22.01.2011 [13:30], Soutez, +Soutěže, komentováno 39×, zobrazeno 6205×

Všechno, co mám rád

 

Neměl jsem rád léto.

Léto znamenalo, že se neodvratně blíží Vánoce. Samozřejmě ne v normálních rodinách. Jen v těch, kde má organizaci svátků na starosti upírka posedlá oslavami.

Někdy jsem neměl rád Alici.

A Vánoce jsem neměl rád vůbec nikdy.

Což byla lež, kterou Alice snadno prokoukla. Jasně, kdysi jsem Vánoce miloval, ale kdo ne? Tak jo, i Edward do mě viděl, ten ale aspoň netrpěl nutkavou potřebou hladit mě a objímat.

Neměl jsem rád hlazení a objímání.

A pak do naší rodiny přibylo to mrňavé stvoření.

Dokonalé a voňavé. Voněla jako ty věci, které jsem si pamatoval z doby předtím a u kterých mi ta krásná žena - moje matka - vždycky říkala, že ne všechno, co voní, je k jídlu.

To divné dítě mi trochu zkazilo mé odhodlání nemít cokoliv rád. Nebo vlastně mít všechno nerad. Nebo tak nějak.

Nessie totiž rád mám. A moc.

Jenže jsem až osmý v pořadí.

Ve frontě na její pozornost přede mnou stojí její rodiče.

Můj dokonalý bratr Edward a jeho teď už naštěstí nevoňavá žena Bella. Neptejte se, co si myslím o jejich věčném mám tě rád.

Můj o něco méně dokonalý bratr Jasper, který svou žíznivou náturu dorovnává tím, že Nessie rozveselí dřív, než stihne zesmutnět. O jeho ženě Alici už jsem se tuším zmiňoval a nehodlám přidávat další děsivé podrobnosti.

Carlisle a Esme. Dost dlouho jsem vážně uvažoval o tom, že je navrhnu jako možný občasný záskok za papeže a Matku Terezu. Zvládli by mnohem víc dobrých skutků a na fotkách by rozhodně vypadali líp.

No a pak ten vlk. Jacob. Asi vás nepřekvapí, když řeknu, že nemám rád Jacoba. Děláte dobře.

Nemám rád Jacoba.

Můžete si to přepočítat. Jsem osmý. Nic moc. Protivný nepokrevní příbuzný bez zvláštního nadání. Řekl bych, že i obvyklá upíří skorogenialita se mi vyhnula. Nikdy ze mě nebude doktor nebo vědec. Býval jsem lovec. To jsem vlastně pořád, ale tím tady nikoho neomráčím.

Bývaly dny, kdy osmé místo nevypadalo zase tak špatně. Dny, kdy každý z těch dokonalých párečků chtěl mít soukromí a někam vypadnul. Dny, kdy Jacob musel na odblešení. No jasně, vymlouval se na různé nepravděpodobné možnosti jako přezkoušení ve škole nebo nutnost občas se pořádně vyspat. Mě neoblafnul.

V těch krásných tichých dnech se občas stalo, že jsem dostal Nessii na starost. Spolu s ohromným seznamem co smím, nesmím a musím. A tehdy – většinou brzo potom, co jsem ten seznam pustil z hlavy - se mi někdy zdálo, že nejsem zbytečná studená nula, která zbůhdarma zabírá místo na planetě. Občas jsem byl dokonce ochotný uvěřit, že mě to prtě má rádo.

Jenže jako ve všem, i v tomhle byl zádrhel. A to dost festovní. Rostla strašně rychle. Bylo mi jasné, že za tři čtyři roky si ji hafan odvede a já se budu moct v poklidu vrátit ke svému oblíbenému songu Ne, vážně nemám nikoho rád.

A to se mi nechtělo. Jako bych mlsal čokoládu a přitom věděl, že až dorazím poslední čtvereček, budu už navždycky jen na dietních krekrech.

A k tomu ty zatracený Vánoce…

Moje dárky bude rozbalovat jako osmé. Neumím si přečíst její tajná přání a ani nevidím, jestli jí to či ono udělá radost, takže pokud jde o zábavnost, nebudu osmý - budu naprosto mimo pořadí. A navíc nejsem ženská a to prtě jo. Vlastně bych se měl rovnou připravit na vánoční diskvalifikaci.

Moje naplánovaná bezmyšlenkovitá projížďka zase nedopadla. Myšlenky, potvory, do auta naskákaly se mnou. Nějak. Nejspíš jsem nedovřel zadní okýnko. Pomalu jsem projížděl ulicemi Port Angeles a už už se chystal otočit to domů, na svoje bidýlko s potupnou osmičkou, když mě ten plakát praštil do očí.

 

Chcete i vy, aby váš dům na Vánoce voněl pravým domácím cukrovím?

Naučíme vás až třicet druhů za pouhých dvanáct týdnů!

Three Stars se na vás těší!

Vzpomněl jsem si, že kolem restaurace Three Stars jsem to odpoledne už projížděl. Pneumatiky nechaly na asfaltu hezky symetrický otisk, jak jsem teď svižně otočil auto. Ale ne domů.

Nebudu osmý. Budu originální. Upeču pro Nessii pravé domácí cukroví za pouhých dvanáct týdnů. Dokážu jí, že i já mám mozek a ruce, které zvládnou víc, než jen roztočit medvěda ve výšce dvou metrů.

Nemám rád Vánoce. Ale mám rád tu malou zrzavou osůbku, která voní trochu jako moje máma. Ta krásná paní, která uměla možná víc než pitomých třicet druhů cukroví, co nabízí ta snobská restaurace. Mně ale bude třicet prozačátek stačit.

 

xxx

 

Za dva dny jsem vyrazil na první večerní lekci. Alici jsem oznámil, že pokud něco prozradí, ozdobím náš obří vánoční strom jejími prstíky. Tentokrát se netvářila, že by mě chtěla objímat. Na moment jsem zadoufal, že jsem objevil způsob, jak ji uzemnit.

„Právě jsem viděla, čím by Jasper ozdobil špičku, pokud bys ten svůj plán uskutečnil!“ vřískla za mnou z okna, když jsem nasedal do auta. Věřil jsem jí, Jasper měl Alicino bezpečí jako hlavního bobříka. Zbývalo mi doufat, že Alice bude mlčet jen tak, třeba ze soucitu.

Do kurzu dorazila podivná věková směsice, odhadoval jsem to od patnácti do sto, ale možná jsem paní Garnerové křivdil a ona byla jen poslední Američanka bez liftingu. Celá skupina měla společné dvě věci.

Všechno to byli lidi. Přesněji řečeno ženské. Jeden původně přihlášený gay pár nakonec nedorazil, a tak když se konečně někde za příjemně voňavými těly přede mnou ozvala dvě ostrá tlesknutí, ulevilo se mi. Tři tucty zvědavých párů očí se ode mě pomalu odlupovaly jako vosy z lízátka.

Nejdřív jsem ji uslyšel.

„Dobrý podvečer, milé dámy.“ Zřejmě právě ochutnala všechny sladké přísady, co budeme to těch třiceti druhů přidávat, napadlo mě. A pak, když se trochu uhnula dvoumetrová basketbalistka Selma, jsem ji i uviděl.

Ach Bože, to je…

„Jsem Rosalie a povedu váš kurz.“ Ach Bože, to je Rosalie, ale to ty určitě víš, protože jsi ji právě teď musel poslat z nebe na prázdniny. Ale proč zrovna do takové díry, jako je Port Angeles?

„A dobrý večer, pane,“ doplnila a celá tak nějak zrůžověla. Jasně, Selma bránila ve výhledu i jí.

„Em…Em…Emmett,“ vykoktal jsem po třech vteřinách trapného ticha. „Emememett?“ zopakovala nejistě. „To je nějaká přezdívka?“ Zabiju Alici! Za to, že mě nevarovala, za to, že když jednou mohla být pro změnu užitečná, nechala mě, abych se v tom vyráchal!

„Stačí Emmett, slečno,“ dostal jsem ze sebe divně přiškrceným hlasem. Zářivě se usmála. „To se mi ulevilo, nemám ráda dlouhá jména, těžko si je pamatuju. Ale tebe bych si možná zapamatovala i tak,“ nepolevovala v tom usměvavém snažení a já začínal věřit, že to není jen profesionální deformace.

A věřil jsem tomu celé dvě následující hodiny, během nichž jsem se dozvěděl všechno o druzích mouky, o základním křehkém a vláčném těstu a o nejdůležitějších přírodních ochucovadlech.

Ale hlavně jsem spočítal všechny odstíny zlata v Rosaliiných vlasech a všechny tmavší body v jejích neskutečně modrých očích. A sestavil si seznam, čím vším voní. A kde všude bych… Ne, dál jsem si to zatrhnul. Nedokázal bych vedle ní jen tak stát a aspoň trochu normálně s ní mluvit.

Rozdělila nás do skupinek podle pokročilosti a každé přidělila jednu ze svých pomocnic. Ona sama se dobrovolně věnovala největším lemplům. Nechápal jsem, proč se paní Garnerová nenaučila za těch osmdesát nebo kolik let aspoň něco a proč kruci Selma, když umí tak skvěle zpracovat přihrávku, není stejně dobrá ve zpracování těsta.

Pak bych měl totiž Rose jenom pro sebe.

Iluze štěstí skončila krátce po deváté. Rose znovu tleskla a s hlasitým Ve čtvrtek nashle všechny vyhnala ze salátové přípravny, kde se kurz konal. Já se tak snadno nedal. Zůstal jsem přešlapovat u pracovního pultu. „Emme?“ otočila se ke mně s roztomile nakrčeným nosíkem.

„Rose, já…“ Netušil jsem, jak jí to mám říct. Jak jí mám říct… Co jí vlastně chci říct? Že narazila na prvního upíra v životě – protože jiný by ji vycucal jako ten nejsladší bonbón – a ten se do ní…

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bych nemohl dostat nějaké soukromé lekce. Vůbec mi to nejde a hrozně moc mi na tom záleží,“ spustil jsem rychle, abych zarazil ty svoje nadbytečné myšlenky.

Usmála se (jak mě může bodat u srdce, když žádné nemám?), jemně zavrtěla hlavou a zahrozila mi ukazováčkem:

„Emmette, Emmette, žádné hlouposti, nechtěj vědět, kolikátý jsi v pořadí. A přitom bych tu frontu měla dávno rozpustit,“ vzdychla spokojeně. „Jsem totiž zasnoubená, víš?“ vypnula pyšně to… hruď a zalovila v kapse své rozkošné zástěrky s růžovými srdíčky. A pak vytáhla lesklý kroužek, navlíkla si ho a strčila mi tu svou krásnou jemnou ruku až pod nos. Neovládnul jsem se a zhluboka se nadechl její vůně.

„Je od Royce, to je syn majitele téhle restaurace. A ještě asi stovky dalších na celém západním pobřeží,“ vydechla nadšeně.

Royce? Royce??? Co to je? Já myslel, že o první místo v žebříčku nejpitomějších jmen se pere Carlisle s Edwardem a Jasper že jim šlape na paty. No, budu je muset potěšit. Je tu Royce, absolutní vítěz letošního ročníku.

A má už i svou trofej.

Ovládl mě smutek. Jsem hlupák, mají pravdu. Vidívám jim to na očích. Všem. Pitomec Emmett, magor, co si vystačí sám. A když ta ledová slupka konečně praskne, objeví se Royce a je to v háji.

Co to plácám? On se neobjevil, potkal ji dávno přede mnou! V tu chvíli jsem ucítil nasládlou chuť naděje. To je celý problém, má prostě jen náskok! Jsem lovec. A taky sportovec. Stáhnu náskok toho ubožáka a ulovím Rosalii. Ulovím a pak…

A pak co? Dám si ji k večeři? Nebo jí provedu to, co Edward Belle? Jen při té vzpomínce jsem se otřásl. Kdybych mohl spát, zvuk Belliných praskajících žeber by mě strašil každou noc. Ness mám rád. Ale nesnáším, co prováděla svý mámě.

Z restaurace mě vyvedla jako beránka. A tam už čekal on. Royce u svého Rolls Royce. A i když mi jeden zběžný pohled stačil na to, abych viděl, že ho ve viditelných věcech převyšuju, měl náskok, který jsem nemohl dohnat. Nikdy.

Byl člověk. Byl lidský.

 

xxx

 

Vyhýbal jsem se i jen pohledu na Alici nebo Edwarda. Po hodině doma jsem se totiž přestal namáhat – nemyslet na Rosalii bylo nad mé síly. A tak se k soucitným povzdechům těch dvou přidalo i Jasperovo střídavé skučení a zrychlené dýchání.

Nessie jako by vycítila, že mám průšvih. Mlčky si ke mně přisedla a položila mi svou drobnou dlaň na tvář. Hřála. Přehrávala mi naše půldny. Lépe řečeno situace, které kdyby ukázala svým úzkoprsým rodičům, byly by to už jen vzpomínky na naše poslední půldny. Ale fungovalo to. Rosaliin obraz se na chvilku rozostřil a já se dokázal usmát.

Jsem pitomec, ale nepokazím to. Dotáhnu ten svůj ubohý nápad. Nessie dostane krabici opravdického cukroví, které vlastnoručně vyrobím – já, Emmett Pitomec McCarthy osobně.

 

xxx

 

Byly to krušné týdny. Rose kolem mě poletovala jako teplý voňavý vánek, dotýkala se mých rukou a prstů, když je ohýbala do správné cukrářské pozice, a netušila, že tím uvádí do pohybu i ty části mého těla, které jsem považoval buď za mrtvé (srdce například) nebo uložené k věčnému spánku (no to snad ani…).

Moje výtvory vypadaly čím dál líp. Já čím dál hůř. Rosalie pořád stejně. Naprosto dokonale.

Nejhorší na tom bylo, že mi dala prostor k… Ne, naděje by bylo moc silné slovo. Dala mi prostor myslet si (i když nikdy v její blízkosti, to jsem fakt myslet nedokázal), že jí nejsem úplně protivný.

Pak jsem ale trávil dlouhé hodiny dumáním o tom, že to má třeba jako sportovní disciplínu. Udržovat v trvalém citovém a fyzickém napětí všechny ty chudáky, co se do ní zblázní. Byl jsem tak zoufalý, že jsem dokonce na moment zvažoval, že sebou vezmu Edwarda, aby si v ní trochu početl. Napadlo mě to doma a ještě než jsem to domyslel, ozval se z Aliciny ložnice nadšený jekot.

No tak to teda rozhodně ne! Té mrňavé tyrance radost neudělám! Edward jen zvedl obočí a pokrčil rameny. „Je to na tobě, brácho, pokud ta tvoje kráska netrpí Belliným syndromem, jsem ti k dispozici,“ syknul, když kolem mě procházel do své ložnice, a povzbudivě mě poplácal po rameni.

„Nevíš, o co přicházíš,“ vydechl a vystřelil ze dveří k té jejich chajdaloupce.

Nevím, ale mám tak nějak představu…

Nessie mi promítla své poslední bdělé představení a plynule přešla do barevných snů. Po pár minutách jsem nechal její ruku sklouznout z mé tváře a o tři hodiny později – to by jim mělo stačit - jsem ji odnesl do domu jejích rodičů.

Chtěl jsem pár hodin na vlastní barevné sny. O ní. O sobě. O nás. Spolu.

 

xxx

Zbývaly poslední dvě lekce. Moje zoufalství se měnilo v otupělost, která ale rozhodně nebyla míň hrozná. Jen jsem si pokoušel navodit stav, ve kterém strávím pár příštích století. A pokud je Edwardova teorie o věčné upíří lásce správná, tak možná ještě o nějaký ten pátek víc.

Jasper několikrát denně prohlašoval, že buď on, nebo ta blondýna. Nikdo přesně nechápal, jak to myslí.

Rozhodl jsem se udělat poslední zoufalý a zbytečný pokus. Důvěrně známé tlesknutí vyhnalo nadšence, kteří vydrželi až doteď. Selma mi koketně mávla. Chápal jsem ji. Zřejmě nenarazila moc často na chlapa, který by jí nekončil pod prsama.

Já se zase zapíchnul u pultu. „Ale no tak, Emme,“ poznal jsem v Rosaliině hlase netrpělivost. Udělal jsem dva dlouhé kroky a zastavil se u ní blíž, než bylo mimo pracovní dobu vhodné. Ani se nehnula, jen mi vyčkávavě zírala do očí. Mátlo mě, že její srdce zní úplně klidně a vyrovnaně. Já měl pocit, že se rozpadnu.

„Jeden večer, Rosalie,“ zachraptěl jsem. „Dej mi jeden večer. Večeře, kino nebo se jen tak courat. Cokoliv, co si vymyslíš, ale neodmítej mě. Prosím.“ Dal jsem do toho všechno. A zdálo se, že ta voňavá člověčí dívka, ta krásná skorožena, na to zareagovala. Třepla mě po rameni, jako by ze mě chtěla smést trochu mouky.

„Tak jo,“ špitla a já měl pocit, že pokud nezbourám půl toho přezdobenýho baráku, tak mě ta energie vynese na Měsíc. Nevynesla. Kupodivu. Bylo jí právě dost na to, abych se k ní sklonil a lehce se dotknul těch dokonale vykrojených a sladkých rtů.

„Jen si něco zařídím. Počkej na mě za hodinu na rohu za restaurací,“ šeptala, jako by nás někdo mohl slyšet. Zněla trochu rozklepaně, a dokonce i to její suverénní srdce teď konečně zakolísalo. Vyběhla ven. Zůstal jsem tam stát jako přilepený, dokud mě pobaveným odkašláním neprobral Don, místní uklízeč.

„No jo, vždyť už padám…“

 

xxx

 

Nepřišla. Čekal jsem další hodinu, když se mi v kapse rozvibroval mobil. Jasně, Alice, teď jsi chytrá. To vidím i bez tebe, že jsem nahraný. Jenže vyzváněla dál jako o život.

Jako o život.

Co když…

„Alice?“

„Emme, ty idiote, proč mi to nebereš! Nevidím ji dobře, neznám ji, ale cítím, že něco je špatně. S tebou, s ní, musíš ji najít, nebylo její rozhodnutí, že nepřišla, já…“ Už jsem ji neposlouchal. Věděl jsem, kde bydlí místní smetánka. Přeběhnout město mi zabere sotva tři minuty.

Zaslechl jsem je už zdálky. Z oken obrovské vily, z které by se Esme udělalo určitě špatně, jak moc byla nevkusná, se ozýval opilý řehot.

Nejdřív jsem ji slyšel.

„Royce, nedělej to, prosím, nedovol mu to, prosím!“ Její hlas už nebyl sladký. Už to vlastně nebyl ani hlas. Jen čistá hrůza. Před očima se mi mihl záblesk vzpomínky. Obrovské černé zvířecí tělo mě překvapivě rychle trhá na kusy. Věděl jsem, jak se cítí člověk, když se dívá na svou smrt.

Ona umírá! Moje Rosalie právě teď umírá!

A pak jsem ji uviděl. Stála na kraji střešní terasy, natisknutá k tepanému zábradlí a na její křehké tělo se tlačilo nějaké zvíře. O dva kroky dál postával chechtající se hlouček. Rose vydrž, už jen pár skoků…

V tu chvíli od ní něčí ruce odtrhly tu zrůdu. „Teď je na řadě Max,“ zablekotal Royce. Ale Max už nedostal příležitost. Stačilo jí jen lehce se zaklonit. Viděl jsem, jak se z posledních sil odrazila.

Mému upířímu zraku připadalo, že letí nekonečně dlouho. Zíral jsem na skutečného anděla. Snášela se k zemi a kolem ní vlály její vlasy, její šaty, její krví nasáklá vůně.

A já byl zoufale pomalý. Edward, Edward by to stihnul. Ale hromotluk Emmett neměl šanci…

Ležela na příjezdové cestě. Anděl někam zmizel. Zůstal jen ubohý malý motýl, kterého někdo chytil a zmáčknul v hrubé ruce. Jak mi teď chyběl ten její domýšlivě pravidelný a klidný tlukot srdce! Rosalie, teď ho nesmíš nechat flákat!

Nad námi se ozval křečovitý smích a nadávky. Kolik času by mi zabralo vyřídit to tam? Vyčistit? Dvě minuty?

Nerozhodně jsem se k ní sklonil. A o vteřinu později jsem i se svou sladkou Rose běžel do Forks. K nám.

Domů.

Na Royce si udělám čas později. Rozhodně.

Dneska ztratil náskok.

Možná je člověk. Ale určitě není lidský.

 

 

xxx

 

O hodinu později jsem věděl, že rozhodování, na které měli Edward a Bella měsíce a týdny, musím já zvládnout za pár minut. A navíc mám rozhodnout za dívku, kterou skoro neznám – i když ji zoufale miluju – a která nezná mě. A rozhodně mě nemiluje.

Na mé posteli – tolik let prázdné a zbytečné – teď ležela téměř vykrvácená Rosalie se zlomenou páteří a nevratně poškozenou míchou, rozbitá a tolik nepodobná krásnému zázraku, kterým bývala. Toužil jsem dát jí čas, dát nám čas na to, abych ji poznal, aby mě poznala, abych ji mohl věčně milovat, aby mě zkusila milovat, ale nedokázal jsem sebrat dost odvahy.

„Emmette, zbývá pár minut, je to na tobě, hochu.“ Carlisleův hlas zněl překvapivě vyrovnaně. Viděl už tolik mrtvých… Pomalu jsem zavrtěl hlavou. „Nemůžu jí to udělat.“

Z Alicina pokoje se ozval vzlyk.

Najednou mě někdo zatahal za rukáv.

„Nessie, broučku, co tady děláš? Jak to, že nespíš?“ Sklonil jsem se k ní a vzal ji do náruče. Natáhla ruku a dotkla se mé tváře. „Ness, teď…“

„Psst,“ okřikla mě. A pak mi to ukázala. Všechny ty okamžiky, kdy jsem přestal blbnout a staral se o ni. Kdy jsem ji učil, jak se držet po větru, aby se nasytila, jak překvapit zvíře a nenechat si potrhat svršky, jak se udržet na kole, když postranní kolečka začnou překážet, jak přeskočit řeku a neskončit přitom na všech čtyřech, jak slepit oblíbený hrnek, aby se máma nezlobila… Těch chvil ubývalo. Věděli jsme to oba. Nessie i já.

„O koho se budeš starat, až vyrostu?“ zašeptala a obrátila se k tělu na posteli.

„Ale ona už je velká,“ odpověděl jsem a přitiskl si ji k sobě.

„To je hloupost, Emme, já se takhle narodila, ale ona bude potřebovat nejmíň sto let, než bude aspoň způlky tak dobrá jako já,“ řekla vážně a v tu chvíli měla úplně dospělý výraz.

„Říkáš sto let?“ Znovu vážně kývla.

Sto let s Rosalií, jen dokud mě bude potřebovat…

„Carlisle? Myslím, že ta dívka tady potřebuje zachránit život…“

 

xxx

 

Epilog

O rok později

 

„Hrozně to páchne,“ vzdychla nešťastně a píchla prstem do husté směsi na zázvorové sušenky.

„Neřekl bych,“ zaprotestoval jsem a zabořil nos do důlku mezi jejím ramenem a krkem.

„Emmette, s takovouhle bude Nessie zase bez cukroví,“ zasténala slastně a pomalu se ke mně obrátila. Zvuk rozbíjeného nádobí nás nemohl vyrušit. Nejen Edward s Bellou měli teď vlastní útočiště.

Na stole bylo konečně dost místa.

„Pamatuju si, že medové mi vůbec nevadily,“ zabroukal jsem a jemně obkroužil její rty. Vzdychla a propletla si prsty za mým krkem. Moje ruce tolik nezahálely. Zvládly rozepnout kratinkou růžovou blůzku, která jí ještě před chvílí ohromně slušela, teď ale připomínala polevu tam, kde ji vlastně nikdo nechtěl.

Posunul jsem se níž a políbil jeden po druhém dva růžové vystouplé hroty pod jemnou krajkou.

„A rozinky… Ach Rose, rozinky byly skoro nejlepší,“ vydechl jsem do její hebké kůže. Zachvěla se.

Znovu jsem se posunul nahoru, nad ni, a po další třetině našeho kuchyňského zápasu jsem si vybavil ještě jednu vzpomínku.

„Čokoláda. Teplá čokoláda. Vždycky, když jsi ji odlívala do košíčků, představoval jsem si, jaké by to bylo, celý se do ní ponořit. Teď už to konečně vím.“

 

xxx

 

Ten rok dostala Nessie zase jen kupované cukroví. Když jsem ale viděl, jak hodiny a hodiny vypráví tetě Rosalii každý drobný detail svých uplynulých hodin a dnů a jak ji Rosalie zaujatě a s láskou poslouchá, došlo mi, že můj dárek je i tak jasně nejlepší.

 

Mám rád léto.

A taky Vánoce.

A ještě jaro, podzim, Nessie a celou svou velkou bláznivou rodinu.

Ale opravdu nejraději mám svou sladkou voňavou Rosalii.

Světlovlasou cukrářku, která mi upekla a osladila úplně novou věčnost.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!