěla ze mě své oči, ani když jsem si zmámeně sedal na volné místo vedle ní. Ignoroval jsem šuškání spolužáků, kteří rozebírali naše podivné chování. Celý svět, celý vesmír se rázem smrskl do těch dvou očí. A pak byly pryč.

Nevěřícně jsem zatřásl hlavou v marné snaze se vzpamatovat. Dívka vedle mě se se zavřenýma očima párkrát zhluboka nadechla. Zapoměl jsem, jak je mučivé, neslyšet něčí myšlenky. Ty její šly pro tuto chvíli alespoň uhodnout.

Vsadil bych se, že si právě teď myslela, že jen sní; lehce se štípla do předloktí a s menším zaváháním znovu otevřela oči. Když se znovu setkala s mým pohledem, naposledy zašeptala, že to není možné. Pousmál jsem se. Jako to bylo to štípnutí, které jsme oba potřebovali; jako bych nás tím oba probudil. Tentokrát se mi do očí podívala záměrně.

„Ty jsi syn Edwarda Cullena?“ zeptala se stále nejistým hlasem. Zaskočila mě. Možná proto jsem s odpovědí tak dlouho otálel.

„Ano. Odkud ho znáš?“ Prudce a bolestivě se nadechla, jako bych ji svou otázkou vrazil dýku do břicha.

„Má máma ho učila,“ upřeně sledovala své propletené prsty. Najednou prudce vzhlédla. „Měl fotku ve školní ročence, tak proto,“ dodala a mávla rukou ke mně, jako by mě chtěla přesvědčit, že je to jen náhoda. Mé srdce se zatetelilo blahem. Krajinka jí o mně musela vyprávět.

I tak je to víc, než jsem si mohl přát. Víc, než jsem si zasloužil. Já měl právo pouze na to, abych se stal vybledlou a nepříjemnou vzpomínkou. Ta dívka ale nevypadala, že by mě nenáviděla za to, co jsem udělala její matce - taková podoba není jinak možná. Přesto jsem se ujišťoval, i když mi odpověď byla předem jasná:

„Takže ty jsi dcera Isabelly Swanové?“

„Jak...“ začala překvapeně, ale zřejmě nenašla ta správná slova.

„Táta mi o ní hodně vyprávěl. Byla to jeho první láska.“ A taky jediná. Krajinčina dcera se pousmála.

„Já vím.“ Chvíli jsme zase mlčky zkoumaly své tváře a já jí byl naprosto fascinován. Tolik jsem toužil přesvědčit se, že je opravdu skutečná; pohladit ji po tváři, tolik podobné Krajinčině; dotknout se jejích kaštanově hnědých vlasů. A chtěl jsem ji zahrnout miliony dotazů o její matce. Ale nešlo to. Oněměl jsem. Byl jsem si vědom toho, že moje ústa napodobují její lehký, sotva znatelný úsměv, který byl poznat hlavně v očích, a ty zas zračí stejnou dávku dojetí.

Až když se prudce nadechla, uvědomil jsem si, že ani jeden z nás nedýchá.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ Připadalo mi nevhodné oslovovat ji Krajinčina dcera – i když jen v myšlenkách.

„Isabella. Po mámě,“ usmála se. „Ale pro tebe jen Bella.“ Tentokrát jsem se usmál já. „A ty jsi?“

„Anthony.“

„Po tátovi,“ dodala.

„Ano. Vlastně je to Anthony Edward, taková malá hříčka.“ Neměl bych zabíhat do takových detailů – zvlášť, když nejsou pravdivé -, ale u Belly jsem to tak nebral. Nedokázal jsem toho anděla, který mi znenadání prozářil existenci svou přítomností, vnímat jako hrozbu. Usmála se a na chvíli odmlčela.

„A tvůj táta... Co dělá? Je tu s tebou?“ zeptala se opatrně.

„Je to chirurg, pracuje v místní nemocnici,“ vyhrkl jsem dřív, než jsem si stačil uvědomit, že nemyslí Carlislea.

„Chirurg?“ opakovala spokojeně a pousmála se. Přemýšlel jsem, co teď říct. Jestli nevymyslím nějakou dobrou výmluvu, bude chtít tátu, vlastně mě, vidět. To se nesmí stát, protože pak by zjistila, že já jsem vlastně já a... Tohle je moc složité i na mě!

„Carl Evenson. S Anne mě adoptovali před pár lety.“ Bella se na mě překvapeně podívala, ve tváři nechápavý výraz.

„A tvůj... Tvůj pravý otec?“ zeptala se znovu tím nejistým tónem a skousla si ret. Zhluboka jsem se nadechl a znovu vděčně přivítal tu překrásnou vůni.

„Rodiče umřeli před třemi lety. Autonehoda.“ Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Ale co - s mým stylem jízdy to není tak nepravděpodobné...

Co jsem nečekal byla její reakce. Ty ještě před chvílí veselé oči se najednou zalily slzami. Shrábla své věci z lavice a s tichou omluvou vyrazila ze třídy. Ve dveřích málem porazila učitele, který zrovna vcházel do třídy.

„Slečno Swanová!“ Jeho napomenutí nemělo žádný účinek. Zakroutil hlavou a pak zaměřil svoji pozornost na mě. Odevzdal jsem mu potřebné papíry a představil se třídě. Hlavu jsem měl ale pořád plnou Belly. Proč by jí moje smrt vadila? Do konce hodiny jsem se snažil vymyslet nějaké rozumné vysvětlení, ale nic mě nenapadlo. Třeba je jen hodně citově založená a je jí líto každého, kdo o někoho přišel.

Po zvonění jsem rychle popadl svoje věci a vyšel ze třídy dřív, než se ke mně vrhly první odvážné dívky, které byly odhodlané vyhrát zápas o moje srdce. Když jsem procházel parkovištěm, znovu se ke mně donesla ta omamná vůně. Tentokrát ale byla jiná. Mísila se s nasládlým upířím pachem. Vzhlédl jsem k jednomu z aut a uviděl Bellu. Nějaká dívka se zrzavými vlasy jí právě otevírala dveře od nenápadné a přesto luxusní černé Audi. Byl jsem si jistý, že z ní je cítit upír, ale její srdce bilo – ačkoli trochu rychleji, než je normální. Uvědomil jsem si, že stejně jako u Belly neslyším její myšlenky. Vítr zafoukal směrem k ní a přinesl s sebou moji vůni. Drobná zrzečka se otočila a automaticky mě vyhledala pohledem, ve kterém se mísilo překvapení s nenávistí.

V tu chvíli jsem měl jasno.

A přitom mi nic nedávalo smysl.

Než jsem se stihl vzpamatovat, auto s hlasitým zasvištěním gum opustilo parkoviště. Došel jsem ke svému autu a zamířil domů. Potřeboval jsem přemýšlet, promluvit si s Carlislem a objednat si pokoj s vypolstrovanými stěnami v nějakém speciálním ústavu.

Carlisle naštěstí nastupoval do nemocnice až příští týden, ale to bohužel znamenalo, že jsou s Esmé sami. Nechtěl jsem je rušit, normálně bych si zašel na lov a nechal jim soukromí stejně, jako jsem to dělal skoro celých sto deset let mé upíří existence.

Ale teď jsem je víc než kdykoli předtím potřeboval.

Už když zdáli zaslechli zvuk motoru auta, seběhli zmateně do haly. Když jsem vstoupil do domu, Esmé se chtěla zeptat, co tu dělám, ale můj výraz jí to nedovoloval. Zmateně a vcelku automaticky ke mně mírně vztáhla ruce, ale hned je zase spustila. Carlisle si mě jen zkoumavě měřil.

„Carlisle, je možné, aby měl upír děti?“ Oba se zatvářili překvapeně; takovou otázku ode mě nečekali.

„Jak jsi na to, prosímtě, přišel?“ zajímal se hned Carlisle.

„Já jen, že jsem právě potkal své dcery...“

Když se mi konečně podařilo zformulovat tu myšlenku do věty, Esmé zalapala po dechu. Carlisle se zatvářil nechápavě a vsadil bych se, že by mi v tu chvíli nejraději změřil teplotu. Ale já přeci neblouzním. Viděl jsem ji. Viděl jsem tu dívku s bronzovými vlasy a smaragdově zelenýma očima. Voněla jako upír a měla dokonale ostré rysy. A vedla stejně starou Bellu, která má vlasy i oči hnědé po matce, a která na rozdíl od ní není cítit tou sladkou upíří vůní.

„Jak to myslíš, dcery?“ Carlisle se snažil zachovat chladnou hlavu.

„Viděl jsem je. Teď, ve škole. S jednou jsem dokonce mluvil. Jmenuje se Bella a je to celá Bella,“ vysvětloval jsem. Oba se zatvářili nechápavě. „No, jako Krajinka,“ upřesnil jsem. Ano, Krajinka bude rozhodně lepší...

„Ale proč si myslíš, že je to tvoje dcera?“ otázal se Carlisle. Nemohl v tom najít žádnou souvislost.

„Protože jsem viděl i její sestru. Vypadají stejně staře, a i když jsem ji neviděl zblízka, je mi neuvěřitelně podobná. Navíc, Bellu docela vzalo, když jsem jí řekl, že jsem umřel.“ Tentokrát se o mé duševní zdraví začali strachovat oba. Zmučeně jsem si povzdechl. „Ne, Carlisle, nemyslím si, že jsem mrtvý. S mou duší ani upíří podstatou to nemá nic společného. Musel jsem jí přeci říct, že jsem svůj syn, jinak by to bylo divné. Ale ona mě chtěla vidět, mé o skoro dvacet let starší já, což není možné! Tak jsem řekl, že jsem i s manželkou umřel při autonehodě.“ Musel jsem sám sobě přiznat, že je to dost složité. Ale oni vypadali, že jim stačí ještě tak hodina a skutečně to pochopí.

„Ty máš manželku?“ zeptala se najednou Esmé. Dobře, možná dvě...

„Ne, to prostě není možné. Kdyby mohli mít upíři děti, dávno by jich tu běhala tlupa a Rose s Alicí by si to nemusely kompenzovat v něajké finské školce. Je to prostě nemožné. Jsme zamrzlí, živí, ale zamrzlí. Upírky nemají cyklus. Navíc, dítě by nemělo prostor k rozvoji a vlastně by ani nedošlo k oplození... Tohle prostě nejde!“

Carlisle pochodoval po místnosti a nahlas přemítal, proč to není možné. Opakoval to stále dokola, bloudil v začarovaném kruhu možností a nemožností. Já ale věděl, že to možné je, protože jsem viděl živý důkaz. Esmé naslouchala jeho monologu a vískala mě ve vlasech. Za okny už se skoro rozednívalo a my stále seděli na krémové pohovce v našem novém obývacím pokoji. Jen Carlisle kolem nás dělal neustále kolečka a se zadumaným výrazem si palcem a ukazováčkem mnul bradu. Najednou se Esmé prudce narovnala a já se setinu sekundy po ní vymrštil ze sedačky.

„No jasně, ty jsi geniální! Celou dobu o tom mluvíme...“ Carlisle mě trochu nechápavě pozoroval.

„Co je, přišli jste na něco?“ Esmé se na mě tázavě podívala a já jí pokynutím ruky vyzval, aby Carlisleovi objasnila svoji teorii.

„Pořád opakuješ, že není možné, aby se dítě vyvíjelo. Že jsme zamrzlí. Ale to Bella přeci není. Je člověk, lidská žena. Její tělo je přizpůsobivé, vyvýjelo se a když otěhotněla, plně podléhalo plodu. Možná není chyba v upířích mužích, kteří jsou stejně jako ti lidští neměnní, ale v nás. V upírkách,“ konec už jen šeptala s nepřítomným pohledem. Carlisle ji láskyplně objal a ještě chvíli přemýšlel nad jejími slovy, než mi v myšlenkách poslal, že je to asi jediné správné vysvětlení, a pro tuto chvíli nám musí stačit. Mně osobně stačilo bohatě, i když mě trápilo, jak moc pravda zasáhla Esmé.

„Je to moje vina,“ povzdechla si. Carlisle ji něžně políbil do vlasů.

„Nic není tvoje vina.“ protestoval.

„Ale ano, je. Kvůli mně nemáme vlastní děti.“ Carlisle si povdechl.

„Lásko, mě přeci nevadí, že nemáme vlastní děti. Pořád máme pět adoptovaných a jeden druhého. A teď navíc dvě vnučky, což je rozhodně nečekaný bonus,“ zasmál se a Esmé ztuhla.

„Pane Bože, já jsem babička!“ vyjekla nahlas a radostně objala Carlislea; ten tam byl předchozí smutek.

A mě to najednou došlo. Ztěžka jsem se posadil na pohovku a slepě hypnotizoval bílý bod na stěně.

„Pane Bože, já jsem táta!“

Carlisle se rozesmál.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

22)  Kristiana (18.02.2011 22:18)

Ta holka byla Bella, že jo? Myslím skutečná Bella...

20)  Bye (08.12.2010 10:11)

"Ale oni vypadali, že jim stačí ještě tak hodina a skutečně to pochopí.
„Ty máš manželku?“ zeptala se najednou Esmé. Dobře, možná dvě..."
Rose, on má dceru! Jednu, protože teda já předpokládám, že Bella je Bella. Nemám pro to teda žádný vysvětlení, ale Ty uřčitě jo!
Ale zase jsi mě nezapomněla vykoupat v nějakém splínu. ¨To, jak si Esmé uvědomila, že ze všechno může ona! Ještě že tam nebyla Rose!
A k tomu všemu ta úroveň Tvýho psaní!

18)  Elfik (08.12.2010 07:43)

ještě dvacet dílů??? a kdo to jako bude číst???

a víš co? tohhle mi nedělej, přečetla jsem to jedním dechem a ten konec, no famózní

16)  Rosalie7 (07.12.2010 20:35)

Kaylinka: No, po pravdě je to všechno strašně zamotaný a já si teď připadám jako tvůrce nějaký telenovely. Takže vůbec netuším, kolik dílků ještě bude. Deset? Dvacet? Vydržíte to vůbec ještě?
Jinak - znovu děkuju za komentáře

11)  Nosska (07.12.2010 16:40)

Jééééééé to je tak hezky napsaný

10)  Rosalie7 (07.12.2010 16:39)

Michangela: Jo. Nebe, peklo - a bonusové Švýcarsko.
Díky, holky

9)  Michangela (07.12.2010 16:17)

Táta? Dvojitý??? Obávám se, že to bude ještě trvat než ho přijmou!!!

7)  Rosalie7 (07.12.2010 14:45)

Děvčata, moc vám děkuju Teď to bude trochu zamotaný a některé z vás možná i dalším dílem zklamu, ale slibuju, že dojdu ke šťastnýmu konci. Jen ta cesta bude trochu hrbatá...

6)  Ewik (07.12.2010 13:29)

Tak brzy další kapitola, to je luxus! Děkuji.
Byla to moc hezká kapitola. Mám spoustu otázek i když některé už jsou zodpovězeny. Těším se na další kapitolu.

4)  SarkaS (07.12.2010 12:29)

Tak tomu se říká zpomalené vedení To bylo skutečně velké překvapení, ale pořád my tam ty počty nějak nehrajou. Přiznej se, co má Bella za schopnost?

1 2   »